Wicha, Marcin: Věci, kterých jsem se nezbavil

Wicha, Marcin
Věci, kterých jsem se nezbavil

recenze beletrie zahraniční

V sofistikovaném a ironickém rozjímání nad rodinou a věcmi s ní spřízněnými čtenáře nepřekvapí žádné experimentální výbuchy. Přesto Wichova kniha obdržela nejprestižnější polskou literární cenu a její téma překvapivě zapadá do poměrně plodného a využívaného rámce.

Příběh o slovech, předmětech a matce
Marcin Wicha
: Věci, kterých jsem se nezbavil. Přel. Barbora Kolouchová, Argo, Praha, 2020, 208 s.

V úvodu sbírky textů, které se pohybují na pomezí esejů, fejetonů, vzpomínek a črt Marcina Wichy, čteme následující: „Toto je příběh o věcech. A také o povídání. Respektive – o slovech a předmětech. Rovněž je to kniha o mé matce.“ Její tematický rámec je však ještě mnohem širší, než autor v prvních větách naznačuje. Osobní vzpomínky se nevyhnutelně prolínají s politickým pozadím, a scény z matčina života se tak skládají v univerzální obraz života poválečné generace polských Židů. Michala Benešová v doslovu trefně říká, že kniha „je vlastně jakýmsi subjektivním průvodcem po polských dějinách 20. století“.

Marcin Wicha (nar. 1972) byl do vydání Věcí, kterých jsem se nezbavil známý především tvorbou pro děti a grafickými pracemi. Krom toho přispíval články do novin a časopisů, například do Tygodniku powszechného. V roce 2015 vydal svou prvotinu, knihu esejů Jak przestałem kochać design (Jak jsem přestal milovat design). Knížka, která se nyní v překladu Barbory Kolouchové dostává do Česka, je jeho dosud největším literárním počinem. Po vydání v roce 2017 získala o rok později nejprestižnější polskou literární cenu Nike za nejlepší knihu roku a Literární cenu Witolda Gombrowicze.

Věci, kterých jsem se nezbavil tvoří více než padesát tematicky provázaných textů. Ty se liší délkou i povahou – od půlstránkových krátkých obrazů přes dialogy až po několik stránek dlouhé eseje o historických fenoménech nebo rodinném soužití. Rámec knihy tvoří vypořádávání se s matčinou pozůstalostí. Po prvních několika stránkách ovšem začíná být jasné, že vedle té fyzické půjde v knize především o vypořádávání se s pozůstalostí vzpomínek a neméně pak s kulturním a rodinným dědictvím. Jde přitom o rodinu s významnou stopou na polské politické scéně; oba Wichovi dědečkové byli ministry: z matčiny strany to byl Jan Rabanowski, ministr dopravy a spojů, z otcovy pak ministr vnitra z přelomu padesátých a šedesátých let Władysław Wicha.

Název cyklu se tak ihned stává víceznačným a dostává metaforický rozměr: nejde jen o rozhodování o tom, které předměty z hromady harampádí nevyhodit, ale rovněž o rozjímání nad zděděnými rysy či nad vzpomínkami. Fyzické objekty se stávají ohnisky, okolo kterých krouží věci, jichž se po rodičích zbavit nelze. „Až odsud odejdeme, zůstanou tu po nás věci,“ píše Wicha na konci úvodního eseje. Skrze ony věci zůstáváme ovšem určitým způsobem přítomni, vystupuje z nich náš příběh a naše osobnost. Polská literatura s tímto motivem různými způsoby často pracuje. Pro kontext lze uvést Szczygłův příběh o Ženě, která špehovala sama sebe, v němž předměty představují položky faktických výčtů, nebo magické a mytické předměty v knize Bronky Nowické Nakrmit kámen.

Jednotlivé eseje Věcí, kterých jsem se nezbavil jsou rozděleny do tří částí. První a nejdelší část, pojmenovaná po poémě Lucjana Szenwalda Kuchyně mé matky, se nejdůsledněji věnuje rámcovému vypořádávání se s matčinou pozůstalostí. Převládá v ní probírání knihovny a komentování jednotlivých titulů, které ústřední hrdinku formovaly i charakterizovaly. Přebírání knih, u kterých hraje roli vedle obsahu jak jejich materiální podoba, tak způsob organizace knihovny, v lecčems připomíná slavnou scénu z třídění knihovny Dona Quijota. Ve druhé části postupuje útržkovité rodinné vzpomínání proti proudu času od organizování matčina pohřbu přes antisemitské tažení komunistů v roce 1968 až k válečné tematice a holokaustu. Patrná je tu sofistikovaná práce s kompozicí, kdy protějškem k úvodnímu textu o řeči pro matčin pohřeb je poslední esej, nazvaný Holokaust a tvořený dialogem mezi autorem a dcerou, která se ho ptá, proč byl holokaust. Závěrečná část pak obsahuje obrazy posledních dnů matčina života.

Věcnost ohlašovaná názvem sbírky se vedle fyzických předmětů a psychologických záležitostí promítá také do jazyka. Oznamuje to ostatně již citovaná úvodní věta: „Toto je příběh o věcech. A také o povídání. Respektive – o slovech a předmětech.“ Věcnost a střídmost jsou bezpochyby věci, kterých se Marcin Wicha po své matce, nenávidějící „banální přídavná jména“ a „otřepaná slovní spojení“, nezbavil. Krátké věty dávají jednotlivým textům spád a výborně se hodí pro zprostředkování úsečné ironie, která je charakteristickým tónem knihy i matčiných promluv.

Ve společenství laureátů ceny Nike, jako jsou Běguni Olgy Tokarczukové nebo Královnina šavle Doroty Masłowské, nevyčnívá Wichova kniha originalitou ani novátorstvím. Autobiografické vzpomínkové téma opřené o dobové reálie a předměty má v polské literatuře dlouhou tradici. Nejlépe snad Wichův počin vystihuje glosa na zadní straně obálky: „Nostalgické rozjímání nad lidmi či věcmi“. Ale i ono má v soudobé literatuře své místo. Obzvláště, je-li napsáno s tak důmyslnou pečlivostí, sofistikovanými paralelami a ironickým důvtipem, jako to Wichovo.

 

© Jakub Hankiewicz

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 489x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce