Bernard, Jan: Filmaři disentu

Bernard, Jan
Filmaři disentu

recenze film

Kameraman Michal Hýbek byl sice téměř neznámým, ale důležitým svědkem disidentských a undergroundových aktivit v osmdesátých letech. Jeho amatérským filmům se věnuje důkladná monografie.

Filmař v pozadí
Jan Bernard: Filmaři disentu – Michal Hýbek v paměti archivů a přátel. NAMU, Praha, 2020, 290 s.

Jméno filmaře Michala Hýbka (1957–2003) sotva komu něco řekne. Ačkoliv působil jako kameraman nebo režisér, důležitější než jeho umělecký odkaz jsou jeho mravní postoje a svědectví o činech protivících se komunistické nadvládě. V průběhu osmdesátých let se coby filmař dal plně do služeb disentu, portrétoval jeho protagonisty a zaznamenával důležité aktivity (třeba divadelní nebo hudební) s nimi spojené. Zejména se však zasloužil o vydávání Originálního videojournalu, který informoval o dění v opozičních kruzích.

Knihu Filmaři disentu – Michal Hýbek v paměti archivů, vydanou Akademií múzických umění, sepsal Jan Bernard. Autor, od něhož si z poslední doby pamatujeme hlavně dvojdílnou monografii o režiséru Janu Němcovi, tu vychází ze své kratší studie, původně otištěné v časopise Iluminace. Postupuje chronologicky, přičemž se snaží vypátrat co nejvíce informací k jednotlivým etapám Hýbkova života a tvorby. Jedná se o pozitivistický, výčtový přístup, obohacený jak záznamy z archivů Státní bezpečnosti, tak písemnými výpisy z dobových audiovizuálních zdrojů. Podstatnou část materiálů potom tvoří i více než čtyřicet rozhovorů s pamětníky, jejichž postřehy pomáhají dokreslovat kontury Hýbkovy osobnosti. Rozhovory, někdy pořizované na pokračování, vznikaly v průběhu tří let (poslední před několika měsíci).

Bernard na základě získaných informací přibližuje svého protagonistu jako čestného člověka, jenž si cenil více čistého svědomí než výhod, které za spolupráci nabízely represivní složky komunistického režimu. Za spolupráci na vydávání ilegálního časopisu Vokno byl obžalován z rozvracečské činnosti a následkem toho okusil i vězení (kde se seznámil s Václavem Havlem). Tíživě se jej dotklo, když po pádu režimu zjistil jméno „svého“ udavače, známého zpěváka a svého času ikony českého undergroundu Františka Horáčka alias Jima Čerta.

Od organické chemie k pohyblivým obrázkům
Michala Hýbka od raného mládí zajímala chemie, přitahovaly jej pokusy s podomácky vyrobenými výbušninami (dokonce si při tom zmrzačil ruce). Začal proto studovat organickou chemii na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale kvůli pobytu ve vězení už studium nemohl dokončit. Po propuštění se jeho životní dráha od chemie odklonila: Hýbek propadl pohyblivým obrázkům, nejprve na amatérské bázi. Zjevně ale raději natáčel, než že by se věnoval dokončovacím pracím, najmě sestřihu natočeného materiálu, takže řada projektů zůstala nedokončena.

Pokud se nesestřižený materiál dochoval, Bernard se s ním seznámil a podrobně jej popisuje. Větší pozornost, opět spíše deskriptivní než analytickou, ovšem věnuje dílům, která dospěla do promítatelného tvaru. K nejranějším Hýbkovým snímkům náležejí Dopisy Olze (dokončeny ve dvou verzích 1986 a 1989), které Bernard označuje za jeho asi nejvýznamnější dílo. Hýbek koncept promýšlel už ve vězení, kdy si jej ujasňoval při rozmluvách s Václavem Havlem. Dopisy Olze se podařilo propašovat za hranice, zkrácenou verzi uvedla např. švédská televize. Dalším havlovským projektem byla Audience, jejíž dochovaný materiál je rovněž podrobně popsán.

Originální videojournal
V dalších kapitolách se Jan Bernard věnuje Originálnímu videojournalu, pořadu šířenému na kazetách VHS. Zhruba dvouhodinové souhrny, jejichž stopáž byla daná nahrávací kapacitou kazety, se k publiku dostávaly v průběhu let 1988 a 1989, obsahují řadu příspěvků o činnosti opozičních seskupení, mapují „alternativní“ divadelní představení i koncerty (někdy i mystifikace, jako v případě fiktivního rozhovoru s Andym Warholem). Ne vždy je ovšem jisté, na kterých příspěvcích se podílel právě Hýbek.

Řadu reportáží, které postihovaly rozličné aktivity s výraznými politickými podtexty, Hýbek natáčel mimo Originální videojournal, a ty se potom šířily samostatně. Náleží sem např. záznam recesistického Pivního běhu, kterého se roku 1988 účastnili především herci divadla Sklep, nebo scénického pásma Rozrazil. Natáčení někdy vyžadovalo velký důvtip, aby zůstalo nenápadné – kamera se třeba skrývala v tašce, v níž byl proražený otvor pro objektiv.

Jak vzpomíná Jaroslav Hanzel (v jeho „záškodnické“ výpravě do SSSR byl coby kameraman přítomen i Hýbek), některé tuzemské filmové materiály se v době gorbačovovské perestrojky podařilo prosadit i do vysílání ruské televize, například rozhovor s Alexandrem Dubčekem. Bernard ovšem připomíná, že celá kapitola o Hanzelově průniku do Sovětského svazu až k nejvyšším politickým místům obsahuje řadu formulací, na nichž Jaroslav Hanzel, certifikovaný účastník odboje a odporu proti komunismu, trval, takže ji lze stěží připisovat výhradně Bernardovi.

Portrét jedné ztracené existence
Po roce 1989 se Hýbek dočkal vysněné svobody, ale výrazněji se v ní neprosadil. Jako kameraman pracoval na televizních diskusních a publicistických pořadech a účastnil se cestopisných výprav. Spolupracoval s řadou režisérů, v posledních letech jeho života si jej vybrali Miloš Zábranský a Viliam Poltikovič. Sériová výroba televizních pořadů však znemožňovala, aby se projevila jakákoli osobitost, pokud se kdy nějakou vůbec vyznačoval. Jeho práci znal jen nejbližší okruh přátel či zasvěcených znalců, širší veřejnost o něm nikdy neměla (a dodnes nemá) ani potuchu. Nejsem si jist, zda na tom Bernardova kniha něco změní.

Filmaři disentu (jak naznačuje grafické pojetí obálky, název lze číst též jako Filmař i disentu) se snaží být portrétem jedné ztracené existence. Bernard ji povytáhl z příkrovu pozapomnění. Kdyby nebylo brutálního zásahu komunistické moci, zřejmě by Hýbek dostudoval a věnoval se chemii. Možná by se z něho stal významný vědec, možná by byl jen jedním z mnoha. Avšak ve filmařině, jakkoli se jí oddal celou duší, toliko statoval. Jeho dcera vzpomíná, že o své předlistopadové minulosti (před ní) nikdy nemluvil.

Jan Bernard připravil knihu faktograficky mimořádně podrobnou, psanou se střízlivým úsudkem. Důraz na úplné výčty jmen však vede k zahlcování textu, který se v zásadě vyhýbá hodnocení Hýbkovy tvorby. Dozvíme se tak především, že to byl nesporně hodný, zásadový člověk, který se po vězeňských zážitcích vyhýbal zbytečným konfliktům s mocí a spadal spíše mezi sympatizanty disentu nežli k jeho předním aktérům. Můžeme jej považovat za drobného, nikoli však bezvýznamného podílníka důležitých společenských proměn. Na knize rovněž oceníme početné fotografie, ale také soupis použité literatury a jmenný rejstřík; nechybí ani výběrová filmografie čítající bezmála padesát položek. Má význam hlavně jako doklad o dění takříkajíc za kulisami, mimo nejviditelnější pole.

 

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 25.10.2020 10:53
Bernard, Jan: Filmaři disentu
Z nekrologu Břetislava Rychlíka http://www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2003/10/031023_radiofejeton.shtml (ale v podobném duchu o Michalu Hýbkovi napsal tehdy i Petr Třešňák v Respektu https://www.respekt.cz/tydenik/2003/44/odesel-muz-ktery-nelhal) vyplývá, že za účast na tvorbě Vokna si ve svých... pětadvaceti letech odseděl 18 měsíců (odsouzen byl 9. 7. 1982 https://www.dokrevue.cz/clanky/filmar-dizentu-michal-hybek). V rozhovoru s Adamem Drdou v Revolver Revue svou pozici v undergroundu charakterizoval takto: „Právě proto, že o mně StB nevěděla, jsem začal pro Vokno dělat různé věci, měl jsem doma materiály, které se jí neměly dostat do rukou, kamarádi mysleli, že jsem dobrá osoba k tomuhle účelu“. Vysokoškolských studentů se totiž v těch kruzích tehdy skutečně příliš mnoho nepohybovalo. Hýbek byl (samozřejmě) vyloučen ze studia, ale StB mu po návratu z vězení – výměnou za spolupráci – opakovaně nabízela možnost dostudovat (zbývaly mu údajně jen dvě zkoušky). Přesto spolupráci jednoznačně (Rychlík uvádí citát ze spisu) odmítl. Veškerá jeho filmařská činnost (spojená samozřejmě také s nejrůznějšími riziky – zvlášť pro toho, kdo už byl jednou trestaný, a zvlášť za filmy, které se vysílaly i v zahraničí) se datuje po jeho návratu z vězení. Recenzentovo závěrečné hodnocení “Dozvíme se tak především, že to byl nesporně hodný, zásadový člověk, který se po vězeňských zážitcích vyhýbal zbytečným konfliktům s mocí a spadal spíše mezi sympatizanty disentu nežli k jeho předním aktérům” se mi tu proto nezdá výstižné.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 598x

katalogy

štítky k článku

Inzerce