Loubry, Jérôme: Útočiště

Loubry, Jérôme
Útočiště

recenze krimi

Francouzský thriller Útočiště klame tělem. Vyprávění o mladé novinářce Sandrine a její babičce Suzanne graduje v hororových kulisách pochmurné Normandie a v ozvěnách německé okupace za druhé světové války. Nakonec se ukáže, že nic z toho není pravda.

Příběh mnoha traumat
Jérôme Loubry
: Útočiště. Přel. Tomáš Havel, Metafora, Praha, 2020, 344 s.

Útočiště (Les Refuges, 2019) je třetí román nadějného francouzského spisovatele, který vstoupil do literárního světa v roce 2017, a první autorova próza přeložená do češtiny. Za Útočiště získal Jérôme Loubry hlavní cenu na literárním festivalu detektivek v Cognacu za rok 2019.

Hned prvních několik stran knihy naznačuje, že ukázkově přehlednou strukturu vyprávění nenabídne, neboť v rychlém sledu následuje: úvodní motto z Goethovy básně Erlkönig, jejíž verše čtenáře provázejí po zbytek knihy; scéna ze současnosti, v níž profesor Villemin začíná přednášku o případu „Útočiště Sandrine“; další výjev, v němž se v roce 1949 při venčení psa objeví několik mrtvých dětských těl; seznámení s postavou pařížské novinářky Sandrine, která má v listopadu 1986 psát do venkovského plátku o kravách posprejovaných hákovými kříži. Záhy se však tyto střípky začnou spojovat v příbězích Suzanne a Sandrine.

Suzanne roku 1949 nastoupila do nové práce na ostrově, kde se za války nacházel německý bunkr. Zde společně s několika dalšími dospělými pečuje o dětský tábor, který má za úkol připomenout dětem radost, o niž byly připraveny během válečných let. Zdánlivě dokonalé prostředí, řídící se heslem „blaho vesmíru“, však brzy začne být narušováno podivnými okolnostmi: děti mluví o „králi duchů“, nad postele si kreslí postavičky a vypadají nevyspale.

V další linii příběhu se Sandrine dozvídá, že zemřela babička Suzanne, o níž její matka mluvila pouze jako o „šílené“. Vnučka se má dostavit na ostrov, kde Suzanne žila, aby se probrala majetkem zesnulé. Když se po příjezdu setkává se zdejším velmi nepočetným obyvatelstvem, začíná narážet na některé nevysvětlitelné jevy – především na nepochopitelný způsob uvažování a mluvy babiččiných vrstevníků, s nimiž zde kdysi pracovala. Během několika hodin pak dojde k úmrtí Françoise, Suzanniny nejlepší kamarádky, a následně umírají i ostatní ostrované. Před smrtí však stihnou Suzanne vyzvat, aby ostrov opustila. Její útěk se spíše než skutečnosti podobná zlému snu. Uchýlí se do bunkru, v němž se má skrývat odpověď na tajemství ostrova: zde je ale její příběh přerušen.

Vypravěč přesouvá pozornost na další linii, jejímž ústředním hrdinou je inspektor Damien. Ten se snaží vyřešit příběh nalezené zakrvácené ženy, v níž čtenář posléze rozpoznává Sandrine. Damien společně s psychiatričkou Véronique Burelovou odkrývá vrstvy Sandrinina svědectví, které se shoduje s příběhem z první části knihy. Posléze se ovšem ukáže, že původní příběh byl pouhá fabulace Sandrinina mozku, kterou se snažila zastřít prožité hrůzy.

Ovšem v okamžiku, kdy vypravěč tuto okolnost vyjeví, začne i novou verzi skutečnosti zpochybňovat. Tím se teprve pouští do samotného jádra vyprávění, kterým nejsou hrůzy druhé světové války, nevyjasněné vztahy rodiny Sandrine ani tajemství ostrova, nýbrž mnohovrstevnatost příběhů, jež si vytvořil jeden lidský mozek, aby překryl staré trauma. A tak se příběh, několikerými peripetiemi znovu a znovu znevažující pracně vydobývané poznatky o případu, vrací zpět na začátek, k přednášce profesora o „Útočišti Sandrine“, v níž ukáže zcela nečekanou oběť traumatu.

Svižné střídání dějových linií, zpravidla přerušených v okamžiku napětí či nového zjištění, podporuje čtivost textu a dodává vyprávění potřebnou dynamiku. Autor napříč celým příběhem vrství symboly a odkazy a čtenář si takřka okamžitě uvědomí, že by si měl zapamatovat čas 20:37 či věnovat zvýšenou pozornost opakovaně se připomínajícím veršům z Goethovy básně. Nejde tu jen o prostředek přispívající k mísení žánrů hororu, detektivky a psychologického thrilleru, zároveň v tom tkví i klíč ke čtení celého příběhu.

Zpětně je však možno si všímat řady dalších umně zakomponovaných detailů, které doplňují atmosféru i myšlenku Útočiště: čtenář naráží na zmínky o existencialistovi Albertu Camusovi nebo se hned ve druhé kapitole dočte, jak věta „to není možné“ ztratila smysl nebo že „bude třeba čas, spousta času k napravení nicoty“. Díky těmto a dalším podobným odkazům a narážkám vypravěč důvěryhodněji buduje svět, kde jsou vnucené reflexy, strachy a traumata neustále přítomné, byť v latentní formě. Vždyť i válku si lidé ustavičně nesou v sobě: „když ji jednou potkáte, zůstanete spolu až do smrti“.

Nicméně autorovo neustálé zpochybňování toho, co napsal o několik kapitol dříve, působí poněkud úmorně. Je otázka, zda se mu podařilo dostatečně elegantně skloubit dějové linie (z nichž každá by mohla vydat na uspokojivý samostatný román), když právě na tomto propojení celý příběh Útočiště stojí. Ponoří-li se totiž čtenář do struktury románu hlouběji, uvědomí si, že několik vedlejších dějových linií zůstává nevysvětlených, spíše opomenutých: například vyklízení policejní stanice či postavy „vytvořené mozkem“. Snaží-li se totiž autor o téměř vědecky přesné ztvárnění psychologického jevu (nebo se tak alespoň za užití postavy psychiatričky tváří), měl by vysvětlit, či alespoň naznačit, proč se zde ty které postavy objevují a jak vznikly (např. několikerá verze statkáře, z nichž ta první je téměř idylická, či analogické vytváření postav dětí v příbězích se Sandrine, které chybí u skutečné oběti traumatu).

Podobně není zcela jednoznačné, zda byla věnována dostatečná pozornost některým konstitutivním aspektům příběhu. Můžeme si všímat drobností, jako když hned v úvodu vypravěč konstatuje, že nikdo ze studentů v roce 2019 nezná Seana Conneryho, zatímco předpokládá, že populární válečné písničky jsou známé všeobecně. Nebo i závažnějších otázek, vyvstávajících při konfrontaci s tvrzeními o psychologii a anatomii lidského mozku (je skutečně lidský mozek schopný vytvořit takto sofistikovanou několikavrstevnatou alternativní realitu, popřípadě proč vypravěč, když už čtenáři poskytuje odborné analýzy od doktorky psychiatrie, neuvažuje dostatečně o psychotických stavech také?).

Z výše zmíněného tedy vyplývá, že hodnocení thrilleru stojí zejména na tom, jak se vypořádáme s „psychologizující“ rovinou. V Útočišti autor využívá střípky z klinické praxe jako oporu a ozvláštnění napínavého příběhu, avšak na úkor jeho komplexnosti a úplnosti. I když se tak může tvářit (a je to běžná praxe tohoto žánru), není to hloubková sonda do lidského mozku vypořádávajícího se s traumatem, stejně jako knihy Dana Browna nejsou romány „kunsthistorické“. Aby toho nebylo málo, není jasné, proč nakladatelství Metafora zvolilo na obálku motiv s dívkou držící nůž, který s obsahem knihy naprosto nijak nesouvisí.

Všechny tyto polemické připomínky, kterých by si všímal čtenář krásné a klasické literatury, mohou však být irelevantní pro recipienta dychtícího po napětí, tajuplnosti a akčnosti thrilleru. Ba dle recenzí čtenářů a blogerů, kteří se na tento žánr specializují, lze usuzovat, že se Loubryho ambice odvyprávět nezvykle komponovaný příběh a vnést do světa thrillerů něco nového spolehlivě naplnila.

 

© Jakub Fráňa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 29 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 750x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce