Nesse, Randolph M.: Proč je dobré cítit se špatně

Nesse, Randolph M.
Proč je dobré cítit se špatně

recenze přírodní vědy

Proč existuje smutek, žal nebo žárlivost? Jsou špatná nálada či úzkost opravdu něčím, čemu je nutné se vždy a za každou cenu bránit? Co je příčinou duševních poruch a proč jsou tak časté? Jaký význam hrají v našem životě emoce a jak vznikly? Zodpovězení těchto otázek není důležité jen pro hlubší porozumění lidské mysli, ale mohlo by přispět také k lepší psychiatrické péči. Ve snaze je vyřešit se však často zapomíná na jeden důležitý faktor: evoluci.

Evoluční pohled na psychiatrii
Randolph M. Nesse
: Proč je dobré cítit se špatně: Vhledy z pomezí evoluční psychiatrie. Přel. Kateřina Ctiborová, Dybbuk, 2020, 384 s.

Lidská mysl je bezpochyby jednou z nejkomplexnějších a nejzáhadnějších entit v celém dosud známém vesmíru a lidstvo se jejím tajemstvím snaží porozumět už tisíce let. Ačkoli nad jejími schopnostmi někdy nezbývá než žasnout, při bližším pohledu je zřejmé, že není ani zdaleka dokonalá, jak dokládá třeba hojný výskyt nejrůznějších duševních poruch či nepříjemných a nežádoucích pocitů, bez nichž by jistě byl život mnohem příjemnější. Co jsou to vůbec duševní poruchy a jak vznikají? Co je jejich příčinou? Odpověď na tyto otázky zůstává i přes úžasný vědecký a lékařský pokrok posledních desetiletí nejasná. Ukazuje se totiž, že přístup založený pouze na hledání specifických variant genů nebo poškozených mozkových obvodů kýžené rozuzlení pravděpodobně nepřinese. Co by jej přineslo nebo nás k němu alespoň přiblížilo? Americký lékař, vědec a spisovatel Randolph M. Nesse (nar. 1948) v knize Proč je dobré cítit se špatně (Good Reasons for Bad Feelings, 2019) tvrdí, že často opomíjeným faktorem, který by na celou problematiku mohl vrhnout nové světlo, je evoluce, respektive přírodní výběr.

Význam emocí a nálad
Jak ale může evoluce objasnit existenci špatných pocitů, nebo dokonce duševních poruch? Sám autor k tématu zpočátku stejně jako řada jeho kolegů přistupoval tak, že se pokoušel na nemoci pohlížet jako na adaptace. Záhy si však uvědomil, že tento úhel pohledu je hluboce mylný, protože onemocnění jako taková evoluční vysvětlení nemají. Evoluční hledisko může ovšem pomoct vysvětlit, proč je naše tělo k nemocem náchylné, a právě o to se snaží obor evoluční psychiatrie. Jak Nesse upozorňuje hned v druhé z celkem čtrnácti kapitol (rozdělených do čtyř částí), duševní poruchy se od jiných nemocí v mnohém liší. Nejenže nemají specifické příčiny (jedna příčina může vyústit ve více poruch a jedna porucha může mít více příčin), ale problematická je i sama diagnóza. Nejsou totiž k dispozici žádné laboratorní testy, a řídí-li se lékař pouze zjištěnými symptomy, leckdy zjistí, že odpovídají hned několika chorobám. Symptomy se navíc často zaměňují za samotnou nemoc, což je podle autora zásadní problém, neboť to ignoruje fakt, že negativní pocity, například smutek nebo špatná nálada, nejsou inherentně špatné a mají své evoluční opodstatnění.

Nepříjemné emoce jsou stejně jako ty příjemné produktem přírodního výběru, jelikož jedincům pomáhají dosahovat určitých cílů (například rozmnožit se, vyhnout se predátorům, efektivně využívat potravní zdroje) a zvyšovat tak jejich zdatnost. Například samec, jenž zcela postrádá pocit žárlivosti, riskuje, že bude vychovávat cizí potomky, a jedinec, který nepociťuje strach, když se setká s nějakou hrozbou (třeba dravcem), se zase k výchově potomků nejspíš ani nedopracuje. Nicméně na emoce, ať už pozitivní, nebo negativní, a jejich užitečnost je vždy nutné pohlížet v kontextu dané situace. Namísto otázky, jaká je funkce kupříkladu špatné nálady, bychom se tak měli ptát, v jakých situacích poskytuje špatná nálada (evoluční) výhodu. Emoce nebo obecně nálada nám pomáhá rozhodovat se a dosahovat cílů (maximalizovat úspěch), aniž bychom museli o každém svém kroku přemýšlet, což by vyžadovalo zpracovat takové množství informací, že by se člověk patrně ani nepohnul z místa: „O schopnosti mít náladu lze říct, že má obecnou funkci: nálada přerozděluje investice v podobě času, snahy, zdrojů a podstupování rizika tak, aby se v proměnlivě příznivých situacích maximalizovala darwinovská zdatnost.“

Problém ovšem nastává, když se systémy regulující náladu porouchají (je-li například jejich citlivost příliš nízká či naopak moc vysoká, nebo reagují-li na neadekvátní podněty, a podobně). Typickým příkladem selhání náladovosti je bipolární porucha, při níž se nálada po odeznění situace nevrací do normální polohy, ale uvázne ve zpětnovazebné smyčce a pohybuje se v dlouhodobých intervalech od jedné krajnosti ke druhé. Uvedené platí i pro jiné „nežádoucí“ stavy mysli, třeba paniku. I ta je totiž v jistých situacích užitečná (úprk před nebezpečím), ale systém se občas porouchá a může navozovat panickou reakci i tehdy, kdy je to zcela nevhodné a nežádoucí. Proč ale vůbec k těmto poruchám dochází? Jak je možné, že nás právě evoluce podobných hloupých nedostatků nezbavila? Příčin je hned několik. Řada těchto mechanismů totiž vznikla v minulosti za naprosto odlišných podmínek a s těmi současnými se zatím nedokáže vyrovnat, takže může snadno dojít k „poruše“. Přírodní výběr navíc není všemocný a nedokáže vyřešit každý problém, zejména pokud daný problém příliš nesnižuje zdatnost jedince. V evoluci krom toho často platí pravidlo „něco za něco“, tedy že vše má své výhody i nevýhody. Daní za obecně dobrou funkčnost systému může být, že se za určitých situací pokazí nebo spustí falešný poplach, leč lepší falešný poplach než smrt.

Od lásky k závislosti
Nesse však nezůstává jen u emocí a špatné nálady. V druhé polovině knihy se vydává do několika dalších zákoutí lidské mysli, včetně problematického altruismu či pomoci druhým. Představuje zde klasické koncepce, které se existenci altruistického chování snažily vysvětlit, například skupinový výběr, příbuzenský výběr nebo výměnu laskavostí mezi nepříbuznými jedinci (reciproční altruismus), a uvažuje, jakým způsobem evoluce podobného typu chování ovlivňovala vývoj emocí (například zrada vyvolává špatné pocity, kdežto spolupráce dobré). U člověka hrál však při vývoji altruistického chování důležitou roli také kulturní skupinový výběr a výběr sociální. Podle Nesseho má ale „sociální výběr velké důsledky pro duševní poruchy“, neboť v nás vyvolává neustále starosti ohledně toho, co si o nás myslí druzí, a jde ruku v ruce se sociální úzkostí, jež je „cenou, kterou platíme za hluboké vztahy“. Od altruismu autor volně přechází k významu nevědomí a vytěsnění, jež člověku umožňují nevěnovat se zbytečným věcem či myšlenkám. Výsledkem neschopnosti nechat některá rozhodnutí či úvahy na nevědomí může být obsedantně-kompulzivní porucha.

Ve čtvrté části knihy se autor z evoluční perspektivy podívá také na sexuální problémy (nepřítomnost vzrušení u žen i mužů, asynchronní vyvrcholení či záhady ženského orgasmu) nebo poruchy příjmu potravy (obezita, mentální anorexie a bulimie), které lze připsat na vrub tomu, že naše regulační systémy, vyvinuté před desítkami tisíc let, nejsou připravené na současnou hojnost potravy a minimum pohybu. Dostane se i na zneužívání návykových látek: moderní velmi čisté drogy útočí nebývalou silou na užitečné regulační mechanismy v těle, například systém odměny, a zcela je vychylují z rovnováhy. V závěrečné kapitole se potom autor naplno vrací k duševním poruchám, zejména ke schizofrenii a autismu, jež podle něj mohou být dvěma stranami téže mince. I na tyto poruchy lze nahlížet z evolučního hlediska. Jejich existenci lze totiž podle jedné z hypotéz objasnit tím, že jsou určitou daní („něco za něco“) za naše výtečné duševní schopnosti (například alely, které ovlivňují naše kognitivní schopnosti, možná souvisejí i se schizofrenií, respektive autismem). Existují ale i jiná vysvětlení.

Evoluční psychiatrie podle Nesseho rozhodně nemá ambici nahrazovat v psychiatrii stávající metody, ale měla by se stát jejich nedílným doplňkem, mostem, který propojí různé dílčí přístupy, neboť lékařům ukáže nemoci ze zcela nového úhlu, který může léčbu usnadnit a zefektivnit. Přestože v knize skromně dodává, že mnohé z předložených úvah a hypotéz jsou stále jen spekulacemi, jež se s realitou nakonec mohou více či méně minout, důkazy, jež přináší, jsou poměrně přesvědčivé a zájemcům o evoluci a evoluční biologii budou alespoň z obecného hlediska do značné míry povědomé: například z Chování R. Sapolskeho, jež se věnuje altruismu, nevědomého posuzování či manipulacím s dopaminovým systémem odměny. Je tak vlastně docela překvapivé, že někteří psychiatři, a podle Nesseho svědectví jich není vůbec málo, evoluci zcela ignorují, nebo v ni dokonce ani nevěří, což je u odborníků věnujících se studiu živých organismů překvapivé až zarážející. Koneckonců v biologii (a medicína je vlastně aplikovanou biologií), nedává bez evoluce smysl vůbec nic, parafrázujeme-li výrok Theodosia Dobzhanského, a kniha Proč je dobré cítit se špatně je toho báječnou ukázkou. Vytknout jí snad lze jen občas až přílišné odbočky či tendenci uvádět všechna možná konkurenční vysvětlení různých jevů, což místy zamlžuje pointu i autorův skutečný názor. Nicméně to jsou pouze drobnosti, které důležitost knihy nijak nesnižují.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 762x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce