Mezi fotografiemi, které obsahuje kniha Barvy času: Novodobé dějiny světa v kolorovaných fotografiích, v originále The Colour of Time: A New History of the World, 1850–1960 (Head of Zeus, 2018), najdete třeba to, jak fotograf zachytil poslední havajskou královnu, nebo jaké to asi bylo, když mohli Angličané poprvé po mnoha stech letech naživo vidět hrocha. Prohlédnete si také, jak vypadal přepychový interiér vlaku, jímž cestovaly ostatky královny Viktorie, nebo co vyjadřovaly obličeje lidí kráčejících kolem rozbitých výloh po křišťálové noci?

Recenzovaná publikace pokrývá více než sto let světových dějin: od císaře Napoleona III. až ke Gagarinovi. Zaznamenává vzestupy a pády impérií, vědecké objevy, průmyslový rozvoj, dopad ekonomických krizí na nejchudší i světové výstavy a postupnou globalizaci. Je společným dílem britského historika a televizního moderátora Dana Jonese (nar. 1981), autora bestsellerů žebříčku The New York Times, a brazilské umělkyně Mariny Amaralové (nar. 1994). Ta vybrala dvě stovky historických fotografií, jež „přivedla k životu“ pomocí digitálního kolorování. Jones ke každému z nich napsal text o délce asi tří odstavců a ke každému desetiletí ještě připojil krátkou obecnější charakterizaci.

Na jednu stranu v knize najdeme jedince anonymní – ať už jsou součástí davů slavících konec druhé světové války, nebo zástupů ochromených ze zprávy o potopení Titanicu –, ale možná častěji se v ní vyskytují osobnosti slavné, třeba významní vynálezci, umělci či hlavy států. Někteří z nich za život vystřídali několik funkcí, například Ahmet Zogu, který z albánského prezidenta povýšil na krále, nebo Napoleon III., původně prezident, který se prohlásil císařem. Jedním z těch známějších je jistě podplukovník George Armstrong Custer ze 7. americké kavalerie, o kterém se v knize dozvídáme, že byl „až nemožně křiklavou postavou, celonárodně známou pro svůj romantický vzhled, kavalírský přístup k nebezpečí a pro svoji touhu po ženách“. Je jednou z mnoha slavných osobností v této knize, které zemřely násilnou smrtí. K jeho konci autor poznamenává, že celý jeho prapor byl v bitvě u Little Bighornu dne 25. června 1876 obklíčen a pobit, přičemž „jako jediný přežil kůň jménem Komanč, jenž se dožil vysokého věku a zemřel v roce 1891“.

Některé z fotografií zachycují hrdinu jen pár dní před smrtí, například irského politika a bojovníka za nezávislost Michaela Johna Collinse (1890–1922) vidíme hrdě vykračovat v uniformě dva týdny předtím, než byl zavražděn. Jiné fotografie přinášejí podobizny posmrtné: na jedné straně znetvořené tělo Benita Mussoliniho, jehož obličej je natolik zdeformovaný, že rysy diktátora v něm už nejsou rozeznatelné, na straně druhé snímek právě zesnulého papeže Pia IX. (1792–1878), poklidně ležícího na bílém lůžku, jako by spal – když byla jeho hrobka roku 2000 kvůli beatifikačnímu procesu otevřena, našli prý jeho tělo zachované, „s mírným úsměvem na rtech“.

Jindy má smrt spíše neosobní povahu, jako na fotografii hromady mrtvol „cristerů“, katolických Mexičanů bojujících proti anticírkevní vládě. Souhrnný podíl snímků mrtvých těl v různém stadiu rozkladu se v porovnání s ostatními zdá poněkud naddimenzovaný, a navíc v knize najdeme i takové, ve kterých je smrt přítomna metonymicky. Jako v případě fotografie ukazující „jen“ kulkami silně poničenou stěnu, u níž byli krátce předtím zastřeleni Romanovci. (Ostatně třeba Roland Barthes tvrdil, že každý snímek fotografovaný subjekt umrtvuje). Depresivní linku v knize podtrhují také snímky z koncentračních táborů, a to i z těch méně známých, jako byly tábory budované během búrské války, za války filipínsko-americké nebo později při potlačování povstání Mau Mau – historii těchto táborů pečlivě popisuje nedávná kniha Andrey Pitzerové Jedna dlouhá noc: Obecné dějiny koncentračních táborů (Host, Brno, 2019), která je ale zcela bez ilustrací.

V menší míře se Barvy času zaměřují na dějiny jiných odvětví, například sportu (jeden snímek přibližuje soupeření během první novodobé olympiády, při níž vítězové dostávali stříbrné medaile). Občas se do pozornosti autorů dostane i vývoj módy a mravů. Jedna kapitolka se například vztahuje k „flapperkám“, mladým americkým ženám, které se provokativně oblékaly, kouřily, pily, tančily, jak se jim líbilo, a obecně porušovaly konvence (nazvané byly podle třepotavého způsobu tance prováděného v krátkých šatech). Reakce jejich okolí dnes může vzbuzovat pobavení, jak ilustruje třeba fotografie zachycující ženy na pláži u řeky Potomac ve Washingtonu, jimž správce parku bedlivě kontroluje délku koupacího oděvu. Mnoho z nich totiž trvalo na tom, aby „výstřih plavek sahal nejníže do úrovně podpaží a spodní lem nebyl kratší než 10 centimetrů nad kolena“.

Některé snímky nejsou na první pohled nijak drastické, ale odrážejí otřesnou dobovou realitu a to, jak se tehdejší (odsouzeníhodné) morální cítění propisovalo do každodenního života. Jako v případě snímku znázorňujícího aukční síň v Atlantě, jejíž vývěsní štít avizuje prodej otroků, zatímco vedlejší štíty inzerují tabákové výrobky a další zboží.

S jednotlivými hutnými komentáři nemusíme vždycky souhlasit, jako například s tvrzením, že František Ferdinand d'Este by v dějinách zapadl, pokud by na něj nebyl spáchán atentát – vzhledem k jeho plánům na reformu monarchie, které chtěl uskutečnit po nástupu na trůn, to není přesvědčivé hodnocení. Některá témata tu chybí: třeba to, že panovníci nebyli jen pohřbíváni, případně na ně nebyly jen páchány atentáty, ale kupříkladu se i ženili.

Celkově ale kniha poskytuje všestranný, poučný a pestrý, byť silně subjektivní pohled do nedávné doby, kdy zanikala lokální království a umírali poslední monarchové, o čemž se díky novým vynálezům mohli záhy dozvědět i lidé na opačném konci planety. Kniha danou éru nelíčí nijak triumfalisticky, ale ve vší její protikladnosti: jako dobu uvolňování mravů a odhazování starých konvencí, které vedlo k emancipaci žen i masovému vraždění; jako periodu převratných technologií schopných pozorovat zemi z lidmi řízené vesmírné lodi, ale i objevů umožňujících na ni z nebe shazovat atomové bomby. Většina kapitol zkušenému čtenáři zřejmě neprozradí nic nového, ale barevné fotografie, na kterých jsou někdy zřetelně vidět i vrásky portrétovaných, působí natolik živě, až je to zneklidňující. Některé události tak mohou tyto snímky pomoci prožít či zpřítomnit se zvýšenou intenzitou.