iLiGlosa: Knihovní hrady a věznice

iLiGlosa
Knihovní hrady a věznice

aktualita kultura

Pouze dvě procenta Čechů starších patnácti let prý doma nemají žádnou knihu. Zdejší domácnost průměrně vlastní asi dvě stě padesát svazků. Je to nutně výhoda? A jaké metafory vyjadřují funkce domácích knihoven nejlépe?

Knihovní hrady a věznice

Podle literárního vědce Jiřího Trávníčka se Češi kromě jiného vyznačují tím, že mají relativně velké domácí knihovny. V českém prostředí podle něj domácí knihovny sloužily i jako jakési „pevnosti“ – například proti režimu –, díky nimž bylo možné „přežít zlé časy“, takže v nich vedle koupených či zděděných knih stály svazky z politických důvodů vyřazené z veřejných knihoven. (Pokud se budou opakovaně vracet pandemické vlny zavírající veřejné knihovny, role těch domácích jistě znovu poroste.) Odvrácenou stranou je fakt, že domácí knihovna se zakázanými materiály se mohla v jistých situacích proměnit i v důkaz proti jejímu pronásledovanému majiteli. Z „pevnosti“ se tak stávala „časovaná bomba“. Knihovny ovšem ukrývají i knihy, které nedospělým čtenářům zakázali dospělí – kvůli jejich explicitně erotickému obsahu. Pak se mohou stávat cílem objevitelských cest a dobrodružných poutí za zakázaným ovocem.

„Svědčit“ mohou knihy proti svému majiteli i po jeho smrti, například o knihovně F. X. Šaldy se traduje, že se v ní našly publikace s nerozřezanými stránkami, i když na ně slavný kritik napsal recenze. A ještě dalším problémem jsou pozůstalostní knihovny – jako celek je nechce přijmout žádná veřejná knihovna. Málokdy je totiž jejich majitel tak slavná osobnost jako Milan Kundera, který svoji osobní knihovnu nedávno daroval Moravské zemské knihovně. Těch „neslavných“ je ovšem drtivá většina. Jako člověk, který má v Národní knihovně také za úkol přijímat knihy z pozůstalosti, musím většinou sdělovat další špatnou zprávu, že naše instituce má z nabízených knih zájem jen o pár vybraných kousků.

Plasticky proces vypořádávání se s věcmi, a zvláště knihami, které tu zůstaly po zemřelém, líčí kniha Věci, kterých jsem se nezbavil. Jejímu autorovi Marcinu Wichovi slouží matčina obsáhlá knihovna a hřbety jednotlivých titulů k posmrtnému rekonstruování jejího čtenářského, intelektuálního či psychosomatického životopisu. Z jejích mnoha knih si ale nechává jen nepatrný zlomek. A nakonec Wicha konstatuje: „Domácí knihovny dokumentují naše čtenářské prohry. Jak málo v nich je knih, které se nám doopravdy líbily. A ještě méně je takových, které se nám líbí při opakované četbě. Většina z nich jsou památkou na lidi, kterými jsme chtěli být. Jež jsme předstírali. Jež jsme považovali za sebe sama.“ Je to ovšem mírně pesimistický pohled – pokud nějaká kniha reprezentuje životní etapu, od které se chceme distancovat, pravděpodobně jsme se jí už úplně zbavili nebo skončila v té nejspodnější bedně ve sklepě. Ale do jisté míry je Wichův názor oprávněný: kolik lidí má doma knihu, po které toužili, ale když ji získají, zjistí, že vlastně vůbec není pro ně? Nebo jich vlastní tolik, že sice vědí, že daný titul někde mají, ale jednodušší je zajít si do městské knihovny?

Pokud zůstaneme u metafory domácí knihovny jako „pevnosti“ či „hradu“, pak v dospívání může být hlavní funkcí knihovna coby zakázaná hradní třináctá komnata skrývající důležité pravdy. Později se může stávat rozcestníkem k mnoha odlišným komnatám, z nichž každá otevírá nový svět, svépomocnou příruční biblioterapeutickou „lékárnou“, ale i matoucí změtí hlasů, z nichž každý radí něco jiného… Každopádně bychom měli při jejím budování myslet i na své potomky, kteří už možná budou knihy více konzumovat v audioverzi. Aby se pro ně nestala hradním vězením či pastí, z nichž se jednou budou muset dobývat.

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 517x

Inzerce
Inzerce