Mathijsen, Alma

Mathijsen, Alma

rozhovor beletrie zahraniční

Nizozemskou literaturu zastupuje v projektu CELA mezi jinými i mladá spisovatelka Alma Mathijsen. Hlavní postavou jejího románu Ik wil geen hond zijn (Pes být nechci) je dívka, která se kvůli nešťastné lásce rozhodne pro nezvyklou a velmi extrémní proměnu. V rozhovoru pro iLiteraturu prozradila, z čeho čerpá inspiraci a jak se vlastně z dyslektičky může stát spisovatelka. A proč být, či nebýt psem?

Je skvělé, že osamělí můžeme být všichni společně

Alma Mathijsen (*1984) vydala ve svém rodném Nizozemsku už tři romány, autobiografickou knihu, novelu a sbírku povídek. Od osmnácti let píše eseje a sloupky do novin a její práce je kritikou přijímána velmi pozitivně. Do evropského projektu CELA vstoupila ukázkou z románu Pes být nechci, který v roce 2021 vyjde v německém překladu.

Osobně jsem se s touto milou a stále usměvavou spisovatelkou setkala ještě před dobou virovou na úvodním setkání projektu CELA v Bruselu. Pro náš rozhovor už jsme musely využít videokonferenci, ale Almě to na bezprostřednosti neubralo. I přes své úspěchy v branži si zachovává velkou pokoru.

iLiteratura: V rámci projektu CELA prezentuješ svůj předposlední román Pes být nechci. Nerada bych čtenářům prozradila zápletku, ale stručně řečeno je to o dívce, která chce své trápení s láskou vyřešit extrémní proměnou. Otázka se nabízí sama – chtěla bys být psem?
Alma Mathijsen: Myslím, že na tohle se mě ještě nikdo nezeptal. Vlastně asi chtěla. Podle mě je to takové klidné, pěkné živobytí – o jídlo máš postaráno, všechna pravidla jsou jasně nastavená, nemusíš dělat žádná rozhodnutí. Je to úplně jiný život, než vedu teď, takový poslušný a závislý na někom, kdo se o tebe stará. Moje kniha vychází z toho, že jsem sama měla trable s láskou a v určité chvíli jsem si prostě řekla: já chci být jeho pes. Samozřejmě to bylo v době, kdy jsem byla úplně na dně a nevěděla jsem, co si počnu, ale najednou mi to tak problesklo hlavou. Vztah by byl úplně jasný, i rozdělení rolí, a mohla bych ho milovat ze všech sil. Teď mi ta představa připadá moc hezká, ale na druhou stranu to čekání, než se páníček vrátí domů… Naši psi byli vždycky hrozně nešťastní, když jsme odcházeli. Jak se na nás dívali, s hlavičkou na stranu. Říkala jsem si, co asi dělají, když nejsme doma, a jestli je to pro ně vážně taková hrůza. Takže chtěla i nechtěla.

iLiteratura: V podstatě jsi odpověděla na moji další otázku. Zajímalo mě, jestli se necháváš inspirovat vlastním životem, nebo jestli používáš čistě svoji fantazii. Takže do určité míry jsi skutečně zúročila vlastní zážitky?
Alma Mathijsen: Ano, tehdy těsně po rozchodu jsem uprostřed noci psala básně. Hrozně špatné básně, řekla bych, netroufám si je vůbec znova číst. A při psaní jsem si uvědomila, že vůbec nechci přijmout fakt, že ten vztah skončil, prostě to nechci. Pak přišel nápad se psem. Kdybych byla v nějakém zvláštním světě fantazie, chtěla bych se naprosto oddat někomu jinému, svůj život odsunout úplně stranou a svoje pocity vůbec nebrat v potaz. Jistě, existovaly velice pádné důvody, proč bylo dobře, že to skončilo, ale já je v tu chvíli vůbec neviděla, protože jsem na té lásce byla závislá. Jenže najednou se někde vynořila představa psa a já jsem se jí už nemohla zbavit. Takhle ten námět na příběh vznikl, šlo to docela rychle. Často se stává, že to s mým životem nějak souvisí. V tomhle případě se z toho vyvinul zvláštní fiktivní příběh, v němž se mladá žena pomalu proměňuje v psa. Myslím si, že i mně prospělo, když jsem se nad tím musela zamýšlet, a nakonec přišla na to, že to vlastně není úplně zdravý nápad.

iLiteratura: Vycházíš tedy ze svých zážitků i v jiných knihách? Pokud se nemýlím, ta poslední, která právě vyšla, je silně autobiografická. Pomáhá ti to při psaní pokaždé?
Alma Mathijsen: Jak kdy, hodně pracuji i s fikcí. Ale svoji poslední knihu Bewaar de zomer (Ať je pořád léto) považuji za čistou autobiografii, není to román. Když říkám autobiografie, nemyslím tím paměti ve smyslu „je mi osmdesát a vzpomínám na svůj život“, ale spíš ve stylu amerických autorů, když si vybírají jeden moment a na ten se víc zaměřují, aby dostali odpověď na nějakou otázku. Vlastně si myslím, že do toho vždycky musíš dát něco ze sebe. Dokonce i v knize Vergeet de meisjes (Zapomeňte na dívky) z roku 2017. Je to o dvou ženách, které se spolu uzavřou v jednom domě a postupně se odstřihávají od světa a jedna druhé propadají, popisuji tam docela toxický vztah. To mi bylo zrovna hodně vzdálené, ale počáteční impuls byl zase inspirovaný vlastní zkušeností. Připadalo mi totiž zvláštní, že se v Nizozemsku – nevím, jak přesně je to u vás – přisuzuje velká důležitost romantické lásce a rodině. V tom smyslu, že vláda stále vykřikuje, že rodina je základ státu. Přitom já považuji za důležité hlavně přátele a přátelství, ale nějak to nenacházím v kultuře. O lásce bylo napsáno tolik knih a natočeno tolik filmů, o přátelství mnohem míň. Tak jsem si řekla, že napíšu knihu o přátelství, které může být stejně intenzivní jako romantický vztah. To byl tedy můj osobní postřeh, ale jinak je to stoprocentní fikce. Přichází to ve vlnách. Někdy mám pocit, že se chci vrtat v něčem v sobě, co není správně nebo na co neznám odpověď, a to jsem udělala v Bewaar de zomer. Jindy si zase chci od sebe držet odstup – na to se chystám v další knize.

iLiteratura: V bibliografii už máš slušnou řádku titulů. Začala jsi docela brzo – tvoje první sbírka povídek vyšla, když ti bylo dvaadvacet. Šla jsi tak trochu cestou své maminky, která vyučovala literaturu na univerzitě. Kdy tě poprvé napadlo: ano, tohle je něco pro mě, chtěla bych být spisovatelkou? A nechtěla ses nikdy věnovat muzice jako tvůj tatínek?
Alma Mathijsen: Vtipné na tom je, že jsem dyslektička, což se zjistilo, když mi bylo dvanáct. Čtení mi vždycky dělalo docela problém, ale milovala jsem příběhy, takže jsem měla spoustu nahrávek, třeba pohádky bratří Grimmů, a ty jsem pořád poslouchala. Samotné psaní po mně ale nikdo nevyžadoval, protože to prostě drhlo. A o muzice si rodiče skutečně mysleli, že by to mohlo být něco pro mě, takže jsem ve čtyřech letech začala hrát na housle. Byla jsem z toho hrozně nešťastná, protože hraní bylo příliš těžké a já vážně neměla talent. Každý rok jsme měli s ostatními dětmi vystoupení, kde všichni nejdřív hráli lidovky a pak se pomalu začínalo s Mozartem. No a já skončila u těch lidovek.
Psát jsem začala sama, tak trochu tajně jsem si zapisovala různé příhody, až jsem se nakonec dostala do školního časopisu. To se mi hrozně líbilo. Uvědomila jsem si, že tam můžu úplně všechno. Řekla jsem si, že se mi nechce dělat rozhovor se školníkem, což je ve školním časopisu běžné – zpovídat školníka a učitele. Chtěla jsem klást otázky Arnonu Grunbergovi a tvůrcům komiksu Fokke en Sukke. Takže jsem jim úplně drze poslala e-mail a oni na to všichni kývli. Postupně jsme se stali nejlepším školním časopisem v Nizozemsku, všimli si nás i v amsterdamském deníku Het Parool. Požádali nás, abychom celá redakce udělali letní přílohu, a vážně se nám to povedlo. Já jsem tam nakonec ještě s jednou dívkou zůstala a od osmnácti jsem pět let pracovala v opravdových novinách. Takže takhle jsem do toho vklouzla. Myslím si, že maminka tomu určitě pomohla, protože jsme doma měli spoustu knih a ona sama v tomhle oboru byla aktivní. Lidi samozřejmě taky poznávali moje jméno, ale to často hrálo spíš proti mně. Nejednou jsem slyšela, že jsem dostala smlouvu na knížku jenom proto, že mi to zařídila máma, ale proboha… Vždyť to přece musím napsat já sama! Proto jsem takové poznámky nikdy nechápala, tu práci za mě ve finále nikdo neudělá. Tohle mě ze začátku docela trápilo.

iLiteratura: Nakonec tu ale přece jen sedíš jako spisovatelka. A jsi součástí projektu CELA, kam teď musíš napsat povídku na dané téma. Je to pro tebe omezující?
Alma Mathijsen: Já jsem zapomněla to téma, jak že zní? (smích)

iLiteratura: Téma zní CHANGE, změna.
Alma Mathijsen: Musím velice upřímně přiznat, že jsem ještě ani nezačala. Nemá to být moc dlouhé, nějakých 2000 slov. Takovou povídku obvykle napíšu zhruba za dva týdny. Jsem ten typ, co potřebuje blížící se deadline. Ale nevadí mi mít dané téma. Naopak si myslím, že to může podnítit k zajímavému nápadu. Dá ti to směr, kterým se můžeš ubírat. Nedávno jsem taky psala na zadané téma, něco ve smyslu „jiná perspektiva“. Napsala jsem úplně bláznivý příběh z budoucnosti o stroji na empatii. Člověk si dal takovou helmu na hlavu, a díky tomu viděl pocity toho druhého, takže s ním dokázal víc soucítit. Ale zatím vůbec nevím, co udělám s tématem „change“.

iLiteratura: Ukázka, kterou jsi do projektu zaslala, už v podstatě je o určité změně.
Alma Mathijsen: To je pravda. Samozřejmě se s každým tématem dá pracovat z mnoha různých úhlů. Jsem na to vážně zvědavá. Tedy nejen na můj vlastní příběh, ale i na ty ostatní. Moc se na to těším.

iLiteratura: Taky jsem na to moc zvědavá. S ostatními překladateli jsme vtipkovali, že bychom mohli uzavírat sázky, kolik povídek bude na téma covidu, protože to je v současné době ta největší změna.
Alma Mathijsen: Je vtipné, že to říkáš, protože mě to třeba vůbec nenapadlo. Myslím, že je velmi těžké psát o covidu už teď. Ještě pořád v té situaci jsme a provádět v současnosti nějakou reflexi… To nutkání je samozřejmě velké a já ho naprosto chápu. Je to tak obrovská věc, převrátila naše životy naruby a je důležité o ní psát. Ale já se v tomhle snažím držet zpátky. Mohlo by to působit příliš zadýchaně. Dokonce ani ještě pořádně nerozumím tomu, co se vlastně stalo, takže si umím představit, že s tím nějak budu schopná pracovat až tak za pět let. Občas si samozřejmě dělám nějaké poznámky. Když už bych o covidu měla psát teď, spíš bych to pojala jako příběh z budoucnosti, řekněme za padesát let, kde se za dnešní dobou ohlížím, ale i tak si říkám, že bych musela být hodně opatrná. Může se to hodně rychle přežít, protože nevíme, jak celá věc dopadne. Psala jsem nějaké menší věci pro noviny, třeba sloupek o osamělosti, když se virus teprve rozbíhal. A když si je teď přečtu, vidím, jak málo jsou aktuální a že je psal někdo, kdo je tím hodně pohlcený. Je to samozřejmě zajímavé, ale spíš jako encyklopedická informace než jako literární dílo. Pokud by mělo vzniknout aspoň trochu nadčasové literární dílo, musíme už být dál a mít odstup. Myslím, že teď je čas na psaní poznámek, které zpracujeme až později. Tedy alespoň pro mě, nemůžu mluvit za ostatní.

iLiteratura: Nyní máš jedinečnou příležitost přečíst si svůj text v několika různých evropských jazycích. To se nepodaří každému spisovateli, navíc ještě v tak mladém věku. Co to pro tebe znamená?
Alma Mathijsen: Je to skoro neuvěřitelné a myslím, že skvělé! Na všechny překlady jsem se samozřejmě podívala a ve většině případů si je můžu i trochu přečíst, třeba v italštině a španělštině to docela jde. Ale ostatní jazyky, třeba čeština, to už je na mě moc (smích). I když je to můj text, sotva ho poznávám. Ale jsem nadšená, že můžu svoje slova vidět v tolika jazycích, a hrozně bych je chtěla i slyšet. Moc by se mi líbilo poslouchat svoje slova, kterým najednou nerozumím. Má to v sobě něco zvláštního a zároveň krásného. Znamená to pro mě samozřejmě hrozně moc. Proto to vlastně dělá každý spisovatel, aspoň podle mého názoru. Aby ho ostatní lidé pochopili. Máš nějakou zkušenost a tu napíšeš, protože máš pocit, že jsi jediná, kdo se tak cítí, a připadáš si osaměle. A pak příběh vydáš a dostáváš reakce, že se v něm lidé naopak našli, a tvoje osamělost se zmenšuje. Máš pocit, že jsi předala něco, o čem sis nejdřív myslela, že tomu nikdo neporozumí. Díky překladu se pak tahle olejová skvrna pohlcující lidi, kteří pochopili tvoji osamělost, rozšiřuje. To je fantastické a obohacující. Je skvělé, že osamělí můžeme být všichni společně.

 

Na podobné téma:
Allione, Fabrizio (rozhovor)
Allione, Fabrizio: Jericho (ukázka) 
Vremeș, Cristina (rozhovor)
Vremeș, Cristina: Trilogie toulavého pohlaví (ukázka)
Mathijsen, Alma: Pes být nechci (ukázka)
Costa, Daniela (rozhovor) 
Costa, Daniela: Bomba nad Marão (ukázka)
Rožman, Andraž (rozhovor) 
Rožman, Andraž: Tři vzpomínky (ukázka)
Gierak-Onoszko, Joanna (rozhovor) 
Gierak-Onoszko, Joanna: 27 smrtí Tobyho Obeda (ukázka)
Grbić, Ana Marija (rozhovor) 
Grbić, Ana Marija: Srnčí hřbet (ukázka)
Sabi, Aya (rozhovor)
Sabi, Aya: Poloviční život (ukázka)
Morellón, Alejandro (rozhovor)
Morellón, Alejandro: Přirozený stav věcí (ukázka)

© Blanka Juranová
foto © Sanja Marušić

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 623x

Inzerce
Inzerce