Binet, Laurent: Sedmá funkce jazyka

Binet, Laurent
Sedmá funkce jazyka

recenze beletrie zahraniční

Francouzský spisovatel Laurent Binet je autor potměšilé mystifikace. V jeho „lingvisticko-filozofickém“ románu Sedmá funkce jazyka vystupuje řada postav (nejen) francouzské intelektuální scény raných osmdesátých let a zaobírá se i někdejší prezidentskou kampaní, kdy proti sobě stál levicový kandidát François Mitterrand a pravicový Valéry Giscard d’Estaing. Pobaví i ty, pro něž je svět, o kterém vypráví, spíše jen mlhavou krajinou.

Slova, pro která se zabíjí
Laurent Binet
: Sedmá funkce jazyka. Přel. Michala Marková, Argo, Praha, 2017, 376 s.

Francouzský spisovatel Laurent Binet napsal potměšilou mystifikaci, která čtenáře dokáže bavit na několika úrovních podle jeho sčetlosti a hloubky vzdělání v kontextu tématu. Mnohé francouzské čtenáře toto dílo popudilo, protože se dotklo řady ikon tamního intelektuálního světa.

Binet vystudoval na univerzitě literaturu a nějakou dobu ji i vyučoval. Na svém kontě má tři romány a jedny memoáry, týkající se právě jeho učitelských zkušeností z francouzských středních škol (La Vie professionnelle de Laurent B.). Pro českého čtenáře bude nesporně zajímavé, že autor pobýval nějakou dobu v Česku i na Slovensku a svůj zájem o naši historii a kulturu zúročil v debutovém románu HHhH, jenž se zabývá atentátem na Reinharda Heydricha (česky vydalo Argo, 2010) a nedávno se stal inspirací pro filmovou adaptaci.

Jeho texty jsou intertextuální, stavějí na hře se čtenářem a působí novátorsky. I když jsou sebereflexivní a zkoumají možnosti textu či jazyka, nejsou zahleděné čistě jen do sebe. Jejich základní téma je všeobecnější a závažnější: je jím vztah k pravdě a k možnostem a mezím jejího vyjádření. Autorova nejnovější kniha Sedmá funkce jazyka, která nedávno vyšla česky opět v nakladatelství Argo, bude ovšem přes řadu podobností s HHhH pro některé čtenáře nejspíše překvapivá: rozpustilý intelektuální thriller se odehrává v roce 1980 zejména mezi francouzskou intelektuální smetánkou. Zároveň jde o zřejmou literární poctu Umbertu Ecovi (nejedná se ovšem nutně o poctu in memoriam, kniha vyšla francouzsky ještě před Ecovou smrtí).

Kdo je tady Sherlock?
V Sedmé funkci jazyka vystupuje řada francouzských intelektuálů a slavných vědců spojených s obory či teoretickými směry jako lingvistika, sémiotika a strukturalismus, respektive poststrukturalismus: Derrida, Foucault, Lacan, Althusser, Deleuze, Sollers, Henri-Lévy, Kristeva aj. Kromě nich zde má významné místo zmíněný italský teoretik a spisovatel Umberto Eco, americký filozof jazyka John Searle či významný ruský lingvista, zakladatel Pražského lingvistického kroužku Roman Jakobson, který ve svém díle definoval a popsal šest základních jazykových funkcí. Ta sedmá z titulu Binetova románu je jejich smyšleným, tajemným doplňkem. Akademici a spisovatelé však nejsou zdaleka jediné postavy, kolem kterých se všechno točí, významnou roli zde hraje také tým poradců a politických píáristů sdružených kolem hlavních kandidátů před prezidentskými volbami. Textem dále procházejí také příslušníci italské komunistické strany, agenti tajných služeb, tenisoví šampioni i alžírští prostituti.

Ústřední událostí je smrt strukturalisty, sémiologa a Ecova učitele Rolanda Barthesa, který zemřel v roce 1980 na následky srážky s dodávkou při nepozorném přecházení ulice, když se vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem. Binet na základě skutečné nehody rozvíjí sofistikovanou literární hru, v níž nejde o nic menšího než o ovládnutí tajemné rétorické dovednosti, s níž lze prosadit, cokoli si mluvčí zamane, a přesvědčit kohokoli k čemukoli. Vzhledem k vyostřenému souboji prezidentských kandidátů Mitterranda a Giscarda d’Estaing je Barthesova nehoda velmi podezřelá. Na její vyšetření je proto nasazen mizantropický a vůči intelektuálům nepřátelsky naladěný, nicméně ne zcela neschopný komisař Jacques Bayard, který záhy naverbuje pomocníka Simona Herzoga, doktoranda z univerzity Vincennes, jenž se zabývá – čím jiným než vědou o znacích. Ústřední tradiční role pátračů není jediná, s níž si Binet zábavně pohrává. Bayardův sidekick Simon, který by měl v detektivním schématu zastávat tradiční roli Watsona, oplývá vskutku sherlockovskými analytickými schopnostmi, zatímco Bayard se v neznámém prostředí šílené levicové bohémy poněkud ztrácí, a aby nevypadl z dominantní role vyšetřovatele, využívá zastrašovací síly své policejní uniformy. Ta je mu ovšem ve většině situací na akademické půdě spíše na obtíž, neboť například taková badatelská hvězda, jako je Michel Foucault, jej coby příslušníka represivní síly státního aparátu nejen přehlíží, ale dokonce jím opovrhuje.

Symbolologie a jiné vědy
Autor tak vtipně pracuje s paralelou mezi prací Velkého detektiva a prací sémiologa, které jsou si v zásadě podobné, přičemž se tak mimo jiné odkazuje právě na Umberta Eca, jenž ve svém díle vyjadřoval stejnou ideu, neboť i v jeho prvním románu Jméno růže se dvojice Holmes a Watson reinkarnovala do postav středověkého františkánského scholastika Viléma z Baskervillu a mladého mnicha Adsona z Melku. O špionážním thrilleru Sedmá funkce jazyka se na obálce píše, že se jedná o „konspirační thriller mezi Danem Brownem a Romanem Jakobsonem“. Pravda je to zhruba do té míry, že i Brownův hrdina, „symbololog“ Robert Langdon, se zabývá čtením znaků a je vtažen do akcelerujícího konspiračního víru. Ve všem ostatním si ovšem Binet s Brownem nezadá a nejde jen o to, že profese „symbololog“, na rozdíl od správného pojmenování sémiolog či sémiotik, ve skutečnosti neexistuje. I Binet rozverně mísí čirou fantazii a skutečná fakta, navíc často nechává historické postavy pronášet jejich skutečné myšlenky či výroky, ovšem v odlišném kontextu. K činům některých osobností dokresluje fiktivní pozadí, nechává je zaplétat do nekalostí tajných služeb, historické postavy tak spolu s fiktivními postavami z jiných knih vystupují na vědecké konferenci, kde se probírají skutečně diskutovaná lingvisticko-filozofická témata. V centru konspiračních skupin stojí fiktivní rétorický klub, jehož členové, podobně jako členové jiných tajných lóží, sdílejí vazby napříč všemi intelektuálními oblastmi západního světa – od politiky přes akademickou sféru až po umění. Platí zde jasně definovaná hierarchie, přičemž vyššího postavení lze dosáhnout jedině rétorickými schopnostmi v rámci jakýchsi řečnických gladiátorských zápasů, v nichž není v sázce pouze čest a postavení, ale hrozí i rituální fyzické zmrzačení.

Smrt autora
Jacques Bayard se s budoucím parťákem Simonem Herzogem seznamuje po jeho semináři o interpretaci znaků ve fikčním světě Jamese Bonda. Herzog v ní ukazuje, že dílo dává svému interpretovi do velké míry volné pole možností, lze ovšem dodat, že je třeba se vyvarovat naprosté vykladačské svévole (Simon si později v této souvislosti čte v té době novou Ecovu knihu Meze interpretace, v níž italský sémiolog pojednává právě o těchto hranicích). Přesto je možné dojít mnohem dále, než kam sahá autorův vědomý výklad významů. Ostatně právě Roland Barthes napsal často citovanou esej Smrt autora, kde pojímá autora ne jako někoho, kdo má výhradní právo na interpretaci svého díla, ale jako zprostředkovatele obsahu, v němž nemusí nutně rozumět všem prvkům a chápat všechny vztahy. Binet myšlenkový odkaz ztvárněných myslitelů v rámci své literární verze neznásilňuje – naopak jej zprostředkovává v mnoha ohledech velmi věrně. Na druhou stranu je ani nijak nešetří a neváhá si nejen s jejich osudem, ale i s jejich názory či idejemi lehce pohrát, jak to jeho příběh vyžaduje. Na „modly“ se tu sice nekálí, ale některé z toho nevycházejí úplně nejlépe: spisovatele Philippa Sollerse prý román vydráždil dokonce natolik, že zvažoval soudní žalobu.

Autor ve svém záludném výkladu této části intelektuálních dějin balancuje na hraně parodie. Činí tak ovšem zároveň s evidentním pochopením daného prostředí a s entuziasmem, nikoli s nepřátelstvím vnějšího pozorovatele. Z takového přístupu si autor střílí úplně stejně, ne-li více, právě v postavě poněkud ignorantského Bayarda. Pro vyvážení je nutno dodat, že u některých velikánů se autorův zúčastněný postoj občas blíží až jakési literární pokloně. Jak sám vyjádřil v jednom rozhovoru, podnětem k napsání díla pro něj byl jeho někdejší zápal pro knihy Rolanda Barthesa, s jehož způsobem myšlení cítil určitou spřízněnost. Následně se pak ponořil do teoretické literatury kontextuálně spřízněných teoretiků a spisovatelů. Knihu tak přes její značné nadsazování a vtip nelze označit za parodii. Jedná se spíše o experiment propojující filozofický román s dobrodružným thrillerem a teoretickými exkurzy, zkonstruovaný s umem i záludností autorů francouzské literární skupiny OULIPO.

Vystřihovánky
Sedmá funkce jazyka používá metodu koláže – jak bylo zmíněno výše, velké množství výroků, tvrzení a scén vychází ze skutečných výroků či myšlenek reálných postav. Většinou je však čeká výrazný posun či přesazení do odlišného kontextu. Příběh lze tudíž vnímat také jako svéráznou variaci na žánr alternativní historie, v němž známé události nabírají poněkud odlišný směr. Pro poučené čtenáře tak autorova kniha bude fungovat jako vědomostní skládačka. Není to však samoúčelný záměr. Dílo velmi dobře funguje i pro laiky, kteří s popisovanou problematikou příliš obeznámeni nejsou – autor svou rekonstrukcí barvitě oživuje danou dobu a prostředí, v němž se dokáže zorientovat i ten, pro nějž je lingvistika, sémiologie, filozofie jazyka či strukturalismus spíše španělskou vesnicí. Zde se opět nabízí srovnání s Umbertem Ecem, který svůj románový debut také postavil z velké části na citacích a úryvcích z existujících filozofických a teologických děl (přičemž si ovšem, stejně jako teď Binet, v rámci hry se čtenářem také určitou část z nich vymyslel). Záměr postavit dílo na citacích z jiných děl není v literární historii ničím novým, často však naráží na ne zcela oprávněnou kritiku, že se vlastně jedná o plagiát. Příklady z moderní doby jsou rozmanité – od románu Nova express Williama S. Burroughse, který autor sestavil tzv. metodou střihu (cut-up method), až po Axolotl Roadkill současné mladé autorky Helene Hegemannové. Oba se dočkali pranýřováni za plagiátorství a zpochybňování své originality či uměleckého přínosu. I když byl Eco za Jméno růže v době prvního vydání některými podobně kárán (jak uvádí v doslovu k Pražskému hřbitovu např. Jiří Pelán), vzhledem k autorově erudici a schopnosti geniálně zprostředkovat středověkou společnost a její myšlení kritika brzy ztichla a kniha se dočkala uznání coby budoucí klasika. Přestože Binet popouští uzdu fantazii a jde vstříc žánrovým svodům a intertextualitě o mnoho více, jeho poslední román je s Ecovým pojetím v mnohém srovnatelný. Jak ve spojení detektivní struktury s traktováním množství filozofických myšlenek, tak právě co do schopnosti zasvětit i neznalého čtenáře do jejich tajů, aniž by při tom působil didakticky. Nehledě na to, že tajemný text Romana Jakobsona zachycující Sedmou funkci jazyka, pro nějž se zřejmě i zabíjí, se coby ústřední iniciátor zápletky nápadně podobá Aristotelovu druhému dílu Poetiky

Pravidla hry
Styl Laurenta Bineta je přes veškerou hravost a opulentní vršení nápadů strohý a koncizní, díky čemuž koncentruje vtip na několika významových rovinách. Typické je pro něj protínání nesouměřitelných úhlů pohledu a vpád cizorodých perspektiv. Jako příklad může sloužit scéna, kdy se Bayard snaží soustředit na Foucaultovu přednášku v přeplněném sále mezi posluchači oddaně hltajícími každé slovo, aby pochopil, o čem že se v tomhle akademickém divadle hraje, ale do diskurzu teoretikova brilantního výkladu ze znuděného podvědomí opakovaně vtrhává úvaha, zda má deklamující teoretik vyšší plat než on. Čtenáři přitom autor zprostředkovává do značné míry podobnou zkušenost, jakou mají protagonisté nucení vybírat z přítomných znaků ty důležité pro svoje vyšetřování: text zdůrazňuje různé prvky popisované fikční skutečnosti, přičemž nechává čtenáře v nejistotě ohledně jejich relevance ve vývoji zápletky (což je zajisté strategie, kterou by měl zvládat přinejmenším každý dobrý autor detektivek). Ve stylu a základech výstavby vyprávění autor ostatně navazuje na svůj předchozí román HHhH – v něm vystupuje autobiografická postava spisovatele, která píše o atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Metavyprávění pojednávající o genezi historického románu vyniká podobnou úsečností a prolínáním různých hledisek. Navíc oba romány mají jako jedno ze svých hlavních témat reflexi fikčnosti prózy a jejích pravidel. Autorův posun v přístupu však lze dobře zaznamenat ve finální scéně HHhH, kdy vypravěč (románový autor Laurent Binet) tvrdí, že má velkou chuť dát hrdinnému Gabčíkovi ve svém příběhu možnost utéct z nacisty ostřelovaného kostela sv. Cyrila a Metoděje. I když by bylo snadné vymyslet tajnou únikovou chodbu z krypty, udělat to ale nemůže, jelikož by se tak odchýlil od historické skutečnosti. V románu Sedmá funkce jazyka už ovšem podobné skrupule nemá a nechává svou tvůrčí moc autora-demiurga projevit naplno.

Pokud by se snad přesto zdálo, že se jedná o jakousi chytrou, ale do sebe zahleděnou postmoderní hříčku, literární hru pro hru samotnou, lze namítnout, že je obecné téma knihy hlubší – je jím konflikt mezi smysluplnou výpovědí, jež si svá slova vybírá z vnitřní argumentační nutnosti, a formální rétorikou jakožto dovedností, s níž lze v rámci diskuse demagogicky vyzdvihnout jakoukoli myšlenku. Jde o zkoumání možností jazyka jako takového a jeho zneužití, o strategii obrany, stanovení mezí volnosti. Stejně tak je to spor o pravdu – tedy o problém, zda existuje vždy jen jedna pravda, kterou lze vyjádřit jasně, a o všem ostatním je třeba mlčet, nebo zda je naopak každá výpověď do značné míry nejasná a její interpretace záleží především na kontextu, přičemž promlouvá spíše jazyk samotný skrze svůj subjekt. Tento spor pak v knize vrcholí v polemice mezi americkým filozofem jazyka Johnem Searlem a francouzským filozofem Jacquesem Derridou, ikonou dekonstruktivismu. V Sedmé funkci jazyka se skrývá v mnoha ohledech mimořádná kniha, která si zaslouží pozornost i těch čtenářů, které jinak jména Barthes, Foucault, Derrida, Deleuze, Lacan, Althusser či Kristeva příliš neoslovují.

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   90%čtenáři

zhlédnuto 3794x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce