Lenz, Siegfried: Přeběhlík

Lenz, Siegfried
Přeběhlík

recenze beletrie zahraniční

Ve svém raném románu, jehož vydání se bohužel nedočkal, se Siegfried Lenz zamýšlel nad otázkou, do jaké míry má voják slepě plnit rozkazy a kdy by měl následovat hlas svého svědomí i za cenu toho, že jeho rozhodnutí nejspíše nepochopí ani jeho nejbližší.

Muž, který zradil, nebo muž, který prozřel?
Siegfried Lenz
: Přeběhlík. Přel. Petr Dvořáček, Prostor, Praha, 2020, 284 s.

Ačkoliv se Siegfried Lenz (1926–2014) řadí mezi nejvýznamnější spisovatele německé poválečné literatury a jeho zásadní díla (Muž v proudu, Rukojmí, Hodina němčiny, Vzor, Tak hezky bylo v Šulákově, Vlastivědné muzeum, Cvičiště) byla českým čtenářům dostupná už před rokem 1989, zůstává u nás jeho jméno poněkud ve stínu vrstevníka Güntera Grasse či o něco staršího Heinricha Bölla, jejichž díla česky vycházejí i po roce 1989, zatímco Lenz se z nakladatelských edičních plánů vytratil. Pozapomenutý klasik se však posmrtně postaral o senzaci v německých literárních kruzích, když archiváři v jeho pozůstalosti objevili rukopis románu Přeběhlík (Der Überläufer), který Lenzovo domovské nakladatelství odmítlo v roce 1952 uveřejnit a který následně upadl v zapomnění. Přeběhlík se stal na německém trhu bestsellerem a televizní stanice ARD letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvedla jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Adaptace je ve webové mediatéce ARD volně přístupná až do letošního října (1. díl, 2. díl). Na český trh uvedlo Lenzův druhý napsaný a poslední vydaný román nakladatelství Prostor v překladu Petra Dvořáčka.

Hlavním hrdinou knihy je německý voják Walter Proska, který se po zajetí partyzány rozhodne bojovat na straně Rudé armády. S využitím této v zásadě jednoduché zápletky, která se přes prvotní pozitivní reakci nakladatele nakonec stala hlavní překážkou toho, aby román mohl být ve své době vydán, se autor zejména pomocí dialogů mezi postavami zamýšlí nad významem pojmů jako vlastenectví, vojenská čest, svědomí či morálka a také nad tím, jak snadno je může úzká klika vyvolených zneužít pro ovládnutí mas a dosažení vlastních mocenských cílů. To vše v prostředí nekonečných bažinatých lesů dnešního polsko-bělorusko-ukrajinského pomezí, kde by se beze stopy mohla ztratit celá divize.

Vojáci malé odříznuté jednotky pod velením primitivního, v šikaně si libujícího poddůstojníka jsou stejnou měrou vydaní napospas komárům i partyzánům a už se vzdali naděje, že se z nekonečného lesa někdy dostanou. Své povinnosti plní jen z jakési setrvačnosti, s vědomím, že situace se může jen zhoršovat, pokud dříve nepadnou partyzánům za oběť. Zajetí celé jednotky početně silnější partyzánskou skupinou pro ně sice nepředstavuje vysvobození, na druhou stranu ale není ani žádným velkým překvapením.

Zajetí Proskovi dodá odvahu se definitivně rozhodnout a oné blíže nedefinované klice vyvolených, kterou ve svých úvahách činí odpovědnou za uvržení celého německého národa do válečného neštěstí, se postavit. Protagonistovo psychické rozpoložení není lehké pochopit, nestává se přeběhlíkem kvůli okamžitým výhodám, které mu změna strany může přinést, ani proto, aby se zachránil před popravou; zároveň jej však k aktivní účasti v bojích na opačné straně fronty nevedou ani sympatie ke komunistickému režimu, o jehož podstatě si nedělá iluze. Jedna z posledních scén knihy, kdy se Proska nachomýtne k návratu německých zajatců domů a při pohledu na ně lituje, že neměli sílu a hlavně příležitost učinit stejné rozhodnutí jako on, nicméně ukazuje, že ostatním vojákům je jeho způsob uvažování cizí. Zřejmé je to zejména v okamžiku shledání s kamarádem z jednotky, jehož vylíčení lze zároveň vyložit i jako symbol snahy celé německé společnosti na válku co nejrychleji zapomenout. Jak se posléze ukazuje, důvěru si svým krokem Proska nezískává ani u velitelských kádrů Rudé armády a vniveč přijde i jeho snaha vysvětlit své jednání alespoň nejbližším příbuzným.

Přeběhlík obsahuje řadu nečekaných zvratů a napínavých okamžiků. Čtenář, který se setkal s jinými literárními díly zasazenými na východní frontu, některé motivy již zná a bude je možná vnímat jako klišé (neschopný, ale o to sebevědomější velitel; navenek křehká dívka, ve skutečnosti partyzánka zvyklá zabíjet; voják, který zemře, aniž se k němu stihla dostat zpráva o narození syna apod.), je však nutné mít na paměti, že text románu vznikal počátkem padesátých let a nelze tedy tvrdit, že si Lenz motivy známými odjinud vypomáhá. Hlavním cílem textu je nicméně vykreslení myšlenkových pochodů, které Prosku nakonec zavádějí do řad Rudé armády. Nejčastějším prostředkem, kterým Lenz Proskovy myšlenky vyjadřuje, jsou dialogy s ostatními vojáky, díky čemuž zůstávají i tyto obsahově náročné pasáže čtivé a řadu vzletných a až abstraktních úvah autor předkládá čtenáři jednoduchou mluvou, obvyklou mezi vojáky.

Román lze dějově i výstavbou rozdělit na dvě části, přičemž tohoto dělení se přidržela i zmíněná televizní adaptace. První část se odehrává během několika dní a končí zajetím Proskovy jednotky. Právě zde můžeme psychologicky přesvědčivě sledovat směr, jakým se protagonistovy úvahy i myšlenky dalších vojáků ubírají a jak se formuje Proskovo odhodlání změnit strany. Druhá část se věnuje delšímu časovému úseku, v zásadě se jedná o sled volně navazujících epizod, na nichž autor ukazuje, jaké důsledky pro Prosku jeho rozhodnutí mělo. Samotný akt, kdy Proska vyhledá odpovědného nepřátelského důstojníka a přesvědčí jej o upřímnosti svého záměru, v románu popsán není (na rozdíl od televizního zpracování, kde je tato situace vylíčena velmi sugestivně). Absence scény umožňuje celou řadu interpretací – možná měl Lenz v úmyslu naznačit, že do myšlenek druhého člověka nikdy nemůžeme vidět úplně? Nebo nechtěl zabřednout do příliš detailního popisu interních struktur a procesů rozhodování v Rudé armádě? Nebo scénu zkrátka jen nedopsal poté, co byla pracovní verze jeho románu nakladatelstvím odmítnuta? To už se nejspíše nikdy nedozvíme. Stejně tak si zvídavý čtenář může klást otázku, co autor sledoval tím, že mnoha postavám dal jméno začínající písmenem W, i zde ale zůstáváme odkázáni na více či méně kvalifikované dohady. Měla snad polská i německá jména od W připomenout odvěkou koexistenci německého a polského živlu na území, kde se děj románu odehrává? V tom případě by W bylo poměrně logickou volbou, neboť jeho častý výskyt je pro obě řeči – na rozdíl od drtivé většiny dalších evropských jazyků – typický. Je také možné, že písmenem W Lenz odkazoval na starý germánský symbol zvaný vlčí hák (Wolfsangel), chápaný jako znak boje za svobodu.

Z pozice materiálně zajištěného, válkou neohroženého a v demokracii žijícího člověka je velmi jednoduché nad obyčejným vojákem, semletým mlýnskými kameny největšího válečného konfliktu v dějinách a snažícím se přesto následovat hlas svědomí, vyslovit rozsudek. Mnohem složitější je snažit se jeho jednání pochopit a vidět v celé šíři důsledky, které pro další život jednou učiněné rozhodnutí přineslo. Přeběhlík je román o osudu jednoho člověka, o nic šťastnějšího, lepšího a nejspíše ani statečnějšího než jeho okolí, avšak člověka, který se nesmířil s obecně rozšířenou apatií a veden svým svědomím chtěl udělat to, co pokládal za správné.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Helena Šantavá, 30.07.2020 23:49
Lenz, Siegfried: Přeběhlík
Asi by bylo jiné číst knihu v roce 1953, 1960 (zajímavý příběh zákazu vydání, zmiňovaný překladatelem v doslovu). Od té doby vzniklo tolik válečných filmů, s výraznými zvraty, které ve zkratce válečné situace řeší témata zrady, viny, lásky, bratrství – vznikl žánr. Přeběhlík, jako by byl takový špatný... scénář válečného filmu. Přehnané linky v příběhu: láska k partyzánce, sebeobranné zabití jejího bratra a pak i muže vlastní sestry. V tomto románu není přítomen odstup hlavního hrdiny a z toho plynoucí i v jazyce zakotvený humor jako další Lenzově knize – Hodině němčiny. Kniha je, až na prostředí a postavy vojáků – vtipného Tzwitschosbirkého především, zklamání. Možná je to dané tím, že to je první román, že příběh má určité reálné základy a někdy je realita mnohem hůže uvěřitelnější než fikce...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.