Chavez Perez, Inti: Respekt

Chavez Perez, Inti
Respekt

recenze sociologie

Vykašli se na hodnotová měřítka ostatních a vytvoř si vlastní názor na to, co je v oblasti sexu správné, vybízí švédská sexuální příručka pro mladé. Může působit osvobozujícím dojmem, ale někdy je možná až příliš radikální.

Nevaž se, odvaž se!
Inti Chavez Perez
: Respekt: Všechno, co kluci potřebují vědět o sexu a lásce. Přel. Martin Severýn, Paseka, Praha, 2019, 224 s.

Jak provádět sexuální osvětu v době, kdy se mění tradiční pojetí rodiny a redefinuje se mužská a ženská role v partnerském vztahu? Navíc v době, kdy do našich intimních vztahů výrazně zasahuje lehce dostupná pornografie nebo možnost zasílat partnerovi vlastní erotické fotografie? Jednu z odpovědí dává kniha Respekt s podtitulem Všechno, co kluci potřebují vědět o sexu a lásce. Jejím autorem je spisovatel a novinář Inti Chavez Perez, kterého švédská vláda vybrala jako odborníka na otázky sexuálního násilí na chlapcích či LGBTQ. Po celém Švédsku jezdí přednášet a diskutovat s teenagery o sexu.

Současného mladého člověka autor ve své knize líčí jako tvora, který by se měl co nejvíce vyvázat ze všech předsudků a tradic. Proto svého čtenáře nabádá se na hodnotová měřítka ostatních „vykašlat a vytvořit si vlastní názor na to, co je správné a co špatné“. Platí jen jediné pravidlo: dělej, co chceš, „pokud neubližuješ nikomu jinému a pokud všichni zúčastnění souhlasí“. Pokud při tom člověk přišel na nějaký nový skvělý způsob, jak si užít sex, tím lépe.

Kočka ve tvaru nádoby
Starší kulturní formy autor přirovnává k „bonsai kitten“, kočkám, jež někdo nadlouho „nacpal do sklenice“, takže se jejich tělo zformovalo do tvaru nádoby. Právě to je autorovi „pěkným obrazem pro to, co se stane, když člověk otrocky následuje představu o mužské roli, aniž by sám naslouchal svému vnitřnímu hlasu a tomu, co doopravdy chce“. Poznamenává, že sám během dospívání několikrát změnil přátele, styl oblékání a názory, než konečně zjistil, kým mu vyhovuje být. Proto je podle něj lepší sám sebe během dospívání v testování a experimentování s vlastní identitou i sexuálními praktikami neomezovat.

V rámci společného partnerského experimentování pak autor zdůrazňuje nutnost komunikace a stálého vyjasňování si pravidel a preferencí: „Když spolu chodíte, co může každý z vás dělat s jinými lidmi? V tomhle bodě se partneři často v názorech rozchází. Podle některých je naprosto v pořádku mazlit se s kýmkoli. Další nevidí nic špatného ani na tom, když spí s někým jiným, než s kým chodí. Pro jiné zase nic z toho nepřichází v úvahu. Pokud si tohle otevřeně nevyříkáte, může to jednoho z vás časem bolet.“

Sám autor volí velmi liberální přístup a žádný typ vztahů nepreferuje. Třeba ještě v příručce Encyklopedie pohlavního života (Bratislava: Slovart, 1994) se – podle někoho snad staromilsky – žádalo, aby se partneři před prvním pohlavním stykem dobře znali a panovalo mezi nimi ovzduší důvěry a jistoty. Inti Chavez Perez se podobných explicitních hodnocení zdržuje a spíše konstatuje: „Dneska spolu mohou lidé spát, aniž by se milovali, a stejně tak se mohou milovat, aniž by spolu měli sex.“ Nevyzývá přímo k nevázané promiskuitě, takže pokud je vnitřní hlas rozdvojený, radí spíše zdrženlivost: „Občas se stane, že myšlenky a intuice stojí proti sobě, například když si pomyslíš: ,Tahle holka je vážně krásná, měl bych se s ní vyspatʼ, ale zároveň ti něco říká, že to není dobrý nápad. Poslouchej svou intuici, a když se ti něco nezdá, vždycky si řekni stop.“

Idealizované představy versus zvířecí přirozenost
Představy, které jsou předávány filmy či klasickými romány a jsou zakotveny v kulturní tradici, bývají podle autora přítěží. Výhodu tak mohou mít ti, o nichž se ještě tolik filmů nestihlo natočit: „O sexu mezi klukem a holkou existuje tolik idealizovaných představ, kterým se všichni snaží dostát. Kluk, který spí s kluky, získává víc prostoru k prozkoumání vlastní sexuality a nalezení toho, co se jemu samotnému líbí.“

Kontextem, na který se ve svých úvahách odvolává, vzhledem k výše řečenému pochopitelně není náboženství, ale chování zvířat. Autor rekapituluje, že v přírodě najdeme leccos, co připomíná lidskou sexualitu, od sexu pro radost (a nikoli pro účely rozmnožování) přes masturbování po stejnopohlavní sex (například u vlků, ježků, kachen nebo delfínů). Právě projevům zvířecí homosexuality pak věnuje zvýšenou pozornost a pasáž uzavírá tvrzením: „Zásadní podobnost lidské sexuality s tou zvířecí tkví v tom, že má mnoho podob.“ V čemž má samozřejmě pravdu, ale tato variabilita poskytuje možné argumenty i pro obhajobu odlišných ideových pozic, než jsou ty autorovy. Poukázat by se totiž dalo na to, že i v přírodě najdeme příklady monogamie nebo že ona vychvalovaná pestrost je úhrnem různých typů chování milionů živočišných druhů, ale každý z nich sám o sobě se spíše konzervativně přidržuje toho typu sociálního a partnerského soužití, které má evolučně vyzkoušené. Dá se tvrdit, že u člověka je takovým modelem více méně trvalé soužití dvou partnerů (s občasnými nevěrami nebo paralelními vztahy, u nichž jedinec hledá to, co mu schází u stálého partnera)? To se neodvažuji tvrdit, ale je pravděpodobné, že i za sto let bude asi převažovat něco, co bude připomínat spíše nějakou podobu rodiny než polyamorické vztahy.

Respekt a erotické fotky
Inti Chavez Perez píše o člověku velmi optimisticky, jako kdyby všechno záviselo jen na něm samotném a na jeho dohodách s partnerem. Co když ale partnera nemůže najít, má například naslouchat „svému vnitřnímu hlasu“ a jít za prostitutkou? To kniha neřeší, na rozdíl od zmíněné Encyklopedie pohlavního života. Zato dlouhá pasáž je v Respektu věnována zasílání erotických fotografií, což je dnes praktika hojně prováděná, ačkoliv před ní někteří odborníci i policie varují. Autor pečlivě a krok za krokem přibližuje, kdy nastala správná situace pro takový akt: „Zjistit, jestli ten druhý stojí o fotku mužského přirození, není vlastně nijak těžké. Člověk nejprve pošle obyčejnou fotografii s erotickým komentářem. Pokud na to druhý reaguje pozitivně, může jít dál a poslat fotografie, na kterých je skoro nahý, například fotku jen v ručníku. Pokud i ten druhý odpoví spoře oděnými obrázky a připíše nějaký sexy komentář, dá se pokračovat a položit otázku třeba ve stylu: ,Chtěla bys mě vidět bez toho ručníku?ʼ Pokud odpoví ano, přišla chvíle obrázek penisu poslat, jinak ne.“ Jen okrajově kniha řeší, co by se s fotografiemi stalo, kdyby dotyčnému mobil například ukradli – a už nezmiňuje možnost, že by je mohl kdykoli zneužít hacker nebo po rozchodu i zhrzený partner. (Opatrnější je v tomto ohledu třeba český terapeut Honza Vojtko).

Kniha Respekt je psána civilně a citlivě, přičemž právem zdůrazňuje nutnost respektu k partnerovi i potřebu pozornosti a vnímavosti. Zohledňuje i některé soudobé trendy (sexuální robotky ovšem chybí). Záslužně bojuje proti démonizaci homosexuality nebo masturbace. Důraz na osvobození jedince z pout společnosti a zavedených šablon a struktur se ale může zdát snad až trochu přehnaný: instituce jako manželství nás utlačují a svazují, ale kdyby nám jen škodily, asi by nepřežily po tak dlouhou dobu. Pro udržení některých našich vztahů snad mohou být i prospěšné. (Popravdě řečeno však autor manželství explicitně neřeší.) Člověk by jistě neměl otrocky následovat to, co mu nutí společnost, ale nemilé je i otrocké následování jakéhokoli nového rozmaru a letmého emocionálního výkyvu, s nímž se ráno vzbudí. A výše kritizovaná umělecká díla mohou nejen deformovat a potlačovat, co cítíme, ale i pomáhat si ony pocity vůbec uvědomit a vyjádřit…

 

Na podobné téma:
Honza Vojtko: Vztahy a mýty 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.