Ahonen, JP: Belzebubové

Ahonen, JP
Belzebubové

recenze komiks

Fanatičtí satanisté a příznivci death metalu jako hrdinové humoristických komiksových stripů? Finský kreslíř předvádí, že je to sice dosti bizarní, ale vděčné propojení.

Veselo s vyznavači pekla
JP Ahonen
: Belzebubové. Přel. Naďa Špetláková, Paseka, Praha, 2020, 128 s.

Zájmové komunity a subkultury jsou výrazným fenoménem blahobytnějších zemí současného světa – tam, kde se lidé nemusejí pachtit za výdělkem, mají dostatek volného času, a kde se zároveň rozpadají tradiční rodinné nebo sousedské vztahy. Výzkum novodobých subkultur už je docela početný a pestrý, i u nás ostatně vyšlo několik knih, které se jim věnují, a minimálně fotografická publikace Kmeny měla značný úspěch. Kulturně vymezené komunity se svými zavedenými rituály, stereotypy, vizáží či slovníkem jsou ovšem také vděčným terčem žertů. Nejčastěji o nich žertují jiní, ať už lidé z takzvané „většinové“ společnosti, nebo členové jiných subkultur. Nejvtipnější ale bývá, když o takových komunitách vtipkuje někdo, kdo je důvěrně zná zevnitř.

Tuhle výhodu má finský komiksový výtvarník používající jméno JP Ahonen (nar. 1981). Ten začal v roce 2016 na webu belzebubs.com publikovat komiksové stripy o fiktivní deathmetalové kapele Belzebubové. Postupně jí vytvořil i fiktivní biografii (založena v roce 2002, první album Quis Novit Daemonis Astus si vydali vlastním nákladem v roce 2006), a loni dokonce vzniklo i první skutečné album Pantheon of the Nightside Gods u německého (ale již globálně známého) heavymetalového vydavatelství.

To podstatné se ale samozřejmě odehrává v komiksech. Ahonen přitom vytvořil nejen kapelu o třech (později čtyřech, když konečně najdou bubeníka a nemusejí používat automat) členech, ale také striktně satanistickou rodinku jednoho z hudebníků, kterou sleduje jak v přítomném čase, kdy už je starší dcera na střední škole, tak v retrospektivách, kdy jsou děti ještě malé (včetně batolecího věku). Všechny hlavní postavy si úzkostlivě drží temnou image s pomalovanými obličeji s výraznými černými podkresy očí, černým oblečením a četnými kovovými ozdobami. Jména mají po všelijakých pekelnících či démonech, které ostatně uctívají a úspěšně (!) vyvolávají.

Ahonen ve svých stripech střídá momentky z fungování kapely s (výrazně převažujícími) příhodami mile potřeštěné rodinky, kde se pro změnu střídají bizarně posunuté a převrácené momenty všednodenního života s prvky vyloženě nadpřirozenými. Na halloweenskou koledu se tak chodí ke skutečným démonům, kteří nakonec malé satanistické koledníky neochotně obdarují bonbóny Skittles, na dovolenou se jezdí do pekla, kde je několik speciálních turistických tras, a jako vyznání lásky se používá hovězí srdce, které nepřipravený objekt zájmu nalezne ve své školní skříňce.

Ahonen staví své hrdiny většinou do celkem běžných životních situací, ale hyperbolizuje je v duchu jejich kulturních preferencí. Takže místo Facebooku je tu Belzebook, na vánočním stromečku je místo hvězdy převrácený pentagram a na návštěvu občas chodí nezvaní hosté z démonického portálu. Občas to bývají docela invenční vtipy, jindy se jen převracejí zažité zvyky a symboly a Ahonen spoléhá, že to bude stačit. Je znát, že autor publikuje pravidelně a často – lepší momenty střídají ty průměrné.

Nejzajímavější to začne být, když se Ahonen pustí do rozsáhlejšího formátu – tedy buď několikastránkového stripu, anebo do volného seriálu navazujících stripů. Postupuje samozřejmě stejně jako jiní autoři stripů, jejichž série se dočkala popularity a tudíž dalších a dalších pokračování. Zprvu se to týká zejména zmíněné dovolené v pekle, podstatnější je však zamilovaná zápletka v závěru svazku, která chytře pracuje s podvracením tradičních klišé teenagerských romancí a do děje vedle členů deathmetalové kapely a satanistické rodinky nápaditě zapojuje také nic netušícího středoškoláka.

Ahonenova kresba vychází z mangy, takže je dynamická a trochu nepatřičně a paradoxně roztomilá (na to, jak jsou zobrazovaní satanisté zatvrzelí a okázale „hustí“). Originálním prvkem je absence nosu u všech (lidských) postav: nepřekvapivé je to v zobrazení obličejů en face, poněkud znepokojivější je, když nos chybí i při pohledu z profilu. Ale dohromady to dává celkem originální, nečekaně karikaturní projev, který možná tak úplně nepatří k satanistům, zato ke komiksovým stripům rozhodně.

Belzebubové nejsou svým pojetím a konstrukcí vtipů vlastně nijak zvlášť originální. Ale dělat si (chápavou) legraci z fanoušků death metalu a nadšených satanistů může působit stále trochu provokativně. I když jde ve skutečnosti většinou o lidi podobně neškodné, jako jsou fanoušci Star Treku nebo superhrdinských komiksů.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložil: redakce, 11.07.2020 09:44
Ahonen, JP: Belzebubové
Opraveno, děkujeme za upozornění.
Vložil: droog, 11.07.2020 07:50
Ahonen, JP: Belzebubové
Pantheon se nepíše Panthenon a debut se jmenoval Quis Novit Daemonis Astus.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 529x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce