Forró, Tomáš: Donbas

Forró, Tomáš
Donbas

recenze sociologie

Jedno místo, jeden čas, postavy mluvící často stejným jazykem, ale rozdělené prudkou nenávistí. Všechny je uvádí na scénu své knihy reportér Forró a sám zastává roli aktéra, který se úporně snaží pochopit obě strany. A daří se mu to.

Konflikt, o kterém nechceme nic vědět. A přitom je tak blízko
Tomáš Forró
: Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu. Přel. Ondřej Mrázek, Paseka, Praha 2020, 416 s.

Tomáš Forró (nar. 1979) je uznávaný slovenský reportér, který píše o krizových oblastech a vojenských konfliktech na celém světě, publikoval mimo jiné reportáže o zemětřesení v Ekvádoru, občanské válce v Kolumbii a aktuální krizi ve Venezuele. V loňském roce však na Slovensku vydal knihu o konfliktu, který je nám geograficky mnohem bližší: Donbas. Svadobný apartmán v hoteli Vojna. Ta nedávno vyšla česky pod názvem Donbas. Reportáž z ukrajinského konfliktu.

Na základě studia odborné literatury, konzultací s odborníky, ale hlavně osobních pobytů na obou stranách válečné fronty v ní podává plastický a mnohovrstevnatý obraz tamních událostí. Přibližuje jejich hlubší historický kontext. (Tím je podle autora dlouhodobá ruská politika, která je založena na hrozbě rozštěpení států, které se snaží o opuštění mocenské sféry Moskvy. „Uskutečňuje se prosazováním nezávislosti místních menšin na úkor teritoriální integrity existujících států“, jak se již dříve stalo v Abcházii, proruském separatistickém regionu v Gruzii.) Snaží se také specifikovat konkrétní záměry Moskvy, podle autora nešlo o přímé dobytí Donbasu a jeho anexi, ale o destabilizaci kyjevského režimu.

Vojáci a civilisté
Především ale Forró vypráví příběhy konkrétních aktérů, civilistů vyhnaných ze svých domovů a nevlídně přijímaných jak v Rusku, tak ve zbytku Ukrajiny, ale také bojovníků z obou stran konfliktu. Ty na frontu přivedly různé důvody: potřeba bojovat proti Rusům (jako Gruzínce Mamuku, který aktivně bojuje s ruskou agresí už od čtrnácti let), nebo naopak touha bojovat proti „zkaženému Západu“. Další významnou motivací byla pro některé rovněž snaha uniknout vlastní kriminální minulosti.

I většinu těchto vojáků ale nakonec autor ukazuje jako oběti. V „Novorusku“ se jim – navzdory zásluhám – nedostává očekávaného kariérního postupu, případně jsou někteří odesláni bojovat do Sýrie, kde podezřele často hynou v boji (Moskva tak prý „snižuje stavy nepotřebných jednotek, šetří na žoldech a zároveň se tím zbavuje stovek očí, které toho o Ukrajině vědí příliš“). Když byl zmíněný Mamuka při jedné vojenské akci na Ukrajině málem zabit nepřáteli, šlo podle něj o záměr jeho vlastních ukrajinských velitelů. (Pro vedení státu se prý totiž stali Gruzínci nepohodlnými poté, co byl z Ukrajiny vykázán bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili. Ten předtím na Ukrajině získal funkci gubernátora s agendou rázného boje proti korupci, ale dostal se proto do ostrého sporu s prezidentem Porošenkem.)

Autor vedle sebe staví také osobní hrdinství a nasazení vojáků, které v konfrontaci s obyčejným životem jejich spoluobčanů působí až tragikomicky. Tak například tajný ukrajinský agent Meklaud musí na začátku východoukrajinského konfliktu až do Kyjeva, protože je oficiálně vojákem ve výslužbě a musí žádat o opětovné přijetí do armády: „Ovšem v armádní registrační kanceláři sedí mladá úřednice a donekonečna mu opakuje, že musí nejdříve přinést svoje vojenské doklady z Doněcku. Zeptá se jí, jestli neslyšela o tom, že Doněck je obsazený nepřítelem. Když se tam vrátí, zabijí ho. Úřednice jen znuděně krčí rameny.“

A když se chce český kriminálník Jura bojující v řadách separatistů v době pravidelné „služby“ dostat do svého zákopu, musí si tam svůj kulomet osobně sám přivézt. Občas se prý nad ním někdo slituje a zavolá mu taxík, jinak ale „vláčí desítky kil těžký kus železa i s municí veřejnou dopravou“. Kniha tak pojednává o lidech, kteří mají mnoho společného, a přesto je od sebe dělí tak velká nenávist. Ruská propaganda, která ji z větší části rozdmýchala, byla tak účinná a silná, že se na nějakou dobu nechtěně propsala i do autorových děsivých snů o vrazích se žluto-modrými nášivkami.

Podporovatelé
Dalšími postavami, s nimiž se autor setkává, jsou političtí podporovatelé separatistických režimů, kteří sami pocházejí z demokratických zemí. Prominentní – a z hlediska zdejšího čtenáře i ostudné – místo mezi nimi zaujímají ti čeští. Především komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, který do Doněcku přijel pomoci legalizovat volby, které „neuznává žádná civilizovaná země na světě“. Podle autora Ondráček šíří dobré jméno Doněcké lidové republiky z upřímného přesvědčení. Dokonce nafilmoval video v místní samoobsluze, aby mohl později předvádět, že „sortiment potravin je tady, ve válečné zóně, lepší než doma“ (podobně absurdně Ondráček tvrdí, že místní volby proběhly transparentněji než ty české). Autor k tomu za sebe dodává, že Ondráčkovým naivním představám o životě v Doněcku „se tu vysmívají i ti nejoddanější stoupenci místního režimu“. Ve skutečnosti jsou ochotni složitě putovat přes frontovou linii na ukrajinskou stranu i dvanáct hodin, jen aby získali běžné léky nebo bezpečnější a levnější potraviny. (Jeden z autorových respondentů se prý totiž otrávil místním tvarohem a strávil měsíc v nemocnici.)

Paralelní vesmíry a chlapi sobě
Forró upozorňuje, že lidé, kteří odcházejí bojovat na stranu separatistů, často žijí v „paralelních vesmírech dezinformací a konspirací“. Jsou tedy přesvědčeni, že nás zabíjejí chemtrails a že znají nejmenší podrobnosti světového spiknutí Sorose a Židů, nebo dokonce mimozemšťanů. Jsou si také jistí, že za všechny přírodní a letecké katastrofy posledních let na celém světě je zodpovědná CIA. Při rozhovorech s nimi vychází najevo, že už doma se cítili nejjistěji v těchto svých myšlenkových světech – na rusko-ukrajinské frontě ovšem jejich boj proti tomu, co považují za zlo, získává viditelnější podobu, respektive přechází ze „studené“ do „horké“ fáze. Autor varuje, že jednoho dne se možná vrátí, protože mnozí z nich „sní o tom, že do svých bývalých vlastí přijedou na ruských tancích a prohnilý Západ změní na nový svět, který se začne řídit podle jejich pravidel“, a v tomto smyslu nedávno varoval, že proruští radikálové v Česku představují reálné nebezpečí.

Sám autor má ale zřejmě daleko k tomu, aby separatistické bojovníky z Česka osobně udával české policii nebo BIS: vždyť jej na odštěpeneckých územích osobně provázejí a minimálně jednou jej zřejmě zachraňují před smrtí, když je zatčen obávanými speciálními jednotkami Berkut. Když chce dané území poznávat na vlastní pěst, někdy jim zalže a na krátko se vymkne jejich dozoru, ale celkově je respektuje na základě jakéhosi chlapského přátelství. Vědí o sobě navzájem, že jsou ideologicky nesmiřitelnými nepřáteli, ale také to, že se na sebe mohou spolehnout a že hrají s čistými kartami. Později navíc autor onu ideovou protikladnost relativizuje, když o jednom svém místním ochránci prohlašuje, že je sice přesvědčeným komunistou a obdivovatelem Stalina, ale „v hloubi duše“ čirým anarchistou.

Nezdolné Ukrajinky a hrátky pro muže
Kniha ale rozhodně není jen o mužích. Do nemalé míry je holdem statečným ukrajinským ženám, opakovaně znásilňovaným, vyháněným a odsuzovaným zajistit existenci svých dětí místo svých absentujících partnerů. Zmiňuje dokonce teorii o „feminizaci ukrajinské kultury“ (i když podobně by se asi dalo psát i o té ruské) a o opakujícím se vzorci „Špatní manželé jsou produktem dobrých matek, které jsou produktem nepřítomných manželů“. Ženy, které ztratily partnera (často kvůli jeho alkoholismu), přitom podle autora často přicházejí i o své sociální vazby a o kamarádky. Žena bez muže totiž cítí tlak, že musí získat někoho nového, a zároveň má najednou víc času pro sebe. „Bude ho věnovat vlastnímu zkrášlení, a zadané přítelkyně ji tak podvědomě začínají vnímat jako hrozbu: a co když mi teď ukradne toho mého?“ I autor – jako příklad toho, že ani v tak těžké situaci Ukrajinky neztrácejí smysl pro humor – připouští, že mu minimálně jedna učinila nabídku, jestli jí nechce dát své telefonní číslo nebo jestli se „s ženskou s vybombardovaným domem a dětmi na krku“ nechce rovnou oženit. Na území separatistů pak dostává pro pohyb venku přidělenou fiktivní místní partnerku, aby se nepohyboval sám a nebyl tak nápadný.

Současný stav konfliktu popisuje autor tak, že v některých úsecích už jde spíše o hru na válku. Jednou za pár dní se k separatistům připlazí někdo od Ukrajinců a dohodnou si časový rozpis na příští týden. Vojáci se už nechtějí navzájem zabíjet, ale jednotky na obou stranách musí splňovat normy odpálené munice. A tak jedni střílejí do zapleveleného pole, zatímco druzí bombardují v určený čas nepoužívané zákopy protivníka.

Smrt, bída, zoufalství
Soudobý stav separatistických republik autor líčí tak, že jde o státy s nefunkční infrastrukturou, kde si člověk nemůže být jistý majetkem ani životem. Forró přiznává, že mu Doněck za poslední léta přirostl k srdci „i navzdory vší té hrůze a strachu, které jsem tu prožil – a možná že právě kvůli nim“. Čtenář mu asi bude věřit – proč by tam člověk z demokratické země jinak jezdil? Názory tamních obyvatel se vyvíjejí „od okouzlení ideou Novoruska z roku 2016 přes postupnou ztrátu ideálů, cynismus, apatii – až po výrazně sílící sentiment po zemi, kterou oni sami před pár lety zavrhli“. Lidé žijící v Doněcku a Luhansku začínají vzpomínat na život ve státě, který určitě nebyl ideální, ale relativně fungoval. Kdežto ve stávajících režimech jen živoří: „Válka ani nová republika jim nepřinesly absolutně nic kromě smrti, bídy a zoufalství.“ Příznačné je, že se tamní občané začali organizovat a veřejně protestovat právě v době, kdy došlo k výpadku ukrajinské mobilní sítě a lokální vláda jim vnucovala vlastní, velmi nespolehlivou a poruchovou. Otevřený odpor lidí předtím nedokázaly vyvolat zatýkání ani cenzura, podařilo se to až jejich vlastním „hluchým telefonům“. Alespoň jejich prostřednictvím se trochu mohou podílet na západním konzumu. (Ti bohatší z nich pak raději posílají svoje děti studovat například do „imperialistické“ Kanady a radí jim, aby se nevraceli zpátky).

Svoboda a hrdost
Ukrajinské vládě a armádě autor mnohé vyčítá. Zároveň ale přiznává, že její úloha byla od počátku velmi obtížná, protože jí nikdo nepomáhal s transformací ani „nenabídl reálné perspektivy rozvoje“. Na budoucnost země pohlíží opatrně optimisticky. Uvědomuje si, že i v oblastech, kde dříve převládalo vědomí identity spíše lokální, je svědkem zrodu nové kolektivní totožnosti. Ukrajinské symboly pro takové občany už nejsou „projevem nacionalismu“, ale svobody a hrdosti, že se ubránili útoku z Východu. V závěru dokonce Forró Ukrajinu pateticky oslavuje a věští jí úspěšné směřování na Západ: „Navzdory destrukci jsem kolem sebe najednou viděl nádhernou, barevnou zemi plnou šťastných lidí, ať už mají sebetěžší život… Má před sebou dlouhou cestu, ale ví, jakým směrem se vydat. A žije tu dost lidí, kteří se na ni už vydali.“

Na předcházejících stránkách ovšem o soudobých politických představitelích Ukrajiny napsal tolik nelichotivého, že je na rozhodnutí každého jednotlivého čtenáře, zda bude autorovi takový happyend plně věřit, respektive jestli bude jeho víru sdílet. Každopádně pokud Forró konstatuje, že ani na Ukrajině, natož v Evropě už Donbas nikoho nezajímá, pak jeho kniha přesvědčivě dokládá, že bychom se zajímat měli. Intenzivně a ve vlastním zájmu.

 

Na podobné téma:
Jakub Szantó
: Za oponou války
Radan Haluzík: Proč jsou chlapi do války

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1102x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce