Drahoňovská, Tereza; Jislová, Štěpánka: Bez vlasů

Drahoňovská, Tereza; Jislová, Štěpánka
Bez vlasů

recenze komiks

Jak se vyrovnat s nepříjemnou a neléčitelnou chorobou? Například tím, že o tom napíšete komiks. Tereza Drahoňovská takto zachytila svůj boj s alopecií, jejímž průvodním jevem je vypadávání vlasů.

Bez vlasů, ale s činorodostí a talentem
Tereza Drahoňovská
, Štěpánka Jislová: Bez vlasů. Paseka, Praha, 2020, 120 s.

Zatímco v americkém a evropském komiksu jsou autobiografické náměty již zcela běžné a úspěšné mezi kritiky, porotci komiksových cen i mezi čtenáři, čeští tvůrci se komiksovému zachycování vlastních životů dosud spíše vyhýbali. Ne, že by tu neexistovalo vůbec, nicméně většina podobných prací se omezila jen na několik málo stránek otištěných v časopise nebo sborníku. Teprve letos začaly komiksy, které autoři napsali (případně také nakreslili) podle vlastních zážitků, přibývat: na začátku letošního roku (ještě s vročením 2019) vyšel svým způsobem velkolepý komiks Singl od Jiřího Franty, na podzim přibyly další dva osobně laděné komiksové romány, oba pojednávající o nějakém traumatu: Bezdětná od Moniky Baudišové o neplodnosti a Bez vlasů od scenáristky Terezy Drahoňovské a kreslířky Štěpánky Jislové o autoimunitním onemocnění zvaném alopecie, které se projevuje mimo jiné tím, že postiženým začnou vypadávat vlasy a chlupy.

Tereza Drahoňovská objevila první příznaky (výraznější vypadávání vlasů) v roce 2016, kdy jí bylo šestadvacet. Tedy ve věku, kdy je (nejen) pro mladé ženy vzhled ještě mimořádně důležitý, protože se jedná o období, kdy si lidé nejvíc užívají života bez větších závazků, hledají, zkoušejí a testují sebe i své blízké; a především partnery. Jakýkoliv handicap je tak pociťován jako fatální, jako něco, co je vyděluje ze společnosti těch šťastnějších (protože normálnějších), co omezuje jejich možnosti při hledání partnera a může narušovat jejich profesionální i každodenní život. Drahoňovská (respektive její autobiografická hrdinka) má to štěstí, že má hodného a rozumného partnera, s nímž se seznámila ještě před propuknutím nemoci, i výhodu v empatických a přívětivých kolezích v zaměstnání. Zároveň dost pomáhá, že je sama kreativní a iniciativní. Ale nic z toho samozřejmě úzkostné stavy a pocit vydělení nezaplaší, zvláště když lékaři nedokážou předpovědět, kdy a zda vůbec začnou hrdince vlasy zase růst. Vše končí jedním ze dvou možných optimistických závěrů – hrdinka se s vlastní plešatostí smiřuje a vyrovnává. Druhým závěrem mohl být obnovený růst vlasů, ale k tomu bohužel (přejme, aby tam bylo také slůvko zatím) nedochází.

Sympatické je, že Jislová zvolila pro komiks mírně karikaturní pojetí, které tíživou situaci přece jen odlehčuje. Neznamená to ale zlehčování: i v tomto zjednodušeném stylu umí kreslířka zachytit depresivní, plačtivé a jinak nepříjemné okamžiky hrdinčina života. Zvolené pojetí jí ale umožňuje skvěle pracovat se zkratkou a nadsázkou, nejvděčněji v pasážích, které nejsou vyloženě osobní, spíše obecně informativní: tedy když se vysvětluje, co je vlastně alopecie, jaký mají v lidské kultuře význam vlasy, jak to chodí s parukami či o kolik je vlastně život se zmíněným onemocněním dražší než bez něj. Jsou to názorné, vtipné, invenční a nanejvýš funkční dvoustrany, které komiks skvěle zpestřují. Je proto docela znát, když se v závěru začnou trochu vytrácet.

Drahoňovská s Jislovou výtečně sladily mix utrpení a statečnosti, dojemný a politováníhodný zároveň, navíc s dostatkem humoru i vnitřní síly, jak jej známe z podobných komiksů ze zahraničí, které se i v českých překladech objevují čím dál častěji. Bez vlasů je komiks, který naprosto obstojí v cizině a bude univerzálně srozumitelný všude na světě. Jistě, asi mu schází nějaké větší drama, další výraznější překážka, kterou by kromě výchozího traumatu musela hrdinka překonat – něco takového by jí do osudu jistě přidali profesionální scenáristé, byť asi ne ti z empatického kurzu ve Skotsku, jehož průběh je v Bez vlasů zachycen. Ale i bez toho se komiks čte skvěle a nadšený čtenář brzy dospěje do finále, aby se dal do čtení znovu, pozorněji a pozvolněji.

Na závěr si nicméně neodpustím jednu důvěrněji laděnou poznámku, jakkoliv bude pro většinu čtenářů bezpředmětná. Terezu Drahoňovskou znám trochu osobně a navzdory „vlasovému“ handicapu jde o dosti pohlednou mladou ženu. A způsob, jakým ji zachytila Štěpánka Jislová, tomu neodpovídá. Linka vedoucí od uší přes tváře je sice efektní, ale v kombinaci s poněkud širším obličejem dodává hrdince ustavičně zbědovaný výraz. Je možné, že celkově androgynní pojetí postavy bylo záměrem, přesto jako by kvůli tomu v některých pasážích vznikal rozpor. Když okolí Tereze říká, že jí to sluší a čtenář přitom vidí mírně předimenzovanou hlavu, jejíž rozměry ještě opticky zvětšuje absence obličejových rysů, nutně mluvčí podezírá, že hrdinku pouze utěšují. Pokud autorky svou postavu pojaly jako chudinku, tak je to jistě v pořádku, nicméně já sám jsem z živé Terezy Drahoňovské nikdy takový dojem neměl.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 472x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce