Esterházy, Péter: Deník se sl. Inivkou

Esterházy, Péter
Deník se sl. Inivkou

recenze beletrie zahraniční

Deníkové zápisky, které si Péter Esterházy vedl, poté co mu byla diagnostikována rakovina slinivky břišní, se věnují introspekci, reflexím vlastního psaní a jazyka jako takového. Jak je u tohoto autora zvykem, mísí se v nich vznešené a vulgární, ironie a mystifikace, brilantní úvaha a blábol. Není to však intelektuální hra, ale zatraceně vážné svědectví o blížící se smrti. Esterházyho poslední kniha tak zůstává věrná poetice jeho celoživotního díla.

Exegi monumentum, hehe
Péter Esterházy
: Deník se sl. Inivkou. Přel. Robert Svoboda, Dybbuk, Praha, 2019, 200 s.

Péter Esterházy, jeden z nejvýznamnějších současných maďarských (a bez nadsázky i světových) prozaiků, zemřel v roce 2016 na rakovinu slinivky břišní. Poslední kniha, kterou před smrtí napsal, navádí k přiměřenému způsobu čtení už svým názvem: originální novotvar Hasnyálmirigynapló převedl Robert Svoboda s kreativitou sobě vlastní jako Deník se sl. Inivkou. (Pro srovnání: u slovenského vydání zvolila překladatelka Renáta Deáková ekvivalent Pankreasník, v němčině, která umožňuje skládání slov podobně jako maďarština, je titul k mání pod roztomilým názvem Bauchspeicheldrüsentagebuch.) Skutečně jde o deníkové zápisky; Esterházy si deník začal vést v květnu 2015, krátce poté, co mu byla rakovina diagnostikována.

S deníky je ta potíž, že jsou a zároveň nejsou „literatura“. Zpravidla je deník pouhý dokument, a to dokument intimní, který nepočítá s publikem; může však jít o deník beletrizovaný nebo podobně zliterárněný, buď pozdějšími editorskými zásahy, nebo dokonce psaný už s tou perspektivou, že bude veřejně čten. První otázka, která se při četbě Esterházyho poslední knihy vynoří, tedy nutně zní: co to vlastně čteme? Ego-dokument, nebo fikční text? Sám autorský subjekt v tom moc nepomůže. Nechává sice v textu roztroušené návodné poznámky jako: „Kočičí škrabopis a nedokážu se zbavit myšlenky, že v tištěné podobě nebude vidět, zatímco já zase při pořizování těchto zápisků potají nepošilhávám po potenciálním publiku“ (s. 119) nebo „Tohle je v současné chvíli v nejlepším případě rukopis, pokud to není spíš sbírka lístečků papíru, tak ještě klidně dřímej, čtenáři“ (s. 134/135), vcelku však jeho zápisky působí tak, jako by nepokládal za nutné je před vydáním podrobit jakékoli redakci. Jsou to zápisky, řečeno slovy notoricky známého Šaldova nerudovského citátu, „nemyté a nečesané“, a to hned v dvojím ohledu: jednak pro některé pasáže, kde intimita přechází do vulgarity, jednak pro jiné části, v nichž autorovo zaujetí vlastním jazykem a psaním ústí až do nesrozumitelné žvanivosti.

Reflexe vlastního psaní a jazyka jako takového jsou dvě hlavní charakteristiky Esterházyho deníku. Jeho materii tvoří, pochopitelně, zachycení každodennosti člověka, který je úspěšný v uměleckém prostředí, má bohatý společenský život, slabost pro kulinární požitky a další tělesné rozkoše – a je těžce a zřejmě nevyléčitelně nemocný. Střídají se záznamy o nemocnicích a terapiích, o rodinném životě, dětech a vnoučatech, setkáváních s přáteli, ale také rozmrzelé láteření na adresu vlastní neschopnosti se soustředit, věnovat se nějaké smysluplné práci, zorganizovat si čas; poněkud stranou zůstává svět za zdmi domova a nemocnice, že je rok 2015 a Maďarskem otřásá uprchlická krize, se dozvíme jen z poznámek o hloupých řečech taxikářů, kteří vypravěče vezli. Druhou vrstvu záznamů pak představují intelektuální reflexe. Především, samozřejmě, z četby jiných autorů a děl, stejně tak jako z vlastního psaní mimo deník. V první části se mluvčí často vrací ke knize amerického prozaika a kritika Harolda Brodkeyho This Wild Darkness: The Story of My Death (Esterházy čte v německém překladu) neboli „Příběh mojí smrti“, v němž Brodkey popisuje memoárovým způsobem poslední léta svého života a blížící se smrti poté, co mu bylo diagnostikováno onemocnění AIDS. Tato intertextuální spojnice napovídá, jak chce Esterházy svůj deník pojmout, a vlastně poskytuje odpověď na některé z úvodních otázek. Je jich tu ovšem mnohem víc: Susan Sontagová a její esej Choroba jako metafora a desítky dalších jmen. Autor ponechává svoje myšlenky zaznamenané tak, jak k němu přicházely, jako by zapisoval svoje „přemýšlení nahlas“, a proto se některé pasáže blíží automatickému textu; tomu odpovídá i již naznačené neustálé ironické komentování těchto myšlenek, stále se navracející sebeparodování a stejně groteskní – ve smyslu hravosti i děsivé temnoty – mísení vážných témat s těmi nízkými až tabuizovanými. Třeba takhle: „jiní se obávají o osud všech Maďarů, turuláci turulují nebo ani nevím, co dělají, co se dělá s turulem, jenom já se věnuji úvahám o dámských kalhotkách“ (s. 121).

Jak je zřejmé, s reflexemi prožívaného a myšleného – nebo obojího najednou – jde ruku v ruce reflexe jazyka. S jazykem svého psaní zachází autor svým osobitým tvůrčím způsobem a znovu je třeba zdůraznit obrovský kus práce, který odvedl překladatel. K Esterházyho oblíbeným motivům patří pitvání ustálených slovních spojení a klišé, pociťovaných jako bezpříznaková, u nichž tak odhaluje jejich skutečnou příznakovost a zároveň zautomatizovanou povahu, zesměšňuje je a paroduje: „nadáním nepřekypoval, přičemž nadání je nadáním, jen když překypuje“ (s. 57). Našli bychom dlouhou řadu podobných dokladů. Na jiných místech si s jazykem vysloveně hraje, prozkoumává zvuk slov, vymýšlí si nesmyslné etymologie, nechává se unášet asociačními řadami. Dělá narážky na známé citáty, písňové texty, školní básničky, „okřídlená slova“. Dosahuje tím mistrovským způsobem efektů banalizace nebo naopak poetizace uzuálních spojení. Je jen v logice věci, že komplexním stylistickým rejstříkem se vyjadřuje ke všem tématům, včetně těch navýsost závažných. Tak například jádro jeho individuální, osobní teologie, kterou Martin C. Putna v Obrazech z kulturních dějin Střední Evropy nazval s weinerovskou aluzí „hrou doopravdy“ a cestu k ní strhujícím způsobem líčí Esterházy v závěru svého momumentálního díla Harmonia caelestis, lze najít v Deníku v podobě krátkého aforistického shrnutí: „Farizej je také věřící. Jenomže se strašně vytahuje. Myslí si, že v tom celém hraje hlavní roli. Že měl Bůh z prdele štígro, když se mu povedlo naverbovat tak štramácké vojáky“ (s. 177).

Tuto jazykovou (vlastně spíš metajazykovou) hravost extrapoloval překladatel i do názvu – a byl to dobrý nápad. Dotyčná „sl. Inivka“, slečna Inivka, samotná slinivka břišní i nemoc, kterou trpí, je vlastně literární subjekt, druhá postava Esterházyho deníku. Mluvčí ji oslovuje, snaží se s ní vést dialogy (ovšemže jsou to dialogy jednostranné), obrací se k ní milostným jazykem jako k ženskému protějšku. Právě skrze subjekty textu vede možná interpretace, která by mohla pomoci dobrat se k charakteru autorského gesta, které nemůžeme – vzhledem k výše uvedenému – hledat ve zmíněné absentující redakci. Tu tedy lze tím méně očekávat na vyšší kompoziční či dramaturgické rovině; to sice u deníku tak jako tak nebývá zvykem, v případě recenzované knihy je to však obzvláště nápadné.

Intenzivní zaměření na vlastní osobu znamená totiž mezi řádky také zaměření na sebe sama jako literární postavu. Deníkový žánr funguje jako jakési mimikry, kterým Esterházy odvádí pozornost od toho, že vlastně píše v duchu tradice svých nejlepších paradoxů deníkový fikční svět, v němž je hlavní postavou sám jakožto autorský subjekt, hledící k horizontu vlastního života z tak osobního pohledu, jak je jen možno. I proto je vůči čtenáři tak bezohledně intimní. Tohle přece už zná čtenář, který má zkušenost s Esterházyho dřívějšími díly, zejména s tou podobou literární autentičnosti (což je spojení, které také odráží jeden z mnoha esterházyovských paradoxů), jakou zvolil v osobně laděném Opraveném vydání. Čteme deník muže, kterému v jeho světě jako partner v dialogu slouží slečna Inivka, postava navýsost neosobní; jeden z nejintenzivněji pociťovaných paradoxů se týká toho, jak jej vnímá okolí: „Každému jsem na obtíž,“ píše, „a nikdo to není ochoten akceptovat jako obtíž“ (s. 104).

Deník se sl. Inivkou skutečně nepotřebuje upozorňovat na svůj status posledního autorova díla nějakým scelujícím gestem ve smyslu literárního testamentu, horatiovského exegi monumentum. Je totiž takovým gestem sám od sebe. Tím, jak Esterházy mísí mystifikaci s na dřeň jdoucí upřímností, titanismus s frackovstvím, sprosťárny se vznešenými tématy, existenciální touhu po smyslu s intelektuálským blábolem – tím vším poskytuje prožité a silné svědectví o tématu smrti. A že si zároveň z toho všeho dělá legraci (sám by v deníku užil výrazu jadrnějšího), k jeho celoživotnímu psaní prostě patří. Je to celé rozkošnická intelektuální hra, ale, připomeňme, hra tvrdá, v níž prohra bolí, ona zmíněná „hra doopravdy“. Jinak se Péter Esterházy, který 14. července 2016 rakovině slinivky podlehl, snad ani rozloučit nemohl.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.