Čolić, Velibor: Ederlezi: Pesimistická komedie

Čolić, Velibor
Ederlezi: Pesimistická komedie

recenze beletrie zahraniční

Ederlezi je svátek, kterým Romové vítají příchod jara. Čolićův stejnojmenný román je plný melodií, radosti a bujarého veselí, jaké ke svátku Ederlezi patří. Je to ale také hořká, pesimistická komedie o nevyzpytatelnosti osudu, o ironii života a o věčném vandrování jednoho národa, jenž si svými písněmi proráží cestu napříč časem a prostorem.

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo...
Velibor Čolić
: Ederlezi. Pesimistická komedie. Přel. Tomáš Havel, Malvern, Praha, 2019, 170 s.

Bosenský rodák Velibor Čolić (nar. 1964) studoval literaturu v Sarajevu a v Záhřebu, poté pracoval jako novinář a hudební kritik. Po vypuknutí občanské války na Balkánském poloostrově narukoval v roce 1992 do bosenské armády, záhy ale dezertoval. Ještě téhož roku se dostal do zajateckého tábora. Čolićovi se podařilo z tábora i z rodné země uprchnout a útěk zakončil ve Francii, kde žije dodnes.

Svůj první román ve francouzštině Les Bosniaques publikoval v roce 1994 a reflektuje v něm občanskou válku na Balkáně. Jeho láska k jazzové hudbě se projevila v románu Perdido z roku 2004, fiktivní biografii jazzového saxofonisty Dukea Ellingtona. Svůj zatím poslední román Manuel d'exil vydal v roce 2016 a popisuje v něm zkušenosti emigranta, který se octne bez jakýchkoli prostředků v cizí zemi. Román Ederlezi. Pesimistická komedie vydalo v roce 2014 prestižní nakladatelství Gallimard a Čolić v něm ústy romských muzikantů vypráví příběh 20. století v neklidném balkánském regionu.

S písní jsem přišel na svět, s písní z tohoto světa odcházím
Knihu otvírá posmrtný monolog posledního člena slavné cikánské kapely Orchestr Ploska. Píše se rok 2009 a Azlan Šavoro umírá v Calais, daleko od domova svých předků, daleko od melodií, které si Orchestr Ploska předával z generace na generaci. Tento posmrtný monolog předznamenává, že Azlan Šavoro není jen jeden člověk, jeho duše je spojena s osudy všech zpěváků slavného Orchestru. „Jedna věc je jistá: jmenuji se Azlan Čorelo, Azlan Bachtalo a Azlan Šavoro Bajramović a dnes ráno jsem zemřel. Tohle je můj příběh.“ (s. 11)

Román je rozdělen na tři části, každá z nich se věnuje jednomu z Azlanů, který vypráví svůj osobní příběh: ten se často odehrává na pozadí skutečných událostí. První část Zvyk z kolébky vydrží až do hrobu vrací děj o více než sto let zpátky, k začátkům Orchestru Ploska kdesi na Balkáně, v Bohem zapomenuté vesnici Strehaja. Vesnice je odříznuta od světa a jediná možná cesta do ní vede přes most, o němž obyvatelé Strehaji tvrdí, že zde stojí od počátku věků. Legendární most vznikl tak, že anděl sestoupil mezi lidi, roztáhl křídla a spojil břeh vesnice se zbytkem světa. Stejně jako jsou Strehajci přesvědčeni, že když se zničí most, zemře jeden anděl, věří také, že nebe ve Strehaji mění barvu podle toho, kdo se do něj dívá, a že píseň, která se hraje při narození dítěte, předurčí jeho život. První část románu je nejvíce nabita lidovou moudrostí, folklorem, vtipy a absurdními situacemi, až má čtenář někdy pocit, že čte jednu anekdotu za druhou, jen sem tam pospojované dějovou linkou. „Jsou to jistě zázrační hudebníci, ale v první řadě Cikáni. Tedy pozor na slepice a ohlídejte si i své dcery.“ (…) „,Až umřu,‘ smál se, ,vyberu si, jestli budu moct, ráj kvůli podnebí a peklo kvůli kamarádům.‘“ (s. 39)

Za zdánlivě komickými příběhy členů Orchestru Ploska a dalších obyvatel Strehaji, kteří se více bojí uhranutí než zákonů, se často skrývají velmi tragické osudy lidí z balkánského regionu. Čtenář putuje s věhlasným Orchestrem od štace ke štaci a občas za sebou nechá vymlácenou putyku, zlomené dívčí srdce nebo nezaplacený účet, občas se ale také z „nevěrohodných“ zdrojů dozvídá o neklidné situaci v daleké Evropě. Jediná jistota je, že na jaře Orchestr Ploska přejde starodávný most a oslaví svátek Ederlezi ve Strehaji.

Dějiny si ale pro romské muzikanty a další obyvatele vesničky připravily jiný osud, než jaký jim předurčila píseň při jejich narození. „Na nádraží stál kompletní Orchestr Ploska. (…) Kolem nich černé košile ustašovců a šedozelené uniformy wehrmachtu. Zvláštní ticho a nesnesitelné horko. Všichni měli pocit, že slunce je ohromný lis, těžký, oranžový pluviál, který přikrývá chorvatské nádražíčko. (…) ,Všecko, co jsem si myslel ohledně pekla, bylo úplně mylné,‘ říkal si. ,Ohledně ráje jakbysmet.‘“ (s. 64)

Hrdinové první části románu jsou zavražděni v koncentračním táboře Jasenovac, který v roce 1941 zřídil ustašovský režim. Druhá světová válka, která znamenala traumatický mezník v dějinách 20. století, tak i v Čolićově románu symbolizuje nešťastný předěl mezi svobodným životem Romů a nastolením nového pořádku. Romové dosud žili kočovným způsobem života, bydleli všude a vlastně nikde, státní hranice pro ně znamenaly jen čáry na mapě – a najednou se ocitají v neznámém systému socialistické Jugoslávie.

Trauma plynoucí z niterné nemožnosti přijmout pravidla nového státu se citelně projevuje v druhé části románu Provaz je krátký a studna hluboká. Orchestr Ploska je sice obnoven, ale jeho muzikanti neumějí v novém systému „chodit“, uchylují se ke kriminální činnosti, dostávají se ještě dál na okraj společnosti, jsou uzavřeni ve státě, který po nich žádá, aby se stali jeho součástí, zároveň ale stejně jako celé romské etnikum čelí velké diskriminaci a šikaně. Čtenáři by se při četbě druhé části románu mohl vybavit film Emira Kusturici Dům k pověšení z roku 1988. Film velmi svérázným způsobem vykresluje hrdé Romy, kteří se snaží zachovat si kočovný život mezi benzinkami a sídlišti, u ohně ze zapálených odpadků zpívají teskné písně, „očišťují“ se ve špinavé řece, aby mohli oslavit svátek Ederlezi, a zároveň se neustále pohybují na hraně zákona.

První, druhou i třetí částí románu Nikdy se nestane hvězdou ten, komu nezáří tvář (citace ze sbírky Williama Blakea Snoubení nebe a pekla) se jako červená nit vine téma důležitosti zachovat romské písně a předat je další generaci, protože jedině tak se může romský národ udržet při životě. Píseň v Čolićově románu symbolizuje jakýsi metafyzický zdroj romské existence. Poslední z Azlanů se narodil do světa po rozpadu východního bloku. Žádné hranice zdánlivě neexistují. Na Balkáně zuří občanská válka a Azlan se ze své rodné Strehaji instinktivně vydává na cestu, aby pokračoval v tradici svých předků. „Byl krásný, ztepilý a špinavý jako urážka. Jeho kroky se nesly ve zvláštním rytmu, budil dojem, že jde a zpívá zároveň a že zpěv udává rytmus jeho krokům. (…) Chlapec hebkým, líbezným hlasem odříkával refrén své země.“ (s. 127) Rytmické kroky dovedou Azlana až do ilegálního uprchlického tábora „Džungle“ poblíž Calais, kde nakonec poslední zpěvák Orchestru Ploska najde smrt.

Čolićův román je opatřen skromným poznámkovým aparátem, který čtenáři osvětluje jednotlivé termíny nebo historické souvislosti. Čolić hojně využívá slov a pořekadel vypůjčených z romštiny, jidiš, arabštiny, francouzštiny a z různých balkánských nářečí, stejně tak se v románu objevují citace z děl Sigmunda Freuda, Isaaca Bashevise Singera, Woodyho Allena, Maxima Gorkého a dalších. Poznámkový aparát však čtenáře při četbě nikterak neruší. Přestože se děj převážně odehrává ve 20. století v úplně jiných kulturních a politických souvislostech, můžeme na každé stránce mezi řádky číst máchovské „Proč jsi tak smutný, kmene můj? Ty kmene můj – rode cikánů?“

 

© Karolina Kašeová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 968x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce