Štaif, Jiří: Modernizace na pokračování

Štaif, Jiří
Modernizace na pokračování

recenze historie

Česká společnosti 19. století a metafora hráče: autor klade důraz na aktivní přístup jednotlivých skupin občanů, které se nedaly umrtvit státním dozorem.

Dynamický obraz „dlouhého“ století
Jiří Štaif
: Modernizace na pokračování: Společnost v českých zemích (1770 – 1918). Argo 2020, 432 s.

Profesor hospodářských a sociálních dějin Jiří Štaif už vydal řadu ceněných publikací, mezi jinými životopis „otce národa“ František Palacký. Život, dílo, mýtus (Vyšehrad, 2009), na němž Bohumil Jiroušek v recenzi vyzdvihl, že slavného historika představuje v mnoha sociálních prostředích, v české měšťanské a částečně i šlechtické společnosti 19. století, s dílčími přesahy do evropské society, tedy v mnohočetném „zasíťování“. I ve Štaifově nové knize Modernizace na pokračování. Společnost v českých zemích (1770 – 1918) je Palackému věnováno nemálo prostoru, ale společně s ním vystupují i mnozí další veřejní intelektuálové, „kteří určovali společenský diskurz“ a – jak uvádí Benedict Anderson v knize Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu – modelovali i vytvářeli národní komunitu, k níž se obraceli. Především pak Štaif píše o jednotlivých složkách formující se české společnosti, o jejich vzájemné interakci a proměnách, kterými v procesu modernizace procházely.

Statistiky i poetové
Štaifův pohled je přitom velkoryse široký. Zahrnuje na jedné straně statistiky o demografických změnách v národnostním složení a údaje o životních nákladech (roku 1900 byly v rámci Rakousko-Uherska nejvyšší v Karlových Varech, které následovala uherská metropole Budapešť a až po ní Vídeň), na straně druhé vykresluje dobovou atmosféru také prizmatem umění. Sleduje, jak tehdejší mentalitu zachycovala zvláště dobová krásná literatura, ta je totiž podle autora „schopna navodit pocit autentického líčení mezilidských vztahů, které historik sociálních dějin označuje jako sympatie, empatie, antipatie, solidaritu, vstřícnost, konflikty, odcizení či lhostejnost“. V souvislosti s biedermeierem poznamenává, že v první polovině 19. století profiloval životní styl lépe situovaných středních vrstev, jejichž životní strategie byly i „díky němu založeny na zásadě, aby se pokud možno vyhnuly střetu se zájmy dohlížitelského státu“. Později nejen na příkladu Manifestu české moderny dokládá, že tíhnutí k modernitě mělo v českém prostředí výrazně, i když ne výlučně demokratizační charakter. (A jako výjimku osobnosti směřující „k duchovnímu aristokratismu nietzscheovského typu“ uvádí filozofa Ladislava Klímu.)

Panovník a venkované
Autor v knize líčí jak panovníky plánující převratné reformy, tak i to, nakolik a jak se tyto plány dotýkaly nejchudších vrstev. Sleduje tedy „autoritativní modernismus“ Josefa II., který každý den vydával nová nařízení, která měli jeho poddaní dodržovat, ale současně si uvědomoval potřebu utváření pozitivního mediálního obrazu své osoby například jako panovníka, kterému jde o povznesení poddanského zemědělského obyvatelstva, jehož ekonomický přínos byl pro stát v té době stále ještě velmi důležitý, stejně tak jako jeho demografický a branecký potenciál. I proto byla veřejně šířena jeho vyobrazení jakožto „oráče“. Paralelně autor přibližuje skutečné poměry na venkově, kde výraznější proměně mentality tamních obyvatel bránilo jejich sepětí s cyklickým zemědělským rokem. Problémem také byly potíže, které venkovanům dělalo „myšlení v abstraktnějších pojmech, stejně jako přesnější statistická evidence dosažených hospodářských výsledků, včetně aktiv a dluhů“. S nemalou pozorností autor zaznamenává, jak na reformní snahy i převratné politické události reagovali venkovští písmáci, nebo později obecní kronikáři. Kniha končí rozpadem monarchie a zachycuje rozčarování jednoho takového kronikáře, který jadrně napsal: „Děti musely panovníka [Františka Josefa] ctít co velikého přítele dítek (ač z nich dělal sirotky), nejlaskavějšího otce (ačkoli dal mnoho věrných Čechů pozavírat a sta vojínů a občanů popraviti), co panovníka míru (ač vedl mnohé války a byl též původcem světové války), zbožného křesťana (ač nekřesťansky žil) a spravedlivého panovníka (ač utlačoval Slovany a nadržoval Němcům).“

Samotnou modernizaci autor pojímá jako mnohoznačný proces, který přinášel protikladné výsledky, závisející především na tom, do jaké míry byla nebo je „chápána jako legitimní“. Státy se při ní snažily centralizovat moc a učinit společnost snáze „ovladatelnou“, ovšem podle Štaifa měli občané šanci toto „postátňování“ mezilidských vztahů usměrňovat (a to ve větší míře, než připouštěl například Michel Foucault). Společnost autor vnímá jako dynamický celek, v němž na sebe jednotlivé složky pružně reagují, a nikdo není odsouzený být jen pasivní obětí: „V revoluci roku 1848 si například střední vrstvy snažily podřídit jak vyšší, tak nižší vrstvy, kdežto v roce 1918 české střední vrstvy za jisté podpory nižších vrstev v zásadě ‚vyautovaly‘ stávající mocenský establishment, skládající se vesměs z příslušníků vyšších společenských vrstev, mimo hřiště, v němž se hrálo o státní moc.“

Představení a jeho režisér
Fotbalové metafory nejsou ojedinělým stylistickým výstřelkem autora, nýbrž součástí jeho hlubšího záměru. Hned v úvodu knihy totiž vysvětluje, jak důležité jsou pro něj metafory divadelního představení či hry, do níž společně vstupují dramaturgové, režiséři a herci. A stranou nenechává ani diváky, kteří „v dějinách mezilidských vztahů hře nejen přihlížejí, nýbrž za jistých okolností vstupují na jeviště jako svébytní aktéři“. Jiné aspekty historického dění ale podle něj lépe vystihují metafory inspirované právě fotbalem. Ten má totiž svá jasně daná pravidla, nad jejichž dodržováním bdí rozhodčí, jenž je oběma mužstvy respektován. Pokud tomu tak není, je třeba najít jiného. „V sociálních dějinách sehrávají podobnou úlohu hodnotové kódy, jež lze na hru uplatnit. I ony se však mohou v průběhu hry měnit. Celkově vzato na jevišti či na hřišti, v nichž mi mezilidské vztahy symbolizují teatrum mundi, se vzájemně stýkají a potýkají schopnosti herců a hráčů.“

V tomto duchu autor popsal účinkování už zmíněného císaře Josefa II., který se coby osvícenský absolutista snažil sehrát roli „nekompromisního vrchního dramaturga a režiséra“, kterého musí poslouchat celé osazenstvo „jeho“ divadla včetně diváků, kteří jeho hře „na téma obecného blaha“ pouze přihlíželi.

Zgalvanizovaná společenství
K podobným metaforám se autor vrací například tehdy, když poutavě líčí takřka celonárodní poutě nebo kolektivní akty typu pokládání základního kamene Národního divadla. Ty měly charakter až manifestačního představení národní síly a jednoty, ale pro některé zúčastněné se stávaly až pseudonáboženským rituálem, při němž jako by hluboce prožívali pomyslné splynutí s mystickým tělem Národa. Během masových táborů lidu podle Štaifa docházelo k rozvolňování hranic mezi „režiséry“, „herci“ a „diváky“. Zejména pro ty poslední se stávaly silným kolektivním zážitkem, na který i po letech rádi a s hrdostí vzpomínali. (Ideologické efekty těchto akcí byly trvalejší, když se jejich organizátorům „dařilo organicky propojit rámcová pravidla takto chápané akční hry o veřejný vliv se spontaneitou většiny účastníků“, dodává autor).

U ceremoniálu položení základního kamene ke stavbě Národního divadla autor vyjmenovává a vysvětluje, kdo patřil k slavnostním řečníkům a jakou skupinu daný „výtečník“ reprezentoval. A přibližuje i následnou lidovou slavnost na pražské Letné, nedaleko letohrádku Belveder. Její účastníci prý nadšeně prožívali svou sounáležitost, pocit, „že se mezi nimi stírají sociální, kulturní a regionální rozdíly“. Tehdejší elektrizující euforii emfaticky vylíčil mladočeský žurnalista Servác Heller (1845 – 1922): „Zde potěšiti se musil každý: socialista, republikán i konservativec, racionalista i básník, malíř i šašek, muzikant i bumbal, romantik, satirik i tragický milovník; nemohu si pomysliti sebe více blaseovaného salonního panáka, jehož by belvedérská slavnost nebyla s to sgalvanisovati.“

U pozdějších hromadných shromáždění pak analyzuje, jaké ideje se při nich prosazovaly či křížily. Kupříkladu v projevech, které zazněly na pražské demonstraci konané 22. ledna 1918, se spojoval motiv českého národního sebeurčení s úctou k sebevědomému pracujícímu lidu, takže když tato masová akce končila, dav zapěl dosud neoficiální národní hymnu Kde domov můj a dělnickou Píseň práce. Kromě dělníků autor pojednává o postupných proměnách postavení žen. Podotýká, že je ovšem problematické, zda ženskou emancipaci vnímat v kontextu genderu jako „společenské třídy“, jež se vyhraňuje proti těm ostatním, nebo jinak. S termíny jako „třída“ a „třídní boj“ ovšem příliš nepracuje: dává přednost pojmu „třídní potenciál“, který je situační a zároveň se proměňuje v čase i prostoru, takže „není fundamentalistickou konstantou mezilidských vztahů“.

Masaryk jako pragmatický hráč a kreativní občané
Výrazné činitele veřejného života české společnosti v ní Štaif nelíčí nijak idealisticky, ale vidí v nich pragmatické „hráče“, kterým nešlo jen o ideály, ale také o „dominantní symbolickou moc nad dobovými diskurzy“. Zřejmě souhlasně cituje soud Jaroslava Golla nelichotivě líčící J. S. Machara a T. G. Masaryka: „(Machar) bývá nevkusný – někdy je to jedna řádka, která dojem pokazí. Nejvíce mi vadí to: člověk-básník může být surový, třeba sprostý, nespravedlivý, tvrdý atd., ale ať to plyne z pravé vášně, jež unáší. U Masaryka je mnoho reflexe, úlohy, kterou hraje a kterou zná napřed, že ji bude hrát“.

Ale alespoň něco z této agilnosti autor přičítá i všem ostatním „hráčům“: spoléhá na aktivní přístup jednotlivých občanů, kteří se nedali umrtvit státním dozorem, stejně jako na lidskou kreativitu, jež se „ve své nápaditosti nenechává svazovat konvencemi“.

Kniha představuje multiperspektivní obraz české společnosti, který syntetizuje i četné dílčí studie Štaifových kolegů. V tomto smyslu souhlasím s historikem Martinem Nodlem, který ji označil za jednu ze zásadních prací o „dlouhém“ 19. století. Jde bezesporu o obraz pozoruhodný, i když asi i dosti optimistický, podmíněný dobou, o níž autor píše. Pokud totiž zůstaneme u stěžejní autorovy metafory, ve dvacátém století pak přišly skupiny, které se rozhodly opanovat hřiště totálně a pravidla hry si určovaly vlastní.

 

Na podobné téma:
Ivo Cerman
(ed.): Habsburkové
Jiří Rak: Zachovej nám, Hospodine
Benedict Anderson: Představy společenství

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 595x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce