Jemisin, N. K.: Kamenné nebe

Jemisin, N. K.
Kamenné nebe

recenze fantasy

Americká spisovatelka N. K. Jemisinová je první Afroameričanka, která získala cenu Hugo v kategorii románů. Vítězství následně unikátně zopakovala i s oběma dalšími díly trilogie Zlomená země – Branou z obelisků a Kamenným nebem, které nedávno vyšlo v češtině.

Konec světa jako příležitost napravit dávnou krutost
N. K. Jemisinová
: Kamenné nebe (Zlomená země: svazek třetí). Přel. Roman Tilcer, Host, Brno, 2020, 392 s.

Trilogie Zlomená země se odehrává v tektonicky nestabilním světě, který opakovaně stíhají přírodní pohromy. Výbuchy sopek a horkých skvrn, stejně jako posuny zemských desek vedou k takzvaným pátým obdobím, která mohou trvat i několik let a lidstvo při nich čelí hrozbě vyhynutí. Na Tišině proto neexistují klasické státy, ale spoly. Ty jsou od začátku formovány tak, aby tato období přežily. Lidé se v nich dělí do užitkových kast (vazouni chrání, vedoucí vedou, plemeníci… se starají o doplnění lidského materiálu atd.) a nejvyšším imperativem se stává přežití druhu – nikoliv jedince. Zvláštní postavení zde mají orogéni, vulgárně označovaní jako rogři. To jsou jedinci schopní „čítit“ pohyby tepelných energií v zemi a částečně je kontrolovat. I když jsou orogéni mnohdy tím jediným, co lidstvo dělí od vyhynutí, jsou nenáviděni, obáváni, a pokud nejsou členy oficiální Opory, také nemilosrdně zabíjeni. Trilogie Zlomená země se odehrává během dlouhého pátého období, které nemá trvat léta, ale tisíciletí…

První román N. K. Jemisinové Sto tisíc království u nás vyšel už v roce 2013 a úspěch bohužel neslavil. Přitom to byl mix populárního Amberu Rogera Zelazného (intriky v rámci rodu ovládajícího doslova celý svět), Gormenghastu Mervyna Peaka (prostředí deformované vlastními rituály a tradicí), ale i Kvartetu vysoké ceny Daniela Abrahama (svázání a kontrola nelidských, božských bytostí). Jemisinová už zde ukázala, v čem je její silná stránka, tedy ve vytváření v rámci žánru neotřelých postav a vztahů – nejen romantických, ale především mocenských na úrovni společnosti i individualit. Zároveň to však stále ještě bylo začátečnické dílo, které se pohybovalo na poli víceméně tradiční žánrové zábavy. Naznačený potenciál Jemisinová naplno rozvinula až v Pátém ročním období.

V něm vyprávěla příběh tří žen, které se v odlišných situacích střetávají s následky skutečnosti, že se narodily jako orogénky. Malé děvčátko je prodané rodiči, kteří je nedokáží milovat, do Opory. Mladá cvičená orogénka doprovází arogantního, ale geniálního kolegu na obtížné misi (a v ideálním případě se s ním má spářit, aby jejich potomci posloužili Opoře). Zdánlivě obyčejná žena Essun se vrátí na začátku gigantického období domů, aby zjistila, že manžel ubil jejich syna, u kterého se projevila orogénie, a prchl kamsi s dcerou Nessun. Celý román pak směřuje k odhalení, že ve skutečnosti se jedná o jedinou ženu, kterou sledujeme v různých etapách jejího života. Následující dva díly pak popisují její cestu postapokalyptickou Tišinou, snahu o záchranu dcery a také hledání způsobu, jak probíhající období ukončit nebo alespoň zkrátit dostatečně na to, aby mělo lidstvo šanci přežít.

Jemisinová ve své trilogii cíleně ignoruje řadu klišé či alespoň tradičních řešení, zápletek a tropů žánru fantasy. Případně se k nim staví s lehkou ironií a sarkasmem. Naprosto zde chybí například manifestace zla v podobě nějakého toho Temného pána. Ukáže se sice, že klení „zlej/rezatej otec Země“ skutečně vypovídá o živém vědomí planety, která se cílevědomě snaží lidstvo vyhubit, ale cílem není toto vědomí porazit a zničit. Essun a hrstka jejích blízkých se snaží o uzavření příměří a nalezení vhodného způsobu soužití. Stejně tak není příběh hnán dopředu po trajektoriích velkých epických cyklů, kdy proti sobě stojí celá impéria a o osudu světa rozhodují gigantické bitvy. Hned na začátku je lidstvo naopak redukováno na minimum a jeho zbytky řeší spíše praktické problémy, nikoli nepodobné unaveným hrdinům McCarthyho Cesty – kde sehnat jídlo, přístřeší a kdy už je kanibalismus nevyhnutelný.

Dynamiku dodává komorní trilogii spíše vztah Essun a lidí (případně záhadných humanoidních kamenožravců), které potkává na své cestě a kteří se musí nějak vyrovnat s faktem, že je orogénka – stejně jako se ona musí vyrovnat s nutností některým z tzv. tišáků věřit, přestože ji celoživotní zkušenosti přesvědčují, že je něco takového nemožné. A především vztah Essun a její dcery Nessun. Přestože se téměř v celé trilogii nacházejí na opačných koncích Tišiny, jejich osudy jsou propojené a odrážejí se v nich podobné formativní zážitky, byť často s opačným výsledkem. Nessun je na útěku v přítomnosti otce, který ji miluje, ale neustále zápasí s odporem k její orogénii a nutkáním zabít ji stejně jako jejího brášku. Nessun nakonec najde oporu v příslušníkovi kasty Strážců, kteří na orogény dohlížejí (a v případě potřeby redukují jejich populaci podobně jako dnes Dánové norky). Aniž to tuší, vytváří si náhradního otce ve Strážci, který kdysi „pečoval“ i o Essun, pro niž se stal symbolem všeho zla lidské společnosti.

Jemisinová tak zavrhla postavy válečníků, moudrých čarodějů nebo dospívajícíh předurčených k záchraně světa a místo toho rozpracovává témata mateřství, násilí v rodinách či nutnost volby mezi potomky. A také způsoby, jak se láska může změnit v nenávist, či zkoumání společnosti založené na útlaku některé skupiny. V Kamenném nebi se přitom odhalí, že kořeny pokřiveného vztahu mezi tišáky a orogény sahají až do dob před počátkem období, do dob, kdy na nebi ještě byla dcera otce Země Luna a lidský život byl „posvátný“. Příběh organicky ukazuje, jak snadné je začít na někoho nahlížet jako na ne úplně lidskou bytost a kam takový přístup neodvratně vede. Ale také to, že někdy je jediným řešením radikální změna a nový začátek. Přičemž, jak říká jedna z postav, jaká společnost bude a jak se bude chovat ke svým členům, je vždy otázka volby. Někdy se následky projeví hned, někdy rostou jako tlak v zemské kůře až k nekontrolovatelnému výbuchu.

Důležité přitom je, že Jemisinová není lacinou agitátorkou za sociální, rasovou nebo genderovou spravedlnost (ani náznakem se nenechává převálcovat idejemi jako například China Miéville), ale výbornou vypravěčkou. Její témata jsou přirozenou součástí příběhu, který dokonale využívá svět autorkou vytvořený. Platí to v rovině konkrétních dějových zvratů (vytváření nového typu spolu, souboje o zdroje, systém orogénie a magie), žánrových aluzí (obyvatelná geoda jako odkaz na tradiční podzemní trpasličí města v tolkienovských ságách) i metafor (porobení orogénů jako novodobé otrokářství i důsledek genetického inženýrství a zvrácených eugenických učení). A dokáže vše podat s výjimečnou grácií. Celá trilogie je stylizována jako monolog jedné z postav, jejíž identitu a vztah k Essun si můžeme jen domýšlet. Je proto plná různých odstínů ironie, pobavení, ale i nečekaných průhledů do budoucnosti i minulosti, stejně jako nepříjemných komentářů na téma praktičnosti a logiky ve světě, který se stává čím dál hůře obyvatelným. V českém vydání pak máme před sebou zatím nejkomplexnější překladatelský výkon Romana Tilcera, který si poradil nejen s komplikovanou terminologií Tišiny, ale především právě se zmíněnými vypravěčskými finesami a triky.

Kamenné nebe, stejně jako celou trilogii, psala Jemisinová pod vlivem semináře o možnostech využití moderní vědy v literatuře – a v případě třetího dílu navíc v době, kdy jí umírala matka. I to je důvod, proč se – pojetím, zpracováním, vypravěčskou koncepcí, ale i hloubkou emocí a těžkých voleb postav – trilogie vyděluje z průměrné fantasy produkce a je přesně tím dílem, které plně ukazuje potenciál žánru nikoliv jakožto zábavy, ale jako součásti vrcholné literatury. A jakkoliv se to nemusí řadě českých fanoušků, píšících do nakladatelství Host nebo na sociálních sítích rozhořčené komentáře o šílené propagandě, líbit, je to trilogie, která je důležitá i ve střední Evropě. Zvlášť v době, kdy se v Polsku fakticky znemožňuje potrat, a ženy se tak stávají inkubátory vlastněnými společností, nebo kdy u nás vláda v době koronaviru šmahem odepíše registrovaná partnerství jako cosi druhořadého a v podstatě další postradatelnou „volnočasovou“ aktivitu.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.