Horáková, Daňa: O Pavlovi

Horáková, Daňa
O Pavlovi

recenze kultura

Filmový režisér Pavel Juráček se ve vlastním Deníku (dosud vyšly tři části) stylizoval do role zásadového Umělce, ovšem Daňa Horáková, jedna z jeho manželek, zpřítomňuje jeho skutečnou tvář – sebestředného člověka, v němž háraly běsy pramenící z nenaplněné seberealizace a alkoholismu.

Odvrácená tvář režiséra Pavla Juráčka
Daňa Horáková
: O Pavlovi. Torst, Praha 2020, 488 s.

Asi každý slyšel o proslulé nové vlně českého filmu 60. let a snad každý si – dnes už hlavně zásluhou častého televizního uvádění – vybaví jméno i filmy Miloše Formana, Jiřího Menzela, Věry Chytilové (a také třeba Elmara Klose a Jána Kadára, Karla Kachyni, Vojtěcha Jasného, Františka Vláčila i Otakara Vávry). Trochu v jejich stínu, diváky příliš nevyhledávaní, zato domácími i zahraničními recenzenty velebení, se krčili další tvůrci: patří mezi ně také Pavel Juráček (1935–1989).

Proslavila jej středometrážní Postava k podpírání (1963). Kafkovsky laděná protikultovní (tragi)groteska rázem okouzlila nejen tehdejší intelektuály, ale dokonce ještě loni o ní vyšla kniha sestavená z několika studií, která Juráčka katapultovala do popředí odborného zájmu. Svého času se Juráčkovi podařilo proniknout do vedení jedné z výrobních skupin na Barrandově, než odtud byl jako exponent pravicových sil propuštěn. Jeho posledním filmem bylo swiftovské podobenství Případ pro začínajícího kata (1969), které bylo sice staženo z kin až o několik let později, avšak záměrně omezená distribuce vedla k tomu, že toto dílo dosáhlo jen dvou stovek představení, která navštívilo necelých třicet tisíc lidí. Tento údaj ostře kontrastuje s obvyklým distribučním nasazením jiných filmů, které vykazovalo řádově tisíce (výjimečně i desetitisíce) představení.

Juráčka ovšem proslavily i jiné aktivity – jmenovitě si po celá desetiletí vedl intimní Deník, do něhož si zapisoval své zkušenosti, postřehy i nápady a v němž se ostře vymezoval proti skutečným i domnělým křivdám. Mimo jiné zde postihl, jak prožíval pobyt na výsluní (i finančním), než nastal strmý pád a naprostá ztráta dosavadních jistot. Nakladatelství Torst vydalo prozatím tři objemné svazky dovedené až k roku 1974 (Juráčkovy scénáře zpřístupňuje Knihovna Václava Hlavla). Nyní k nim přidává vzpomínkovou knihu Juráčkovy poslední ženy Dani Horákové, s níž emigroval do Německa – v publikaci nazvané O Pavlovi se zabývá především několikaletým společným pobytem v zahraničí, kde se Juráčkovi nepodařilo prosadit ani jedinou látku. Posléze se tak (ovšem již bez manželky, která ho tam přitom živila) vrátil do vlasti.

Horáková, sama mimořádně vzdělaná žena, doktorka filozofie (studovala u Milana Machovce, jenž se stal jejím dlouholetým mentorem a mimo jiné ji od sňatku s Juráčkem zrazoval ze strachu, že by tím zahodila své vědecké předurčení), která se později prosadila jak v německé novinařině, tak v (lokální) politice, se dobrovolně nechala vmanipulovat do role Juráčkovy opečovávatelky, jež musela vzít za vděk i místem uklízečky. V působivých tazích tu vykresluje manželův portrét coby umělce, jenž za všech okolností prosazuje autorskou výpověď, aniž by se hodlal podřizovat „komerčním“ zájmům, aniž by zohledňoval divácké hledisko. Odmítal si připustit, že překážky, které při prosazování vyhlédnutého projektu nakupí, je nutné překonávat, hledat způsoby jejich odstranění. Povýšeně, a přitom ublíženecky rezignoval. Proto si v posledku nemohl porozumět s někdejšími spolužáky Milošem Formanem (jenž se ukázkově prosadil i v americkém exilu) nebo Jiřím Menzelem a Věrou Chytilovou (kteří totéž dokázali v podmínkách znormalizované domácí kinematografie). Když Forman natáčel v Praze Amadea, Juráček mu odmítl dělat pomocného režiséra, přece by nepřijal nějakou práci pod svou úroveň…

Pro čtenáře, jenž Juráčka dosud zná jen z jeho sebestylizace v deníku, bude jistě překvapením, že Horáková načrtává výrazně odlišný portrét. V jejím deziluzivním pojetí naopak vyrůstá člověk sebestředný, přesvědčený o vlastní výjimečnosti (a trpící zmařenou seberealizací), jenž odmítá jakékoli kompromisy. Přitom jeho nahlodávané sebevědomí jako by podporovaly nejen četné milostné avantýry (Juráčka vlastně bylo možné označit krásným výrazem obšourník), ale také rostoucí záliba v alkoholu. V depresivním rozpoložení pak neváhá chovat se vysloveně hnusně, řečeno dnešním termínem machisticky, někdy se uchyluje i k násilí, ale současně se vyžívá v apatickém nicnedělání. Autorka cituje jeho bilanční postřeh, že si neodpustí dvě věci, kterých se v životě dopustil – že vstoupil do komunistické strany a že podepsal Chartu 77. Jeho životní prozření uzavírá věta: „Dneska mezi stranou a Chartou nevidím žádný rozdíl.“ (s.122)

Kniha má však záběr daleko širší – uvádí čtenáře do duchovní situace panující na začátku normalizačního období (Horáková hned na šestnácté straně uvádí, že s Juráčkem se seznámila 2. září 1974, sňatek měli o pět let později). Zapojila se do disidentského hnutí, ale zůstávala řekněme záhadná, dokonce byla podezírána ze spolupráce s StB. Třeba okolnosti jejich vystěhování do Německa (coby nežádoucích osob) byly hodně výlučné: Juráček se směl vracet do Českolovenska, aniž by jej čekal jakýkoli postih. Posléze se vrátil natrvalo (ovšem bez Horákové, která zůstala v Německu), byť musel tušit, že sotva dostane šanci příměřeně se ve své profesi uplatnit.

Její postřehy o filmařích, českých i zahraničních, s nimiž Juráček málokdy souzněl, o řevnivosti vládnoucí v emigrantských kruzích, o promiskuitě rozšířené v domácím politickém disentu (pánové tvrdili, že se prý jednalo o manifestaci svobody v podmínkách totalitního zřízení; ženy se podřídily) jsou napsány v mistrné, dostatečně výmluvné zkratce. Zmiňuje třeba Vaculíkovo „převychovatelské“ snažení, když popisuje, jak „se Charta v jeho očích pozvolna měnila v zrcadlo totality s jejími hierarchiemi, mocenskými strukturami, boji o prestiž a moc, pletichami a last but not least autocenzurou“. (s.245) Horáková měla jako očitý svědek poznatky jistě z první ruky.

Téměř pětisetstránkový spis možná autorce slouží i jako (auto)terapie, po letech se tu vyrovnává s někdejšími zážitky, zklamáními, vrací se k osobnostem, jako je Kafka, Milena Jesenská nebo Søren Kierkegaard. V jejím pojetí vesměs oslovují svým myšlenkovým odkazem i dnešek. Prozrazuje přitom i solidní znalost světové kultury, vypomáhá si mimo jiné vhodnými citáty. Daňa Horáková píše zaujatě, snad provokativně, ale nikoli zapškle či pomstychtivě, chce se dobrat své pravdy, chce pochopit někdejší rozhodnutí, která učinila. Překládá svůj pohled, svou vizi, svou variantu (nejen) vlastní minulosti. Pojednání, které se v posledních popisných kapitolách mění v jakousi rekapitulaci vlastního osudu, koncipuje spíše jako doplnění Juráčkových výroků nežli polemiku s nimi. (Je škoda, že se svými zkušenostmi a postřehy se nesvěřily i další Juráčkovy partnerky, ať již náhodné, nebo dlouhodobější. Svědectví jeho kolegů jsou bohužel kusá a náhodná, povětšinou pak smířlivá.) Mezi řádky pochopíme, čím zdánlivě bezbranný Juráček ženy – včetně Horákové – fascinoval natolik, že se mu bezmyšlenkovitě oddaly a sloužily mu. Jen se trochu zdráhám uvěřit tvrzení, že by v době, kdy Daňa s Juráčkem žila, neměla ani ponětí o existenci jeho deníku. Odložený a pozapomenutý kufr s jeho věcmi prý otevřela až poté, co vyšly české části deníku – a tak nalezla deník, který si psal v Německu. Snad se rovněž dočká knižního vydání…

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Josef Novotný, 19.07.2020 08:25
Horáková, Daňa: O Pavlovi
Kniha zdaleka není o Juráčkovi-scénaristovi. Toho Horáková vůbec neznala. Kniha je v podstatě o ní, kde si léčí své komplexy a předvádí své znalosti. Je tam spousta kapitol, které s Juráčkem vůbec nesouvisí (o její kočce, o Boženě Němcové atd.). V knize píše o Československu jako o vězení, o kleci,... kde se stály fronty na kondomy (což je lež), ale zdarma získaný komunistický titul doktorky filozofie jí nevadí. Machovec byl nejen jejím dlouholetým mentorem, ale i milencem. Pokud autor hovoří o Juráčkovi jako o obšourníkovi, měl by poctivě uvést totéž o Horákové. Překvapuje mě, jak doktorka filozofie si může libovat v tak sprostých a vulgárních výrazech.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 833x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce