Štifter, Jan: Světlo z Pauliny

Štifter, Jan
Světlo z Pauliny

recenze beletrie česká

Na povídkové sbírce Jana Štiftera, autora bytostně spjatého s českobudějovickým regionem, jsou nejpoutavější okamžiky, kdy minulost a současnost splývají do jediného časoprostoru. Ze čtenářského hlediska je atraktivní i to, že spolu povídky, mapující různá zákoutí posledního století, komunikují i prostřednictvím vracejících se témat a motivů.

Místa srůstající s lidmi
Jan Štifter
: Světlo z Pauliny. Vyšehrad, Praha, 2020, 176 s.

Nejnovější kniha Jana Štiftera dostala jméno podle poslední povídky celého souboru. Její hlavní hrdinkou je žena po osmdesátce, která se vrací na místo, kde kdysi stála její rodná vesnice. Během bilanční cesty se zamýšlí nad sepětím člověka s místem, kde se dotyčný narodil či vyrůstal: „Srůstáme s půdou, krajem a krajinou. Kořeníme na věčné časy. A potřebujeme se domova znovu dotknout.“ Paměť konkrétních míst je Štifterovo velké téma, jak ostatně dokládá i jeho předchozí titul, román Sběratel sněhu (2018). Slovo paměť je tu však možná trochu nepřesné, autor totiž na konkrétní místa svého románového světa nahlíží jako na časoprostor, kde se koncentrují události minulé i současné, jako kdyby ty nejpalčivější z nich naplňovaly vzduch (a stěny budov) i dlouho potom, co k nim došlo. I tak je ovšem pro jejich udržení potřeba paměť lidská. Jako by tu šly proti sobě dvě tendence – schopnost místa udržovat lidské příběhy i roky po odchodu jejich aktérů a překrývání této historie příběhy nově příchozích. Chvíli tak může být přítomno několik vrstev, ale dříve nebo později, zpravidla s posledním pamětníkem (nebo ještě spíše někým, kdo jej znal), minulé události nakonec stejně unikají do zapomnění. Aby tuto prchavost zachytil, pomáhá si Štifter někdy lehce nadpřirozenými prvky, které obvykle dokáže dobře využít i vypravěčsky.

Povídkový soubor tvoří deset textů podobné délky, časově umístěných v různých obdobích dvacátého i současného století, které ovšem nejsou řazeny nikterak chronologicky. Nepravidelně se v nich střídají ichformoví vypravěči s vyprávěním z hlediska vybrané postavy, přičemž jsou zastoupena obě pohlaví, různý věk i sociální vrstvy. Hned první povídka souboru, která je zároveň nejkratší, působí spíše jako jednoduše (ale o to jistější rukou) načrtnutá skica a ostatním povídkám se tak trochu vymyká. Umístění Andělíčkářky do úvodu knihy má ale svůj smysl. Jednak ilustruje sepětí člověka s místem, kde strávil větší či menší část svého života – to se později objevuje také třeba v povídce Andrlíkovec, kde je příjmení natolik spjato s jedním domem, že jsou jím nazýváni i nově příchozí, minimálně ti, kteří dokážou udržovat započatou tradici –, jednak přivádí do hry motiv nenarozeného dítěte, které zanechává stopu na světě.

„I kus člověka je člověk“
Nenarozené dítě se totiž zdaleka neobjevuje jenom v Andělíčkářce, která musí v zimní noci čelit tvářím a hlasům desítek dětí, které poslala do nebe jako anděly. Žena slyší jejich pláč, smích i domnělé hry, a ony tak představují zásobárnu nerealizovaných možností, stejně unikavých, jako jsou životy prožité, ale zapomenuté. Štifter se tenké hranice zrození dotýká i v dalších povídkách. Příchod nové duše do konkrétního místa, ale možná ještě spíše rodu, tu budí dojem určité zemitosti, ale i osudovosti. Vedle nenarozených duší tu stojí rodiče, kteří nový přírůstek marně vyhlížejí, a pokud bude čtenář pozorný, všimne si, že jedna taková nenarozená duše tvoří můstek mezi dvěma zdánlivě nesouvisejícími povídkami. (Není to ojedinělý případ, Štifter takto jemně provázal více povídek; na rozdíl od jiných povídkových souborů současné české literatury, které tvoří jakýsi kaleidoskop, vyzývající hravého čtenáře k poskládání, tu jsou ale odkazy velmi jemné a ve výše jmenovaném případě se v nich skrývá i něco jako vyšší smysl.)

U nenarozených dětí ještě malou chviličku zůstaneme, a to díky povídce Rodinná sešlost, jejímž vypravěčem je dítě v matčině děloze. Tato perspektiva sice není v literatuře nijak novátorská, vzpomeňme třeba na Ještěrčí ocásky Juana Marsého nebo McEwanovu hamletovskou Skořápku, Štifter ale v monologu nenarozeného dítěte koncentruje zkušenosti a paměť předků do jakéhosi okamžiku splynutí: „Chtějí, aby o nich někdo věděl, protože oni jsou já a já jsem oni, jen v různých podobách, proměnách a časech.“ A to je právě ona naznačená transcendentální poloha, která pomáhá postihnout to, co v běžné realitě zaniká.

Splývání časů
Obraz událostí z různých časů vrstvících se přes sebe na jednom místě se vedle Rodinné události objevuje hned ve druhé povídce jménem Mešuge – zde si post vypravěče postupně předají tři podobně staří chlapci, kteří se kvůli politickým eskapádám 20. století v relativně krátkém čase vystřídají v jednom bytě. Ačkoliv obývají stejné zdi, dotýkají se stejných předmětů a v očích morousovitého muže z horního patra se vlastně příliš neliší, nemají o sobě navzájem ani ponětí. Vůbec nejsilněji pak zanikající historii zpřítomňuje již zmíněná hrdinka ze závěrečného Světla z Pauliny, která zapálením svíček oživuje okna dnes už neexistujících chalup zaniklé osady. Jistě není náhoda, že soubor, který otevřela Andělíčkářka se zástupem nenarozených, uzavírá žena na sklonku života, jež se zamýšlí nad sílou vlastních kořenů: „Někdo mi něco vzal, jako by to ze mě vytrhl, vyrval mě z místa, a to místo vytrhl ze mě.“ Zároveň se tu, alespoň soudě podle indicií z rozhovoru s Janem Štifterem, možná předznamenávají další autorské cesty, protože Lucie z Pauliny tu v kratičké odbočce uvažuje o pocitech lidí, kteří přišli o domovy kvůli lipenské nádrži, temelínské elektrárně nebo těžebním jámám na Mostecku.

Osvěžující je zejména fakt, že se minulost do přítomnosti nevtírá ve všech povídkách souboru. Již bylo řečeno, že texty jsou nepravidelně rozprostřeny do posledních zhruba sta let a Štifterovi se obecně v celém povídkovém souboru docela daří jazykově (například pomocí slovní zásoby) i psychologickým ustrojením vypravěčů a jednotlivých postav odstínit různá období české společnosti. Výše zmíněné jemné propojovací můstky také dobře (a nikterak okatě) fungují právě proto, že si je čtenář snadno dosadí do naznačené časové osy. V textech zachycujících naši přítomnost navíc zdařile zapojuje atributy odpovídající moderní době. Příklad za všechny je povídka Žluté šaty z plakátu, která se sice odehrává v socialistické minulosti, ale je orámována rozhovorem manželů z jednadvacátého století. Manželka se ale na titulní plakát sotva podívá přes displej telefonu, protože zrovna vyhledává ten nejlepší wellness pobyt.

Paměť externích disků
To, co je u Žlutých šatů opravdu jen jednoduchý atribut a rámec, se ale rozvíjí v textech Dvakákáčko a Toho dne šel městem Ježíš, které jsou v současnosti velmi pevně ukotveny. První z nich popisuje stěhování ženy, která se domnívala, že ve čtyřiatřiceti letech bude mít už založenou rodinu, ale namísto toho se musela odhodlat ke koupi bytu na vlastní pěst. Toho dne šel městem Ježíš je potom jakási transcendentní etuda na téma vztahů v současném světě. Hlavní hrdina povídky popisuje svou práci fotografa na svatbách, které mu ve více či méně opulentním provedení zabírají všechny víkendy, a nedávný rozchod s přítelkyní. Přitom je stále přítomná myšlenka pomíjivosti, zvlášť tehdy, když musí fotograf čelit možnosti, že jsou jeho externí paměťové disky zničehonic prázdné. Nejsou tedy vzpomínky zachycené touto technologií ještě pomíjivější než ty skutečné, protože po prvně jmenovaných zůstává drtivější prázdno? Povídky ze současnosti tak jednak fungují jako protiváha dobám minulým, jednak ale také každá po svém navazuje na témata otevřená, třeba i náznakem, v ostatních textech.

Podobně jako předchozí Štifterovy texty jsou povídky ze Světla z Pauliny zasazeny do českobudějovického regionu a podobně jako u Sběratele sněhu se tu pracuje s pamětí lidí i míst, a to za lehké dopomoci nadpřirozených motivů, díky nimž splývá minulost a současnost. Dalo by se s nadsázkou říct, že tak Štifter vlastně obdělává stále stejné políčko, přitom se mu to ale daří s dostatečnou pestrostí vypravěčských nástrojů, čtenářskou poutavostí a bez zbytečného opakování. A zdá se, že všechny kořeny ještě zdaleka nebyly obnaženy.

 

© Kamila Drahoňovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.