O’Callaghan, Billy: Náš Coney Island

O’Callaghan, Billy
Náš Coney Island

recenze beletrie zahraniční

Intimní příběh dlouholetého mileneckého páru, který se naposledy setkává v rozklížených kulisách opuštěného zábavního parku, by mohl být depresivní. Konečnost je však zvláštním způsobem konejšivá, život obou milenců se jeví jako naplněný. Náš Coney Island není próza plná nečekaných zvratů, nýbrž silná výpověď o základních skutečnostech lidského života.

Těžký mrak nad Coney Islandem
Billy O’Callaghan
: Náš Coney Island. Přel. Petr Eliáš, Paseka, Praha a Litomyšl, 2020, 216 s.

Coney Island zažil největší slávu v první polovině 20. století, kdy se zdejší zábavní centrum spolu s širokou promenádou vedoucí podél písčité pláže staly oblíbeným víkendovým cílem Newyorčanů. Po druhé světové válce začalo místo postupně chátrat a dnes, ačkoliv revitalizované, připomíná někdejší životem kypící letovisko už jen na pohlednicích. Nový román irského spisovatele Billyho O’Callaghana Náš Coney Island je nicméně důkazem, že ani po letech nepřestala být jihozápadní výspa Brooklynu pro umělce zdrojem inspirace. O’Callaghan se na Coney Island vydává například po Francisi Scottu Fitzgeraldovi, který sem vzal Gatsbyho a Nicka, nebo po Williamu Styronovi, jenž tu dopřál pár šťastných chvilek Sophii a Nathanovi.

Coney Island v minulosti ovlivnil nejen literáty, ale také řadu hudebníků. Jelikož O’Callaghan na toto téma mlčí, můžeme se domýšlet, zda v My Coney Island Baby, jak zní název knihy v anglickém originále, reaguje na hit Coney Island Baby doo-wopového sextetu The Excellents z roku 1961, nebo na stejnojmennou Lou Reedovu píseň z roku 1976. Dvojice z barbershopové písničky si píše do písku zamilované dopisy a plánuje svatbu, Reed ve svém o poznání hloubavějším textu pátrá po půlnočních rozhřešeních lásky. O’Callaghan nad Coney Islandem zatahuje mraky a v silném větru zde nechá naposledy se setkat stárnoucí dvojici milenců.

Michael s Caitlin se na Coney Islandu scházejí každé první úterý v měsíci už několik desítek let. V ošumělých hotelích se pravidelně oddávají lásce a blízkosti, kterou postrádají v manželství. Tentokrát však má jejich večerní loučení být definitivní. Michaelova manželka Barbara má rakovinu a Caitlin se bude kvůli manželově práci stěhovat z New Yorku na Středozápad. Ve studeném hotelovém pokoji s výhledem na rumiště a rezivějící konstrukci coneyislandského kolotoče se spíše v duchu než nahlas probírají uplynulými roky, bloumají krajinami dětství a snaží se přiřadit význam desítkám ukradených odpolední, která spolu za dlouhé roky strávili.

Subtilní děj O’Callaghanova románu dává autorovi prostor, aby rozehrál příběh v mnoha tóninách. Že jsou z velké části teskně mollové, je vzhledem k povaze vztahu Michaela a Caitlin jasné od začátku. Dílo přesto nenavozuje depresivní či utrápenou atmosféru. Konečnost je zvláštním způsobem konejšivá, život se zdá být naplněný díky poctivé snaze milovat, prožít, a když už zranit, pak co nejméně.

Jedním z témat, nad kterým se oba protagonisti znovu a znovu pozastavují, jsou fyzické projevy stárnutí. „Nahmatá jeho ruku, sevře ji do dlaní a pak mu bříšky prstů něžně přejíždí po kloubech. Kůstky na hřbetě ruky se mu rozbíhají těsně pod povrchem a matnou kůží prosvítají namodralé záhyby žil. Je to ruka starého muže, vytrácí se z ní síla.“ Michael odmítá před Caitlin nosit brýle, i když má na kořeni nosu od nich patrné otlačeniny a okraje zorného pole se mu rozpíjejí. Do poslední možné chvíle zakrývá své tělesné nedostatky nátělníkem.

S oblečením Michael s Caitlin odkládají také závoj střežící terapií netknutá traumata minulosti. Pod vlivem vzpomínek na dětství prožité na západoirském ostrově Inishbofin a dítě, o které s Barbarou kdysi přišli, se Michaelovi dere na jazyk „skřehotavá irština“. Mateřštinou by si přál vyznat lásku Caitlin a Barbaře vysvětlit, jak moc lituje jejich odcizení. Slova však zůstávají uvězněna v hrdle a city jsou vyjadřovány hlavně řečí těla. Po cestě na příměstský vlak Michaela rozbolí kyčel a začne znatelně kulhat. Aby za ní nezaostával, vezme ho Caitlin za ruku.

Spisovatel, který má zatím na kontě tři povídkové sbírky a dva romány, si na stránky této knihy po celou dobu nepozorovaně odkládá zamyšlení, jejichž univerzální platnost podtrhují silné konkrétní výjevy. „Minulost pro nás vlastně nikdy není doopravdy minulost. Je tu pořád, uvnitř nás, ale vždycky těsně pod povrchem,“ říká Michael Caitlin a myslí při tom na to málo, co ví o smrti svého otce. „Musel umřít sám v nejzápadnějším cípu pole za domem, za mlhavého večera koncem února po několika hodinách, co oral bramborové řádky, aby mohl zasázet pár raných odrůd (…) Najisto ho poznali jen podle oblečení a starého santalového růžence, který svíral v ruce.“ V Caitlinině náručí nalézá Michaelova ztrápená duše klid. „Hřejivé chvíle znásobené tmou za zavřenými víčky“ mažou z životů obou všechna „ale“, „jenom“ i „proč“.

Billy O’Callaghan vetkl do příběhu odehrávajícího se v rozklížených kulisách Coney Islandu naléhavost a do vztahu dvojice něžnost srovnatelnou s nejlepšími díly a postavami Iana McEwana. Na rozdíl od žijícího klasika však vyprávění nekomplikuje šokujícími zvraty, a hrdiny tak nestaví před vyhrocená morální dilemata. Události v Našem Coney Islandu plynou předvídatelně. Smrt, zrození, láska i odcházení jsou zachyceny ve své prostotě a emoční nekomplikovanosti. Doufejme, že se s českým překladem irského autora nesetkáváme naposledy.

 

© Johana Kłusek

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.