Vremeș, Cristina: Přišlo to ke mně samo

Vremeș, Cristina
Přišlo to ke mně samo

rozhovor beletrie zahraniční

Cristina Vremeș začala studovat v rodném Rumunsku, pokračovala v Anglii a nakonec se usadila ve Francii. O cestách, milých drobnostech, životní filozofii a v neposlední řadě i o románu Trilogie toulavého pohlaví, se kterým se přihlásila do projektu CELA, se rozpovídala v rozhovoru. Se „svou“ překladatelkou Terezou Prymak se paradoxně nikdy osobně nesetkala. A přesto vzniklo tolik slov…

Přišlo to ke mně samo

Rumunská spisovatelka Cristina Vremeș (*1986) žije už osm let v Paříži. Bohužel nebyla přítomna na úvodním projektovém setkání v Bruselu, naše seznámení bylo čistě virtuální, ale přesto jsem měla pocit, že si povídám s dlouholetou kamarádkou. V rozhovoru jsme se dotkly vztahu k literatuře, vztahu k jazyku, milých drobností ohledně života ve Francii, ale i životní filozofie a osobní i profesní motivace.

iLiteratura: Jak to bylo s tvým vysokoškolským vzděláním? Začala jsi studovat v Rumunsku, že ano?
Cristina Vremeș: Ano, v Rumunsku jsem studovala bakaláře z dějin umění, ale po dvou letech jsem odešla a začala jsem znovu od nuly v Londýně dějinami umění a filozofií. Pak jsem pokračovala magistrem z filozofie na Cambridgi. Měl to být výzkumný magistr, za normálních okolností jsem měla pokračovat doktorátem, ale ten rok jsem si uvědomila, že nechci zůstat na akademické půdě. Že se ráda učím, ale že se nechci věnovat výzkumu. Kromě toho jsem ale neměla nejmenší tušení, co budu dělat dál, to bylo naprosté tajemství.

iLiteratura: Takže jsi to do Francie vzala přes Anglii?
Cristina Vremeș: Ano, přesně tak.

iLiteratura: Co tě nakonec přivedlo do Francie?
Cristina Vremeș: Bylo to dost impulzivní rozhodnutí, ale myslím, že touha jet do Paříže byla podvědomá. Po škole jsem se zkoušela znova usadit v Londýně a dělala jsem dost typické věci pro někoho, kdo studoval to, co já. Hlásila jsem se na stáže v produkčních firmách a v galeriích a zažila jsem spoustu dobrých věcí. Mohla jsem si vybrat tuhle jasněji nalinkovanou kariéru, ale vůbec jsem se necítila ve své kůži, nemohla jsem najít svoje místo. Tak jsem odjela do Paříže, protože to byla jediná možnost. Řekněme, že to byl takový únik hnaný touhou začít znovu v nějaké zemi, kde bych byla tak trochu inkognito. To se opravdu hodí, když chceš znovu objevit samu sebe.

Zároveň jsem měla krásné vzpomínky na cestu do Paříže, kterou jsem podnikla s tátou jako malá. Poznala jsem město, byla jsem v Disneylandu. Paříž mě fascinovala, byla magická. Pak jsem se sem podívala znova, když mi bylo 17 nebo 18. Měla jsem chvilku jenom pro sebe, prošla jsem se po nábřeží Seiny mezi Louvrem a Île de la Cité. V té procházce bylo znovu něco magického. Panoramata, architektura, řeka, barvy nebe, panovala tam neuvěřitelná harmonie… A já si říkala, že když máš možnost tohle prožívat, kdykoliv se ti zachce, tak všechno bude dobré a opravdu najdeš svou pevnou půdu pod nohama. Myslím, že tenhle pocit jsem si uchovala v sobě, takže když jsem v Londýně cítila, že mi chybí ta pevná půda a neutrální území, odjela jsem do Paříže se dvěma kufry a trochou našetřených peněz a to bylo všechno. Postupně jsem našla svoje místo tady.

Neznat Paříž jako svoje boty
iLiteratura: Kolik let už žiješ v Paříži?
Cristina Vremeș: Osm let.

iLiteratura: To musíš znát město tak trochu jako svoje boty.
Cristina Vremeș: Paříž není město, které můžeš znát jako svoje boty. Je to město, které se pořád mění, ale je to zároveň starodávné město se spoustou skrytých zákoutí a já osobně si ho nedokážu nikdy úplně zmapovat. Navíc je tady pořád co nového objevovat, nová výstava nebo událost nebo nějaké nově otevřené muzeum. Nejsem rozená Pařížanka, ale ani lidi, co se tu narodili, Paříž moc dobře neznají, protože v ní existuje takový ten zlozvyk moc neopouštět svoji čtvrť. Nevím o nikom, kdo by mohl říct „znám Paříž jako svoje boty“.

iLiteratura: Francouzsky ses hádám naučila dřív, než jsi přijela do Francie?
Cristina Vremeș: Ne, ani ne. Vlastně tak trochu, dejme tomu, že jsem mohla číst. Učila jsem se francouzsky ve škole, ale málo a všechno jsem to zapomněla. Za doby studií jsem občas četla knížky ve francouzštině, ale málokdy beletrii. Pamatuju si, že jsem se jednou pokusila číst Prousta v originále, ale bylo to hrozně těžké. Nikdy jsem si neprocvičovala gramatiku, jak by se mělo, ale učení mi šlo snadno, protože francouzština je dost podobná rumunštině, hlavně na lexikální úrovni jsou si hodně blízké. Ze začátku jsem ale měla problém se rozmluvit, vést nějakou normální konverzaci s přáteli v běžné, uvolněné francouzštině. Ovládala jsem spíš takovou podivnou technickou literární verzi. Například jsem nebyla schopná dělat vtipy. Pak jsem se do toho krůček po krůčku dostala. Vždycky říkám, že jsem se ten jazyk naučila „u pekaře“, na ulici. Stal se mojí takřka přirozenou součástí, skoro jako by to byl mateřský jazyk, aniž bych se musela věnovat nějaké teorii nebo tak něco.

iLiteratura: Takže píšeš i francouzsky?
Cristina Vremeș: Rozhodně ne a nevím, jestli na to někdy vůbec dojde, protože francouzština je hodně těžký jazyk v tom smyslu, že je mnohem méně flexibilní než třeba angličtina, méně otevřená a taky vzbuzuje respekt. Stydím se už jenom přemýšlet o tom, že bych někdy měla psát francouzsky, právě proto, že jsem se nikdy neučila tu správnou, školní, akademickou francouzštinu. Píšu ale anglicky, začala jsem s tím po škole. Teď zrovna pracuju na anglické knížce.

Měla jsem potřebu psát smyslněji
iLiteratura: Chtěla jsi vždycky být spisovatelkou, nebo je to pozdější rozhodnutí?
Cristina Vremeș: Rozhodně ne, nikdy jsem to rozhodnutí neučinila, vlastně jsem se pro to nerozhodla doteď. Být spisovatel, to pro mě není povolání, které si člověk vybere. Já mám mnohem idealističtější, bohémštější a divočejší představu o svém vztahu k textu, ke slovům, k psaní obecně a k četbě, která je pro mě moc důležitá. Ostatně jsem v první řadě vášnivý čtenář a až pak píšu. Snažím se udržovat s tím vším hodně čistý vztah a neuchylovat se k příliš technickým definicím. Tuhle cestu jsem si nevybrala, přišlo to ke mně samo.

Bylo mi dvacet pět, když jsem dělala magistra a neuměla jsem si představit, že bych měla psát beletrii. Jenže profesoři i kamarádi mi vždycky říkali, že mám vyjadřovací talent. V Londýně mi dokonce říkali: „Cristino, to, co píšeš, se pro dějiny umění vůbec nehodí, ale moc jsem si čtení užil, protože to byl krásný text.“ A měla jsem moc dobrého kamaráda, který mi jednou zničehonic řekl, že budu psát romány. Byly to nápady z mého okolí, nešlo o promyšlenou volbu. Pak jsem pochopila, že s akademickou kariérou to jde z kopce. Kromě toho jsem cítila, že nerada píšu třeba s bibliografií, s poznámkami pod čarou, s citacemi, že nerada následuju proud myšlenek, který je příliš strohý a racionální. Měla jsem potřebu psát smyslněji. A nemít svobodu prostě psát o tom, co jsem chtěla, bylo frustrující. Takže jakmile jsem dostudovala, hned jsem tenhle svět opustila, byla to otázka několika měsíců, možná jenom několika týdnů. Jednoho dne jsem začala psát beletrii, bezděčně jsem se pustila do úvodu románu v angličtině. Jeho pokračování bylo ovšem hodně přerušované, protože jsem se stěhovala do Francie a od souvislé práce mě také vytrhoval osobní život.

iLiteratura: Jak vypadá tvůj pracovní den spisovatelky?
Cristina Vremeș: Abychom měli jasno, profesně jsem si nikdy neřekla „budu spisovatelka“. Řekla jsem si „budu psát“, pro mě jsou to dvě různé věci. Protože když se rozhodnete být spisovatel, je to, jako byste dávali do popředí touhu po kariéře, zatímco já dávám do popředí čistou touhu po literatuře a po kreativním psaní.

Můj pracovní den má obvykle dost přísný režim. V ideálním případě vstávám v půl šesté ráno, trochu medituju, pak se věnuju nějaké fyzické aktivitě, józe nebo joggingu, a pak se pouštím do práce. Psaní je pro mě taky spojené s mým snovým světem, takže ráno, když vstanu, nerada s kýmkoliv mluvím, než začnu psát, abych se z toho nevytrhla. Dokonce ani nečtu noviny, abych se nezahltila informacemi zvenčí. Ráda si uchovávám tu bublinu, která ve spánku vzniká, můj snový svět mě hodně stimuluje. Ráda pak několik hodin píšu, někdy i odpoledne, ale každopádně spíš tvořím v kratších a intenzivnějších seancích, protože po několika hodinách cítím ztrátu energie a připadá mi, že už píšu jenom proto, abych psala, a o to mi vůbec nejde.

Být spisovatelem pro mě není jenom o psaní, ale taky o cvičeních podporujících inspiraci a ponoření se do jazyka, o vědomém čtení, při kterém se člověk snaží systematickou a přesnou prací pochopit různé úryvky, fragmenty, hlasy, prostě technické věci. Dělám si spoustu poznámek, pracovních listů, ráda si opisuju pasáže, které čtu. Takže je tady i ta přípravná fáze. Sice říkám, že nemám ráda slovo „spisovatelka“, ale vlastně jsem na sebe v práci dost přísná a beru to vážně. Doufám… Snažím se! (smích) No a po večerech momentálně vařím, chystám se ke spánku.

iLiteratura: Taková menší odbočka, když už jsme u vaření – máš radši francouzskou, nebo rumunskou kuchyni?
Cristina Vremeș: Mám sklon preferovat určitá jídla a určité kuchyně podle nálady – ať už je to rumunská, francouzská, thajská, nebo indická –, a záleží taky na ročním období. Rumunská kuchyně je tady pro případy, kdy si potřebuju připadat opravdu dobře živená. Je v ní něco moc výživného, je v ní spousta tepla. Je to ze své podstaty slow cooking, pokrmy, které bublají dlouho a pomalu na mírném ohni, tenhle styl vaření mám moc ráda. Francouzskou kuchyni mám taky moc ráda, ale nemůžu říct, že bych ji znala úplně dobře. Můžu spíš povídat o francouzských produktech – o sýrech, o vínu… Způsob, jakým se tady nakupuje tenhle druh zboží, je hrozně zajímavý, protože s obchodníky se dá moc příjemně, leckdy skoro až literárně pohovořit. Jednou jsem si šla koupit láhev a zašla jsem do vinného sklípku. Moc jsem neznala tamní vína, ale věděla jsem přesně, jakou chuť a texturu hledám. Tak jsem panu prodavači jenom řekla: „Promiňte, pane, hledám nějaké víno, které by bylo hedvábně jemné, ale zároveň silné, které by po sobě zanechalo v ústech stopu, která by byla cítit i za několik minut…“ Přesně mě pochopil a vybral mi moc dobré víno, myslím, že to bylo Côtes du Rhône. Tenhle způsob nakupování zboží, pečlivého přemýšlení o tom, co člověk jí, o tom, co si koupí, se myslím perfektně hodí k sofistikovaným francouzským produktům. Gastronomie tu má svoji vlastní poetiku.

Neodmítám žádný zdroj inspirace
iLiteratura: Možná už jsi vlastně tak trochu odpověděla na následující otázku… Zajímalo by mě, kde a jak hledáš inspiraci pro svoje texty.
Cristina Vremeș: Nedávno jsem si uvědomila, že mě inspiruje všechno. Třeba když se procházím, pozoruju detaily, gesta, jaká lidé dělají, to, jak mluví na ulici, jak mluví s dětmi, se sousedy, s pekařem… I když mi to hned nedochází, vnitřně si spoustu podobných detailů nahrávám. Jeden by řekl, že jsem taková malá voyeurka všedních dní (smích). Myslím, že moje slovní zásoba čerpá inspiraci opravdu všude. Ve všem se dá něco najít, i v článku o hubnutí, v bulváru, v popkultuře… Dokonce i reality show můžou být ohromně inspirativní. Člověk nesmí říct ničemu ne, pokud chce pochopit svět kolem sebe. Já neodmítám žádný zdroj inspirace.

Na druhou stranu v praxi nemám nápady na románové zápletky, mám jenom silné představy, které se snažím zhmotnit, a představy spojené s osobními zážitky, svědectví, která pro mě jsou silná a hodná následování, hodná prozkoumání. Musíte stavět na základech osobní zkušenosti, ty jsou pevné, ať už jde o váš osobní zážitek nebo o zážitek někoho blízkého. Tohle je ta část začátku románu, které říkám hloubková. Nejsou to jen tak nějaké nápady nebo koncepty, „hele a co kdybych napsala knížku o ženách, protože se mi chce“, to ne. Začíná to velmi tělesnou, velmi materiální sekvencí, není to abstraktní. Snažím se taky pochopit, jestli bych mohla použít nějaké filozofické nebo sociologické náměty, ale hodně, hodně zředěné, nemůžu v románech jenom zkoumat myšlenky. Nemyslím si, že je dobrý nápad hrát si na sociologa v převlečení za spisovatele. Ale snažím se v téhle oblasti mít přehled.

K Trilogii mě inspirovali Gilles Deleuze, Marguerite Duras, Nathalie Sarraute, ale taky rumunské lidové tradice, určitý typ pohanské bohyně a taky výstavy o čarodějnicích, které jsem viděla v Paříži… Nevím, jestli jsou ty zdroje v knize poznat, protože jsou hodně zředěné, ale poskytly mi nápady, myšlenkové stezky.

iLiteratura: Stala se základním kamenem Trilogie nějaká osobní zkušenost? Je to autobiografická kniha?
Cristina Vremeș: Ano i ne. Smíchala jsem to, co jsem prožila, příběhy, které jsem slyšela, a taky svoji vlastní touhu po fikci. Podle mě autobiografická stránka neexistuje, je to vždycky zrežírované a hodně teatrální. Myslím, že každý by mohl vyprávět o tom samém zážitku na tři tisíce způsobů a vznikly by tři tisíce románů. Tak kde pak je ta autobiografie? Těžko říct… Inspirovaly mě rodinné záležitosti, ženy z mojí rodiny, jsou to všechno velice silné, charakterní ženy. Ale není to autobiografie.

iLiteratura: Myslíš, že se dá žít čistě z psaní?
Cristina Vremeș: V tomhle případě nejsem ta správná osoba, protože sama ze svého psaní ještě nežiju, vydala jsem jeden román. Literární trh ještě neznám dost dobře, ale z toho, co vím, se jenom z psaní dá vyžít dost těžko, pokud nejste hodně známý spisovatel a neprodáváte spoustu knih. S prodeji je to složité. Moc ráda bych se psaní věnovala na 100 % bez vedlejších aktivit.

iLiteratura: A jaké jsou momentálně tvoje vedlejší aktivity?
Cristina Vremeș: Jsem konferenciérka a průvodkyně v pařížských muzeích a uměleckých nadacích. Aktuálně spíš jen v muzeích. Vlastně jsem technicky vzato nezaměstnaná, protože muzea jsou zavřená. Letos jsem toho kvůli epidemii moc nenapracovala.

Dát si na čas, být moudrý a autentický
iLiteratura: Poradila bys něco začínajícím spisovatelům?
Cristina Vremeș: Jak jsem říkala, vždycky jsem měla puristickou, idealistickou vizi vztahu k psaní, k literatuře, k psanému textu. Pro mě je to posvátná záležitost, spojení s nekonečnem. Když jsem takový idealista, můžu se plést… Myslím, že když chce někdo být spisovatel, hlavně si nesmí říct „chci být spisovatel“ (smích). Myslím, že člověk v sobě musí hlavně mít hodně vášně, hodně lásky a hodně respektu k literatuře. Občas slýchám mluvit spisovatele nebo lidi, kteří se tohoto statusu snaží dosáhnout, ale neradi čtou, kteří hlásají „ale já nepotřebuju číst, já jsem spisovatel“. Tam se to může zvrhnout. Myslím, že takový přístup a ohánění se profesí nejsou správné.

Člověk musí opravdu pochopit, jaký má vztah k psanému textu, jestli je to vztah dostatečně vášnivý. Musí taky zvážit a přijmout rizika a možné oběti, není to jednoduché, spisovatelova budoucnost je vždycky tak trochu v mlze. Předně nevíš, jestli kdy dopíšeš to, na čem zrovna pracuješ, a když to dokončíš, nevíš, jestli to lidi budou kupovat a číst… Ta situace je hodně nestabilní a má spoustu neznámých. Ale když má člověk dost touhy, lásky a vášně, a když je tohle jediná cesta, kterou se chce vydat, myslím, že jde o dobrý základní kámen. A pak je potřeba psát. Trilogii jsem nikomu neukazovala, dokud jsem ji nedopsala do konce. Takže je taky potřeba dát si na čas, být moudrý a autentický. Uznání je příjemná věc, ale člověk nesmí uspěchat proces, který sám o sobě zabírá spoustu času. Musí ho celý prožít autenticky a neprahnout jenom po statusu umělce.

 

Na podobné téma:

Allione, Fabrizio (rozhovor)
Allione, Fabrizio: Jericho (ukázka) 
Vremeș, Cristina: Trilogie toulavého pohlaví (ukázka)
Mathijsen, Alma (rozhovor) 
Mathijsen, Alma: Pes být nechci (ukázka)
Costa, Daniela (rozhovor) 
Costa, Daniela: Bomba nad Marão (ukázka)
Rožman, Andraž (rozhovor) 
Rožman, Andraž: Tři vzpomínky (ukázka)
Gierak-Onoszko, Joanna (rozhovor) 
Gierak-Onoszko, Joanna: 27 smrtí Tobyho Obeda (ukázka)
Grbić, Ana Marija (rozhovor) 
Grbić, Ana Marija: Srnčí hřbet (ukázka)
Sabi, Aya (rozhovor)
Sabi, Aya: Poloviční život (ukázka)
Morellón, Alejandro (rozhovor)
Morellón, Alejandro: Přirozený stav věcí (ukázka)

© Tereza Prymak
foto © Stefan Mihalachi

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 700x

Inzerce
Inzerce