Ligocký, Petr: Diagnóza

Ligocký, Petr
Diagnóza

recenze beletrie česká

Debutová sbírka Petra Ligockého Diagnóza představuje střízlivou výpověď o citovém životě deformovaném odcizením a ztrátou blízkých. Diagnóza ve smyslu stanovení příčin a povahy choroby zde především funguje jako výzva ke smíření s vlastním životem v jeho rozporuplnosti a zranitelnosti a snad také k otevřenému hledání léčby.

Vanitates
Petr Ligocký
: Diagnóza. Protimluv, Ostrava, 2020, 49 s.

Ve zhruba čtyřicítce kratších básní Petra Ligockého (*1990) převažuje chmurný tón, který balancuje na hraně pocitu životního zmaru a stálého ohrožení. Jedním z jeho ohnisek jsou patrně zkušenosti s chorobami a vážnými zdravotními potížemi blízkých, především otce, který se objevuje v několika básních s názvy Ictus I–IV, odkazujících nejspíš k srdeční mrtvici.

„Zacloumalo to s náma / jako svalnatá paže vyhazovače / zatímco ty jsi ležel netečně / jako seprané bílé prostěradlo“ (Ictus I, s. 12). Zážitek náhlého obratu k horšímu či nepředvídatelnosti ataky choroby je ve sbírce Diagnóza úsporným způsobem zpracován ve výraz, který odráží pocit nestálosti a pomíjivosti lidských snah a konání.

Svět jako tělo
Vedle deformace rodinných vztahů je dalším výrazným ohniskem pocitu marnosti v Diagnóze prostředí poznamenané chudobou, prekarizací a ztrátou životních perspektiv. Chorobou zasažení blízcí, ale také sociálně vyloučení lidé či evokace rozkladu, zanedbání, rozpadu lidských příbytků i vztahů dohromady vytvářejí představu chorobného života, který je třeba diagnostikovat.

V mnohém může sbírka připomenout prvotinu Jana Nemčeka Proluka či básně Ondřeje Hložka. Nikoli snad metaforou choroby a diagnózy, ale spíše sociální citlivostí a střízlivým vykreslením života v krajském městě. Se sbírkou Proluka pojí Diagnózu také kritické zpracování modelů chování formovaných moderními komunikačními technologiemi či metafora tělesného bytí okolního světa. U Ligockého je to výrazné v básni s incipitem Ze starého domu, například ve verších: „zpod odumírající omítky / tepe do ulice / obnažené maso zdi“ (s. 9). Svět chápaný a procítěný jako tělo se člověka v Ligockého poezii bytostně týká a ten s ním také sdílí jeho bolest.

Tato dvojznačnost světa, který člověku dává rány, ale sám je bolavou otevřenou ranou, je citlivě vyjádřena například gramatickou dvojznačností v krátké básni: „Jen další rána / co nelítostně / vraždí sny“ (s. 20).

V kontrastu s takovým chápáním účasti člověka ve světě pak stojí v Ligockého sbírce momenty, v nichž člověk ztrácí povahu živé bytosti. Příkladem je vyprázdnění života v pasivním odevzdání se samočinné technologii v básni Ictus IV, věnované ochrnutému otci s „očima které už nadobro / vrostly do televize“ (s. 33). Dalšími příklady jsou ale v Ligockého vidění také lidé na okraji společnosti či nehybná a mrtvá těla.

Pomyslné ohnisko ponurého tónu Diagnózy je v neposlední řadě nastíněno také vpletením citových souřadnic blízkého okolí do přediva globálních událostí. Zřetelně ekologické momenty sbírky, jako je konfrontace bezstarostného užívání plastového brčka a smrti racka, kterou tentýž kus plastu způsobil v básni Večer na pláži, či pohled na lidský život na Zemi jako na chorobu v eponymní Diagnóze, jsou rovněž vsazeny do emocionálního rámce pesimismu či pocitu ztráty smyslu.

Asketismus řeči
Lidské utrpení a pocit zmaru jsou nicméně ve sbírce Petra Ligockého výrazně vyvažovány téměř asketickým a pokorným přístupem k jazyku a možnostem (básnického) sdělení.

Na první pohled jednoduchá práce se slovem je navíc jemně odstíněna zajímavým užitím anafory. Část básní doprovází věnování (babičce, mámě, tátovi, M. apod.), které plní funkci oslovení. Skrze takto otevřený citový vztah ke konkrétnímu člověku tvoří věnování v rámci sbírky plnohodnotný prostor intimního světa.

Nastíněná konstelace se pojí s nezřídka ironickými monologickými promluvami, zcizenými například průmyslovým zneužitím jazyka, jako v parodicky laděné básni: „Ranní krém / denní krém / noční krém // hlavně / odejít čistý“ (s. 11). Monolog je však často vztažen k druhé osobě. V některých básních je skrze ni vyjádřena němá výzva okolního světa, jako v citované básni s incipitem Ze starého domu (s. 9): „to maso jsi ty“. Jindy je druhou osobou míněna konkrétní blízká osoba, například nemocný otec v trojici básní Ictus.

Petr Ligocký také často popisuje z odstupu třetí osoby a tvoří karikaturní portréty, otřesné záznamy bezohlednosti a zoufalství. „Tuní si barák / co to jde [...] matka umírá v domově“ (s. 25). Vzniká tak mnohohlasá kompozice, pracující s různými výrazovými rejstříky od ohlupujícího jazyka marketingu k útvarům jazykového minimalismu.

Protiváhu pesimistického vyznění sbírky představuje také samotné její uspořádání. V kompozičním rámci, který tvoří první (Tolik trápení…) a poslední číslo sbírky (Leží vedle sebe…), lze mimo jiné spatřovat linii vedoucí od prožitku utrpení ke zvláštně rozpornému a otevřenému, ale přeci jen úplnému smíření.

Střízlivost a skromnost, s jakými autor přistupuje k tématům svých básní, se v podstatném smyslu vepisují i do citového naladění, skrze které nakonec básně promlouvají nejvýrazněji. Ligockého Diagnózu tak lze chápat jako výzvu k pokornějšímu náhledu na lidský život a k větší citlivosti k jeho křehkosti.

 

© Jakub Vaněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 715x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce