Bedřich, Martin

Bedřich, Martin

rozhovor kultura

Šéfredaktor Portálu na cestě od zkoumání barokní literatury ke schopnému a zodpovědnému nakladatelskému manažerovi: „Vydávat něco, co nikdo nechce, je frustrující – dělat to za grantové peníze je navíc ale divné.“ Nakladatelství zřízené římskokatolickou kongregací vydává autory, které „spojuje důraz na autenticitu vlastního křesťanského života, otevřenost vůči nejistotě a hledání a respekt k lidem s jinými postoji.“

O zabíjení knih a také o svatých a dinosaurech

Nakladatelství Portál bylo založeno v roce 1990 Salesiánskou provincií Dona Boska. Původně se zaměřovalo na pedagogickou, psychologickou a náboženskou literaturu. Později postupně přibývaly i další oblasti, jako sociologie, politologie, média či antropologie. Pod vedením šéfredaktora Martina Bedřicha začal Portál také záslužně vydávat i náročná díla významných klasiků humanitních věd, v některých případech do češtiny nikdy předtím nepřeložených (Stanley Milgram, George Herbert Mead).

Martin Bedřich (nar. 1982) vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Odborně se zabývá raným novověkem, vztahem obrazu a textu a katolickou literaturou 20. století. Napsal či editorsky připravil několik knih určených dospělým, jako Stařec a med (Portál 2012); Putna Martin C.Vždycky v menšině; Jan RoytKrajinami umění, ale věnuje se i knihám pro děti: Po stopách baroka v Čechách. 1648-1740 (Portál 2017).

iLiteratura: Jaká byla vaše osobní cesta od zkoumání barokní literatury k řízení nakladatelství, jehož hlavním tématem je psychologie a pedagogika – obory, které šly dlouho spíše mimo vás, jak jste uvedl v rozhovoru pro Vltavu?
Martin Bedřich: Cesta to byla nikoli překvapivě dost pragmatická – pokud člověk potřebuje uživit rodinu, brzy pochopí, že čistě akademická dráha není nejideálnější. Nastoupil jsem proto ještě během práce na disertaci nejprve jako redaktor do nakladatelství Academia, kde jsem udělal skvělou zkušenost v tom, že skoro vše, co mě odborně zajímalo, jsem mohl zúročit při smysluplné práci na titulech a při setkávání s autory (ať to byli literární vědci, uměnovědci, lingvisté nebo historici). Odtud jsem potom vyhrál konkurz na šéfredaktora Portálu, chtěl jsem se po letech někam posunout a nakladatelské prostředí už pro mě bylo tím domovským. A pak jsem se po několika letech posunul ve vedení ještě výš, což mi umožňuje přistupovat k vydávání knih opravdu komplexně, podílet se na životě titulu od začátku až do konce se vším, co to obnáší.

iLiteratura: To, že si vaše nakladatelství na sebe musí samo vydělat, je pro vás spíše výzva, nebo stálý zdroj obav z budoucnosti?
Martin Bedřich: Samozřejmě obojí. Výzva v tom, že je to situace jednoznačné zpětné vazby – kniha se prodává, nebo ne. Každý měsíc na to mám jasná čísla. Můžu vše interpretovat, jak chci, ale toto je neúprosné. Vydávat něco, co nikdo nechce, je frustrující – dělat to za grantové peníze je navíc ale divné. Když v tom utopíte své peníze, příště si to rozmyslíte, nebo skončíte…

iLiteratura: Portál ročně vydá asi 100 titulů. Kolik z nich sám stihnete přečíst?
Martin Bedřich: Všechny knihy procházejí v celém procesu výroby i mýma rukama, takže každou minimálně důkladně prolistuju. Myslím, že skutečně přečtu asi třetinu.

iLiteratura: Ve zmíněném rozhovoru jste uvedl, že si každé nakladatelství musí pečlivě vybírat tituly. A že pokud i velmi dobrou knihu vydá nakladatelství jiného zaměření, tak ji „zabije“. Existuje kniha publikovaná Portálem, u které si zpětně říkáte, že ji možná měl vydat někdo jiný? Sám jste uvedl, že by Portál asi neměl vydávat knihy o historii. Přitom třeba publikace Lékařské múzy se zabývala i dějinami psychiatrie a duševních onemocnění. Takže v tomto případě bylo historické téma „omluvitelné“?
Martin Bedřich: Ale právě kniha Lékařské múzy, kterou osobně považuju za vynikající, byla tou, kde jsme narazili. A to právě z důvodů, které zmiňujete. Doufal jsem, že se tímto tématem podaří propojit psychologická témata s těmi kulturněhistorickými, jak mě to osobně velmi baví a zajímá. Na tomto titulu se ukázalo, že to u nás nefunguje. Jsem ale přesvědčen, že kdyby kniha vyšla v Dokořán nebo Argu, dopadla by mnohem lépe.

iLiteratura: I díky vám začal Portál vydávat díla významných klasiků humanitních věd, v některých případech do češtiny nikdy předtím nepřeložených. Jaký je o tyto knihy zájem?
Martin Bedřich: Není to moje zásluha, základní myšlenka vydávat „klasiky“ vznikla těsně předtím, než jsem přišel, jen se mi podařilo ji v debatě s kolegy jasněji uchopit a vydefinovat, a v neposlední řadě najít i formát a vizuální podobu řady. Mám z ní nesmírnou radost, je to nyní jedna z nejúspěšnějších edic, kterou máme, a pořád má velký potenciál.

iLiteratura: Ediční plán pravděpodobně vzniká na základě rozhodnutí vašich redaktorů. Do jaké míry ho utvářejí i návrhy, které přijdou „zvenku“?
Martin Bedřich: Zvenčí chodí velké množství námětů, vesměs ovšem strašných, nepoužitelných, hloupých… Ale i mezi nimi jsou samozřejmě nosné věci, někdy překvapivě. Takže je třeba se s každým alespoň elementárně seznámit, bylo by chybou mazat maily, aniž si je člověk otevře. Většinou je to ale utrpení, které však patří k naší práci.

iLiteratura: Jaký podíl tvoří původní a překladová produkce?
Martin Bedřich: Vesměs se to drží asi půl na půl, s velkými rozdíly v řadách. Klasici jsou nepřekvapivě pouze překladoví, náměty do školek vesměs naopak od domácích autorů. Jsem rád, že se nám daří uvádět české autory například do řady křesťanské spirituality (jako je Ladislav Heryán, Zdeněk Jančařík, Josef Prokeš aj.), v dětské literatuře zase často hledáme inspiraci u severských autorů (např. Frida Nilsson, Tim Parvela, Ulf Stark).

iLiteratura: Co rozhoduje o tom, jestli knihu vydáte zároveň i v elektronické verzi, a jaký podíl tvoří prodeje e-knih?
Martin Bedřich: E-knihy děláme jen asi z 10 procent produkce, vybíráme takové tituly, o nichž se domníváme, že mají v e-verzi cílovou skupinu, což vylučuje třeba dětské knihy založené na obrázcích, pracovní pedagogické knihy apod. Tržby z e-knih mají lehce stoupající ráz, ale pořád je to nesrovnatelně méně než tištěné knihy.

iLiteratura: Je těžké odhadnout, jaký bude mít konkrétní kniha úspěch na knižním trhu?
Martin Bedřich: Vlastně záleží na řadě. Jsou oblasti, kde jsme si výsledkem dost jisti, protože dobře známe cílovou skupinu a její potřeby. Čím víc je kniha jen „pro zábavu“, tím větší míra nejistoty.

iLiteratura: Jak dlouho vaše tituly zůstávají v prodeji v knihkupectvích, je nějak předem dané, kdy se titul stáhne?
Martin Bedřich: Jak dlouho kniha zůstane v knihkupectví, záleží na knihkupci – my se ho jen snažíme přesvědčit, aby si ji nechal co nejdéle. Obecně jsou naše knihy určeny pro delší prodej, nejsou sezonní, lidé je vyhledávají dlouhodobě. Sami tituly pokud možno nestahujeme, vesměs se vyhýbáme rychlému házení knih přes palubu ve formě výprodejových slev. Každá kniha pro nás reprezentuje nějakou hodnotu, za kterou si stojíme, a tak se je snažíme nabídnout lidem.

iLiteratura: Sledujete, jaký je zájem o vaše tituly v knihovnách?
Martin Bedřich: Ano, je to jedna z cest, jak mapovat jejich úspěšnost. Pokud je nějaký titul dlouhodobě všude vypůjčený a jsou na něj rezervace, je to například jeden z podnětů pro dotisk (ale samozřejmě ne jediný).

iLiteratura: Zřizovateli vašeho nakladatelství jsou salesiáni. V rozhovoru pro Literární noviny jste uvedl, že „jejich vliv není nijak očividný“. Nicméně že se od vás „očekává garance toho, že knihy Portálu nebudou v konfliktu se základními hodnotami křesťanského humanismu, které zřizovatel ctí“. Ke konfliktům a nutnosti vyjednávání v tomto ohledu tedy nedochází? Je kupříkladu představitelné, že (mimochodem výborná) kniha Sexualita a sexuální identita. Sociální povaha přirozenosti se nemusela u některých konzervativních katolíků setkat s nejvřelejším přijetím.
Martin Bedřich: To je jistě možné, ale ještě to neznamená, že takovou knihu nevydáme, když je dobrá. Naši majitelé nejsou cenzoři, existuje mezi námi stále budovaný vztah důvěry, který se odvíjí i od průběžné komunikace a výsledků naší práce. I když občas přijde nějaká pobouřená reakce, jsme schopni na ni reagovat a svou činnost obhájit. Zároveň to beru velmi vážně a sám přemýšlím, jestli jsme někde nešlápli vedle – ne kvůli strachu z pobouření nadřízených, ale ve smyslu věrnosti nějaké linii, jejíž cítění je pro nakladatelskou intuici tak podstatné.

iLiteratura: Promítá se nějak do vaší práce stále se stupňující napětí uvnitř (nejen české) katolické církve? A objevují se třeba snahy, aby byla vaše produkce z tohoto hlediska „vyvážená“? V jistém smyslu samozřejmě je: vyšly u vás knihy rozhovorů jak s Tomášem Halíkem, tak s Dominikem Dukou...
Martin Bedřich: Ne, tyto věci se do naší produkce nepromítají přímo. Naštěstí nejsme nějaké oficiální katolické nakladatelství, po kterém by bylo možné vyžadovat něco takového. Jiná věc je, že samozřejmě vnímám určitá „znamení doby“, na která se snažím reagovat. Naši autoři, jako Ladislav Heryán, Josef Prokeš nebo Thomas Frings, reprezentují nějaké směřování moderního křesťanství, které považuju za důležité. Spojuje je důraz na autenticitu vlastního křesťanského života, otevřenost vůči nejistotě a hledání a respekt k lidem s jinými postoji, zároveň ale poctivost a i jistá náročnost na sebe, silné sociální cítění a jakási elementární důvěra ve svět, který není o nic zkaženější než kdy jindy. To vše podle mě stojí proti tendencím uzavírat se se svou křesťanskou identitou v nějaké ulitě, v opozici vůči modernímu světu. Navíc mě těší, že je o jejich knihy skutečný zájem a jsou oceňované napříč společností, což mě ubezpečuje v tom, že to má smysl.

iLiteratura: Na okraj své knihy Po stopách baroka v Čechách: 1648–1740 jste uvedl, že pokud si děti dokážou zapamatovat desítky názvů dinosaurů, zvládnou stejné množství také u rozpoznávání atributů svatých. Nakolik jste při zprostředkování klasického vědění otevřený novým trendům, zvláště digitálním médiím? A jak zařídit, aby dešifrace tradiční ikonografie děti bavila? Je sice jisté, že průměrný Čech při pohybu v plenéru daleko spíše potká sochu Jana Nepomuckého než stopu či jakýkoli pozůstatek dinosaura, ale v porovnání s tyranosaury z televizních paradokumentů a dinoparků se zdá český světec až příliš mlčenlivý a pasivní…
Martin Bedřich: To nesouvisí s digitalizací. Moderní technologie jsou jevy, které je třeba brát vážně, žít s nimi, umět jich dobře využít. To podstatnější je, co s nimi člověk dělá dál. Když mi připadá důležité seznamovat děti s ikonografií, uměleckými slohy a výtvarnými náměty, není to proto, že bych je chtěl držet v nějakém staromilném skleníku. Jde mi naopak o to, aby vnímaly svět v jeho neuvěřitelné rozmanitosti. A k tomu digitální média dnes zkrátka patří. Výlet do kraje, který se před dětmi s pomocí dospělého otevírá jako kniha s mnoha zajímavostmi, bude podle mě vždy zábavnější než nějaký prefabrikovaný disneyland. Obrazek

iLiteratura: Překládal jste česká vydání úspěšných dětských knížek od Hervé Tulleta. Existuje nějaký další autor dětských knih, kterého byste rád doporučil, respektive kterého byste rád prosadil v edičním plánu? Případně jaký je váš tip na dobrého autora dětských knížek?
Martin Bedřich: Samozřejmě další skvělé autory plánujeme vydat, nechám si to ale zatím pro sebe, čtenáři je jistě brzy najdou v naší produkci.

 

 

Na podobné téma:
Roman Sviták: Zkušenosti a správná intuice: nakladatelství Grada sází na osvědčené zbraně

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.