Forney, Ellen: Zbláznění

Forney, Ellen
Zbláznění

recenze komiks

Komiks americké ilustrátorky ukazuje, že zkušenost života s bipolární poruchou lze velmi dobře předat pomocí kresby. Autorka na to jde intimně, informovaně i s humorem.

Jednou jsi dole, jednou nahoře…
Ellen Forney
: Zbláznění. Přel. Linda Bartošková. Portál, Praha, 2020, 248 s.

Nakladatelství Portál pokračuje ve vydávání komiksů s psychologickou tematikou, které s sebou nesou i poučení. Po Stínce, autobiografickém komiksu o autismu od Daniely Schreiterové, se ujalo populárních komiksových pamětí americké ilustrátorky Ellen Forneyové (nar. 1968). V roce 1998 byla autorce diagnostikována bipolární porucha. O čtrnáct let později vydala o životě s touto duševní nemocí knihu Zbláznění s podtitulem „mánie, deprese, Michelangelo a já“.

Ellen Forney je v komiksu velmi osobní – zprostředkovává čtenáři vlastní pocity i strachy o to, co z ní zbyde poté, co začne brát léky. Obavy se násobí v souvislosti s jejím povoláním, protože se jako umělkyně strachuje o svou kreativitu. Na místě je tak předložený seznam umělců, kteří pravděpodobně trpěli bipolární poruchou, právě jako Michelangelo v podtitulu knihy. Ten je oproti Vincentu van Goghovi, hojně citovanému v oblasti duševního zdraví, nejspíš zvolen jako vzor – dožil se stáří a nespáchal sebevraždu, která je u osob trpících bipolární poruchou velmi častá.

Jelikož hledání správné kombinace léků, které by ji měly udržet na hladině mezi propady do depresí a rozjezdy do mánie, obnáší vedle finanční náročnosti také pečlivé pozorování sebe sama, dokáže autorka i s odstupem autenticky vylíčit vlastní prožitky. Komiks začíná příhodou z tetovacího salónu, kde si Ellenino komiksové alter ego nechává na celá záda vytetovat obraz s vodními motivy od ilustrátora a komiksového kreslíře Kaze a poté začne bez zábran líbat svého tatéra. Tento spouštěcí moment ji přivede od psycholožky k psychiatričce, která s ní probere symptomy bipolární poruchy. Ellen zjistí, že její energická a „odbržděná“ osobnost je projevem nemoci. Kniha končí fiktivním rozhovorem jejího současného „já“ s tím mladším, které je uklidňováno slovy: „Pořád jsem ty.“

Cestu mezi oběma podobami svého „já“ popisuje, ale zejména bravurně vykresluje jako emotivní horskou dráhu a hledání způsobu, jak z ní seskočit. K tomu autorce pomáhá střídání výtvarných stylů a úprava písma. Chaoticky a neklidně působící kresby plné bublin, nespoutané komiksovými políčky, korespondují se stavem manické fáze a rozjezdu a kontrastují s pečlivě seskládanými šesti políčky na stránku při návštěvě u psychiatričky. Převládající jednoduchý karikaturní styl v černobílých liniích místy střídá realistická kresba, jako v případě napodobenin fotek, ze kterých má vzniknout pornokomiks.

Kromě hledání duševní rovnováhy zachycuje autorka také reakce okolí na odhalení svého stavu, a nad to se dělí se čtenáři o své tvůrčí nápady a pracovní zakázky. Z hlediska děje je důležité pásmo týdenních stripů V ´75 mi bylo sedm, které vycházely v 90. letech v seattleském listě The Stranger a v jejichž duchu se konala oslava třicátých narozenin hlavní hrdinky. Některé z těchto stripů jsou zařazeny do velkoformátového výboru, který v češtině vyšel pod názvem Miluju Led Zeppelin.

Komiksové memoáry o bipolární poruše jsou formálně promyšlené a zároveň intimní. Jistě poučí, pobaví a v neposlední řadě si u nich přijdou na své hypochondři, kteří při výčtu symptomů objeví ty vlastní.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 403x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce