Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu

Zgustová, Monika
Oblečené k tanci na sněhu

recenze beletrie zahraniční

Příběhy žen z vězení a z nápravných táborů v Sovětském svazu za stalinismu i po něm nás vtáhnou do promrzlé sibiřské krajiny, ale i do rozpáleného Kazachstánu. Autorka knihy Monika Zgustová z rozhovorů, které s devíti ženami pořídila, vytvořila kompaktní a komplexní dílo, jež nestaví jen na depresivních obrazech: většina žen si z hraniční zkušenosti v gulagu odnesla něco dobrého a jejich zpovědi ukazují hloubku lidské krutosti a pomstychtivosti stejně jako krásu umění a pevnost přátelství.

Šťastné chviličky se zjevovaly jako motýli a hned zase letěly dál
Monika Zgustová
: Oblečené k tanci na sněhu. Příběhy žen, které přežily gulag. Přel. Renáta Sobolevičová, Argo, Praha, 2020, 254 s.

Nakladatelství Argo vydalo v podzimních dnech knihu pražské rodačky Moniky Zgustové Oblečené k tanci na sněhu, jež za názvem, na první pohled nevinným, ukrývá příběhy žen, které přežily pobyt ve vězeních a nápravných táborech v Sovětském svazu za stalinismu i po něm.

Autorka v šestnácti letech emigrovala do Spojených států amerických, ale dlouhodobě žije v Barceloně, kde spolupracuje s významnými deníky jako například El País nebo La Vanguardia. Zgustová je ve Španělsku známá svými překlady – do španělštiny či katalánštiny přeložila například Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, díla Bohumila Hrabala, Václava Havla, Milana Kundery nebo ruských spisovatelů, jako byli F. M. Dostojevskij, A. A. Achmatova či M. Cvetajeva.1

Zajímavým paradoxem knihy Oblečené k tanci na sněhu je, že autorka, zkušená překladatelka, ji napsala španělsky, do češtiny ji přeložila Renáta Sobolevičová. Stalo se tak údajně proto, aby kniha vyšla v českém jazyce co nejdříve. Sama autorka v úvodu však poznamenává, že do textu v několika případech mírně zasáhla, protože „nedovedla zkrotit autorský impulz“ (s. 9). Nicméně s konečnou podobou textu je prý spokojená. Kniha, která ve Španělsku získala již v roce 2017 cenu Cálamo, se tak dostává i k nám.

„Dílo na pomezí románu a literatury faktu“, jak se uvádí na obálce knihy, je po úvodu k českému vydání rozděleno na devět částí. Ty korespondují s monology hlavních „vypravěček“, se kterými Zgustová udělala rozhovory. Formát těchto rozhovorů se pravidelně opakuje: autorka se vydává na schůzku, obvykle do tzv. chruščovek – paneláků z 50. let – a stručně popisuje, jak ženy žijí. Překvapivě často i prozradí, s jakou známou osobností se tyto ženy během výkonu trestu setkaly – Stalinova „kampaň proti inteligenci“ se nevyhýbala ani mnohým slavným umělcům. Samotné vyprávění je rozděleno do několika částí, označených prostě číslicemi. Zgustová občasně do vyprávění vstupuje a rozhovor uzavírá několika větami ve formě epitafu. Velmi poutavé jsou názvy všech kapitol, které vždy odkazují na postavu z řecko-římské mytologie nebo Bible. Jaký osud asi doprovázel „Uvězněnou Pénelopé“ nebo „Eurydiké v podsvětí“? Nejedná se o nahodilý výmysl – mnohdy se přirovnání k těmto postavám neubrání přeživší ženy samy. V těchto titulech se zrcadlí i to, co je spojuje: láska ke kultuře, která se stává nepostradatelnou, neboť díky umění a kráse byly tyto ženy schopné přežít hrůzy gulagu.

Matrjoška příběhů
Kdo by však čekal „jen“ devět příběhů, bude překvapen. Dotazované ženy totiž nepředávají pouze svůj příběh, ale noří se do mnoha dalších, ať už jde o pohádky kočovných Evenků, nebo osudy lidí, které v nápravných táborech poznaly. Na jednu stranu jsou tak zachyceny životy těch, na něž se mohlo zapomenout, na druhou stranu se ukazuje, co mnohdy ženy drželo při životě – příběhy, literatura, básně, to vše jim vyživovalo duši a pomohlo, aby se nezbláznily a zachovaly si lidskou důstojnost.

Například Susanna Pečuro poznamenává, že „vzdělané a kultivované ženy žily déle než ostatní dívky“ (s. 58), Ella Markman podotýká, že skládání básní v gulagu pomáhalo zaměstnat mysl (s. 91), a konečně v příběhu Valentiny Ijevlevy, o níž Zgustová napsala román La noche de Valia (Valjina noc, do češtiny dosud nepřeloženo, 2013), se čtenář dozví, že jednodušší muži a ženy v gulagu pomírali jako mouchy (s. 155). Literatura se ukazuje jako zásadní prvek pro přežití, „kousek civilizace v barbarství“ (s. 121), a má vliv i na další generaci – Galja Safonova, která se narodila v gulagu ve 40. letech, si snad nejvíce cenila dětských knih, které jí vyráběly vězeňkyně, a ponechala si je po celý život. Po odpykání trestu se tak většina žen literatuře či umění buď věnuje profesně – píší knihy, organizují kulturní akce –, nebo jsou vášnivými čtenářkami, jejichž domovy zdobí rozsáhlé knihovny.

Vedle literatury se pak jako další důležitý prvek ukázala oslava krásy, kterou byly tyto ženy schopny nalézt okolo sebe – oceňovaly (mimo jiné) krásu sněhu, měsíčního svitu, třpytu sněhových vloček (s. 38) či polární záře a divokých květů (s. 59). První zpovídaná, Zajara Vesjolaja, o svém převozu v železničním vagonu prozrazuje: „… soustředila jsem se, abych nevnímala, jak je přeplněný lidskými troskami“ (s. 20), pouští se do své první básně a zaměřuje se na krásu toho, co vidí kolem sebe (s. 24), stejně jako Susanna Pečuro: „Sledovala jsem krajinu skrz mříže a nemohla jsem jinak než se těšit z té nádhery prozářené světlem“ (s. 57).

Mimo literaturu a krásu tyto ženy intenzivně prožívaly i zlomová setkání s láskou nebo vytvářely pevná, neotřesitelná přátelství. Tato přátelství se vynořují i v čtenářsky lákavých příbězích o známých osobnostech, mezi nimiž vyčnívá Boris Pasternak. V rámci rozhovoru s „Juditou dvacátého století“ Ellou Markman například Zgustová přidala před hlavní vyprávění dopisy, které Pasternakovi psala Ariadna Efron, dcera známé básnířky Mariny Cvetajevy. Irina Jemeljanova pak v samém závěru vypráví o své matce, Pasternakově „poslední lásce“ Olze Ivinské, podle níž laureát Nobelovy ceny vytvořil postavu Lary2 ze svého nejznámějšího románu Doktor Živago (1957). Irina, stejně jako její matka, byla díky známosti s Pasternakem odsouzena k nuceným pracím – dokonce si i část trestu odpykávaly na stejném místě. Navzdory snaze režimu zbavit se Pasternakových „nepohodlných“ nejbližších obě gulag přežily.

Píseň Mnémosyné
I když u žádné z žen autorka neuvádí přesná data narození ani rok, kdy k rozhovorům došlo, symbolický předěl publikace tvoří fotografická příloha – po ní následují rozhovory, které Zgustová uskutečnila s „mladšími ročníky“. A tak se v knize objevuje život v gulagu pohledem dětí, které se buď v táborech narodily, nebo byly nuceny k nekonečnému přesunu z místa na místo, jako v případě Janiny Misik, která poznala život nejen na Sibiři, ale i v Uzbekistánu a tehdejší Persii a Libanonu, než se dostala do Anglie.

Mnohem rafinovanější formy útlaku se ukazují v příběhu známé disidentky Natalji Gorbaněvské. Ta jako jedna z osmi demonstrantů protestovala v roce 1968 na moskevském Rudém náměstí proti okupaci Československa. V roce 1969 ji umístili – údajně s diagnostikovanou schizofrenií – do tzv. psychušky, psychiatrické léčebny, kde jí byly podávány léky, po nichž docházelo ke ztrátám paměti. To byl asi ten nejhorší trest – když už se Gorbaněvské podařilo získat knihu, s hrůzou zjišťovala, že si v půlce strany nepamatuje, co před chvílí četla. Trvalo dva roky, než ji propustili na svobodu. Tato zkušenost byla natolik trýznivá, že Gorbaněvskaja prohlašuje: „Vyměnila bych je nikoli za tři, ale sedm let v gulagu!“ (s. 169). Režim ji tedy připravil o poslední útěchu, literaturu – a zaútočil na schopnost uchovat vše v paměti.

Zgustová však nevytvořila knihu, která by byla naplněná jen depresivními obrazy. Většina žen si z hraniční zkušenosti v gulagu odnesla něco dobrého: „Pobyt na Sibiři byl tak obohacující!“ (s. 44), tvrdí Zajara Vesjolaja. Ona i mnohé další ženy totiž v banálním světě „venku“ lehce rozlišovaly, co je hodnotné a co je jen náhražka, poznaly váhu opravdového přátelství, naučily se hledat krásu ve všednosti a dokázaly se „upnout na každou šťastnou chviličku, jež se zjevovaly jako motýli, a hned zase letěly dál“ (s. 154). Nicméně návrat do „normálu“ nebyl pro tyto ženy jednoduchý, a to nejen kvůli oficiálním nařízením – nemohly například žít ve velkých městech –, ale i kvůli odmítavému postoji, který v lidech jako bývalé vězeňkyně vzbuzovaly. A tak například Jelena Korybut-Daszkiewicz, která zažila drsné podmínky v dolech, podotýká: „Gulag byl ztrátou času, zdraví, energie“ (s. 120).

Monika Zgustová si je nejspíš vědoma, že její kniha vyvolá ve čtenáři zájem o další prozkoumávání tohoto období sovětských dějin, protože publikaci uzavírá stručným přehledem literatury, která se tomuto tématu věnuje. Autorka vytvořila pozoruhodné dílo, kompaktní, neidealizující, plné literatury, kultury a drásavých životních příběhů, které čtenářstvo vtáhnou do promrzlé sibiřské krajiny, ale i rozpáleného Kazachstánu. Monology zpovídaných žen představují hloubku lidské krutosti a pomstychtivosti, stejně jako krásu umění a pevnost přátelství. Tato sladkobolná píseň paměti, na jejíchž stránkách se objevují sibiřští šamani, básně táborových vězňů, tzv. zeků, a které křižují havrani, černé automobily NKVD, by českým čtenářům rozhodně neměla uniknout.

 

1. V článku je dodržován úzus, který je obsažen v knize – ženská jména se nepřechylují, byť si je autorka článku vědoma, že některá ze jmen jsou již zavedená v jiné formě, jako například Achmatovová či Cvetajevová.zpět 
2. Pasternakova žena Zinaida trvala na tom, že postava Lary byla vytvořená především podle ní: „Byla jsem přesvědčená, že od té paní (Olgy) přejal jen vnější vzhled, neboť pokud jde o životní osudy a povahu, popsal až do nejmenších podrobností mě.“ Fédorovski, Vladimír. Manželské skandály. Praha: Brána, 2002, s. 112. Pasternakova praneteř Anna Pasternaková však toto tvrzení vyvrací ve své knize Lara. Skutečný příběh, který inspiroval román Doktor Živago (vydalo nakladatelství Jota, Brno, 2017). zpět 

 

© Markéta Šimková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Karel Huněk, 22.03.2021 16:58
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Dámy k tomu přistupují s jinou citlivostí než páni. Na otázku, co s tím, lze tedy odpovědět, že pokud si autorka/překladatelka/redaktorka... nepřeje přechylovat, nepřechyluj, muži. Přeje-li si přechylovat, přechyluj. Na celé této nekonečné diskusi je už hlavně protivné olivově vousaté pomrkávání.
Vložil: E. U. Garp, 22.03.2021 14:22
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Tak to je výborné, že pevně zastáváte. A co my ostatní s tím?
Vložil: Jana Valdrová, 22.03.2021 10:38
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
O přechylování nepřechýlených příjmení mám kapitolu ve své knize Reprezentace ženství. Před válkou se vyskytovalo obojí, a mnohonárodnostní stát to neřešil. Pak prezident Beneš nařídil "degermanizovat všechno, i jména", a vykonaly to národní výbory. Pevně zastávám stanovisko nekomolit příjmení těm,... jež je nemají přechýlené, a už vůbec nepřechylovat podruhé, např. Cvetajevová, Sigurdardóttirová. Podle mě neexistuje český kontext, v němž by se nedalo použít cizí nepřechýlené jméno, a ovšem také české (Krejčí apod.).
Vložil: Kateřina Krištůfková, 01.12.2020 12:42
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Marie: Ano, vím, o to víc mě to zajímá. Jména jsou často problém obecně, protože když nepřechylujete a ještě se vám k tomu přidá nesklonné křestní jméno, dost špatně se s tím pracuje.
Vložil: Marie, 01.12.2020 12:06
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Kateřina Krištůfková: Zajímavé, přitom ale Příručka taky uvádí Karenina bez Kareniny
Vložil: Kateřina Krištůfková, 01.12.2020 11:49
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Dobrý den, trochu jsem se v té diskusi ztratila. Příručka k tématu říká: "Slovanská příjmení zakončená na -ov, -ev, -in, která jsou původem přídavná jména přivlastňovací, tvoří ve výchozím jazyce vlastní ženské podoby, např. Malcev –? Malceva. V českých textech (včetně zápisů do matriky) tato jména... buď přechylujeme pomocí přípony -ová (Malcev –? Malcevová), nebo v nich lze použít původní podoby přechýlené ve výchozím jazyce: Mladenov –? Mladenovová i Mladenova, Zajcev –? Zajcevová i Zajceva, Voronin –? Voroninová i Voronina. Při skloňování těchto ženských příjmení vycházíme z podob přechýlených podle české mluvnice: 2. p. Mladenovové, Zajcevové, Voroninové." Ale jestli tomu rozumím správně, pak paní Sobolevičová skloňuje Cvetajeva, bez Cvetajevy, ačkoli tuto variantu Příručka jako možnou neuvádí? Řeším to teď v jedné knize, proto mě to zajímá.
Vložil: Markéta Šimková, 30.11.2020 23:29
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Dobrý den, děkuji paní překladatelce za poznámky k překladu. Jen abych uvedla na pravou míru svou poznámkou pod čarou - nijak jsem v ní nehodnotila, která varianta je "správně" nebo "ideální". Pouze jsem chtěla zamezit dotazům, proč příjmení v recenzi uvádím tak, jak je uvádím, když je někdo již může... znát v onom zakončení na -ovová. To je celé. Kniha je to výborná a překlad se čte moc dobře, díky za něj.
Vložil: E. U. Garp, 30.11.2020 22:14
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Jo takhle :) :) :)
Vložil: Renáta Sobolevičová, 30.11.2020 22:11
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
No vždyť, a ten postoj k zachování či nezachování flexe v češtině je přímým odrazem onoho světonázoru. Který s tím souvisí dost, protože přechylují lidé, kteří mají tendenci všechno počešťovat, což se v knize zasazené do mnoha různých cizích prostředí opravdu nehodí. Že to nikoho nezajímá (a o co se... teda lidi zajímají?) – kdybych zadávala knihu k překladu, tak bych celkové založení překladatele považovala jako jedno z nejzásadnějších kritérií. Ta flexe je přirozená u českých jmen, u cizích zrovna ne, tam je to naopak objektivně dost hrubý zásah do osobní integrity nositele jména. "Mezinárodní kontakty" jsem uvedla, protože jsme to akorát před pár minutami řešili jinde, a abych ukázala, že i jiným slovanským národům zní české přechylování cizích jmen nanejvýš bizarně, žádné důkazy autority jsem předkládat nepotřebovala. Dál se k tomu už nebudu vyjadřovat, protože to začíná být jak debata někde na Facebooku.
Vložil: Josef K. , 30.11.2020 22:03
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Odhalit světonázor kohokoli nebylo nikdy jednodušší! Teď ještě začít na základě podobných odhalení vyvozovat důsledky.
Vložil: E. U. Garp, 30.11.2020 21:24
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
No, pomalu s tou flintou. Přístup k přechylování snad vyjadřuje spíš než světonázor překladatele jeho postoj k zachování či nezachování přirozené flexe v češtině... Co má překladatelův světonázor co dělat s kvalitou knihy, mi není jasné už vůbec (a proč by měl vlastně někoho zajímat?). Že má paní Sobolevičová... mezinárodní kontakty, je hezké, ale to samo o sobě žádný zdroj autority nepředstavuje. A vydávat vlastní vkus (tvary s -ová se mi nelíbí) za obecně platnou pravdu (cokoli zní lépe než tvary s -ová)? Ale no tak...
Vložil: Renáta Sobolevičová, 30.11.2020 20:56
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Ano, jsou to žabomyší diskuse (poznámka, že někdo jiný má něco blbě a jenom já to mám správně je mimořádně trapná, na iLiteratuře bych čekala kultivovanější projev. Nikoho dalšího vůbec nezmiňuji a ani nemám potřebu se s někým srovnávat), nicméně to, že tvar na -ová by měl být rozšířenější a ideál,... nepřímo tvrdí na prvním místě autorka recenze, proto jsem právě měla potřebu se vůči tomu vymezit, tím spíš, mají-li být tedy správné oba tvary. Nakonec je to i otázka vkusu – Achmatova a Cvetajeva znějí nepoměrně lépe, jako nakonec cokoli bez -ová – teď jsme si zrovna před chvílí s polským redaktorem jednoho italského nakladatelství a překladatelem, po kterém rediguji, oddechli, když jsme se všichni tři shodli, že ta koncovka je u cizích jmen příšerná a používat ji nemusíme. S kvalitou knihy to však souvisí, přístup k přechylování vyjadřuje celkem jasně světonázor překladatele a záliba v přechylování by v tomto případě zcela neodpovídala duchu celé knihy.
Vložil: Michal Švec, 30.11.2020 18:42
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Nechci do toho moc zabrušovat, ale ohledně ne/přechylování není Databáze autorit ČR zrovna relevantní zdroj argumentace, protože do ní se v souladu s "Metodikou tvorby personálních autorit podle RDA" uvádějí jména zahraničních autorek obvykle v nepřechýlené verzi (viz skoro jakékoli heslo vč. např.... J. K. Rowling). Relevantní je naopak Internetová jazyková příručka AV ČR, která jasně říká, že u slovanských příjmení zakončených na -ov, -ev, -in je správně jak přechýlená, tak nepřechýlená varianta. Sám proti nepřechylování nic nemám, jen mi nepřijde správné tvrdit, že je to jediná správná možnost nebo že je v češtině u daných autorek zavedená (vydané knihy totiž dokládají pravý opak). Ale jsou to žabomyší války, knize o důležitém tématu přeji hlavně hodně spokojených čtenářů a čtenářek.
Vložil: Anna, 30.11.2020 17:30
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Ráda bych diskusi ohledně ruských jmen, která vůbec nevypovídají o kvalitě recenzované knihy, ukončila s odkazem na bázi autorit NK: Anna Achmatova - https://aleph.nkp.cz/F/PNDI4PBP6FUPQRRLHRX4IGSSI7IRE6YM34HMAVKPDHHL95QATV-09800?func=find-acc&acc_sequence=000002221 a Marina Cvetajeva: leph.nkp.cz/F/PNDI4PBP6FUPQRRLHRX4IGSSI7IRE6YM34HMAVKPDHHL95QATV-13908?func=find-acc&acc_sequence=000140098 Estetické... hledisko je samozřejmě v tomto "sporu" irelevatntní.
Vložil: Meh, 29.11.2020 22:48
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
No vida, tak Štroblová to měla blbě, Vrbová to měla blbě, Zábrana to měl blbě, v Odeonu to měli blbě, v Mladé frontě to měli blbě, v Československém spisovateli to měli blbě, ve Votobii to měli blbě, jenom Sobolevičová to má dobře. Tady se člověk dozví věcí...
Vložil: Michal Švec, 29.11.2020 21:04
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Nepřechylovat je v pořádku, na to máte právo a Vašim důvodům v rámci knihy rozumím a vůbec nic proti nim nemám. Ale tvrdit, že přechýlená ruská příjmení nejsou v češtině správné tvary a že jsou nežádoucí, je docela lapsus. Myslím, že tou "zavedeností" autorka článku (která se mimochodem k ne/správnosti... přechylování vůbec nevyjadřuje a je pochvalné, že v recenzi nejen dodržuje úzus v knize, ale ještě to velmi korektně vysvětluje v poznámce) vůbec nemyslela, že jsou tyto tvary "rozšířenější mezi laickou veřejností", ale že je jejich užívání v češtině tradičně prostě běžnější. Ono se stačí podívat na velkou většinu českých vydání poezie těchto dvou básnířek - že by jejich čeští překladatelé, nakladatelé a redaktoří byli všichni laická veřejnost, tomu se mi nějak nechce věřit.
Vložil: Renáta Sobolevičová, 29.11.2020 14:03
Zgustová, Monika: Oblečené k tanci na sněhu
Dobrý den, jako překladatelka knihy si dovolím poznámku ohledně těch údajně "správných" tvarů ve stylu Achmatovová či Cvetajevová – tvary ruských příjmení jsme spolu s redaktorkou knihy Annou Tkáčovou rozsáhle konzultovaly, mj. s rusistkou Ritou Lyons Kindlerovou, a došly jsme k jednoznačnému závěru,... že správné tvary jsou Achmatova a Cvetajeva. Ty první jsou mezi laickou veřejností možná rozšířenější a v tomto smyslu by je šlo tedy považovat za "zavedené", ale správné nejsou a když už nic jiného, jsou neestetické (i když tomu tak není, na první pohled působí jako dvojité přechýlení) a nelibozvučné; a chtěly jsme se jim s redaktorkou jednoznačně vyhnout. Myslím, že je na místě na to upozornit, aby se užití nežádoucích tvarů zakončených na -ovová dále nepropagovalo.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1325x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce