Ţuculescu, Radu: Staromama vypráví

Ţuculescu, Radu
Staromama vypráví

recenze beletrie zahraniční

Spisovatel Radu Ţuculescu (*1949) je jednou z výrazných postav rumunské literatury generace 80. let.

Román o vesnici, která mizí ze světa
Radu Ţuculescu
: Staromama vypráví. Přel. Ladislav Cetkovský, Dauphin, Praha – Podlesí, 2015, 298 s.

Pochází z intelektuální a umělecké rodiny – otec Dumitru byl uznávaný lékař, dědeček známý abstraktní malíř Ion Ţuculescu, syn Răzvan se také věnuje psaní a je jedním z mála autorů hororové literatury v Rumunsku. Sám Radu Ţuculescu je renesanční autor: prozaik, dramatik, divadelní režisér, překladatel z němčiny, také redaktor televizní stanice TVR Cluj. Vystudoval ale hru na housle, což se podle mnohých literárních kritiků odráží ve stylu jeho psaní, pro který je typická „muzikálnost a smysl pro rytmus“, a za minulého režimu se živil jako houslista ve Státní filharmonii v Kluži.

Jako prozaik debutoval v roce 1978 krátkou prózou Pomeranče a kaskadéři (Portocale și cascadori) a od té doby má na kontě kolem desítky románů a novel. Divadlu se začal věnovat už za studií v druhé polovině 60. let, kdy vedl divadelní uskupení Atelier, první sbírka jeho tří divadelních her však vyšla až v roce 2004 pod názvem Co se to k čertu děje s tímto vlakem (Ce dracu se întâmplă cu trenul acesta?). První uvedení jeho divadelní hry vůbec se ovšem konalo v Praze, na scéně divadla Orfeus, kde měla v roce 2008 světovou premiéru a s velkým diváckým úspěchem se po tři sezóny hrála Ţuculescova hra Letní zahrádka aneb pojďme jim dát přes držku (Grădina de vară sau Hai să-i batem). Pro totéž divadlo Ţuculescu již cíleně napsal další divadelní kus Kravinec uprostřed cesty (Bravul nostru Micşa, 2010). Premiéru měl v listopadu 2017 a od té doby patří ke kmenovému repertoáru divadla.

Překlady obou výše zmíněných her pořídil brněnský inženýr a překladatelský samouk Ladislav Cetkovský, jemuž vděčíme i za velmi zdařilý český překlad Ţuculescova románu Staromama vypráví (Povestirile mameibătrîne, 2006), který vydalo nakladatelství Dauphin již v druhé polovině roku 2015.

V románu, do značné míry autobiografickém, vypráví „pan Radu“ o návštěvách u osmdesátileté babičky své družky, za kterou pravidelně jezdí po dobu pěti let. Jak sám autor říká, předobrazem staromamy je reálná postava, žena, která má jen sedmitřídku a celý život pracovala v zemědělském družstvu u zvířat. Hrdinka knihy bydlí v sedmihradské vesnici Petra, zapadlé kdesi mezi kopci, v níž žije již jen několik málo původních obyvatel, mladí odešli pryč za prací. Radu s Ditou se jezdí dívat, jak se babičce vede a jak je na tom se zdravím, a vozí jí nejen vymoženosti moderního světa v podobě ovocného jogurtu nebo květáku, který staromama nikdy předtím neviděla, ale také knihy. Snaží se tak babičku rozptýlit v její samotě. Ta, ačkoliv vidí již jen na jedno oko, velmi ráda čte, a to cokoli – do ruky se jí tak dostává např. Italo Calvino, Kafka, Saint-Exupéry, Čechov či Bulgakov. To, co se Radovi ale líbí nejvíce, je staromamino vyprávění.

V textu se prolínají dvě časové roviny – současnost, v níž je staromama stařenkou sužovanou řadou nemocí, a minulost, barvitě předávaná jejím vyprávěním. Staromama líčí Radovi historky plné méně či více uvěřitelných zápletek a situací. Vypráví stylem starých lidí – dopodrobna vykresluje jednotlivé postavy ze vsi a jejich propletené životy, osudy plné vášní, poznamenané hříchy, smutky i veselím. Běžné věci a události v jejím vyprávění získávají jakýsi mystický nádech. Čtenář vstupuje do zašlého světa staromamina mládí, dozvídá se tak například o věčně podnapilém pošťákovi a jeho věrné kobyle, která mu dokonce zachránila i život, o místní femme fatale Margolili, divoké krásce, která popletla hlavu snad úplně všem včetně Rusky, manželky Rudiho Sibiřana, o promiskuitním faráři, o kastrátorce prasat Rozamundě, o manželském páru, jenž spolu několik desítek let nepromluvil ani slovo, o staromamině manželovi Demitrim, nejlepším tanečníkovi všech dob, který nakonec zemřel v posteli nemohoucí, zavalený vlastním tukem. Kaleidoskop bizarních postav a jejich příběhů je podáván jako jakási kompilace stařenčina vyprávění a autorovy fabulační schopnosti – staromama zná jen několik málo rumunských slov a mluví převážně maďarsky, tu však Radu ovládá jen napůl, a proto si „hluchá“ místa dotváří podle svého. Navíc si staromama nepamatuje ani jména autorů či postav z přečtených knih a prolíná je pak do svých příběhů, jako by byly přirozenou součástí jejího světa. Ve finále knihy, kdy je staromama již těžce nemocná a zdá se, že blouzní, vypráví o památné třídenní svatbě, v níž se mísí pohádkové prvky se skutečností – personifikovaný kocour s cigaretou v puse a vařičem v podpaží, který se zjeví na svatbě, může mít předlohu v Mistrovi a Markétce. Samotná svatba je opředena záhadným zmizením krásné včelařovy manželky Margolili, jež vesničané spojují s nálezem zkrvavené sekery, a závěrečný tanec polonahých žen s Demitrim se vědomě pohybuje na hraně mezi reálnem a fantazií.

Staromaminu vyprávění vévodí erotično – detailní, nicméně decentní a fantazii podněcující popisy milostných vztahů a avantýr prostupují celou knihou a skládají se do obrazu vesnice, v níž snad nebylo nikoho, kdo by nezapletl se sousedem či jeho ženou. Pletky jednotlivých vesničanů staromama popisuje s dokonalým přehledem, jako by byla zpovědnicí hříchů místních obyvatel a jejímu zraku nikdo neunikl. Také každoroční cesta peterských žen se zbožím na trh do městečka Negreni se nese v tomto duchu – společná koupel žen v kádích, v horké vodě s bylinami, při níž se tančí, laškuje a žertuje na téma soužití s muži, má nádech nějakého pohanského rituálu.

V Rumunsku byl román přijat nadšeně, a to jak kritikou, tak i čtenáři, u nichž měl velký ohlas: mnozí se na autora přímo obraceli, protože v některé z postav románu poznali sebe nebo někoho z blízkých či známých. Kniha ale evidentně neoslovuje jen čtenáře obeznámené s rumunskými reáliemi, slavila úspěch i v zahraničí – byla přeložena do němčiny, francouzštiny, srbštiny, maďarštiny a češtiny, byl pořízen i částečný italský převod, z nějž ale zatím vyšla jen ukázka. V Maďarsku i v Srbsku dokonce vznikly jakési internetové fankluby, na jejichž stránkách si čtenáři vyměňovali postřehy a komentáře či nejoblíbenější citáty, o knize se veřejně debatovalo.

Překladatelskou vynalézavost musel Ladislav Cetkovský prokázat už při převodu titulu – označení staromama stejně jako originál mamabătrâna (matka-stařena, stará matka) jsou neologismy. Ţuculescu výraz vytvořil spojením dvou existujících slov „mama“ (matka) a „bătrână“ (stará, stařena). Je to kalk, rumunská nápodoba maďarského sousloví, kterým jeho partnerka Dita oslovovala svou babičku („őreg mama“ – stará maminka místo běžnějšího „nagymama“ – babička, doslova „velká maminka“ jako v němčině či angličtině). Překladatelé tak byli nuceni najít odpovídající protějšek ve svém jazyce a s výjimkou italštiny, kde překladatel vhodné slovo nenašel, protože údajně „obdoba rumunského výrazu nezněla vůbec dobře“ (v překladu nechal slovo mamabatrina bez diakritiky), se s tím popasovali na výbornou. Český výraz „staromama“ byl zvolen velmi vhodně – podle Českého jazykového atlasu je dvojslovný výraz „staro mama“ nebo „stará máma“ ojediněle doložen v nářečí na česko-polském pomezí, podobá se však také slovenskému označení „stará mama“ pro babičku, je tedy českému čtenáři povědomé. Překladatel se tak elegantně vyhnul konotacím, které by u českého čtenáře slovo „babička“ mohlo automaticky vyvolávat. Idylický svět Starého bělidla a mizející či už zmizelý svět staromaminy Petry se totiž podobají opravdu jen vzdáleně.

 

© Markéta Pop

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

65%čtenáři

zhlédnuto 936x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce