Boehm, Christopher: Hierarchie v pralesích

Boehm, Christopher
Hierarchie v pralesích

recenze přírodní vědy

Jsou lidé přirozeně hierarchické, nebo rovnostářské bytosti? Na tuto otázku hledá odpověď zevrubná monografie amerického antropologa, která čtenáře provede evolucí politického uspořádání hominidů, od jeho despotických počátků u šimpanzů a dalších afrických primátů přes rovnostářskou mezihru lovců a sběračů po flexibilní současnost.

O původu rovnostářství
Christopher Boehm
: Hierarchie v pralesích: Evoluce rovnostářského chování. Přel. Radovan Baroš, Academia, 2020, 332 s.

Jaké politické uspořádání panovalo ve skupinách lovců a sběračů či kmenových společnostech v dávné minulosti a jaké uspořádání můžeme pozorovat u současných lovecko-sběračských komunit? Odkud pramení naše rovnostářské tendence a proč některé společnosti skončily u přísně hierarchické struktury autoritářského charakteru? Jak k řešení těchto otázek přispívá studium sociální struktury našich nejbližších žijících příbuzných: šimpanzů, bonobů a goril? Každý, kdo se zabývá lidskou minulostí, současností i budoucností by neměl pouštět ze zřetele miliony let evoluce, jež formovaly lidskou přirozenost a do jisté míry stále ovlivňují mnohá naše rozhodnutí, sklony, záliby či předsudky. Vliv mají nepochybně i na naše politické smýšlení, byť mnozí badatelé k tomuto faktu buďto vůbec nepřihlížejí, nebo mu nepřikládají příliš velký význam. Jedním z těch, kdo se to rozhodli napravit, je americký kulturní antropolog s českými kořeny (jak naznačuje i jeho jméno) Christopher Boehm (nar. 1931), jehož vlivná kniha Hierarchie v pralesích (Hierarchy in the Forest, 1999) po více než dvaceti letech od prvního vydání konečně vychází i v českém jazyce. Má však po tak dlouhé době od napsání ještě co nabídnout?

Nejbližší příbuzní a předkové
Boehm bere v deseti kapitolách čtenáře na pozoruhodnou cestu, jejímž cílem je zodpovědět celkem jednoduchou otázku: „Jsme svým založením hierarchické, nebo egalitářské bytosti?“ Rozhodně se nejedná o problém, jímž by se nikdo před ním nezabýval, ba naopak, jak vyplývá z úvodu knihy. Potíž spočívá v tom, že se jej dosud nikomu nepodařilo uspokojivě vyřešit. Nicméně právě Hierarchie v pralesích má ambice učinit v našem poznání významný krok vpřed a předložit vědecké obci nový pohled na řešení této letité otázky: „Já k tomuto úctyhodnému a bouřlivému sporu hodlám přispět tím, že zde představím ‚ambivalentní model‘ lidské přirozenosti,“ píše o tématu knihy autor, načež dodává, že „tento model […] vychází z vysoce rozporuplných behaviorálních tendencí, které sdílíme s mnoha jinými primáty, a já pevně věřím, že toto zaměření na niternou strukturální rozpolcenost lidské přirozenosti poskytne dostatek materiálu k objasnění zarážející nestálosti lidského rodu v politické a sociální oblasti jeho života“.

Co má Boehm na mysli, když mluví o „niterné strukturální rozpolcenosti lidské přirozenosti?“ V samém úvodu zní takové vyjádření poněkud neurčitě, ale s každou další kapitolou do sebe vše začne beze zbytku zapadat. Ještě než autor přikročí k lidem, ve druhé kapitole se blíže podívá na politické chování velkých afrických lidoopů – šimpanzů, bonobů a goril –, přičemž se nespoléhá pouze na vyprávění z druhé ruky, ale nabídne čtenáři detailní líčení několika vlastních pozorování, při nichž se zaměřil na šimpanze přímo v terénu a která dokládají silně hierarchické uspořádání, v němž tato zvířata a naši nejbližší příbuzní žijí. V dalších třech kapitolách už pozornost upne na moderního člověka, nejprve na přežívající společenství lovců a sběračů, „kteří – pokud vedou nomádský způsob života – jsou bez rozdílu rovnostářskými bytostmi.“ Nato přejde k další etapě ve vývoji lidských společností, jimiž jsou kmenová společenství. Jejich příslušníci už sice nejsou nuceni vést nomádský způsob života jako mnozí lovci a sběrači, neboť k obživě mohou využívat domestikovaná zvířata a rostliny, přesto nezřídka i nadále žijí coby bytostní rovnostáři. (Je třeba zdůraznit, že v rámci rodiny zůstává uspořádání i v případě rovnostářských společenství většinou hierarchické.) V úvahách o rovnostářství těchto společenství přemýšlí Boehm právě o jejich politickém uspořádání a ptá se, jak vzniklo, jak se udržuje a proč po milionech let, kdy bylo patrně velmi běžné, zase téměř zaniklo a bylo nahrazeno daleko hierarchičtější společenskou strukturou.

V této souvislosti se musí vypořádat s názory řady autorů, kteří rovnostářství dávali do souvislosti pouze s přírodními podmínkami, a upozorňuje, že podstatné jsou i jiné faktory: „politická dynamika je co do své schopnosti mírnit hierarchické rozdíly sociálního a politického života přinejmenším tak důležitá jako environmentální proměnné a sociální struktura.“ Uvádí, že rovnostářství není nic nahodilého, naopak je nutné ho soustavně udržovat, například nejrůznějšími sankcemi na mocechtivé jedince. Ty sahají od mírných (ostrakizace, pomlouvání, výsměch) po tvrdé (vyhnání ze skupiny) až defektivní (smrt). Jak to popsal (v knize citovaný) americký antropolog Richard B. Lee na příkladu kalaharských Kungů: „Rovnostářství neznamená pouhou absenci vůdcovské nebo jiné autority, ale neochvějné trvání na bytostné rovnosti všech lidí a odmítnutí hrbit se před autoritou jiných, tedy postoj, jejž vystihuje výrok: ‚ovšem, máme vůdce […] každý z nás je sám sobě vůdcem.‘“ Důsledkem tohoto postoje je pak podle Boehma obrácená hierarchická pyramida: „vládnou nejslabší spojení v politické koalici a alfasamci, kteří by chtěli uzurpovat moc pro sebe, jsou zatlačení do patřičných mezí.“

Zrod rovnostářství a přirozený výběr
Pátou kapitolou se de facto uzavírá první, popisnější polovina svazku. Ta druhá už se snaží získané poznatky aplikovat a dále je rozšiřuje, aby vysvětlila vznik rovnostářství s důrazem na evoluci člověka a dalších hominidů. V šesté kapitole, která srovnáním chování člověka a jeho nejbližších příbuzných (již zmíněných šimpanzů, bonobů a goril) pátrá po otázce lidské přirozenosti (despotická vs. egalitářská), Boehm dochází k závěru, že se „lidská přirozenost jeví jako jednoznačně despotická, což platí zejména pro muže; ale naše hierarchie mohou nabývat dost rozmanitých podob. […] Naše despotická lidská přirozenost je flexibilní a podléhá bezpočtu permutací, jež mohou být ovlivněny lokálními přírodními podmínkami, ale které mohou být také součástí místní nebo regionální historie.“ Následně se pokouší vytvořit politický portrét předka lidí a tří velkých afrických lidoopů (který žil před miliony let v Africe). Odtud dospívá k přesvědčení, že lidé jsou druhem sociálně ambivalentním, což se notně podepisuje na způsobu jeho politického uspořádání, jež může nabývat podoby klasické pyramidy (hierarchie s vůdcem na vrcholu) i již zmíněné převrácené pyramidy: „Zastávám hypotézu, že hierarchicky organizovaný, sociálně labilní druh, jenž se oddává ve značné míře soupeření o sociální status, projevuje v situacích, kdy je nucen zápolit o prestiž, jak silnou tendenci k dominanci, tak sklon podrobit se a dát se na útěk. V nepřítomnosti čehosi, co by se dalo připodobnit k binárnímu přepínači, působí tyto dvě orientace soustavně proti sobě, zatímco příslušní jedinci přijímají svá politická rozhodnutí.“

V osmé kapitole už Boehm konečně dává všechny poznatky dohromady a vyslovuje hypotézu o zrodu rovnostářského politického uspořádání, na jehož ustavení se podle něj podílel mimo jiné vynález zbraní (což posléze vedlo ke ztrátě výhružných špičáků, úbytku srsti a zmenšení významu fyzické síly jedince), vznik jazyka a související rozvoj morálky či zvyk sdílet maso z ulovené kořisti, což napomohlo zmírňovat dominantní sklony některých jedinců. Podle Boehma mělo šíření rovnostářství v paleolitu zásadní dopad i na samotný přirozený výběr, který formoval lidskou přirozenost. Má za to, že v důsledku šíření rovnostářství došlo k posílení mezidruhového výběru na úkor výběru vnitrodruhového, což v důsledku umožnilo vznik skutečného altruistického chování, v němž nehraje roli sobeckost, příbuzenství či reciprocita, jak tvrdí řada sociobiologů. Jako příklad uvádí ochotu členů rovnostářského společenství položit život například při konfliktu s jiným kmenem. V poslední, desáté kapitole Boehm všechna vylíčená fakta spojuje a usuzuje, že lidská přirozenost je skutečně nesmírně komplikovaná, přičemž znovu předkládá a dále rozvíjí koncept ambivalence, který stojí v pozadí našeho politického chování: „Mezi naše základní psychologické ambivalence náleží sklon k dominanci, odpor k dominanci a submisivita a v lidském skupinovém životě bývají jejich rozpory často vyřešeny příklonem na tu či onu krajní stranu despotického či rovnostářského uspořádání. Mohou [ovšem] také dospět ke kompromisnímu řešení.“

Co z toho tedy plyne? Autor usuzuje, že rovnostářství v jistém smyslu patří k naší přirozenosti, ale stejně tak je s ním nedílně spjatá i hierarchie: „Rovnostářské společnosti představují velice zvláštní druh hierarchie, v jejímž rámci se řadovým členům společenství daří vyvarovat se podřízeného postavení tím, že nad svými alfa jedinci uplatňují bdělý kolektivní dohled. […] Pokud má být dosaženo stabilní rovnostářské hierarchie, musí dojít k naprostému obrácení elementárního toku mocenských vztahů v rámci daného společenství.“ Rovnostářství nepřichází samo, nýbrž je výsledkem lidské intencionality, který je třeba budovat a střežit.

Zevrubná studie
Už jen z letmého představení knihy a jejích témat je patrné, že Boehm jde při svém pátrání po původu rovnostářského politického uspořádání opravdu do hloubky a nebojí se předkládat i spornější hypotézy. Čtenáři od první do poslední stránky servíruje velké množství vlastních i cizích antropologických pozorování dotyčných kultur, byť leckdy se musí spoléhat na útržkovité údaje, poněvadž jen málo badatelů se soustředilo na tytéž faktory jako on. Vedle vlastních myšlenek čtenáře seznamuje i s hypotézami a domněnkami svých kolegů a podrobuje je kritickému zhodnocení, přičemž má stále na zřeteli, že i jeho vlastní hypotézy budou nepochybně podrobeny stejnému přezkoumání a že leckteré v budoucnu nejspíš nakonec padnou. Rozhodně tedy svá tvrzení nebere jako definitivní a nesnaží se čtenáře za každou cenu přesvědčit o svém pohledu na věc. K tématu přistupuje s pokorou a pokouší se ve prospěch svých výroků předložit co nejúplnější argumenty, jak se koneckonců na vědeckou monografii, jíž Hierarchie v pralesích je, sluší a patří.

Nicméně v některých oblastech, zejména při úvahách o významu přirozeného výběru na evoluci rovnostářství (a vlivu rovnostářského chování na přirozený výběr), se autor ve snaze poukázat na potenciální vznik skutečného altruismu možná až příliš nechává unést svým přáním altruismus najít, popřípadě přirozenému výběru propůjčuje až příliš velkou moc a nebere v úvahu další evoluční mechanismy, které v celém procesu rovněž hrály významnou roli (například migrace, která by zřejmě i v malé míře silně narušovala dosah Boehmem protežovaného meziskupinového výběru). Dodejme, že podrobněji se o problematice rozepisuje v jedné z kapitol svého Chování Robert Sapolsky, který Boehma několikrát cituje.

Určitou nevýhodou, byť u odborné monografie podobného charakteru asi nevyhnutelnou, je i vytrvalá snaha o neutralitu a vyhýbání se nadmíru silným tvrzením, snad až na zmíněné pasáže o altruismu – v tomto případě Boehmovi přístup sociobiologů zřejmě stále leží v žaludku. Leckdy se totiž pro samé výjimky, hypotézy, předpoklady a proměnné na chvíli rozostří, co chce vlastně říct, třebaže nakonec se to pokaždé dříve či později vyjasní. Někdy to naopak vyvolává dojem, že se autor v některých pasážích zbytečně opakuje. S mírně pozměněnou strukturou textu by se kapitoly tři až pět daly spojit do jedné delší, ale je pravda, že takto jsou jednotlivé části ucelenější a svébytnější.

Každopádně na otázku položenou v úvodu, tedy jestli má Hierarchie v pralesích co nabídnout i více než dvacet let od prvního vydání, je odpověď rozhodně kladná. Nejenže poutavě a zevrubně analyzuje evoluci a principy rovnostářského politického uspořádání, ale zároveň ukazuje, že tato obrácená hierarchická pyramida není věčná a je třeba se aktivně zasazovat o to, aby se nepřevrátila do své opačné polohy, protože mocenské tendence některých jednotlivců stále čekají na svou příležitost.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 0 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku  

zhlédnuto 414x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce