Smrt a smích: polská fantastika hororu z přelomu 19. a 20. století
Bortnik, Krzysztof: V duchu Edgara Allana Poea

Smrt a smích: polská fantastika hororu z přelomu 19. a 20. století

Antologie polských fantastických povídek zahrnuje díla dvanácti více i méně známých polských spisovatelů. U některých z nich bychom podobné žánrové zařazení možná nečekali. Původní koncepce vybírat pouze Poeovy následovníky naštěstí nebyla dodržena, a tak máme k dispozici čtenářsky zajímavý a poučný výbor.

Kniha V duchu Edgara Allana Poea je výbor stále živých textů polské fantastiky z delšího období přelomu 19. a 20. století. Překlad, který se musel vyrovnat s obtížným jazykem, jenž vytváří nové věci a nová stvoření, je svižný a výběr pestrý, nejistotu však trochu vzbuzuje ediční pojetí. To naštěstí literaturu samotnou nijak zvlášť nezasáhlo.

Předem je třeba zdůraznit, že kniha přináší skutečně obohacující průřez polskou fantastikou hororu a humoru. Nejenže v ní najdeme autory tak rozdílné, jako byli inovátor Karol Irzykowski a autor historických románů Henryk Sienkiewicz, navíc byly od každého spisovatele zařazeny hned dva texty. Záměr vybrat vždy jeden temnější a druhý humornější sice není vždy rozpoznatelný na první pohled, celkově ale patrný je a přináší další vnitřní různorodost. Co se týče rozsahu, najdeme v knize kratičké črty, ale i rozsáhlejší povídky. Žánrově sahají od plnokrevného hororu poeovského ražení přes grotesku, kde lidské a zvířecí tělo splývají v jedno, až k satiře s prvky tajemna i žánrové parodii.

V drobné povídce Sen Henryk Sienkiewicz rychle graduje vyprávění starého lékaře, který jako mladý zažil zvláštní období. Jeho sny byly – jak se zdá – předzvěstí hrůzné události. Tajemná není ale ani tak sama skutečnost jako spíš její vztah k rozumu a paměti hlavní postavy. Časový odstup navíc znemožňuje jakékoli přešetřování a díky vypravěčské perspektivě očima jedné z postav se zcizení zmnožuje na další úroveň.

Bogusław Adamowicz se naopak v povídce Potvůrek na vztah skutečnosti a vědomí nijak neohlíží. V jeho ironicky laděném příběhu se do skvělého manželství narodí odporné dítě „s hrbem na prsou a na zádech, s tenkými nožičkami [sic!], s prsty na nohou srostlými do tvaru žabí tlapky, s dlouhýma neobratnýma rukama“, jehož „nos připomínal ostrý zakulacující se ptačí zobák a byl také tak tvrdý a zrohovatělý“. (s. 165) Ošklivý tvor, který neumí ani správně upadnout, se ale nakonec stává úspěšným králem gnómů. Otázkou zůstává jen to, k jaké rase ve skutečnosti náleží.

Při čtení různorodého výboru se nemůžu ubránit dojmu, že vsazovat poetiku polské – a koneckonců jakékoli jiné národně pojaté – fantastiky do poeovského rámce je nejen zbytečné, ale i zavádějící. Editor a překladatel Libor Martinek v ediční poznámce připouští, že název byl původně marketingový tah, který by českému čtenáři dal představu, co ho čeká, a že ne vše bylo Poem ovlivněno. Přece si však myslím, že volba názvu – a rámce – je zbytečně povrchní a nevkládá ve čtenáře velkou důvěru. Například název polské antologie českého hororu z podobného období Czas i Śmierć. Antologia czeskich opowiadań grozy z XIX i początków XX wieku (Čas a smrt. Antologie českých hororových příběhů z 19. a počátku 20. století), která vyšla v roce 1989 a na niž český výbor také reaguje, je podle mě jak dostatečně informativní, tak i atraktivní.

Anglosaská optika celkově převládá. V ediční poznámce Martinek pojem polská fantastika hororu vymezuje pomocí anglického termínu weird fiction H. P. Lovecrafta. Některé z textů ale vyšly dříve, než se Lovecraft vůbec narodil, a většina z nich byla napsána dlouho před tím, než v eseji Supernatural Horror in Literature (1927) termín zavedl. Ve svém textu Lovecraft zkoumá tradici gotického románu a samozřejmě i Poea a nachází spojující černou nit podivna, strachu z nevysvětlitelných cizích sil. Rozpětí předkládaných zde autorů je ale rozmanitější, a pokud bychom měli hledat jejich inspirační zdroje, mohli bychom zahrnout gotický román, ale i veškeré psychologizující a historizující tendence romantismu. I to editor v poznámce naznačuje, ale rámec to nemění. Řečeno jinak: opravňovaly by nás styčné body stylu nazývat výběr kafkovským či borgesovským? A co nám to přinese?

Podstatnou součástí knihy jsou autorské profily, které mohly českému čtenáři přiblížit roli fantastiky v rámci tvorby jednotlivých spisovatelů. Většinu místa ale zabírají neuspořádaně navršená biografická fakta. O Wacławu Wolském si přečteme, že na místě gymnázia v Płocku, kde studoval, je dnes Střední škola maršála Stanisława Małachowského (je to jedna z nejstarších škol v Polsku, dnes známá jako Małachowianka), o Stefanu Grabińském se dozvíme, co si myslel o E. T. A. Hoffmannovi a že v dětství prodělal tuberkulózu, ale ve zhruba čtyřikrát kratším medailonku o Henryku Sienkiewiczovi si jen zopakujeme, že dostal Nobelovu cenu za literaturu, ale nedozvíme se nic o tom, jak se stavěl k fantastické literatuře. A v případě Kleczyńského se nedobereme ani toho, kdy byly zařazené povídky vydány (bylo to roku 1899).

Poznámky překladatele mohly být umístěny spíše na konci knihy, jak tomu u beletrie z dobrých důvodů bývá. V některých případech zabírá poznámka i třetinu stránky a působí rušivě. Ve chvílich, kdy text obsahuje i poznámku autora, stává se stránka poměrně nepřehlednou. Škoda je také některých drobných chyb v překladu, jako v případě výše citovaných nožiček. Nebo měl překladatel na mysli jejich nelidskou podobu?

Napříště by si editoři mohli zvolit velkorysejší pojetí, které by polskou hororovou fantastiku představilo způsobem, jenž se bude řídit více svým předmětem a méně vlastním předporozuměním. Prostor pro to bude. Martinek totiž svého polského kolegu Krzysztofa Bortnika přesvědčil, aby nevykračovali z vymezeného časového období a do antologie nezařazovali autory současné. V jejich případě snad už bude označení „new weird“ adekvátnější.

Původní koncepce vybírat pouze Poeovy následovníky ­– kterou sám editor beztak považuje zpětně za zavádějící – naštěstí dodržena nebyla, a tak máme k dispozici čtenářsky zajímavý a poučný výbor, který obsahem a rozpětím solidně reaguje na třicet let starou polskou antologii a přináší fantastické povídky i od spisovatelů, které si s daným žánrem běžně nespojujeme. Těžko říct, co by si o textech myslel sám Poe. Zřejmě by se divil, co všechno se s jeho jménem spojuje, a patrně by se nijak zvlášť nepoděsil. Rozhodně by se ale dobře zasmál.

 

Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea. Antologie polské fantastiky hororu. Přel. Libor Martinek, Volvox Globator, Praha, 2019, 320 s.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Libor Martinek,

"Neschopnost přivlastňovat" se u mne neprojevuje. Sbírku "Kompleks Ewy", Michaelu Alexovi dobře známé polonistky dr. Renaty Putzlacher(ové) (přechylovat či nepřechylovat... ÚJČ AV ČR doporučuje přechylovat, kde to jde), překládám jako "Evin komplex" a tak bych mohl pokračovat. Dále konstatuji, že šlo o dům, ve kterém žila hlavní hrdinka novely Sára Braga - odtud "Dům Sáry", nevíme, jestli to byl zároveň "Sářin dům"... (Komentáři nerozumím: v Bibli je snad Kniha Šalamounova, a nikoli Šalamounova kniha!) Děkuji za upozornění na tvar "nožičkami", když jde o duál; měl jsem tam skloňování správně, ale pravděpodobně se v redakci pracovalo s nějakou starší verzí překladu. Nelidská podoba nožiček/nožek? To jako podle dvou "nožiček" tvořící pár jednoho párku? Hm... dobrý postřeh. Nicméně i zde platí "litera scripta manet". Co se týče titulu a přiřazování obsahu podle stylu (poeovský, kafkovský apod.), domnívám se, že je to otázka jedině diskuse. Čtenáře nepodceňuji. "V duchu něčeho..." stylizovaný název antologie přináší rozhodně lepší představu o jejím obsahu v záplavě nejrůznějších názvů, aniž bychom použili tzv. barokního titulu. Ostatně je tu i upřesňující podtitul. Je s podivem, že kde koho iritují překladatelovy poznámky, ale neiritují autorské, jež zase obsahují spoustu dnes už známých věcí. S výjimkou místních Šalamounů pochybuji o tom, že jiní čtenáři - aniž bych kohokoli podceňoval - budou znát četné specificky polské (nebo mnohé jiné) reálie z přelomu 19. a 20. století. K pojmu fantastika hororu = weird fiction... Žánrové označení je sice mladšího data než některé povídky z antologie, ale jaký má smysl se zamýšlet nad tím, jestli je to dobře nebo špatně - to aby se někdo blýskl svými vědomostmi? Co třeba takový pojem "kronika" nebo "historie" v písemnictví středověku? Například anglista Krzysztof Bortnik v recenzích nových edic polské (i zahraniční) fantastiky hodnotí výše ty výbory, které nejsou pouhou reedicí původních textů (mj. v edicích nakladatelství Kabort). Tedy takové, kde jsou připojeny užitečné poznámky redaktora, v našem případě překladatele, či dokonce poznámky nevyhnutelné porozumění textu (srov. Maska śmierci, sv. 2, Przemyśl 2010, s. 24; autorské poznámky byly eliminovány, když se jevily pro současného čtenáře zbytečné, nebo byly dokonce vřazeny do obsahu díla, ale tak, aby je nepoškodily - naopak došlo k připojení poznámek redaktora v dílech zařazených do citované antologie). Vedl jsem s ním na to téma taky debatu, ale nakonec přesvědčil on mne. Pak je otázkou, kdo reálie zná (vystudovaný polonista? ani ten podle mne nezná vše, v čem můžeme dnes tápat!) a kdo ne (běžný čtenář fantastiky? aniž bych ho podceňoval!). Jestli je rušivé, když poznámka zabere více prostoru na stránce? Jenom vizuálně. Kdo nechce, ať vysvětlivku překladatele nečte - bude to pak pro něj možná větší dobrodružství "konzumu" příběhu, nikoli inspirativní četby o něčem, co v českém kulturním kontextu dlouho nebylo přítomné a o věcech z doby dávno minulé, nad čím je třeba se zamyslet. Jinak jsem si mohl ušetřit práci. S odstupem času nicméně připouštím, že vhodnější by bylo umístit některé poznámky (redaktora nebo překladatele) do přílohy knihy. Ach ano, Kleczyńského povídky vyšly časopisecky 1899. Měl jsem k dispozici jenom PDF textů od Krzysztofa a do větší knihovny, kde bych si mohl exemplář vypůjčit alespoň prezenčně, jsem nakonec nezajel, k digitální verzi časopisu jsem se přes internet nedostal. Myslím, že z mojí poznámky v autorském profilu Sienkiewicze, jehož profil je obsažen v každém slovníku polských spisovatelů, takže je zde poměrně stručný, by mohl rozumný čtenář usoudit, že Nobelovci šlo o politickou satiru, o alegorii: "Osiridův soud byl původně autorem zamýšlen jako skrytá alegorie na politické poměry v tehdejším Polsku pod carskou nadvládou." Sienkiewiczův poměr k fantastice by si jinak zasloužil samostatnou studii. Každopádně děkuji za všechny úvahy váženého recenzenta i diskutérů.

mp,

https://youtu.be/lYV_voCNZLo

r2d2,

Já tuším, proč jste si na tu dobu vzpomněl...

Reddot,

Trochu rozdíl stavět ze slov název a používat je v běžné větě, nemyslíš? Jinak já za nejhorší nešvar poslední doby považuju přehnaně systémové uvažování. Stádové, nekreativní. Můžeš mi teď napsat, že vhodnější slovo by bylo 'stádní'? Budeš se pak cítit chytře, uvidíš. Nevím proč jsem si teď vzpomněl na dobu, kdy Cézanna mocní kritici peskovali za to, že nedokáže realisticky kreslit. Možná by se v tom momentě dala vykřesat odpověď na otázku, proč jsi Michaeli překladatel, a ne spisovatel.

Michael Alexa,

Neschopnost přivlastňovat považuju za horší nešvar poslední doby, než jsou proslulá "dechberoucí", "mějte hezký den" apod. Byl jsem pozván na akci, kde "Honzy táta a Jany brácha budou číst Monči knížku". Asi se nezúčastním.

kh,

Naopak, navíc "v domě Sáry" je lapsus, zvlášť když jde o jednoslovné příd. jméno přivlastňovací. Co třeba "v knize Šalamouna"?

Reddot,

"V Sářině domě" zní hrozně

Čtenář,

Škoda že ne "V Sářině domě"

Reddot,

"Martinek totiž svého polského kolegu Krzysztofa Bortnika přesvědčil, aby nevykračovali z vymezeného časového období a do antologie nezařazovali autory současné." Díky Bohu za to!! Pan Martinek mě velice pozitivně zasáhl už výborem povídek od Grabińského "V domě Sáry a jiné povídky". Polská fantastika je velice osobitá a kusy z let 1890-1920 jsou často naprosté klenoty. Současní autoři new weird jsou na můj vkus až moc weird (resp. neumějí tak psát, jako staří moderní mistři), takže bych se velice přimlouval za to, aby se editoři případných dalších výborů polské fantastiky věnovali autorům již bezpečně mrtvým. A klidně bych zapomněl na horor jako takový - expresionismus, dekadence, temný symbolismus, psychologický realismus a kombinace těchto často dokáží vykouzlit ten pravý horor...