Barthes, Roland: Mytologie

Barthes, Roland
Mytologie

recenze sociologie

Slavná Barthesova kniha má setrvalý úspěch i v našich krajích. Jistou čtenářskou únavu snad mohou způsobit její časté a stereotypní útoky na buržoazii, avšak díky lehkosti, nápaditosti a hloubce ponoru u takové šíře kulturních témat zůstává dílo uhrančivé.

Kniha elegantně bojující s francouzskými buržoazními mýty
Roland Barthes
: Mytologie. Přel. Josef Fulka. Dokořán, Praha, 2018, 173 s.

Nestává se příliš často, aby u nás nějaká společensko-analytická, literárněvědná či sémiotická kniha vycházela opakovaně. K výjimkám patří České typy Josefa Jedličky, texty Vladimíra Macury, ze zahraničních děl práce Michaila Bachtina, Ericha Auerbacha, Emila Staigera či Skeptikové a těšitelé od Umberta Eca, kteří vyšli dvakrát. A pak především slavné Mytologie od Rolanda Barthese (1915–1980), jež letos vyšly dokonce potřetí a jichž se dohromady prodalo skoro pět tisíc výtisků.

Posvátno
Originál knihy je už z roku 1957 a autor v něm obecně píše o moderní mytologii jako o „sekundárním modelujícím systému“ a také v tomto duchu analyzuje jevy ze světa reklamy či populární kultury. Často si přitom všímá protikladných významových kvalit, s nimiž operují například tvůrci reklamních sloganů, ať už jde o protiklad mléka a vína, případně vody a tuku, přičemž kupříkladu reklamy na kosmetické výrobky podle něj slibují falešnou syntézu obojího: „Připravují zázračné splynutí neslučitelných tekutin, o nichž se tvrdí, že jsou komplementární; tyto reklamy diplomaticky respektují všechny pozitivní hodnoty mytologie substancí a daří se jim vnucovat nám šťastné přesvědčení, že tuky jsou nositeli vody a že existují vodnaté krémy, jimž je vlastní jemnost bez olejnatého lesku.“

Kvality a hodnoty spojované s určitou látkou či hmotou nejsou pro autora jen abstraktní, dokáže je i velmi sugestivně smyslově vylíčit: „Prestiž bifteku tkví v tom, že je skoro syrový: krev je v něm viditelná, hutná, kompaktní a současně se dá krájet. V podobě této těžkopádné hmoty, která – když ji tiskneme mezizubí – nám dává pocítit zároveň sílu svého původu i poddajnost, s jakou se vlévá přímo do lidské krve, si lze snadno představit starověkou ambrózii.“

Tyto protiklady Barthes často sám konstruuje, když srovnává wrestling coby pokleslý sport s „jansenistickým boxem“ nebo striptérku profesionální a amatérskou. O té první podle něj platí, že ji striptýz desexualizuje jako ženu „právě v tom okamžiku, kdy se obnažuje“. Za pomoci rafinovaných pomůcek a specifického uniformního tance je podle autora „obnažování vykázáno do oblasti parazitických úkonů, uskutečňovaných v jakési nepravděpodobné dálce. A tak vidíme, jak se profesionální striptérky halí do zázračné nenucenosti, jež je neustále odívá, oddaluje a dodává jim ledovou lhostejnost obratných rutinérek.“ A naopak neprofesionálky ve své neumělosti dokážou aktu veřejného svlékání vrátit erotičnost. (Tato pozorování mohou mít svou platnost, i když přihlédneme k biografickému kontextu autora, totiž jeho homosexualitě. Podle Ladislavy Chateau totiž „kromě své matky Roland Barthes jinou ženu skutečně nepoznal“.)

Významným motivem knihy je přetrvávání posvátna v moderním světě, respektive jeho pokračování jinými prostředky: například u pilotů tryskových letadel, u nichž autor shledal „parzifalovské“ pozůstatky, protože jde o bytosti, které své vlastnosti čerpají z askeze a představují „antropologický kompromis mezi lidmi a Marťany“. Jinde autor důmyslně analyzuje dvojí podstatu spisovatele jako tvora obdařeného posvátnou aurou, a to i o dovolené. Jako by byl hříčkou vnitřního boha, jenž stále mluví a nebere ohled na to, že jeho médium má zrovna dovolenou: „Jsa obdařen prázdninami, vystavuje znaky svého lidství, ovšem jeho bůh zůstává neměnný.“ Posvátnou složku nachází Barthes dokonce i u umělých hmot, u nichž zdůrazňuje, že jde o látku složitě vyrobenou člověkem, a v tomto smyslu „alchymistickou“. Přitom je ale tato věc užívána v domácnosti, jde tedy podle něj o první magickou látku, která se „propůjčuje prozaičnosti“. Napříč všemi zmíněnými tématy pak pronikají autorovy politické postoje, které ústí v ostrou kritiku francouzské buržoazní třídy.

Odrazy
Pokud bychom měli stručně rekapitulovat, jak byla knihu u nás recipována, rozhodně nejde o dílo jednotně přijímané. Někteří první vydání z roku 2004 vychválili, například Dana Packová v Lidových novinách. Ta vyzdvihla demystifikační sílu textu: „Necháváme se ovlivňovat lstivými moderními mýty, které vymazávají všechnu složitost života i tíhu dějin a stejně jako staré mýty nám nabízejí ideální svět, uspořádaný jednoznačně, šťastně a přirozeně.“ Skoro neproblematicky přejala autorovo pojetí, že mytologie, které vytvářejí například prestižní magazíny, jsou velmi zákeřné: „Podle většiny jejich kuchařských receptů bychom sotva připravili normální jídlo. Zato na snímcích v Elle vypadá výsledek skvěle. Nazdobené, barevné, lesklé, rafinovaně složité (a drahé) pokrmy patří do ‚vývěskové, magické kuchyně‘, kde se najedí oči, ale žaludek kručí hlady. O to větší ale vzbuzují touhu.“ Jen na okraj Packová dodala, že s politickými postoji Rolanda Barthese ovšem nemusíme souhlasit.

Jiní interpreti u tohoto bodu setrvali výrazněji. Kupříkladu sociální ekolog Bohuslav Blažek kritizoval Francouzovu ideologičnost a to, jak ji bagatelizoval původce českého doslovu: „Zapletení Barthese do boje s ideologií pomocí jiné ideologie bylo v padesátých letech věru těžší, než aby se dnes stačilo při hodnocení toho myslitele povznést nad ‚politicko-angažovanou rétoriku a patos jako poněkud kuriózní odér dávných časů‘, jak chlácholivě píše v doslovu českého překladu Petr A. Bílek.“

Dodejme, že ironicky o Barthesově vztahu k buržoazii psal Laurent Binet v úvodu románu Sedmá funkce jazyka. Kousavě v ní poznamenává, že autora právě tahle kniha doopravdy proslavila „…buržoazie mu zkrátka svým způsobem pomohla k majetku. Nicméně to byla maloburžoazie. Velkoburžoazie ve službách lidu, to je velmi zvláštní případ, který by zasloužil hlubší rozbor; chtělo by to článek. Že by dnes večer? Proč ne hned?“ Takto Binetův Barthes uvažuje těsně předtím, než kousek od Sorbonny vstoupí do vozovky, aniž by se rozhlédl, a srazí ho dodávka. Přičemž vypravěč v další části textu rozvíjí hypotézu, že šlo o vraždu, nikoli nehodu.

Jakub Češka pak ve své knize Zotročený mýtus: Roland Barthes (Togga, Praha, 2010) rozvinul myšlenky naznačené Blažkem. Ptá se, zda Barthes skutečně odhaluje skryté významy, které mýty obsahují, nebo jim je naopak, třeba u fotografie salutujícího vojáka, sugeruje svým vyprávěním. Odpovídá si, že Barthes sám vytváří mýtus francouzského imperialismu. A Průvodce po světové literární teorii 20. století k tomu dodává, že se v knize projevuje angažovaná rétorika a že má blízko k dobové marxisticky orientované kritice buržoazní nadstavby.

Pravda je, že útoky na buržoazii jsou v knize časté a stereotypní a mohou působit až únavně. A že autor rozhodně nebyl nezaujatým pozorovatelem. Byla by ale škoda knihu kvůli tomu ignorovat, vždyť díky bohatství motivů může být stále inspirativní. A i když třeba o protikladu přirozených a umělých hmot u nás (vzdáleně) podobně psal kdysi Karel Čapek, o novodobých českých mýtech zmíněný Vladimír Macura, o symbolických a kulturních aspektech pokrmů nedávno Viktor Šlajchrt, s takovou lehkostí, nápaditostí i hloubkou o takové šíři kulturních témat u nás dnes asi nikdo psát neumí. Nebo zatím nepíše, i když kandidáti by tu možná byli.

 

Na podobné téma:
Robert A. Segal
: Stručný úvod do teorie mýtu
Viktor Šlajchrt: Bonvivánova kulinária

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.