Slezák, Vratislav Jiljí

Slezák, Vratislav Jiljí

rozhovor literární věda

Život a dílo překladatele z němčiny Vratislava Jiljího Slezáka (29. února 1932 – 16. března 2020) připomínáme rozhovorem, který vyšel v roce 2012 v knize Slovo za slovem.

Psací stroj byl výrobní prostředek, k němuž jsem nějak bytostně patřil

Vratislav Jiljí Slezák byl překladatel z němčiny, okrajově z dánštiny a polštiny a vysokoškolský pedagog. Vystudoval germanistiku a polonistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci, studium ukončil doktorátem. Působil jako redaktor v Československé obchodní komoře a Výzkumném ústavu paliv (1956–1967), na ministerstvu kultury (1967–1969) a jako učitel jazyků na Českém vysokém učení technickém v Poděbradech (1970–1981), na Vysoké škole zemědělské v Praze (1981–2002), v teologickém konviktu v Litoměřicích (1990–1996) a na katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (1990–2007). Jeho překlady zahrnují především díla Hermanna Hesseho (Demian, Hra se skleněnými perlami a další), Heinricha von Kleista (Souboj, Svatá Cecílie aneb Síla hudby), Gustava Meyrinka (Dům alchymistův), Friedricha Dürrenmatta (Labyrint) či Heinricha Bölla (Ztracená čest Kateřiny Blumové). Získal Cenu Josefa Jungmanna (2003) a další ocenění.

Tomáš Dimter: Jak jste se dostal k němčině?
Vratislav Jiljí Slezák: To je otázka pro mě pořád trochu záhadná, němčina ovšem – já jsem ročník 1932 – byla přítomná už v mém dětství, jelikož vzdálení příbuzní z otcovy i z maminčiny strany bydleli v Sudetech. Šlo o smíšená manželství. Ani si nevzpomínám, že bych je sám byl kdy navštívil, ale vím, že maminka jezdívala za bratranci v Broumově a v Jablonci nad Nisou, kde žili. A otec jednou za pár let zajel do Varnsdorfu. S válkou se němčina rozšířila nebývalou rychlostí a vzpomínám, že už na obecné škole v roce čtyřicet dva čtyřicet tři na nás v některých předmětech mluvili německy, například v zeměpise. Pak jsem se dostal na gymnázium a tam jsme měli v primě a sekundě všehovšudy tři hodiny češtiny týdně, zato šest hodin němčiny. Ale zájem nejen o němčinu, ale o jazyky obecně mám zřejmě v genech. Nejspíš z maminčiny strany, poněvadž její otec byl obchodník textilem, a než se etabloval pro sebe, jezdil v rámci rakousko-uherské monarchie nabízet textilní zboží produkované ve východních Čechách. Dědeček ovládal vedle češtiny především němčinu, ale také polštinu, maďarštinu a srbocharvátštinu. Jeho heslem bylo: „Uč se jazykům sousedů. Nejenom že to budeš prakticky potřebovat, ale daleko líp jim porozumíš.“ A tímhle postojem jsem se – zpočátku spíše instinktivně než zcela vědomě – řídil, vedle němčiny jsem se učil taky polsky a maďarsky. A musím říct, že kontaktem s jazykem a kulturou sousedů jsem mnohé pochopil a také odboural lecjaké zažité předsudky.

Tomáš Dimter: Vzpomenete si, kdy vznikl váš první překlad?
Vratislav Jiljí Slezák: Od studentských let jsem si zkoušel překládat krátké texty, především Hermanna Hesseho. V osmnácti jsem přečetl jeho román Stepní vlk, ten mě velmi oslovil, přestože je to literatura pro jinou věkovou skupinu. A přeložil jsem zkusmo i některé z jeho krátkých textů, třeba črtu Broskvoň, rovněž určité pasáže z Traktátu o Stepním vlku. Zkoušel jsem překládat i další drobné věci z polštiny. Šlo převážně o veselé nebo sarkastické texty, kterých bylo hojně zejména v šedesátých letech a vycházely v mnoha časopisech. Přeložil jsem je a strčil do šuplíku.

A když jsem pak v jednom týdeníku – byl to myslím Dikobraz – četl přeložený tentýž text, který jsem měl ve stole ve vlastním překladu, a oba porovnal, řekl jsem si, že jsem hlupák; můj překlad mi totiž připadal lepší než ten publikovaný od jiného překladatele. Tím mi trochu stouplo sebevědomí. Ale trvalo ještě dost dlouho, než začaly moje překlady vycházet.

Tomáš Dimter: Kdy začala vaše skutečná překladatelská kariéra?
Vratislav Jiljí Slezák: Někdy začátkem sedmdesátých let jsem šel po Národní třídě kolem Odeonu. Právě z budovy vyběhl šéfredaktor doktor Čermák, ukázal na mě prstem a řekl: „Vy jste přece ten germanista, co dělal diplomku o Hessem! Tak jděte rychle do redakce a zeptejte se na detaily, my máme totiž soutěž na překlad Stepního vlka, redaktor vám řekne, co je zapotřebí udělat.“ Vyběhl jsem tedy nahoru a dověděl se, že se soutěž uzavírá toho dne večer. Redaktor se mě zeptal: „Máte doma něco přeloženého?“ Naštěstí jsem měl, shodou okolností právě něco z Hesseho. Jel jsem domů pro ty texty, přivezl je do redakce a asi za týden jsem se dověděl, že jsem tu soutěž vyhrál. To byl tedy start mé překladatelské kariéry, jak vy tomu říkáte. Totiž pokud jde o beletrii. Předtím jsem přeložil pár technických textů z němčiny a polštiny a tři cestopisy z dánštiny pro nakladatelství Olympia.

Tomáš Dimter: Jaká byla v šedesátých letech nakladatelská praxe? Bylo pro vás složité získat překladatelské zakázky?
Vratislav Jiljí Slezák: Já jsem nikdy o překlad nežádal. Nakladatelství se vždy přihlásilo samo. Živil jsem se jinak jako učitel. K zajímavým textům jsem se dostával především díky paní doktorce Boženě Kosekové v Odeonu, vybudovali jsme si spolu přátelský, zcela realistický vztah, já jsem chápal její pozici, ona zase mou.

Tomáš Dimter: S jakými problémy se musel potýkat začínající překladatel?
Vratislav Jiljí Slezák: Byl jsem si vědom, že za současných poměrů mě žádná zvláštní kariéra nečeká, a ani mě to nijak moc nebolelo, protože jsem neměl velké vnitřní přání nebo touhu nějak vyniknout. Chtěl jsem žít podle vlastních představ, zejména tak, abych nemusel kolaborovat s vládnoucím režimem. Měl jsem trochu obavu, aby nějaké úsilí o dráhu profesionálního překladatele nebylo vykoupeno výprodejem přijatých zásad, které jsem chtěl nadále ctít. Ale ukázalo se, že ty obavy byly liché.

Tomáš Dimter: Myslíte si, že kdybyste byl býval ve straně, bylo by snazší dostávat více úkolů a zajímavější texty?
Vratislav Jiljí Slezák: Ne, to ne. Naštěstí jsem narazil na redaktory, kteří, jak se domnívám, nikdy nepodléhali těmto manipulačním metodám a jimž šlo o literaturu, nikoli o prosazování náležitě registrovaných překladatelů.

Tomáš Dimter: A překládal jste si mezitím pro sebe?
Vratislav Jiljí Slezák: Po vítězství v soutěži jsem si překládal spíš jen pro sebe, protože jsem nevěděl, zda budu moct pokračovat. Naštěstí brzy následoval další úkol, opět to byl Hesse. Ne že bych byl svým ustrojením zrovna romantický typ, ale Hesseho vidění světa, jeho vyjadřování i různé jeho osobní postoje mně natolik odpovídaly, že jsem do těch překladů byl zřejmě s to vložit něco z vlastních životních zkušeností. U Hesseho textů jsem cítil, proč mají svou specifickou atmosféru a proč autor používá jisté jazykové valéry a tóny. Patrně jsem taky dovedl vhodně reprodukovat i melodii, plynutí jeho jazyka. Dílem Hermanna Hesseho se zabýváte v podstatě celý život.

Tomáš Dimter: Za přetlumočení víceméně kompletního Hesseho díla jste získal Cenu Josefa Jungmanna. Myslíte si, že takové intenzivní zabývání se jedním autorem se může projevit i na překladateli?
Vratislav Jiljí Slezák: Zřejmě ano. Třikrát v životě se mi stalo, že mě někdo upozornil na to, jak se Hesseho a moje fyziognomie značně podobají. Na to mohu říct jen tolik: věrný pes přijme nakonec podobu svého pána.

Tomáš Dimter: Existovala pro vás jako tehdy začínajícího překladatele nějaká společná překladatelská platforma, na které bylo možné si vyměňovat zážitky, zkušenosti, společně pracovat nad překladem?
Vratislav Jiljí Slezák: Ani ne. Spíš jsem si tříbil názory v rozhovorech s lidmi, se kterými jsem se stýkal. Někdy jsem o tom hovoříval s Vladimírem Justlem, což byl můj spolužák z olomoucké univerzity, a s dalšími kolegy z fakulty a zasvěcenci. Později spíše jen sporadicky.

Tomáš Dimter: Stalo se vám někdy, že jste nabízený titul odmítl z důvodů ideových?
Vratislav Jiljí Slezák: Ne, nikdy mi nikdo takový text nenabídl. V někdejším Odeonu pracovali znamenití lidé a ti si s cenzurovanou nebo ideologicky motivovanou literaturou dovedli poradit. Vzpomínám si ale, že se na mě jednou asi začátkem sedmdesátých let obrátilo nakladatelství Olympia, jestli bych byl ochoten přeložit z maďarštiny dvě povídky se sportovní tematikou od nějakého redaktora. Posláním povídek bylo zdůraznit třídně morální výtěžky socialistického sportování. A paní redaktorka mi rovnou řekla: „Prosím vás, já na to mám peníze. Musím ten překlad od vás dostat, abych vám je mohla vyplatit, ale už předem vím, že jsou ty texty tak strašné, že to nikdy nemůžeme vydat, abychom se nezostudili. Ovšem v rámci různých smluv mezi socialistickými státy a dohod se socialistickými ministerstvy kultury jsme to museli přijmout. Ale slibuju vám svatosvatě, že to nikdy nevydáme, abychom neudělali ostudu sami sobě, natož vám.“ Tak jsem na to přistoupil. Bylo to opravdu všecko možné, jenom ne literatura. Ovšem pro mě to znamenalo výzvu, zda jsem schopen slušně přeložit byť naivní maďarský text.

Tomáš Dimter: Stalo se někdy, že byste musel z cenzurních důvodů překlad upravit?
Vratislav Jiljí Slezák: Nevzpomínám si, že by se nějaká taková situace vyskytla. Například jsem překládal prózu Cizí přítel od východoněmeckého autora Christopha Heina, což byl nezahaleně kriticky pojatý příběh odhalující zmechanizovanou prázdnotu a klamný pocit zajištěnosti vzdělance v NDR na příkladě životních postojů jedné lékařky. Pokud tehdy vyšel daný text v oficiálním zahraničním socialistickém nakladatelství, neměly orgány zjevně pochyb, že by se mohl proviňovat proti zásadám socialistického realismu.

Tomáš Dimter: Setkával jste se s překladateli, kteří nemohli publikovat pod svým jménem?
Vratislav Jiljí Slezák: Samozřejmě jsem o nich věděl, ale o propůjčení svého jména jsem nebyl požádán.

Podílel jsem se na rozepisování a distribuci některých samizdatových titulů, zejména církevních, a na vytváření a udržování potřebných kontaktů. S tím bylo starostí až dost. Nadto jsem celá sedmdesátá léta a část osmdesátých vyučoval mimo Prahu a práci ve škole plus akce, do nichž jsem byl zapojen, jsem proto dokázal stíhat jen s vypětím.

Tomáš Dimter: Panovala v té době mezi překladateli z němčiny nějaká rivalita?
Vratislav Jiljí Slezák: Nikdy jsem nic takového nepocítil. Spíš naopak.

Tomáš Dimter: Dnešní doba je poněkud uspěchaná a nakladatelé často tlačí na překladatele, aby vyhotovili překlady co nejrychleji. Taky se tenkrát na všechno kvaltovalo?
Vratislav Jiljí Slezák: Řekl bych, že podmínky byly rozumné. Jenže já jsem dělník poslední hodiny, to znamená: dlouho všecko promýšlím a rozmýšlím, a když termín začíná nikoli doutnat, ale už hoří, dostaví se nejen nejvíc inspirací a intuice, ale i výdrž, abych překlad v nepřerušovaném zátahu dovedl do konce. Neumím pracovat jako Thomas Mann: dopoledne dvě a půl hodiny u psacího pultu, pak se noblesně naobědvat, po obědě si hodinku zdřímnout a potom mít zase nějaký další program. Já jsem člověk poněkud hektický a chovám se podle momentálních intuicí a rozpoložení čili nedovedu si odepřít podpůrné, i pro překladatelskou činnost podpůrné dojmy a vzněty, jako je třeba příroda, procházka nebo všeliká jiná většinou kulturní rozptýlení. Nejsem člověk, který by věčně seděl u práce a hloubal a zahryzával se do díla. Velmi sázím, abych tak řekl, na vanutí příznivého ducha.

Tomáš Dimter: Máte nějaký zažitý pracovní rituál?
Vratislav Jiljí Slezák: Když jsem ještě psal na psacím stroji, soukal jsem pod válec bílé listy společně s průklepovými modrými, a když jsem se přeťuknul, musel jsem všecko s mnoha kopiemi opravovat, byla to hotová otročina, ale mělo to v sobě něco, řekl bych, poctivě řemeslného. Připadalo mně, že opravdu něco poctivě vyrábím. Ne že by psaní na počítači nebylo poctivé, a on navíc nabízí mnohá skvělá usnadnění, ale na druhé straně se mi do práce i jaksi míchá. Kdežto předtím jsem tu byl já a ten psací stroj a ten papír a na nás všecko záleželo. Z počítače si můžu vyvolat nápomocnou ruku s údajem, který zrovna potřebuju, a nemusím se vůbec zvednout ze židle. Prožívám situaci, kterou nedovedu dost dobře popsat, a natož řešit, je to jen pocitová záležitost – psací stroj byl výrobní prostředek, k němuž jsem nějak bytostně patřil, a on patřil především lidem slova, literatury a jazyka, kdežto počítač je pro každého, je to prostě taková univerzální míchačka, která může cokoli namíchat celému lidstvu od pěti let věku až skoro do stovky. Psací stroj byl vyhrazen jenom určité, nepříliš široké vrstvě.

Tomáš Dimter: Vidím na vašem pracovním stole počítač, máte ještě i psací stroj?
Vratislav Jiljí Slezák: Samozřejmě. Není pozlacený, ale mám ho. Na druhé straně jsem vděčen i za počítač, už proto, že tichý klapot kláves šetří sluch, na rozdíl od břinkotu psacího stroje.

Tomáš Dimter: Potřebujete pro překládání nějakou zvláštní atmosféru?
Vratislav Jiljí Slezák: Potřebuju ticho. Nemohu mít jako kulisu ani sebelepší hudbu. Občas potřebuju od počítače vstát, trošku se protáhnout a vyrovnat se s tím, že k němu zase budu muset hned sednout; psací stroj samozřejmě taky občas protestoval a měl svoje nálady, ale ty byly reakcí na moje nešikovnosti. Mezi mnou a psacím strojem panoval vztah soudržnosti, kde stroj a já jsme tvořili jakousi jednotu. Zatímco psací stroj měl jen nálady a nemnoho vlastní vůle, má počítač složitý vlastní život a rozmary, někdy se z něho stává protivník a začne protestovat obvykle ve chvíli, kdy já potřebuju mírumilovnost, a ne nějaké vzpoury a kalamity.

Tomáš Dimter: Máte nějaké pravidlo, jak se jako překladatel vztahujete k originálu?
Vratislav Jiljí Slezák: Originální text, pokud je to text hodnotný a má být adekvátně převeden do mé mateřštiny, musí mít pro mě určitou míru posvátnosti. Nesmím se od něho příliš vzdálit a nesmím ho poškodit, nesmím ho nějak porušit, znevážit. Mohu ho do svého jazyka transformovat, převádět tak, aby byl srozumitelný, aby sděloval to, co sděluje ve své původní podobě, ale nesmím se mu odcizit.

Tomáš Dimter: Jaké znevažování a odcizení máte na mysli?
Vratislav Jiljí Slezák: Někdy člověk stojí před problémem, že autor, kterého překládá, má výraznou specifičnost, například se vyjadřuje trošku kantorsky, ztuhle, anebo si libuje v archaických a už stěží srozumitelných obratech a výrazových prostředcích, které je nutné dnešnímu čtenáři servírovat v podobě pro něho sdělné a pochopitelné. Avšak příliš se odcizovat originálu nelze, není možné odnímat autorovi jeho charakteristické prvky, člověk naopak musí mít snahu v co největší míře je adekvátně zachovat. Snažím se proto text „zabalit“ do atmosféry, která co nejvíc odpovídá originálu. To je velká výzva a taky pěkně obtížná záležitost. Musím přece zásadně zůstat práv autorově svébytnosti. Je to hrozně složitá věc a člověka může svádět, aby takové autory třeba přespříliš modernizoval. Tím by uťal jejich jedinečnost, byť pro dnešního čtenáře možná už ne vždy úplně stravitelnou a motivující, jenomže… Zejména když jde o velká jména, musí se respektovat onen – řekněme – původní kolorit, ono původní odění a vzezření a vyzařování, které daný autor ve své době měl a jímž působil.

Tomáš Dimter: Když se ohlédnete za svými překlady, který z nich považujete za stěžejní?
Vratislav Jiljí Slezák: Těžko říct. Rád mám Hru se skleněnými perlami od Hermanna Hesseho, protože je to taková zvláštní utopie. Bavilo mě, jak si můžu hrát s jazykem, s rytmem a melodií vět. Další velkou výzvou byla novela Thomase Bernharda Dech. I Friedrich Dürrenmatt je autor, na kterém se dá pošmáknout, mám na mysli třeba jeho povídku Abú Chanífa a Anan ben David, jejímž tématem je Věčný žid.

Tomáš Dimter: Věnoval jste se výhradně próze nebo i jiným žánrům?
Vratislav Jiljí Slezák: Vedle beletrie jsem se pouštěl do překladů esejí a textů filozoficko-teologických. Z nich bych vyzvedl knihu Jak nalézt cestu od Petera Dyckhoffa. Jde o kvietistickou duchovní cestu. Jazyk knihy je velmi specifický v tom, že je to jakýsi libozvučný proud útěšných pokynů, rad, doporučení a výzev, které umožňují člověku procházet životem tak, aby neztroskotal. A překlad mi šel snadno od ruky.

Tomáš Dimter: Který titul byl naopak nejsložitější?
Vratislav Jiljí Slezák: Dlouho jsem vzdoroval nabídce přeložit rozsáhlý soubor přednášek s názvem Úvod do křesťanství. Jeho autorem je současný papež (Benedikt XVI., původním jménem Joseph Ratzinger, pozn. red.), který, jak známo, je velký vědec a nesmírně vzdělaný muž. Musím podotknout, že termín úvod je trochu zavádějící, jelikož jde o úvod pro velmi pokročilé zájemce o teologii. Nakladatelství mě vyzvalo, abych se podíval na tři různé pokusy o překlad. Zjistil jsem, že v nich je spousta nejenom jazykových lapsů, ale věcných omylů, a tak jsem po několikaměsíčním vzdorování nabídku přijal. Nikoho jiného stejně nenašli. A čím to bylo těžší a složitější, tím jsem se do překladu zahryzával se stále větší chutí. Naučil jsem se při tom mnohému, zejména jak si poradit s částečně beletrizovanou vědeckou tematikou a samozřejmě jak převést složitý a nesnadný text tak, aby jeho česká podoba měla hlavu a patu, zněla česky přirozeně, a byla proto už při prvním čtení bez obtíží srozumitelná. Podle teologů se mi to prý povedlo. Nelehký byl i nedávný překlad z češtiny do němčiny – soubor tematicky propojených teologických esejů. Ale dost jsem se pro to nadchl.

Tomáš Dimter: Snažíte se překládanému autorovi „pomáhat“? Tíhnete spíš k doslovnosti nebo saháte i k interpretaci?
Vratislav Jiljí Slezák: Vždycky samozřejmě můžete originál v různých jeho složkách překladem takzvaně vylepšit. U kvalitního originálu je cílem převést jej do češtiny ve všech složkách zcela adekvátně, nic neubrat, nic nepřidat, nic nedovysvětlovávat, nedokomponovávat. Je bohužel množství případů, kdy se dílo překladem zmasakrovalo. U velkých titulů se to bohudík stane málokdy, protože se nesvěřují neosvědčeným překladatelům. Pokud jde o doslovnost versus interpretace, kloním se spíše k doslovnosti ve smyslu zachovat překladem z originálu pokud možno všechno, jeho polohu, obsah, vrstvy, melodii a rytmus vyprávění, „atmosféru“ textu. Přirozeně je možné se pustit do překládání jen tehdy, když na ráz daného díla stačíte.

Tomáš Dimter: Máte radost, když nějaký váš překlad vyjde?
Vratislav Jiljí Slezák: Mám, ale ještě silnější emoce je, že to mám za sebou. Z překladů si doma nestavím sokl, na který bych si hrdě stoupl a rozhlížel se po žasnoucím světě. Konečně je to za mnou, a jestli přijde nějaký další úkol a budu na něj mít sílu a budu to umět, tak fajn, ale mám ještě jiné sféry, v nichž se cítím jako ryba ve vodě.

Tomáš Dimter: Například?
Vratislav Jiljí Slezák: Od útlého dětství jsem měl rád přírodu a nejrůznější památnosti, velice i mapy a zvláště také železnici a jízdní řády, a tak chodím a jezdím. Zejména po svaté Zemi české. Jsem totiž velký zemský (zato zásadně a nikdy národní) patriot, a zeptá-li se mě někdo na národnost, deklaruji se jako „Böhme“, tedy Čech původem z Čech a do nich příslušný, jakož i do obou někdejších zemských jazyků. Procházím a projíždím vlastí a na různý způsob se snažím snímat z ní všechen kal, kterým její tvář a její duši svými skutky a jejich důsledky poskvrnili i zranili její obyvatelé zejména v nikterak dávné historii. Mít talent takového Thomase Bernharda, to by se moji soukmenovci dočkali pěkně tvrdých a přesně mířených šťouchanců!

Avšak nezastavuji se při tom putování jen na svých oblíbených místech a v stavbách, kde je viditelně i tajemně přítomen tvůrce a dárce všeho (to jest i této nám svěřené země), ale prožívám rovněž četná setkání se složitým a ne vždy jednoduše pochopitelným vlastním vnitřním světem i s niterným světem těch, kdo jsou mi přiváděni do cesty. Jsou to krajiny věru nevídané a neslýchané: od dusných, horkých džunglí až po míruplné, klidné břehy osvěživých, tichých vod. Jen si při tom stále víc uvědomuji, že paměť už to všecko nedokáže vždy adekvátně pojmenovat či naznačit v jazycích, do nichž mě životní sudba vmanipulovala. Ale možná je právě toto ta nejlepší průprava pro pouť ke konečnému umlknutí.

 

Na podobné téma:
Jiří Našinec
: Eliade se pro mě stal vnitřní emigrací
Josef Čermák: Být šéfredaktorem tak velkého nakladatelství nebyla sinekura, nýbrž tvrdá robota
Radovan Charvát: Knížka se nemůže bránit
Eva Danišová; Karolína Ryvolová: Romská literatura překvapuje a baví
Denis Kostomitsopoulos: S překladem je třeba se poprat
Michael Alexa: Překládání románu z rukou someliéra
Zdenka Švarcová: Poezie je moje láska
Jarka Vrbová: Astrid Lindgrenovou bych nejradši měla jako babičku
Petra Diestlerová: Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil
Zuzana Li: Nedělat z Číňanů mimozemšťany
Robert Novotný: Redaktor musí být pro překladatele především partner, ale nesmlouvavý
Roman Tilcer: Brát se jako autorův hluboce podřízený služebník není nejlepší přístup
Lenka Bukovská: Izraelská literatura je bohatá na silné příběhy
Petr Eliáš: Kniha jako promyšlený artefakt
Zdeněk Lyčka: Seznamovat Seveřany s českou kulturou a Čechy s grónským světem
Věra Koubová: Tápavě padá list
Daniela Krolupperová: Nejtěžší je napsat jednoduchý text
Dagmar Hartlová: Když literatura nahlíží do nitra člověka
Věra Dvořáková: Když je člověk spokojený s tím, co dělá, nemá důvod někomu závidět
Eva Kondrysová: Dřív člověk musel každou knížku obhájit, vydupat ze země
Helena Kadečková: V současné literatuře nenacházím téměř nic, co bych sama ráda překládala
Stanislav Rubáš (ed.): Slovo za slovem

Foto Lucie Mlynářová
Rozhovor vyšel v knize Slovo za slovem
Na iLiteratura.cz se souhlasem autorů publikace

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 938x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce