Honzák, Radkin: Emoce od A do P

Honzák, Radkin
Emoce od A do P

recenze sociologie

Ač může působit žoviálně, představuje nejnovější publikace známého psychiatra fundovaný úvod do fascinujícího a komplikovaného světa emocí. Kniha plná interdisciplinárních přesahů čtenáři nabízí poznatky současné vědy o strachu, pýše, bezmoci, údivu, závisti, radosti nebo lásce.

Když miluji, doopravdy žiji
Radkin Honzák
: Emoce od A do P. Galén, Praha, 2020, 203 s.

Kniha Emoce od A do P nejen svým skromným názvem signalizuje, že o emocích ještě zdaleka nevíme vše: „Svět emocí je spletitý a to, co je o něm dosud známo, je jen zlomek složitého celku.“ Autorem publikace, která kromě teoretické roviny obsahuje i řadu poučení a historek, je český psychiatr a zastánce psychosomatické medicíny Radkin Honzák (nar. 1939). Čtenář se mimo jiné dozví například psychosomatické poučení ze smrti Borise Viana – totiž že vztekat se nad pitomostmi se nevyplácí.

Na úvod autor vysvětluje, jak se rodilo zavádějící pojetí emocí, které má dodnes své zastánce. Podle něj jde o záležitost duše, která nemá s tělem nic společného. Prapočátky Honzák hledá už v antice, přičemž z následujícího citátu je patrné, že výklad (ostatně stejně jako v jeho předchozích knihách) nepostrádá jisté stylistické zvláštnosti: „Platonův žák Aristoteles namítal, že by se duše měla brát jako část těla, ale nakonec také přistoupil na to, že je to samostatné jsoucno. To zase nakukal svému žáku Galénovi, kterého nenapadlo nic lepšího, než tenhle nesmysl zatáhnout do medicíny.“ Honzák oproti tomu společně s předním neurovědcem Antoniem Damasiem, současnou kapacitou na danou oblast, opakuje, že emoce se „odehrávají v divadle těla a do divadla vědomí jsou překládány jako pocity“. Ještě výrazněji než ve své Psychosomatické prvouce se tu Honzák hlásí k odkazu Charlese Darwina. Názory původce evoluční teorie ze spisu Výraz emocí u člověka a u zvířat byly dlouho opomíjeny, ale jsou v mnohém blízké pojetí současných vědců, například důrazem na univerzální charakter lidských emocí.

Ve výkladu potom Honzák postupuje v samostatných kapitolách od emocí hodnocených spíše negativně k těm pozitivním, i když samozřejmě zdůrazňuje, že všechny mají nějaký evoluční význam. A pokud už nás nějaká zachvátí, důležité je najít adekvátní (a nedestruktivní) způsob, jak ji ventilovat či vyjádřit. Například při vzteku a agresi Radkin Honzák doporučuje „nadávat velmi sprostě“ (jako Poláčkův Zilvar z chudobince). Truchlícímu člověku radí dopřát si dostatek času, aby svůj smutek prožil do hloubky a mohl ho tak dostatečně zpracovat. Odsuzuje přitom, že nedávný psychiatrický manuál diagnostikuje smutek po ztrátě blízké osoby trvající déle než dva týdny jako chorobnou depresi, jež by se měla léčit pomocí prášků. (To označuje doslova za „zvěrstvo“ vynucené farmaceutickými firmami).

Obsáhlou kapitolu Honzák věnuje i lásce a rozlišuje hned devět jejích druhů: kromě těch známých i lásku hravou (ludus), obsesivní (mania), věcnou (pragma) či empatickou a starostlivou (storgi). V závěru se v polemice s Reném Descartesem skoro pateticky vyznává: „Cítím, tedy jsem… Teprve když miluji, doopravdy žiji.“ Celkově uzavírá, že emoční inteligence je pro život důležitější než ta kognitivní, „kterou lze zapřáhnout před jakýkoli nekrofilní kočár“. Opět tu ovšem nezůstává u prosté vědy, ale svůj výklad prokládá vtipy a svébytnými legendami a novotvary (například „Ditanic“ coby protějšek archy Noemovy, kvůli jejímuž údajnému potopení vymřeli dinosauři). Text zároveň obohacuje o vlastní humorné překlady, zvláště části Schillerovy Ódy na radost, začínající slovy „Freude, drahý kamaráde“. Významnou roli v knize hrají citáty z krásné literatury. Ty přitom nemají pouhou zkrášlovací či odlehčovací funkci, jsou mnohem podstatnější – do kapitoly o studu Honzák kupříkladu vybírá pasáž o pijanovi z Malého prince, a to jako ukázku bludného kruhu negativní emoce. Poznamenává, že v žádné odborné publikaci není možné najít tak přesný popis daného jevu, jako nabízí Saint-Exupéryho text. (Dodejme, že kdyby Honzák četl i současnou beletrii, mnoho dokladů pro zmíněnou teorii vtělených emocí by našel například v nedávno vydaném románu Normální lidi. V něm nejsou ojedinělé scény červenání a hrdinové svoje emoce vyjadřují například tím, že zavřou oči a přitisknou si jazyk na horní patro.)

I v jiných ohledech se jedná o mezioborové dílo. Při svém pátrání po původu jednotlivých částí lidského mozku se autor dostává například až k dinosaurům – zamýšlí se, jestli jim mohlo být evolučně prospěšné omdlévání. Jindy pořádá exkurzy do méně vzdálené historie a připomíná třeba (domnělé) frustrace britského politika Anthonyho Edena z toho, že mu Winston Churchill nechtěl přenechat ministerský post. To u Edena vedlo k nezvladatelným výbuchům hněvu, což mohlo mít spolu se zneužíváním drog neblahý účinek na průběh suezské krize, která skončila britským fiaskem. (Honzák zde vychází z knihy Davida Owena Nemocní u moci: choroby vrcholných politiků a jejich vliv na dějiny naší doby, Paseka, 2011).

Pátrání po odlišných projevech emocí v různých kulturách a jejich morálních kodexech a zvycích zase autora přivádí na půdu kulturní antropologie. V této souvislosti například připomíná, že podle některých pozorování původní australští obyvatelé, Aboridžinci, nezatínají pěsti jako Evropané, nebo rekapituluje slavné nedorozumění mezi anglickými dívkami a americkými vojáky za druhé světové války. Jak popsala a zanalyzovala antropoložka Margaret Meadová, podle anglických dívek byli američtí vojáci v průběhu namlouvání příliš útoční. Američané zase považovali Angličanky za příliš povolné a sexuálně nevázané. Příčina rozporu tkvěla v odlišném průběhu namlouvání. (V USA je líbání na pátém stupni sbližování a jde prostě o nezávaznou seznamovací aktivitu. Ve Velké Británii ale líbání přichází na řadu až mnohem později – na pětadvacátém místě z třiceti. Není tedy divu, že Angličanky považovaly americké vojáky dožadující se líbání za agresivní.) Kromě toho v knize najdeme řadu dalších, překvapivě pestrých odkazů: například na teologa a emeritního papeže Benedikta XVI. nebo na předního českého odborníka na teorii humoru a imaginace Vladimíra Boreckého.

Některá autorova vyjádření jsou možná až příliš žoviální, vtipy pro někoho trochu moc hrubozrnné a jeho opětovná kritika klasické západní medicíny zřejmě příliš paušalizující. Přesto se jedná o zdařilý úvod do fascinujícího a komplikovaného světa emocí. Úvod, který je sice velmi hutný, ale zároveň srozumitelný, čtivý, a který srší nápady a místy i autorskou hravostí.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   69%čtenáři

zhlédnuto 765x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce