Ubaldo Ribeiro, João: Seržant Getúlio

Ubaldo Ribeiro, João
Seržant Getúlio

recenze beletrie zahraniční

Příběh, plný násilí a krutosti, pojednává i o tom, že člověk skutečně je, teprve když za svoje bytí přijme plnou odpovědnost. Příběh o hamletovském dilematu, jak a zda vůbec žít ve zkorumpovaném světě, kde stále vládne násilí, jen je lépe skrývané pod maskou civilizace.

Chceš žít dlouho jako zbabělec, nebo krátce jako pořádnej chlap?
João Ubaldo Ribeiro
: Seržant Getúlio. Přel. Josef Kučera, Maťa, Praha, 2016, 148 s.

Autor to podstatné shrne hned na začátku: v tomto příběhu seržant Getúlio převáží vězně z Paula Afonsa do Barry dos Coqueiros. Jde o příběh cti neboli areté.

Přesto text čtenáře zaskočí a znejistí. Jako by mu chyběla první strana s pár informacemi, které by nějak uvedly urputný monolog, který se na něj valí, proud slov myšlených nebo vyřčených, o nichž není jisté, komu jsou určena, kde se berou a proč. A i když text vzápětí nabídne pár konkrétních místních názvů – Paulo Afonso, Canindé de São Francisco –, moc se tím neobjasní. Zůstává pocit pohybu neznámým neohraničeným prostorem, kde je lepší mít se na pozoru.

Tok řeči neustává, v relativně volných asociacích jeden obraz vyvolává další, kaktusy a bodláky kolem cesty připomenou, jak jinde na podobných kaktusech umíral kdosi, koho vypravěč zastřelil, a to zase vyprovokuje úvahy o různé efektivitě způsobů, jimiž lze člověka odpravit, a pak se vracíme zpátky ke kraji, nad nímž se vznášejí supi urubu, a od nich ke slepicím a lidem, kterým Bůh občas zakroutí krkem stejně nečekaně, jako si statkář vyhmátne ze svého hejna slepici, kterou chce podříznout.

Abych to byl opravdu já, tak musím bejt se šéfem
Tak začíná a plyne příběh policejního seržanta z brazilského státu Sergipe, který plní rozkaz najít ve vnitrozemí sousední Bahie politického oponenta svého šéfa, vlivného politika Acrísia Antunese, a přivézt mu ho živého do sergipského města Aracajú. Většina pouti vede po prašných cestách brazilského severovýchodu, kraje zvaného sertão, což se někdy zjednodušeně překládá jako „vnitrozemí“. Ve skutečnosti ten pojem znamená mnohem víc. Je to oblast se specifickými přírodními podmínkami, zvyky, kulturou a obyvateli, je jedním z typických fenoménů Brazílie, až neuvěřitelně vzdálených klasickým brazilským klišé „karneval, samba, fotbal“. Vedle sertãa geografického existuje i sertão literární, kterému dali podobu Euclides Cunha (Os Sertões), Graciliano Ramos (Vidas secas, česky jako Vyprahlé životy) a hlavně João Guimarães Rosa, který zvěčnil poetičtější mnohotvarou osobitou tvář sertãa, již má možnost poznat i český čtenář díky vynikajícím překladům Pavly Lidmilové (román Grande sertão: veredas, č. Velká divočina: Cesty) a Vlasty Dufkové (novela Dão – Lalalão (O Devente), č. Dál – dál a dál (Dlužník), a román Burití, č. Burití). Sertão v podání Ubalda Ribeira je nehostinný prostor v bezčasí, kde vládne zákon silnějšího, a kdo chce přežít, musí si právo na přežití skutečně vybojovat.

Getúlio je příslušník policejního sboru a to ho jednoznačně zařazuje na místo v hierarchii moci. Jeho svět tvoří šéf, jehož rozkazy Getúlio plní, osoby, jež jsou při tom Getúliovi k ruce, a ti ostatní, které je třeba zlikvidovat, pokud Getúliovi překážejí, či mu dokonce brání ve splnění úkolu. Poslušnost příkazu a splnění úkolu je otázkou cti. Naplnění šéfova rozkazu je výrazem dokonalosti. Je to ctnost, Getúliova areté. Šéfův rozkaz je třeba poslechnout a při jeho plnění nikdy neuhnout, to je jistota, pravidlo, jímž se řídí obecný řád světa, kde člověk jako Getúlio nepřemýšlí, ale koná. To ho naučil život: „Dobře, první je Bůh na nebesích. A druhej, ani netuším. Když jsem byl kluk, tak to byl majitel vyzrňovačky na bavlnu. Když jsem byl hodně malej klučina, tak ten, co mu patřil lis na třtinu. […] Možná, že je to ten páter […], možná jsou to všecky kněží, po Bohu. Co já vím? Pak jsou tu ty prezidentský kandidáti, Cristiano Machado, Brigadýr a Getúlio Vargas. Guvernér… Nevím. No jo. To znamená, že já tu jsem. Jsem to já. Abych to byl opravdu já, tak musím bejt s šéfem, protože jinak bych byl něco jinýho, ale já jsem já a nic jinýho bejt nemůžu.“

Svět cangaceirů a plukovníků
Getúlio je sice seržantem vojenské policie a policie by oficiálně měla jednat v zájmu veřejného blaha a pořádku. Jenže úkoly, které Getúlio dostává a plní, jsou v zájmu jediného člověka. V rámci politického boje pomáhá zejména v předvolebních časech likvidovat protivníky svého šéfa, lokálního politika a poslance. Dál funguje systém tzv. koronelismu a Getúlio v něm hraje roli „nájemného bandity“, cangaceira.

Zjednodušeně řečeno se obyvatelé sertãa dělili na ty, kteří měli velký statek nebo politickou moc, a většinu, jež přežívala v duchu pravidla „zachraň se, jak můžeš“. Navíc do sertãa se často odcházeli ztratit ti, kdo se jinde dostali do konfliktu se zákonem. Mnoha synům z málo majetných či nemajetných rodin často zbývala kromě živoření v bídě jediná volba: buď voják, nebo bandita. Později, v Getúliových časech, ta volba zněla: buď policajt, nebo bandita („Než jsem navlík uniformu, bejval jsem čistič bot,“ svěřuje se Getúlio). Vrstva majetných využívala k ovládání zbytku zmíněný systém koronelismu. Jeho název je odvozen z portugalského „coronel“ (plukovník). Původně hodnost udělovaná příslušníkům vyšších společenských vrstev ve službách Císařské gardy zobecněla a označovala osoby z mocných a majetných vrstev a politické vůdce, aniž by ti kdy museli sloužit v armádě. Tito „plukovníci“ byli v rámci složité mocenské struktury faktickými pány nad daným územím a významně zasahovali do celostátní politiky. Ačkoliv tento systém fungoval na severovýchodě Brazílie nejvýraznějí do 30. let minulého století, jeho principy přetrvaly v zásadě i v 50. letech, kam je zhruba zasazen děj románu. I Getúliův šéf tradiční koronelismus praktikuje dál a policistu Getúlia využívá stejně, jako o půl století před ním využívali místní mocní cangaceiry, aby si sami nemuseli špinit ruce.

Cangaceirové nebyli jen postrachem kraje, případně skrytým nástrojem mocných jedinců, ale vstoupili i do místního folkloru, tradic a legend. Hlavní předností, kterou jim folklorní podoba přiřkla, přitom nebyla role obránce chudých, i když i ani ta nebyla zcela opominuta. Lidé na cangaceirech obdivovali vlastnosti tradičně považované za nezbytné pro přežití v sertãu. Ve folklorním podání se správný cangaceiro o sebe dokázal vždy postarat, spoléhal se jen sám na sebe, uměl výborně zacházet se zbraní, nebál se žádného nebezpečí, uměl se nemilosrdně vypořádat s každým protivníkem či zrádcem, ale k poslušným pomocníkům dokázal být štědrý. Takový byl i lidový obraz snad nejslavnějšího z cangaceirů, Virgulina Ferreiry da Silva přezdívaného „Lampião, král sertãa“, o kterém sice Getúlio-policista řekne, že to byl „grázl, zabíjel, aniž by mrknul vokem. Taky podle toho skončil, v Bahíi mu uřízli hlavu a vystavili jako rohy divokýho bejka“, ale je přitom zřejmé, že „krále sertãa“ a jeho mimořádně kruté činy obdivuje. Když nečekaný vývoj událostí donutí Getúlia učinit vlastní nezávislé rozhodnutí, aby unesl tíhu nové situace, v níž se nevyzná, stylizuje se do kůže těch, které vlastně vždycky obdivoval, nezávislých, krutých, ale svobodných banditů. Představuje si sebe jako „největšího cangaceira v Brazílii, nejvyššího velitele hrdlořezů v Brazílii“, který má „tu největší bandu“.

Vzít ho s sebou, nebo nevzít – to je otázka
Jednu z klíčových pasáží románu je Getúliův shakespearovský monolog. Dilema prince dánského má v Getúliově podání podobu zda „vzít s sebou, nebo nevzít“ vězně do Barry dos Coqueiros. A text dál pokračuje ve shodě s Hamletovým sporem mezi přijetím osudu a vzepřením se trápení k úvahám, zda „zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada…“1 Ubaldo Ribeiro samozřejmě nepřepisoval Shakespearův text doslova, ale souvislost je tak zjevná a monolog slouží jako jedno z vodítek pro výklad díla, až je škoda, že se český překlad víc nepřiblížil některému z moderních českých překladů Hamletova dialogu. Getúlio tu činí zásadní rozhodnutí, protože když je „donucen myslet“, pochopí, že v nové době nedokáže přežít. Jeho svět je krutý a násilný, ale přímočarý, platí v něm dané slovo a jasné rozhodnutí. Nevyzná se v politikaření a kličkování, kdy moc mají lidé, na jejichž slovo není spolehnutí. Aniž by ji uměl pojmenovat, zachová si svou areté, která je víc než fyzická existence.

Nepřeložitelný román
Bez ohledu na bezčasí či nadčasovost prostředí v sertãu lze z různých informací usoudit, že se děj románu odehrává v 50. letech 20. století. Ale první vydání románu je z roku 1971 a spadá do období vlády generála Médiciho, které představovalo nejtvrdší etapu vojenské diktatury, vládnoucí v Brazílii od státního převratu v roce 1964 do prvních prezidentských voleb s civilními kandidáty v roce 1985. Popisy násilí, mučení nepřátel, prolínání světa banditů a nejvyšší politiky, to vše museli tehdejší čtenáři vnímat jako mezi řádky ukryté narážky na vojenský režim a jeho nelidské metody.

Kromě vlastního příběhu je román specifický i jazykem vyprávěného příběhu. Ubaldo Ribeiro nechává Getúlia mluvit seržipským dialektem, navíc s výrazovými prostředky postavy, která je povahou bandita a povoláním policista. Ovšem zároveň ho autor stvořil jako postavu s obrovským rozhledem a encyklopedickými znalostmi, do narážek a náznaků schoval řadu historických odkazů. Řeč plyne v nepřetržitém monologu, v němž mluvčí přeskakuje z tématu na téma, přechází z přítomnosti ke vzpomínkám a v proudech asociací se (občas) vrací zpátky. Projev je plný nespisovných výrazů, citoslovcí, lidových pořekadel, ale i nedokončených vět, slov vytvořených ze zkratek a jiných porůznu zpotvořených výrazů. Překlad takového textu je nesmírně náročný a je obdivuhodné i překvapivé, že román byl přeložen do více než deseti jazyků. Je to tím překvapivější, že první převod do jiného jazyka, angličtiny, po intenzivních konzultacích překladatele s autorem, který angličtinu také ovládal na profesionální úrovni, skončil tím, že Ubaldo Ribeiro shledal svůj román nepřeložitelným v pravém smyslu toho slova. Nicméně se rozhodl, že Seržanta Getúlia převede do anglické verze sám, protože jako bilingvní autor dokáže nejlépe posoudit, za cenu jakých změn a ústupků lze původnímu textu dát anglickou podobu. V žádném případě to nevypovídá o nedostatečné kompetenci původního překladatele. Právě naopak to svědčí o tom, že si uvědomil, kolik vrstev a výsostně lokálních a dobových faktorů hraje v textu roli a jak citlivě je třeba s převodem do jiného jazyka nakládat.

Ubaldo Ribeiro
João Ubaldo Osório Pimentel Ribeiro se narodil v hlavní městě brazilského státu Bahia v roce 1941. Dětství prožil v Segipe, kde jeho otec pracoval jako učitel a zastával i politické funkce. V Brazílii vystudoval práva, ale navzdory otcovu přání se nestal advokátem. Pracoval jako novinář v několika bahijských a posléze federálních i zahraničních denících. V roce 1964 odjel do Spojených států, kde vystudoval politologii na univerzitě v Los Angeles. Po návratu do Brazílie působil jako profesor politologie na Univerzitě v Bahíi. Po čase se vrátil k novinářské práci a samostatné literární tvorbě, za kterou získal jak nejprestižnější ceny v rámci portugalsky píšícího světa Prémio Jabuti a Prémio Camões, tak různá ocenění v zahraničí. V roce 1993 se stal členem Brazilské literární akademie.

Kromě románu Seržant Getúlio, který byl zařazen mezi stěžejní díla brazilské literatury 20. století, a dalších ceněných románů a povídek, je autorem zejména rozsáhlého románu Viva o Povo Brasileiro (Ať žije brazilský lid).

João Ubaldo Ribeiro zemřel v roce 2014 v Riu de Janeiru.

 

1. použit překlad Martina Hilského (William Shakespeare, Dílo, Praha, Academia, 2016).zpět 

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

55%čtenáři

zhlédnuto 404x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce