Noiville, Florence: Zpověď kleptomanky

Noiville, Florence
Zpověď kleptomanky

recenze beletrie zahraniční

Hlavní hrdinkou novely není ani tak manželka francouzského ministra financí Valentine de Lestrangeová jako její podivná duševní porucha. Na příběhu zasazeném v kulisách bohatého a dobře zaopatřeného života se o kleptomanii dozvídáme víc a víc. Snaha o osvětu se však místy tluče s vyprávěním jako takovým.

Kolísavá sonda do nitra kleptomanů
Florence Noiville
: Zpověď kleptomanky. Přel. Tomáš Havel, Euromedia – Odeon, Praha, 2020, 176 s.

Florence Noiville se proslavila především jako literární publicistka a dlouholetá redaktorka francouzského deníku Le Monde, kde mimo jiné vycházely její rozhovory s významnými světovými autory, například s nositeli Nobelovy ceny za literaturu Hertou Müllerovou či Mariem Vargasem Llosou, ale také s Milanem Kunderou. Z těchto rozhovorů a portrétů vznikla souborná kniha Literary Miniatures (Seagulls Books, 2013), která vyšla i ve francouzštině pod názvem Écrire, c’est comme l’amour (Autrement, 2016). Noiville se mimo novinářskou a esejistickou činnost věnuje také psaní knížek pro děti a především románové tvorbě, v níž propojuje literární postupy s poznatky z neurologie. V tomto duchu se nese i její zatím poslední beletristické dílo Zpověď kleptomanky (Confessions d’une Cleptomane, Stock 2018), které se letos v překladu dostává k českým čtenářům jako vůbec první autorčin text.

Literárně neprobádaný vnitřní svět kleptomanů ukazuje Florence Noiville na příběhu Valentine de Lestrangeové, kunsthistoričky a tak trochu manželky z povolání. Valentine pochází z dobrých poměrů, od své rodiny však vedle bohatého ekonomického a kulturního zázemí dostala do vínku také onu podivnou úchylku, lékařským termínem poruchu. U její babičky spustil kleptomanii traumatický zážitek z existenční nouze během irského hladomoru, kdy musela krást jídlo, aby vůbec přežila. Nutkání ke krádežím však přetrvalo a zakódovalo se v rodinném genu.

Valentine na rozdíl od svých předků nedostatkem nikdy netrpěla, obzvláště poté, co se vdala za úspěšného bankéře Pierra-Antoina Berga. V jejím případě tak zděděnou kleptomanii aktivuje přetrvávající strach z životní nudy, k níž blahobyt přirozeně svádí. Prostředí nejvyšší společenské třídy, které Noiville věrohodně vykresluje třeba pomocí častých odkazů na umění, filozofii a vybraná francouzská vína, zde hraje klíčovou roli a čtenáři lépe umožňuje v kontextu kleptomanie podchytit zásadní fakt – Valentine k ní nežene potřeba obohacovat se o další drahé šály, boty, kufříky a kabáty, obzvláště když si je může kdykoliv dovolit, její hlavní motivací je podvědomá touha po adrenalinu a napětí pramenícímu z porušování zapovězeného.

Pro Valentine její kleptomanie dosud nepředstavovala výraznější problém, vnímala ji jako přirozenou součást svého života. To se ovšem mění ve chvíli, kdy se její počestný a pracovitý manžel stane ministrem financí, tedy jednou z předních postav veřejného života, a Valentine pochopí, že by jej svými kleptomanskými vrtochy mohla ohrozit. Nechce narušit jejich harmonické soužití, a tak se jakožto milující a oddaná manželka rozhodne svému vnitřnímu démonu čelit. Knihu tedy lze číst i jako příběh ženy, která se v pokročilejším věku odhodlá hledat pravdu o sobě samé a o své vědecky nepříliš objasněné nemoci, aby nakonec nalezla mnohem krutější pravdu někde zcela jinde. Tuto obecnější situaci ovšem Noiville ve své novele tolik nerozvíjí, respektive ji upozaďuje na úkor podrobného zkoumání kleptomanie.

Zatímco nosné téma knihy i její děj jsou poměrně jasně dané, styl už tak ucelený není a spíše pokulhává. Autorka zřejmě ve snaze učinit knihu i po stránce výstavby textu zajímavější, výstřednější, tak trochu experimentální, dává svému příběhu postmoderní formální rámec. Místy narušuje narativní strukturu příběhu vyloženě odbornými neurologickými a psychologickými pasážemi o kleptomanii, místy přepisem internetových diskusí na toto téma; expresivní jazyk střídá sušší publicistický. Přitom literární pasáže slouží v knize osvětlování záhadného fenoménu nejefektivněji. Líčení Valentininy rodinné historie, její podrobné a dobře napsané introspekce, obecně snaha přiblížit prožitky, emoce a motivace někoho, kdo kleptomanií trpí – to všechno působí na čtenáře mnohem hlouběji a umožňuje mu lépe se ztotožnit s psychologicky odlišně fungujícím člověkem. Při zmíněné strukturní fragmentárnosti, a tudíž i stylistické rozkolísanosti však není zcela jasné, máme-li knihu číst jako čistě epický románový text, nebo spíše jako jakýsi hybrid mezi beletrií a naučnou literaturou. Snaha o propojení těchto dvou složek se nedaří, místy je příliš očividná a neobratná. V závěru tak toto mísení bohužel narušuje i dramatickou eskalaci jinak poutavého příběhu. Jeho univerzálnější přesah, pokud zde vůbec nějaký je, rovněž vyznívá do ztracena.

Zpověď kleptomanky lze navzdory nedostatkům doporučit čtenářům, kteří se o tomto specifickém a do určité míry okrajovém tématu chtějí lehčí formou něco málo dozvědět. Po literární stránce však kniha z průměru nevyčnívá.

 

© Jan Kubelka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 440x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce