Nowicka, Bronka

Nowicka, Bronka

rozhovor beletrie zahraniční

S polskou spisovatelkou a režisérkou Bronkou Nowickou o vyjadřování prostřednictvím slov a obrazů, o pronikavosti dětského pohledu na svět a také o důležitosti emocí obsažených v textu a promlouvajících ke čtenáři.

Smysly otevřené světu

Bronka Nowicka (*1974), originální postava současné polské literární scény (a nejen literární), překvapila svým knižním debutem čtenáře i kritiky. Básnická próza Nakrmit kámen se díky vydavatelství Revolver Revue a překladatelce Heleně Stachové dočkala i českého vydání. Svoji tvorbu představila autorka na letošním veletrhu Svět knihy – spolu s dalším polským spisovatelem Markem Bieńczykem debatovala na pražském Výstavišti Holešovice o současné polské literatuře, v kavárně Fra pak spolu s Helenou Stachovou blíže představila svoji knihu. A právě o ní, ale také o dětských duších v každém z nás nebo o literárním dojímání si s Michalou Benešovou v příjemné atmosféře popovídala nad kávou.

iLiteratura: Kniha Nakrmit kámen je tvým literárním debutem, tvá cesta k literatuře vedla přes filmovou a divadelní režii. Proč právě příběh malé holčičky a kamene získal podobu psaného textu?
Bronka Nowicka: Nakrmit kámen je příběh dítěte, které nenachází oživující a osvěžující emoce ve světě živých bytostí, a proto je hledá ve světě mrtvých předmětů. Dítě najde kámen, který se pokouší nakrmit. A protože kámen nakrmit nelze, je to absurdní činnost. Holčička zkouší nakrmit kámen vlastními smysly, pomocí toho, co vidí, ochutnává, čeho se dotýká, co slyší. Věděla jsem, o čem chci napsat, vedla mě silná intuice – znala jsem téma knihy, měla jsem představu o hlavní hrdince, ale věděla jsem také, že chci vytvořit silnou a současně velmi jednoduchou metaforu nemožného. Právě Nemožnému je má kniha věnována. Nemožné znamená nemožnost obsáhnout svět v jeho komplexitě, ale také nemožnost lásky. Nemožné píšu s velkým písmenem, protože se na jednu stranu vztahuje ke světu věcí a jevů, ale také ke světu lidí, kteří nedokážou projevovat emoce, nejsou schopni lásky. Nemožné jsem proto promítla do vztahu dítě–kámen, který je nereálný a absurdní. Chtěla jsem najít v podstatě přízemní metaforu, chtěla jsem, aby si dítě skutečně vložilo kámen do úst, kde se stýkají všechny smysly, ale zároveň to měla být metafora rafinovaná, subtilní, svým způsobem křehká. Bez ohledu na bolest, jakou nám život přináší, je důležité, abychom měli všechny smysly otevřené světu. Může nás to zachránit. Obtížný a dramatický vztah dítěte a kamene je proto zároveň povzbudivý, je v něm určitá naděje, neboť pokus nakrmit kámen znamená otevření smyslů světu.
Vrátím se ale k tvé otázce: před napsáním knihy jsem se nevyjadřovala prostřednictvím slov, ale obrazů, souviselo to s mými filmovými studiemi. Nevidím nicméně zásadní rozdíl mezi materií obrazů a materií slov. Každé slovo je nositelem obrazu, slovo je skořápka, v níž je uzavřený obraz. Jak rozumíme jazyku? Jak rozumíš tomu, co právě říkám? Když vyslovujeme „dítě“, „kámen“, „ústa“, vidíme, co tato slova označují. Můžeme to samozřejmě i cítit či slyšet, ale podstatné je to, co uvnitř sebe vidíme. Na toto téma existují neobyčejně zajímavé kognitivistické výzkumy. Jazyk se v nás zhmotňuje v podobě takzvaných ztělesněných simulací. Když slyším nebo vidím slova, v mém nitru klíčí a rozrůstají se obrazy; vznikají, nikoli existují. Ve slově a obrazu jako způsobech vyjádření nevidím zásadní rozdíl, jen když točím film, leží obrazy na povrchu, kdežto když píšu, existuje obraz ve čtenáři a ve mně. Není v tom žádný dualismus.

iLiteratura: Je pro příběh, který čtenářům nabízíš, podstatné, že je jeho hlavní hrdinkou dívka a ne chlapec?
Bronka Nowicka: Jsem žena, takže se mi určitě lépe píše o dívce než o chlapci. Hlavní hrdinka je dívka, protože autorka je žena, to je jednoduchá souvislost.

iLiteratura: Holčička naváže vztah s kamenem, symbolem mrtvé přírody, protože pociťuje určitou prázdnotu. Jaký je vztah tvé hrdinky ke světu lidí?
Bronka Nowicka: Nevím, jestli se nejedná o další dualismus, jemuž jako dospělí lidé Západu podléháme. Nejsem si jistá, nakolik hrdinka jako dítě rozlišuje živé a neživé, materiální a nemateriální, lidské a nelidské. Dokonce i smutek je v dětském světě člověk, předměty v něm ožívají, jsou animizovány. Neodlišovala bych proto jednoznačně živý a mrtvý svět. Otec může působit jen jako mrtvá loutka, která sedí v pokoji skloněná nad svými záležitostmi; může být předmětem stejně tak, jako se může aktivním subjektem stát lžička, jíž si mrtví sladí čaj. Mrtvý může být živější než živý. Ve světě dítěte se všechno teprve rodí, všechno je navzájem promísené. Hmota ještě neztuhla, podobně jako na počátku světa, kdy planety ještě nejsou něčím stálým, po čem lze chodit, ale plynným skupenstvím, které se teprve formuje, které je neustále v pohybu. Svět dítěte připomíná dosud nezformovaný vesmír.

iLiteratura: V jistém okamžiku ale dítě přesto zjistí, že kámen nedokáže odmítnout člověka, ale člověk, v tomto případě otec hlavní hrdinky, je schopen zahodit kámen do studny, protože „kdo nosí v hubě kameny?“.
Bronka Nowicka: Vztah dítěte k neživé hmotě se vyznačuje neobyčejnou zvědavostí a pronikavostí. Dítě se ve světě neživé přírody cítí relativně bezpečně. Naopak ve světě dospělých zažívá víc strachu, i kvůli tomu, jaké emoce vládnou v rodině hlavní hrdinky a jak vypadají vztahy mezi členy této rodiny. Má kniha vypráví mimo jiné o emocionálním násilí, stejně jako o tom fyzickém. Svět spojený s dospělými je svět poznamenaný velkým strachem, násilím, absencí lásky, ale i zvědavostí, jak svět dospělých funguje. Dítě sleduje chování lidí jinak než dospělí a jinak si ho vysvětluje. Záleželo mi na tom, abych chování dospělých nahlédla dětskýma očima, abych například ukázala ne celou postavu, ale jen její boty. Kdybychom přirovnali dítě ke kameře, experimentuje s technikami, pracuje s řadou detailů, vytváří jakousi dětskou novou vlnu.

iLiteratura: V knize se objevuje mimo jiné silný obraz knoflíků, dětského platidla, které holčička – po slovech nemocné babičky „když mi dobře zaplatíš, tak umřu“ – schovává do bot a polyká, aby jich pro smrt zůstalo co nejméně. Z podobných obrazů dýchne jistá půvabná naivita, kterou v dospělém životě možná ztrácíme.
Bronka Nowicka: Pro mě je to těžká otázka, protože mé „dětské self“ je stále velmi živé. Byla bych ráda, kdyby zůstalo živé co nejdéle. Mám pocit, že to, co nazývám „dětské self“, je součástí naší osobnosti, určitým filtrem, nikoli naivitou. To, co je na dětském pohledu na svět skvělé, je právě stírání hranic, zaměření na detail, možnost otevřít se vůči tomu, co je odlišné, specifická vnímavost, ale také fakt, že se dítě nestydí za prožívání a vyjadřování emocí. V dětském světě neexistují brzdy, které přináší dospělost. Pokud to někomu přijde naivní, má do určité míry pravdu – dítě ještě neví všechno, takže některé věci mohou dospělému připadat naivní, ale dítě se jich díky tomu může dotýkat způsobem, jenž není dospělým přístupný.

iLiteratura: Naivita nemusí znamenat nic pejorativního nebo hloupého…
Bronka Nowicka: Hrozně se stydíme za to, že literatura může dojímat. Když nad knihou někdo pláče, považujeme to za trapné, za něco, o čem bychom neměli mluvit. Literatura má přece bojovat, má být především aktuální, ale nemá dojímat. Říkám to samozřejmě s trochou ironie, jsem schopna přistupovat k určitým druhům umění čistě intelektuálně (existuje literatura, kterou ani jinak vnímat nelze), ale přesto od umění očekávám, že mě dojme, že mě chytí za srdce nebo za žaludek. Když slyším, že četba mé knihy někoho dojala, mám velkou radost. Je to důkaz, že emoce obsažené v textu mohou k lidem promlouvat. Nestydím se za emoce – ani ve vztahu k tomu, co sama čtu, ani k tomu, co píšu.

iLiteratura: Jaké knihy v tobě vyvolávají emoce, jací autoři tě dojímají?
Bronka Nowicka: Vždy jsem hodně četla. V patnácti letech jsem trpěla určitými závislostmi. Jednou z mých závislostí byl Camus, později Kafka, Thomas Mann nebo Cortázar. Dnes mám blízko k Hertě Müller. Čtu hodně nebeletristických knih, tedy těch, které nejsou považovány za krásnou literaturu. V tom jsou dobří zejména Francouzi, ti píší dějiny všeho – těla, čistoty a špíny, mýdla, tváře, soukromého života, otylosti. Podobné knihy mě inspirují, například Laboratoř smyslů (Le officine dei sensi, Milano, 1985) italského kulturního antropologa Piera Camporesiho. Autor v ní popisuje třeba to, jak se kdysi ve Francii vyráběl sýr. Jde o neobyčejně smyslové příběhy související s každodenními rituály a všedním životem. Zajímají mě také koincidence mezi slovem a obrazem, pamětí a jazykem.

iLiteratura: Za knihu Nakrmit kámen jsi jako první debutantka v historii získala prestižní polskou literární cenu Nike. Setkala jsi se ze strany čtenářů s nějakými reakcemi, které tě zaskočily?
Bronka Nowicka: Ze strany čtenářů? Reakce byly různé, někdy i vyhrocené – samozřejmě nakolik jsem je vůbec sledovala, protože v jistém okamžiku jsem přestala. Šlo o moji první knihu a velmi jsem celou situaci prožívala. Ze začátku bylo emocí až příliš, nejspíš to každý autor zná. Překvapilo mě, kolik se objevilo reakcí typu „dojalo mě to“ nebo „kniha mi připomněla okamžiky z vlastního dětství“. Příběh malé holčičky k lidem promlouval, to je fantastické. Setkala jsem se samozřejmě i s reakcemi typu „nepochopil jsem to“, někteří tvrdili, že jde jen o soubor obyčejných příběhů či obrázků z dětství. Chápu to, těší mě, že lidé čtou, mají právo na jakýkoli názor. Největší radost jsem ale měla ve chvílích, kdy se čtenáři s mou hrdinkou emocionálně identifikovali a její příběh je dojal.

iLiteratura: Reakce kritiků byly jiné?
Bronka Nowicka: S kritiky to bylo různé. Pro ty polské jsem byla docela oříškem. Odkud jsem se vůbec vzala? Co jsem kdy napsala? S jakým kritikem jsem kdy pila vodku? S žádným. Z jakého prostředí pocházím? Z uměleckého, ale nikoli literárního. Nikdo o mně neslyšel, nic jsem předtím nepublikovala, čili vlastně jsem neexistovala. Nikdo za mnou nestál, nikdo mě nebránil, neměla jsem žádnou předem hotovou nálepku. Do literárního světa jsem vstoupila jako dítě, naprosto nepřipravená, záda mi nekryl žádný hodný strýček. Nebylo to snadné. Můj vydavatel vydal Nakrmit kámen jako poezii, já ale svoji knihu za poezii nepovažuji. Spíš za básnickou prózu. Pracuji s hutnými metaforami a obrazným jazykem, tedy s prostředky, které jsou pro poezii charakteristické, ale poezie to není. Pro mě je kniha důležitá jako celek. Přistupovala jsem k psaní trochu režisérsky – když budeme text vnímat jako poezii a budeme ho číst jako báseň, vznikne úplně jiný obraz, než když na něj budeme pohlížet jako na básnickou prózu a uzavřený celek, útlý, ale hutný. Kritické reakce vzešly jen z básnického prostředí, u něhož mám pocit, že od současné poezie čeká něco naprosto odlišného, než je modernistická básnická próza, která dojímá. Nemám ostatně podobné ostré klasifikace ráda. Hovořím o svých textech jako o textových modulech, abych podobným klasifikacím unikla.

iLiteratura: Od vydání tvého debutu uplynulo dva a půl roku. Máš teď v hlavě nějaký další literární nápad?
Bronka Nowicka: Mám ráda, když téma přijde samo. Proto čekám na druhou knihu tak dlouho. Podle pravidel knižního trhu už fakticky neexistuju. Jistý nápad se ale objevil, uvidíme. Mezitím jsem publikovala několik povídek v měsíčníku Znak, knížka ale potřebuje ještě chvíli uležet.

 

© Michala Benešová
foto © Jan Plavec, Polský institut v Praze

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 648x

Inzerce
Inzerce