Zbořil, Jonáš: Nová divočina

Zbořil, Jonáš
Nová divočina

recenze beletrie česká

Zbořilova sbírka vyniká kompoziční propracovaností, díky níž nepůsobí jako pouhý sled jednotlivých básní, ale funguje jako ucelené dílo. Tento celek se postupně otevírá, jak v čase, tak v prostoru, a z intimních interiérů domácnosti čtenáře přenáší do budoucnosti, do vesmíru nebo alespoň na Špicberky.

Nová divočina
Jonáš Zbořil
: Nová divočina. Host, Brno, 2020, 84 s.

Zbořilova sbírka nese poněkud odvážný název. „Nová divočina“ je totiž pojem označující lokality, které byly dříve intenzivně využívány člověkem, a poté co je homo sapiens sapiens opustil, se do nich vrátily spontánní přírodní procesy. Jak básník s tímto spojením pracuje? Neriskuje snadný sentiment? Nestává se sbírka manifestem? Nikoliv. Žádná programová prohlášení ani jednoznačná hodnocení zde nenajdeme. Místo předpojatosti – pozornost. Místo moralizování – věda, fantazie a nadsázka.

Sbírka je rozdělená do tří částí. První, nazvaná Před usnutím, je intimní a interiérová – básně se odehrávají v prostředí domova, reflektují rodinný život s partnerkou a dcerou. Každodennost je zde sledována a vnímána s velkou pozorností; Zbořilovo zaměření na mikrosvět rodiny a všedních předmětů se zde blíží kupříkladu básnickým výpovědím Petra Hrušky. V ústřední, nejútlejší části, jejíž název je totožný s názvem celé sbírky, je pozorné sledování odlehčováno vtipem a nadsázkou. Lyrické já se zde zaobírá tím, co je pro ně vnější, co se nachází za zdmi bezpečného domova; především se zajímá o různé formy rostlinného života v postindustriální scenerii. V poslední části, pojmenované Život rostlin, se časoprostor rozšiřuje ještě výrazněji: některé texty mohou být sice situovány do naší současnosti, jiné se však odehrávají spíše v daleké budoucnosti anebo někde na pomezí reality a fantasmagorických výjevů. Stejně jako časoprostor, ani lyrický subjekt není ve sbírce jednotný – zatímco v první části promlouvá muž-partner-otec, v Životě rostlin najdeme kupříkladu texty napsané z perspektivy astronauta, spojovatelky či geologa. V některých básních je pak perspektiva lyrického já tak silně potlačená, že nejen nevíme, v jakém čase a z jakého prostoru lyrický subjekt promlouvá, ale nejsme si jistí ani jeho biologickým taxonomickým zařazením.

Provázanost lidí se životem mimolidských aktérů je nicméně silně přítomná již v oddíle Před usnutím – a to nikoliv ve smyslu hledání pomyslné symbiózy s faunou a flórou uprostřed lesa, nýbrž díky všímavosti a pozornosti. Ty se v jazyce projevují často neotřelými paralelami a asociacemi (především mezi lidským a živočišným světem, kterými se budeme zabývat níže), naznačovanými opatrně, bez nadbytečných slov. Těmi lyrický subjekt šetří.

Vnější časoprostor, s nímž jsou lidé spojeni, zahrnuje i artefakty a technické vymoženosti, každodenní objekty a abstraktní pojmy. Moderní kultura, technika a umění navíc nutně ovlivňují způsob, jakým mluvčí vnímá a konceptualizuje svět. Kupříkladu perspektiva v básni večeře je perspektiva filmová: každodenní situace se stává součástí detektivního příběhu, jakoby snímaného objektivem. Kamera sledující postavu, která krájí meloun, se postupně vzdaluje, snímá celou místnost, načež opouští interiér a zachycuje světlo, které z bytu vyzařuje: „družice nad ulicí / nejpustší zeměpisný bod“ (s. 17). Pointa pak spojuje lyrický subjekt s místy, v nichž nemůže být ve stejném čase přítomen. Dění v jednom bytě je provázáno s děním na mnoha dalších místech, propojuje konkrétní lidské aktéry s tím, co je vnější, a zároveň je zbavuje jedinečnosti.

Otázka lidské jedinečnosti a nadřazenosti se ve sbírce opakovaně vrací. Pomocí básnického jazyka zachycuje mluvčí podobnost mezi člověkem a zvířetem („dcera se poprvé // postaví na zadní“, s. 21) či mezi člověkem a rostlinou („blíží se období sklonů // pak zarosteme do země“, tamtéž). Nejedná se vždy o generické pojmy „zvíře“ a „rostlina“. Naopak, lyrický subjekt se zaujetím sleduje konkrétno a vyhýbá se tak lacinému zobecňování. Předmětem jeho zájmu jsou rybenky („schrödingerův hmyz / jsou když ty nejsi“, s. 19), humr, sumýš, akáty, túje… Toto stopování se odehrává jak přímo, tak zprostředkovaně – mluvčí totiž pozorně sleduje i dění ve vzdálenějším světě, čte zprávy a vědecké články. Média, tisk, věda, umění jsou nejen zdroje poznání, ale také je podstatně ovlivňují. Poznání nikdy není přímé, bezprostřední, „čisté“ – současně s pozorováním probíhá i proces pojmenovávání a slovník lyrického „já“ je „kontaminován“ zmíněnými diskurzy, přičemž tato kontaminace je záměrně zvoleným prostředkem. Není to nežádoucí znečistění, ale životodárná síla. Výpůjčky z jiných (druhů) textů paradoxně pomáhají pojmenovat něco novým způsobem, ozvláštňují to, co je důvěrně známé. K oné defamiliarizaci dochází také díky animizaci abstraktních pojmů („život mu montuje zuby“, „život je tak blízko // a čenichá“, s. 23) či skrze metafory spojující „kulturní“ s „přírodním“ („mys knihovny“, s. 24).

Tyto prostředky v prvním oddíle sbírky nesou tíhu vážnosti. Část Nová divočina je naopak mnohem hravější. Pravidla hry se uvolňují, možná i proto, že – přese všechna naznačovaná propojení – jsou objekty zájmu lyrickému subjektu vzdálenější. Nacházejí se před hradbami domova, nepatří k jeho lidské rodině. S humorem a nadsázkou zde sleduje hodného parazita, jenž „posílá stromu / žádost o přátelství“ (s. 33), či křoví, které jednou „nová divočina ztrestá / že bylo kolaborant“ (s. 35). Mimolidští aktéři jsou úsměvně antropomorfizováni jazykem ovlivněným moderními technologiemi. Antropomorfizace vrcholí v básni akátů si nikdo nevšímá, jejímiž protagonisty jsou zákeřné akáty a břízy, které se chystají k útoku: „mezi pražci / natahují tětivy.“ (s. 36) Ono polidšťování rostlin, zvířat, přírodních sil a neživých věcí nemusí být nutně nežádoucí: Zbořil jim tím přiznává i radikální agentnost. Koneckonců lidský jazyk je antropocentrický, ale zároveň je nevyhnutelně také materií poezie, z této pasti není úniku, ale jak ukazuje Zbořil, můžeme se s ní naučit umně nakládat. Dalším ze způsobů, jak antropocentrismus zpochybňovat, je upozorňovat na lidskou pýchu a nadřazenost, což Zbořil činí ale velmi nezávažně, ironicky či subverzivně – v básni túje sledujeme, jak si to, co jaksi intuitivně považujeme za původní, místní a bezbranné, vyměňuje místo s tím, co je invazivní a nežádoucí: to divočina pohlcuje „asfalt / domy i křehké květy automobilů“. Viník je (nebo spíše bude) jednoznačný: „za všechno mohly túje / túje vy svině“ (s. 37).

V oddíle Život rostlin, který zabírá více než polovinu sbírky, se obrysy světa, z něhož promlouvá multiplikované lyrické já, zamlžují. Nejasné vize a příhody, kterým jako by chyběl kontext, se často vymykají jednoznačným interpretacím. Přese všechno básněmi občas prosvítají i hořké diagnózy současné společnosti, jako je tomu v případě básně mysl uprostřed noci, která může být čtena v kontextu problému nadprodukce odpadu, na niž chceme zapomenout. Toto zapomnění však není možné – vytěsnění se nám vrací v donedávna nepředvídatelných formách: „i ve francouzských pyrenejích / prší z nebe / velké množství zapomnění“ (s. 57).

Přese všechnu neuchopitelnost či mnohoznačnost některých veršů se v poslední části knihy silně odrážejí vědecké poznatky a aktuální objevy. To může připomínat Kolmačkův Život lidí, zvířat, rostlin, včel, k němuž se poslední oddíl Zbořilovy sbírky zdá odkazovat i svým názvem. Najdeme zde text inspirovaný odhalením planety, která se nápadně podobá Zemi, zjištěním, že některá atomová jádra jsou hruškovitě nesymetrická, či poznatkem o odolnosti želvušek, které jsou schopné přežít i na Měsíci. Pokud chceme těmto narážkám lépe porozumět, musíme si dohledávat doplňující informace. (Respektive musela to učinit autorka této recenze a předpokládá, že podobně na tom budou i další laičtí čtenáři.) Rytmizovaná sloka „některá atomová jádra / mají tvar hrušky a znamená to / že cestovat časem nelze“ není (nemusí být jen) básnická metafora. Zbořilova poezie má díky tomu mimoděk i vzdělávací funkci.

Ačkoli se Zbořil inspiruje vědeckými fakty a objevy, nelze jeho sbírku redukovat na básnicky zpracovanou vědeckou diagnózu současnosti či předpověď budoucna. Vědeckost tu slouží jako východisko k budování uměleckého časoprostoru, který se řídí především neotřelou představivostí a notnou dávkou básnické nadsázky. Přestože se v textech objevují narážky na závažné environmentální, etické a společenské problémy, síla Zbořilových textů spočívá často v náznacích, v šetření slovy, jejichž aktualizace může probíhat v různých interpretačních komunitách rozdílně. Může nás zneklidňovat vize lidstva, které z abjektivního strachu před živoucností, tedy přitažlivé i vzbuzující odpor zároveň, vyhledává umělost a strnulost („když se zjistilo / že oceán je živá bytost / mnoho z nás se moře / začalo štítit“, s. 63). Nicméně, lze se také utěšovat tím, že naše problémy vyřeší nová planeta „s pracovním názvem earth 2.0“ (s. 58) a „už brzo budeme jíst nové druhy masa / chlácholit se / že je to ve vroucí vodě / nebolí“. A nepochybně lze také číst tyto texty pro pouhé potěšení a neklid z básnických obrazů a figur a blížící se apokalypsu přehlížet.

 

© Olga Słowik

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Honza S, 17.06.2020 13:06
Zbořil, Jonáš: Nová divočina
Normalne poezii nectu ale Jonase Zborila posloucham na radiu Wave a tak jsem zvedavy a rad bych si jeho sbirku precetl. Nejak se k ty poezii dostat musim! :-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 639x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce