Nakladatelské prostředníčky aneb Jak se pozná dobrý nakladatel
Na co upozorňuje kauza kolem antologie „Milá Mácho“? Na české nakladatelské scéně najdeme zodpovědné profesionály, idealistické dobroděje i pankáče. Jenže někteří z nich nám všem občas ukazují... fakáče.
Za každou knihou je spolupráce spousty lidí, která může dopadnout všelijak. Smůla pro čtenáře je, že mívá jen malou šanci kvalitu výsledku odhadnout. Těch, kdo se při výběru četby dívají na logo nakladatelství a upřednostňují osvědčené značky, bude pochopitelně spíš menšina. Navíc fungování nakladatelských domů se v čase mění, a co platilo před pár lety, nemusí platit dnes.
Víte, jak se podle mě pozná dobré nakladatelství?
Nezáleží na tom, co vydává, jestli je větší nebo menší, nové nebo s tradicí, jestli vylepuje reklamy, anebo spíš spoléhá na to, že kvalitní zboží se prodá samo.
Jde o to, jestli mu je vlastní určitý základní respekt: ke knihám a k lidem, se kterými spolupracuje – autorům, ilustrátorům, překladatelům, redaktorům, grafikům, sazečům, tiskařům a všem ostatním. A v neposlední řadě ke čtenářům.
V českém knižním světě stále ještě máme všechno: od korporátů po nadšenecké projekty, od ryzí srdcařiny po čistokrevnou komerci, od neumětelů po špičky ve svém oboru, přičemž tyto množiny se různě prolínají. Ze své zkušenosti překladatelky vím, že dobrých nakladatelství se mezi nimi najde spousta. Všude se může občas něco pokazit, všude je potřeba ladit komunikaci a hledat kompromisy. Ale respekt, se kterým se věci řeší, je zkrátka zásadní.
Alfou i omegou fungování nakladatelství jsou nakladatelští redaktoři, a ti k věci přistupují různě. Kromě mnoha vynikajících, většinou nedoceněných profesionálů jsem potkala i takové, kteří byli schopní bez mrknutí oka vyškrtávat z knih dávno mrtvých autorů celé věty a odstavce, protože se jim nelíbily, a to bez jakékoli redakční poznámky. Anebo jiné, svévolně přepisující rukopisy i překlady. Redaktory přesvědčené, že platit autorům, ilustrátorům či překladatelům není třeba, protože umění vzniká z niterné potřeby a literární překlad je koníček. Redaktory považující za normální porušovat smlouvy a autorské právo. Chaotické, nekomunikující a ignorující dané slovo.
Občas je za tím spíš než co jiného okázale pankáčský přístup; pak záleží, nakolik má okolí na takové jednání trpělivost. Jenže jindy se už chování nakladatele jako bohémství omlouvat nedá: působí už jen jako vztyčený prostředníček nám všem, autorům, spolupracovníkům, bezbranným čtenářům a ještě bezbrannějším textům. Právě tak se bohužel jeví i aktuální kauza spojená s antologií Milá Mácho. Krok skupiny básnířek, které se důrazně vymezují vůči jednání nakladatelství Větrné mlýny, protože hrubě porušilo jejich autorská práva, je odvážný a doufejme, že povede ke konstruktivní diskusi. Možná by se mohli chytit za nos i někteří další nakladatelé.
S nehorázným jednáním nakladatelství se setkal kdekdo, málokdo se mu ale dokázal nějak účinně bránit, a pokud ano, zůstalo to zpravidla mezi ním, nakladatelem a právníkem. Budu-li mluvit za překladatele, mnozí z nich si poslední dobou i díky sociálním sítím více vyměňují zkušenosti a před největšími břídily knižního trhu se navzájem varují. Ale aby se někdo ozval veřejně a adresně, to je věc vcelku nevídaná.
Kdybychom se přestali ostýchat a častěji na nejhorší, opakované a vědomé přešlapy problematických nakladatelství hlasitě reagovali, bylo by to fér i vůči těm ostatním, jejichž redaktoři se navzdory nelehkým podmínkám snaží odvádět co nejlepší práci. Není jich vůbec málo. Osobně mám dobrou zkušenost například s redaktorkami a redaktory Arga, Havrana, Hostu, Jana Melvila, Kazdy, Knihy Zlín, Paseky, Pasparty, Portálu, Prahu či Slovartu. (Stává se i to, že redaktor-jednotlivec bojuje za práva knih i lidí se soukolím svého vlastního zaměstnavatele, ale to už je jiný příběh.) A je tu samozřejmě velká spousta dalších, se kterými jsem zatím neměla tu čest. Nestyďme se chválit – ale když k tomu je dobrý důvod, nestyďme se ani kritizovat. Třeba to trochu pročistí vzduch.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Anonym,
Vážený pane Navrátile, pokud si dáte tu práci zjistíte, že v téměř vkaždém rozhovoru zdůrazňuji, že nakladatelství je služba, nakladatel pak "průtokový ohřívač". Pokud však za mesiášství považujete můj apel na strašlivé podhodnocení literatury v této zemi a únavu a přepracovanost kolegů ano jsem mesiáše rád jím budu, alespoň Ve vašich očích,, neb v mých je mesianismus prostě hřích. Prosím však, uzavřeme tuto diskusi jako gentlemani, můžeme ji přesunout do privátnější sféry, dan@dauphin.cz třeba a opustme toto forum, ke kterému jsem se již vyjádřil, Vy okomentoval a další tříbení našich názorů by postrádalo noblesu.
Evžen Navrátil,
Pane Podhradský, možná jsme si nerozuměli. Stále mám na mysli neférové vydavatele, kteří své jednání prostě nemohou omlouvat špatnými podmínkami.
K Vaší reakci si dovoluji poznamenat, že jste použil metodu jistého vydírání, o které jsem psal. Vydáváte se za Mesiáše, který zachraňuje kulturu, ne-li národ. Ale vydavatelství je služba. Čtenářům jistě, ale především autorům (ilustrátorům atp.). Jako galerie by měla sloužit umělcům. Spravujete média umožňující umělcům předstoupit před publikum. V diskutované praxi to však často vypadá, jako by autoři měli být jen služebníci při cestě za oněmi "vyššími cíli" vydavatelů.
Ale, konečně, i vyšších cílů by mělo být dosahováno slušnými prostředky.
Daniel Podhradský,
Milá paní Voslářová, já Vám nevím. Vaše interpretace má svou váhu, souhlasím. Jen kdyby si ke stolu sedlo deset nakladatelů, každý by se přiznal, že se mu něco podobného přihodilo, redaktorům též, DTPákům jakbysmet. Jsme lidé omylní. Sám za sebe mohu říci, že se mi pracovní lapsy staly vždy z přepracovanosti, čiré únavy. A jestli jsou mezi mými kolegy tací, kteří to páchají z hujerství a nedbalosti? Jasně, že jsou, stejně jako v jiných oborech, jsme lidé. Vše dobré!
Daniel Podhradský,
Vážený pane Navrátile, Vaše argumentace mne mrzí. Pokud situaci znáte, musíte vědět, že je taková, jakou ji popisuji. Pokud vzbuzuje emoce, je to v pořádku, situace je to emotivní. Argument, že pokud nás práce neuživí zanechme ji, je vulgární. Díky naši práci píšete a mluvíte česky, Vaše děti mají též tuto dovednost a děti Vašich dětí snad ji budou mít též. To, že řada z nás, nakladatelů, si vedlejší práci již muselo najít jsem psal, Vy jste to pominul. Nedůslednosti mne mrzí a zkratkovité čtení, psaní a myšlení je způsobeno mimo jíné nedúctou k naši práci, kterou nám doporučujete změnit. Mrzí mne to, mrzí.
Evžen Navrátil,
Milý pane Podhradský, argumenty, které jste vysypal jsou spíše hrou na city a svým způsobem vydíráním. Že pracují nakladatelé za špatných finančních podmínek je fakt, který ovšem neospravedlňuje porušování autorských práv a nízké honoráře spolupracovníkům. Vím, jak jsou tyto argumenty hojně využívané, téměř výhradně však až po odevzdané práci. Pokud jsou pro některé vydavatele podmínky opravdu tak drastické, že musejí přijímat práci druhých jako almužnu, není snazší řešení než zanechat nakladatelování a pracovat v jiném oboru. Mnozí z autorů, překladatelů, grafiků jsou nuceni dělat také a právě pro zde diskutované problémy.
M. Voslářová,
Pane Podhradský, přes těžké podmínky, o kterých píšete, existují nakladatelství - od malých, nadšeneckých a zcela nekomerčních po větší a "korporátnější", na tom opravdu nezáleží - kterým se takové věci zkrátka nestávají. Já za tím vidím právě ten respekt k literatuře i k práci a času ostatních. Pro jiná je naopak příliš složité i odpovídat aspoň na každý druhý e-mail, provádět u knih korektury nebo platit za práci bez opakovaných urgencí. Nebo, jako v tomto případě, oslovit autory, které vydávají. Čím to je?
Magda de Bruin,
paní Gabrišová: zdá se, že se opravdu míjíme. Vaší reakci nerozumím.
Zuzana Gabrišová,
paní de Bruin: Teď už si připadám jako trhovkyně, ale naposledy to zkusím - kdybych nechtěla, u nakladatelství Větrné mlýny svou práci nevydám, nikdo mě k tomu nenutil. Takže zodpovědnost cítím, nejsem žádná oběť. Druhá důležitá věc - kritika podrobností neznalého člověka, dodatečné veřejné rozhořčení nad tím, co někdo měl udělat, je velmi laciný způsob, jak se k věci vyjádřit. Pokud jsem vám svou omluvou poskytla munici, je to špatně napsaná omluva. Ale nepatřila vám.
Větrné mlýny,
Jakákoli omluva Zuzany Gabrišové není na místě. Nenese žádnou vinu na tom, že jsme jako nakladatelé selhali. Naopak jí patří velký dík za odvedenou práci a naše omluva, že jsme jí neprofesionálním jednáním pokazili dílo. Nechceme unavovat detaily a výmluvami, tedy jen opravdu stručně. Knihu Milá Mácho jsme připravovali k vydání, abychom sobě i druhým udělali radost. To se, jak se zdá, nepovedlo. Dlužno říci, že naší vinou. Oslovili jsme řadu autorek v antologii zastoupených a získali jejich souhlas, ve dvou případech také ne, takže v knižním vydání nejsou, ačkoliv byly editorkou vybrány. Některé autorky jsme neoslovili vůbec, některé pozdě. Vysvětlení není pro nás příliš lichotivé. Abychom se vyhnuli vymlouvání jako na základní škole, řekneme jen, že jsme to prostě neudělali. Knihu jsme taktéž předčasně promovali a z čiré radosti ji rozeslali některým recenzentům. Asi jsme očekávali slávu a chválu, za což nás stihl spravedlivý trest. Kniha není v prodeji a o jejím osudu jednáme s jednotlivými autorkami, snažíme se najít cestu, jak ven z problému, který jsme vyrobili, a který by mohl znamenat i to, že excelentní práce Zuzany Gabrišové a dalších autorek přijde vniveč. Na sociálních sítích se ke „kauze“ napsalo hodně. Nejsme v situaci, abychom se ohrazovali, vysvětlovali, jen chceme podotknout, že vydání Milé Máchy neumožňovalo, z podstaty a konceptu celé edice, aby vznikl tzv. ekonomický profit nakladatelství, jednoduše: pro peníze jsme to nedělali. Výše uvedené není nejdůležitější. Cítíme, že nejlepší by nyní bylo veřejně mlčet, ale ze strachu, že by nezaznělo podstatné, musíme říct, že se velmi omlouváme všem autorkám, kterých se naše počínání dotklo. Omluva to není formální, víme, že naše jednání nebylo správné a budeme se snažit věc napravit, nic jiného nám nyní nezbývá. Minařík a Řehořík, Větrné mlýny
Magda de Bruin,
paní Gabrišová: Odkazuju na tuto Vaši větu: "Na antologii jsem pracovala šest let, sazba byla hotová přibližně dva roky, třikrát se měnil název, dvakrát obálka." Nejde o to, jestli tým nakladatelství po tu dobu něco dělal nebo nedělal, ale o to, že za dobu, kdy se antologie připravovala, nezařídil souhlas zúčastněných autorek. Když si pročtete všechny příspěvky na toto téma, zjistíte, že právě kladu důraz na to, že odpovědnost tady nenesete vy, ale nakladatel.
Daniel Podhradský,
Myslím, že nikdo na nic nic nesvádí, popisuji pouze skandální situaci ojedinělou v Evropě, kterou jak vidno z evropského odhledu je složité pochopit, složitost je však výsostným znakem našeho povolání.
admin,
Technická poznámka: celý text diskusního příspěvku zobrazíte kliknutím na tři tečky na konci.
Zuzana Gabrišová,
Odkazujete-li na moji omluvu: Možná došlo k nedorozumění ohledně těch dvou let, nenapsala jsem, že tým Větrných mlýnů po tu dobu nic nedělal. Napsala jsem: Vzhledem k chodu každého nakladatelství, které netiskne pouze jedinou knížku, ale věnuje se více aktivitám najednou, se vydání přibližně dva roky stále posouvalo.
A pokud se jedná o omluvy - já jsem soukromá osoba, omluvit se můžu kdykoli sama za sebe. To není případ nakladatelství.
Magda de Bruin,
Editorka píše, že na antologii pracovala šest let a sazba byla hotová přibližně dva roky. Jestliže za tu dobu nikoho nenapadlo napsat jeden drobný (třeba i hromadný) mail se žádostí o souhlasy a pravděpodobně i o prominutí nároku na honorář, jak píše paní Srbová, nedá se to asi svádět na podfinancování literatury nebo přetížení nakladatelů. A Větrné mlýny přece nejsou ani žádný nakladatelský začátečník, aby nevěděly, co se sluší a patří.
Daniel Podhradský,
Problém je prosím pěkně mimo jiné jinde, hlouběji. Celá branže je posledních 30 let zoufale finančně podhodnocená, většina lidí dělá skoro zadarmo, spousta mých kolegů nakladatelství dotují z běžných zaměstnání, většina mých kolegů, kteří vydávají vysokou literaturu tato zaměstnání mít musí, jinak by zkrátka neměli na"žrádlo". Tuto situaci samozřejmě využívají "ti velcí", kteří když bídně platí nebo neplatí generují o to vyšší zisk, my co knihy děláme s jistou profesní etikou jsme jim pak pro smích, zkrátka idioti, ale to je jiná. (Typickým příkladem této arogance byl koronavirový požadavek páně Vopěnky SČKN, dotovat každou vydanou knihu, tedy i sbírky zákonů, přiručky a slinty Haliny z Maliny.) Sám z sebe mohu říci, že dělat v dnešních podmínkách antologii je práce pro vrahy, stovky hodin práce, tisíce mailů, výsledek pak ztráta, finanční i morální, protože vždy se najde někdo uražený nezařazený a mnoho těch, kteří by knihu koncipovali "lépe". Co provedli kolegové "Větráci" netuším, jaký je jejich morální postoj nechci soudit ale šetřit omluvou je chucpe, dovolím si však představit, že prostě nestihli, zapomněli, tak se to stalo i několikrát mně. Rozhodně si nemyslím, že kdokoli z nás nakladatelů a to i těch velkých šíbrů, by toto učinil z důvodu arogance, neúcty, nebo touhy se obohatit. Takovéto věci se stávají z únavy, přepracování fatálního nedostatku financí a tudíž prostředků na obživu. Pro ty, kteří vlastní praxi nevidí uvedu příklad: ministerstvo kultury přispívá na jednu básnickou sbírku cca 20 tis korunami. Za to se musí kniha zredigovat - i několik měsíců práce, zkorigovat, vysázet, opětovně několikrát zkorigovat, zaplatit obálku, fotografa, tisk, dopravu, reklamu. Za 20 tisíc měsíčně nepůjde prodavačka ve vsi v které bydlím, prodávat rohlíky, vydání sbírky je několik měsíců práce řady vysoce fundovaných lidí. Pak se tedy stane, že leccos unikne, prostě průser je vždy na spadnutí a já se jenom modlím abych to zvládl. Nechci kolegy obhajovat, oni sami vědí co a proč je špatně, chci jen říci, že toto je jen důsledkem neúnosné situace, která trvá třicet let a stále se horší. A můžeme si za ni všichni, od posledního redaktora po přeslavné autory, nikdo není schopen pozvednout hlas a říci: dámy a pánové, takto to nejde, to je vostuda nejen literatury ale celé české země, každý raději si uhrábne nejaké to hovínko na svém písečku. Vostuda je vostuda ale chyba kolegů je jen vrchol ledovce neudržitelné situace, kdy jedni jen generují zisk a druzí dřou téměř zadarmo. Všichni se pak pohybují na jednom hřišti a hrají podle jednotných pravidel. Teda jak kdo.
M. Voslářová,
Anna: ano, osobní zkušenost je právě jen osobní zkušenost. Přesto mi připadalo, že v kriticky laděném článku je na místě tu pozitivní zmínit. Naopak z osobní špatné zkušenosti bych skandál nedělala. Problém je, když se ukazuje, že někde se hrozně chovají soustavně a tváří se, že je to normální. Pak je dobře, když se postižení spojí a jasně řeknou, že normální to není. Tak jako to udělaly zmiňované básnířky.
Magda de Bruin,
Ze zkušeností literární agentury bych doplnila ještě jeden aspekt: čas od času se rozhodne některé České centrum, že si zahraje na nakladatele a vydá – zpravidla povídkovou – antologii. Iniciátoři často trpí syndromem „zapadlých vlastenců“, tj. mají pocit, že jsou první a jediní, kdo uvedou českou literaturu do příslušné země. Jejich upřímné nadšení ve spojení s naprostým diletantstvím v nakladatelské branži vede k tomu, že i zavedené české autory (včetně těch, kterým v příslušné jazykové oblasti už vyšlo pár titulů za regulérních podmínek) bezděky staví do nedůstojného postavení: automaticky vycházejí z toho, že autoři poskytnou povídky zdarma, protože nám všem jde přece o šíření české literatury! Místní nakladatel dostane zakázku snů: za to, že publikaci vytiskne, mu ČR prostřednictvím grantů uhradí veškeré náklady. Pokud je publikace prodejní, smí nakladatel knihu někdy i distribuovat (a inkasovat za prodané výtisky). Že by se do žádosti o grant zahrnula i odměna pro autory, iniciátory nenapadne: autoři můžou být přece rádi, že je v té které zemi vůbec někdo vydá (a to nemluvíme o překladatelích – o jejich případné odměně za práci literární agent nic neví)...
Anna,
Z těch jmenovaných mezi těmi, s nimiž má autorka dobrou zkušenost, mám já se dvěma docela špatnou. Takže dojmy mohou být velmi subjektivní záležitostí. Naopak výborná zkušenost: Akropolis.
Aleš ,
To je všechno možná pravda a politováníhodná a napraveníhodná chyba, ale pro mě jako čtenáře jsou Větrné mlýny pořád kvalitním nakladatelstvím především pro to, jaké knihy vydává.
Magda de Bruin,
Zdá se mi tady důležité, že v názvu jsou "nakladatelské" (nikoli "redaktorské") prostředníčky. Proto příliš nechápu, že v záležitosti antologie "Milá Mácho" se autorkám omlouvá editorka, ale nakladatel (protože to je přece ten, kdo uzavírá smlouvy atd.) mlčí. Výčet potíží kolem vydání nebo zdůrazňování, jak krásná a potřebná publikace vznikla, případně jakou finanční odměnu dostala nebo nedostala editorka, není relevantní v situaci, kdy nakladatel hrubě porušuje autorská práva, a to ne poprvé, jak vyplývá z prohlášení poškozených básnířek (z různých českých zdrojů jsem navíc vyrozuměla, že pokud jde o spolehlivé jednání, mají Větrné mlýny už jistou reputaci). Chápu, že editorka nemůže víc, než se omluvit, ale právě proto by se měl hlavně ozvat nakladatel nejen s omluvou, ale s konkrétním návrhem řešení a nápravy.
M. Voslářová,
Milý anonyme, máte pravdu v tom, že s rolemi a kompetencemi v nakladatelstvích je to komplikované, právě proto, jak různá nakladatelství jsou. Snažila jsem se to naznačit, vysvětlování by článek dost natáhlo. Jinak mi ale připadá, že jste si to nepřečetl(a) celé a vyvozujete věci, které v textu nejsou.
Anonym,
A taky mě zaujala zmínka o korporátu. Netušila jsem, že nakladatelství, které zaměstnává čtyři redaktory spadá do této fuj kategorie.
Marie,
Paní Voslářová, pán se Vám snaží asi říct: nebuďte slušná! Jméno!
Anonym,
"Alfou i omegou fungování nakladatelství jsou nakladatelští redaktoři (...) Anebo jiné, svévolně přepisující rukopisy i překlady. Redaktory přesvědčené, že platit autorům, ilustrátorům či překladatelům není třeba, protože umění vzniká z niterné potřeby a literární překlad je koníček. Redaktory považující za normální porušovat smlouvy a autorské právo. Chaotické, nekomunikující a ignorující dané slovo."
Paní Voslářová, to myslíte vážně, zvlášť ty poslední tři věty? Nebo z vás mluví momentální vztek a frustovaná paušalizace? Považujete zřejmě obyčejného nakladatelského redaktora za všemocnou osobu, nebo si ho spíš pletete s majitelem? Nezbude vám než být konkrétnější, třeba ve vztahu právě k manýrám korporátu (přesto vypichujete Slovart), jinak to budí dojem, že zaměňujete část a celek, což je typické právě spíš pro lacinější druhy pisálkovství. Ale asi je lepší zůstat nekonkrétní. Nebo rozhodně výhodnější.