Marković, Goran: Česká škola neexistuje

Marković, Goran
Česká škola neexistuje

recenze film

Srbský (tehdy ještě jugoslávský) absolvent pražské FAMU a pozdější výrazný režisér vzpomíná svá studia v šedesátých a sedmdesátých letech. A jeho postřehy mají svou cenu, přestože byl text psán už před čtyřiceti lety.

Existuje mezi jugoslávskými filmaři česká škola?
Goran Marković
: Česká škola neexistuje. Přel. Silvia Matúšová, Odborná redakce, rozhovor a biografie Marie Barešová, NAMU, Praha 2020, 144 s.

Na pražské FAMU absolvovalo během 70. a 80. let téměř šest desítek jugoslávských studentů – byli přijati na režii, kameru, střih, řízení a organizaci, dokumentární tvorbu i uměleckou fotografii. Velkého věhlasu dosáhli režiséři jako Goran Paskaljević, Srdjan Karanović, Rajko Grlić, Lordan Zafranović, Goran Marković, snad i kameraman Živko Zalar, kteří svůj obor jako jedni z prvních skončili hned počátkem 70. let, o několik let později se k nim ještě připojil mnohostranný Emir Kusturica, dnes mezinárodně asi nejznámější filmař z bývalé Jugoslávie.

Někteří z nich zkoušeli psát, podělit se s veřejností o své zážitky. Česky vyšla již před několika lety Kusturicova kniha Kde jsem v tom příběhu já?, nyní následuje Goran Marković se vzpomínkovým textem nazvaným Česká škola neexistuje. Popisuje svůj pobyt v Praze, vybavuje si všední i kromobyčejné okamžiky… a jeho postřehy mají svou cenu, protože pocházejí od člověka ze zahraničí, jehož rodina přitom měla na české prostředí úzké vazby: babička odtud pocházela, otec – známý herec Rade Marković – několikrát spolupracoval s českými filmaři, mimo jiné na filmech Tři přání a Touha zvaná Anada s Elmarem Klosem, jenž patřil mezi Goranovy ceněné pedagogy.

Zvláštní název knihy si zaslouží bližšího osvětlení. Nejen Markovićovi, ale i jeho kolegům vadilo, že byli vhazováni takříkajíc do „jednoho pytle“, označováni za příslušníky uskupení zvaného česká nebo také pražská škola, ačkoli je kromě místa studií nic jiného nespojovalo – tvrdí, že každý se vypravil vlastní cestou a rozvíjel svou osobitou poetiku. Jmenovitě Marković odmítal zůstat zajatcem jediné výrazové roviny, střídal témata i žánry. Přesto musím upozornit, že zejména jejich rané snímky – a většinou se v tuzemských kinech promítaly – čerpají (nejen) z formanovského odkazu československé nové vlny. Možná si je vybavíte: namátkou uvedu aspoň Paskaljevićova Strážce pláže v zimním období, Kusturicovo Vzpomínáš na Dolly Bell? a samozřejmě Markovićův Závod o velkou cenu.

Markovićovo vzpomínání se vyznačuje jistou útržkovitostí. Svěří se, jak mohutně na něho zapůsobil Černý Petr, ačkoli jinak se „východoevropským“ filmům vyhýbal, jak dělal přijímací zkoušky za doprovodu nadšené srbské tlumočnice, protože sám česky neuměl snad ani slovo, jak začal bydlet na strahovských kolejích. Při přednáškách jej deprimovalo, že zprvu vůbec ničemu nerozuměl. Peníze si opatřoval prodejem nedostatkového kakaa, které dostával z vlasti. A přiznává, jak jej ošuntělé město začalo zajímat, jak objevoval jeho zákoutí i děvčata.

Marković si vybavuje své potýkání s rozličnými vyučujícími, vyjeví, jak jej štval Otakar Vávra svými dotazy „proč a jak?“, avšak jeho ryze prakticistní výuku docenil až později, když sám natáčel. Bořivoj Zeman se mu jevil jako „dobrosrdečný“, cenil si Klose coby pedagoga, jenž o filmařině dokázal uvažovat v teoretické rovině. U Milana Kundery udělal zkoušku, i když na otázku, co by mohl povykládat o literatuře, odvětil, že bohužel nic (vzpomíná ale, jak si jej podmanil Franz Kafka).

Domnívá se, že Češi – a zejména Češky – měli tehdy Jugoslávce upřímně rádi. Prý se jim líbilo, co sami neměli – moře, dobrá nálada, ignorování pravidel a řádu. Přiznává, že hovory jugoslávských studentů, scházejících se zejména ve vinárně Orlík, měly dvě hlavní témata, a sice pohyblivé obrázky a sex. Češky bývaly povolné, chovaly se daleko svobodomyslněji, než bylo na Balkánu zvykem (ostatně i některé jugoslávské filmy tuto upjatou mentalitu a zvyklosti zachytily, stačí vzpomenout na dodnes podmanivou Krásu neřesti). S malebným zaujetím pracuje s drby a fámami, s nepřesnými informacemi. A některé vzpomínky jsou vskutku peprné: zmíní třeba Agnieszku Hollandovou, svou polskou spolužačku ze studií (zapsala se i do české kinematografie, nejnověji snímkem Šarlatán), která prý oslovovala dívky v hodně krátkých minisukních, aby jim sdělila: „Slečno, neměla byste si ji provětrávat, ale umývat.“

Výrazný zlom do života nejen jugoslávských studentů vnesl rok 1968 – jak naděje, tak tragické završení ruskou okupací. Vzpomíná, jak pln hněvu nechápal, proč se národ jako jeden muž nepostavil okupantům, a jak dospěl k poznání, že „Češi byli jiní než já, než můj národ. Myslím, že jsem je chápal. Kdyby nebyli takoví, jací jsou, vyjímala by se snad tady nade mnou tak nádherná a fantastická stavba, jakou je Týnský chrám?“ A pak již nastupuje první pracovní dotek s Jugoslávií. Než se propracoval k realizaci svého celovečerního debutu, asistoval při dosti zmatečném natáčení válečného velkofilmu. Vycouvat však nemohl, byl tehdy na vojně.

Jak Marković v závěrečném rozhovoru vzpomíná, text této knihy vznikal před více než čtyřmi desetiletími – a další roky čekal, než se dočkal svého otištění. Nyní jej konečně dostáváme i v českém překladu Silvie Matúšové, která jej převedla bez zbytečně ozdobných kudrlinek, postihla jeho neučesanost i roztěkanost, zprostředkovala lehce napěněný jazykový styl. O vydání se rovněž zasloužila Marie Barešová, která přichystala jak rozhovor s Markovićem, tak stručný přehled jeho tvorby.

Z rozhovoru, který postihuje nynější Markovićovo smýšlení, je cítit velké zklamání, přiznává, že bezmoc a rozčarování, které kdysi posedly českou společnost, postihly (post)jugoslávské prostředí. Hořce tvrdí: „Naše země je rozdělená na několik fašistických států.“ A má na mysli jak Srbsko, tak Chorvatsko, z nichž každodenně mají odcházet spousty lidí do zahraničí, aby se již nikdy nevrátili. V tom by si coby ateistický skeptik sotva porozuměl třeba s takovým Kusturicou, sekulárním bosenským muslimem, jenž se naopak přihlásil k srbství i pravoslaví.

Na pravou míru bych rád uvedl jednu drobnost: Marie Barešová, jež zajišťovala odbornou redakci celého textu, zjevně netuší, že první Markovićův film Specijalno vaspitanje (navrhla u něho české pojmenování Speciální vzdělání) sice do sítě českých kin nikdy nepronikl, avšak kdysi (v září 1980) jej uvedla Československá televize a opatřila názvem Zvláštní výchova. Milí čtenáři, opravte si to.

Vydání knihy inicioval vsetínský filmový klub (ten má ostatně na svém kontě další monografii, která mapuje osudy českého emigranta Františka Čápa, jmenovitě pak jeho působení v Jugoslávii), avšak o konečnou realizaci se zasloužilo Nakladatelství AMU. Stočtyřicetistránková publikace zhruba čtvercového formátu, vybavená řadou průvodních fotografií, odráží bez jakýchkoli retuší autorovu osobnost, zprostředkovává někdejší i současný Markovićův náhled. Cenným doplňkem jsou početné obrazové přílohy, mimo jiné stvrzující, že ona neexistující česká škola stále drží při sobě a sešla se i na karlovarském festivalu…

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 685x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce