Čapek, Karel; Putna, Martin C. (ed.): Skoro modlitby

Čapek, Karel; Putna, Martin C. (ed.)
Skoro modlitby

recenze náboženství

Modlitba k městu, pobožná zvířata, skrytá mystika, postavy podobající se Kristu a přejímající jeho roli, to vše M. C. Putna nachází v tvorbě Karla Čapka. Vykládá ji v kontextu pozdějšího vývoje křesťanské teologie i s ohledem na to, v čem může být Čapkova „plachá zbožnost“ a jeho důraz na obecnější antropologické konstanty aktuální dnes.

Nejen roboti. O Karlu Čapkovi jako inspirátorovi hlubší spirituality
Karel Čapek
, Martin C. Putna (ed.): Skoro modlitby. Biblion 2020, 200 s.

Karel Čapek a četné paradoxy. Jistě nebyl originálním hloubavcem žijícím v osamění, ale dokázal napsat citlivé a vnímavé nekrology o Richardu Weinerovi nebo Ladislavu Klímovi, kteří se od něj tak lišili. Čapek zřejmě nevytvářel vlastní surrealistické verše a nebyl prokletým básníkem, ale sám avantgardní poezii mistrně překládal a postavu takového poety učinil hrdinou jedné svojí výborné povídky. (A když Vítězslav Nezval tajně vydal novou básnickou sbírku, aby uvolnil přetlaku rýmů „utlačovaných“ jeho aktuálním surrealistickým „přesvědčením“, Čapek jeho totožnost pomocí důvtipného rozboru odhalil.) Čapek rovněž neoslavoval křesťanské mučedníky ani příliš nepsal o barokní náboženské exaltaci jako jeho oponent Jaroslav Durych, ale v románu Továrna na absolutno skvěle vylíčil, jak mocně dokáže posvátno na člověka působit a jak proměnlivé podoby na sebe může brát. A právě tuto, religiózní stránku Čapkovy osobnosti a tvorby se rozhodl prozkoumat a přiblížit literární historik Martin C. Putna v knížce Skoro modlitby.

Putna se Čapkově tvorbě a jejím náboženským aspektům věnuje dlouhodobě: opakovaně se k ní vracel ve svých dějinách české katolické literatury a Čapkovi rovněž adresoval text nazvaný Katolická prosba Karlu Čapkovi o odpuštění, v níž mimo jiné napsal: „Vážený pane Karle Čapku, čeští katolíci Vaší doby se proti Vám provinili. Jejich duchovním potomkům je to líto. Prosí Vás tímto o odpuštění.“ Svazek Skoro modlitby tvoří výbor z Čapkových textů (včetně soukromých dopisů nebo pohádek), které Putna svébytným způsobem komentuje a přiznává i to, na jak dlouhou řadu předchůdců-badatelů navazuje. Mezi desítkami dalších zmiňuje i Tomáše Halíka nebo Jiřího Opelíka a jeho knihu Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi. A opět s jedním přívažkem o Josefovi. Opelík napsal, že Čapek začal popřením a znevažováním náboženství, což se ale „změnilo jednak s nástupem Čapkovy filozofické dráhy a přijetím pragmatismu za osobní filozofii, jednak s jeho náboženským zážitkem duše a zázraku ve smyslu náhlého prozření a spásného zahlédnutí nové životní perspektivy… Ve dvacátých letech mu šlo spíše o profánní interpretaci sakrálního, pak se pozice obou činitelů vyměnily: v třicátých letech spíše preferoval sakralizaci profánního.“

Modlící se příroda i zvěř
To víceméně Putna potvrzuje a spíše heslovitě doplňuje o teologický kontext. I podle Putny tedy raný Čapek občas bere slovo „b/Bůh“ nadarmo, občas si s ním i „zažongluje“. Ovšem později, ve výpovědích zralejších, začíná být Karel Čapek daleko opatrnější: „Žádné sebejisté žonglérství. Ale také žádné jistoty; jen tušení a záblesky. Čapkův Bůh je Bůh skrytý,“ tak, jak jej po staletí pojímají mystikové. A Čapkova vyjádření o tom, že „nejen člověk, i příroda se modlí“, interpretuje soudobý autor jako anticipaci „ekologického obratu“ teologie přelomu 20. a 21. století (Matthew Fox).

Právě pro zbožnost „přírodní“ a „pohanskou“ jeví dle Putny Čapek pochopení, zpravidla tím větší, čím jsou její bohové vzdálenější od dogmat a institucí. Tuto zbožnost ostatně v Čapkově vidění sdílejí komunity nejen lidské, nýbrž i „zvířátkovské“. I zvířata si totiž u něj vyprávějí pohádky, vytvářejí vlastní mytologii a modlí se. Jak to popsal v Italských listech: „Šel jsem se na ně podívat ještě za překrásné měsíční noci; seděly zády k sobě a vřeštěly; byl to zřejmě nějaký náboženský obřad… I kočky mají svého boha, jemuž zpívají za měsíční noci.“

Modlitba k městu
Pokud mohou „kočičí modlitby“ připadat čtenářům nekonvenční, tak ještě zvláštnější je Putnou citovaný Čapkův text, v němž apokryfní Lot oslovuje svoje město: „Sodomo, Sodomo, nejsi-li nejkrásnější z měst? A kdybych jen okénko viděl, zastřené plátnem pruhovaným, poznám je: toto je okénko sodomské. Jsem jako pes, jejž vyvádějí z domu jeho pána; i když svěsí čenich až v prach, aby už neviděl, poznává ještě vůni věcí, jež zná… Vidím-li tebe, jenom tebe, a vidím-li něco jiného, vidím to jenom v porovnání s tebou.“ Tento Lot jako by se modlil nikoli k Hospodinu, ale ke svému městu, které tolik miluje. Na rozdíl od biblické verze se do něj ve chvíli jeho konce vrací, aby zemřel spolu s ním. Ze starozákonního hlediska se může zdát Čapkův Lot rouhačem, přiznává Putna. Ovšem existuje i vstřícnější interpretace: Lotova modlitba jako by anticipovala novozákonní verš „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“.

Vánoce i Velikonoce
Tím, kdo pro ostatní položil život za ostatní, je podle křesťanů především Ježíš. Putna se zabývá tím, že v Čapkově díle najdeme řadu postav, které nesou „ježíšovské rysy“, tedy jde o tzv. „Christ figures“: například Hordubal („milující a odpouštějící, zrazený a zabitý, a nakonec provázený i skorozázrakem, když se jeho probodené srdce ztratí a nikdy už není nalezeno“) nebo kouzelník z Velké kočičí pohádky. V „Christ figure“ se ale v Putnově vidění ke konci života mění i sám Karel Čapek, na kterého se snesl hněv za všechny možné hříchy meziválečné československé republiky, on tehdy všechny urážky a ponižování snášel mlčky a jeho odpovědí byla – vlastní smrt.

V knize najdeme ozvuky nejen velkopáteční smrti a Velikonoc, ale také Vánoc. Například citace z drobného apokryfu, který betlémský výjev narození líčí z hlediska hospodyně, která svému muži ostře vytýká, že těm otravným přivandrovalcům poskytl ubytování: „Ona je v jiném stavu, abys to věděl. Prokristapána, ještě to nám tak chybělo! Jezus Maria, abychom tak přišli do lidských řečí! Prosím tě, kdes nechal hlavu? To se rozumí, nějaké mladici ty neumíš říct ne. Když na tebe udělala ten svůj kukuč, tak ses mohl přetrhnout samou ochotou. Jako bychom byli v celém Betlémě jenom my, kdo mají chlívek!“ Navzdory těmto verbálním protestům je to ale nakonec právě ona, kdo novorodičce neodepře svoji obětavou pomoc.

A dále Putna připomíná, že kupříkladu o svatém Václavovi se mladý Karel Čapek vyjádřil sarkasticky a podle antiklerikálních stereotypů. Ale vůbec poslední jeho článek, který za Čapkova života 18. prosince 1938 vyšel, byl věnován právě tomuto světci, a tentokrát už s hodnocením opačným. Čapek v něm připomínal, že o Vánocích se po celém anglosaském světě zpívá koleda o dobrém králi Václavu, v čemž autor hledal jakousi naději: „I ta naše nejnárodnější tradice je vlastně světová a spojuje nás se světem západním. Co dělat: i když nechceme, půjdeme s jinými lidmi a národy po hřejivých stopách, jež nechal ve sněhu dobrý kníže Václav.“

Roboti i rituály
V letošním roce si připomínáme stoleté výročí hry, která Čapka proslavila po celém světě, takže i řada předních světových odborníků na robotiku přiznává, že představuje základní matrici, v jejímž rámci se odehrává mnoho současných debat na dané téma. (Díky čemuž dnes žádný spisovatel píšící česky zřejmě není v zahraniční non fiction literatuře zmiňován tak často jako právě on.) Putnova kniha ovšem záslužně připomíná, že vedle této světoznámé Čapkovy tváře existují i další, méně viditelná zákoutí jeho tvorby, která mohou být inspirativní. Nejen varování před zneužíváním náboženství (když se za druhé republiky přidával přívlastek „svatováclavský“ ke „kdejakému fašounskému hnusu“, jak Putna expresivně říká), ale zejména obecnější antropologické konstanty, na něž Čapek poukazuje a které nenápadně odhaluje. Například to, že člověk se prostě modlí, protože „to je jedna z přirozených lidských potřeb“. Nebo význam tradičních rituálů, které mohou do lidského života vnášet řád: „Tak celý život člověka je orámován svátečním, oslavným a útěšným rámem; slavnostní je vstup i odchod, slavnostní jsou významné chvíle obratu… Všechny rozumné a povznášející pověry i církve dovedly prostoupit a posvětit lidský život celým systémem oslavných forem.“ Kdy jindy si taková slova připomínat než v pandemické době, která hrozí každodenní řád narušovat či přímo rozvracet?

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   69%čtenáři

zhlédnuto 607x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce