Anežka Charvátová se narodila r. 1965 v Praze a vystudovala na FF UK obor moderní filologie, španělština – francouzština. Pracovala jako knižní redaktorka v nakladatelství Mladá fronta, poté v nakladatelství Garamond řídila edici Transatlantika věnovanou španělsky a portugalsky píšícím autorům z obou břehů Atlantiku. V současnosti působí v nakladatelství FRA a vyučuje na hispanistice na Ústavu translatologie FF UK v Praze. Překládá z francouzštiny, italštiny a zejména ze španělštiny, rediguje a píše doslovy. Aktivní je v Obci překladatelů, mj. předsedá porotě Ceny Jiřího Levého pro začínající překladatele. Za překlad románu Vypravěč Maria Vargase Llosy získala r. 2004 překladovou cenu Magnesia Litera, za překlad románu Roberta Bolaña 2666 obdržela r. 2013 Cenu Josefa Jungmanna. Spolupracuje se Světem knihy, s Českým rozhlasem (Vltava, Plus) a s Institutem Cervantes.

Tereza Horváthová: Anežko, z jaké rodiny pocházíš? Maminka kunsthistorička, tatínek filolog…?
Anežka Charvátová: Ne kunsthistorička, oni byli oba filologové, a dokonce oba klasičtí filologové. Poznali se v práci, dělali oba v Kabinetě pro studia řecká, římská a latinská ČSAV. Maminka se zaměřovala na medievistiku, na českou a latinskou literaturu středověku. Zejména tedy latinsky psanou literaturu v českých zemích. A tatínek se věnoval opravdu antice, takže řecké a římské literatuře, zabýval se luštěním nápisů, Etrusky a tak dále. Odmalička jsem vyrůstala obklopená různými korekturami a vykopávkami a popravdě řečeno mně vždycky rodiče říkali, že jsem barbar naší rodiny. Jako malou mě to vůbec nezajímalo, vůbec. S korekturami jsme museli pomáhat. Mamince svěřili v práci vydávání Husových spisů, což nebylo úplně to, co by ji nejvíc zajímalo, ale tehdy se to tak v Akademii věd přidělovalo. Prostě řekli – budete vydávat Husovy spisy. A to obnášelo opravdu minuciózní práci s poznámkami a ty korektury se musely po číslíčkách kontrolovat. Připadalo mi to jako úplně nesnesitelná práce.

Tereza Horváthová: Ty jsi radši lítala venku, předpokládám.
Anežka Charvátová: Přesně tak, já jsem lítala venku, hrála s klukama fotbal, lezla na stromy. A taky jsem vždycky hodně četla: hlavně dobrodružné knížky, spíš klučičí. Mám o rok a půl starší sestru, táta by si býval přál kluka, takže mě podporoval. Když jsme ale jeli s našima do Maďarska – na římské vykopávky, na co jiného – tak jsem to úplně nesnášela. Vždycky jsem říkala: žádné vykopávky už nechci do smrti vidět. Dneska, když se dostanu do Francie, do Španělska, do Itálie, tak mě samozřejmě antika strašně zajímá, obcházím vykopávky a jsem nadšená.

Tereza Horváthová: Rodiče tě vedli i ke studiu živých jazyků?
Anežka Charvátová: Byli odborníci na jazyky mrtvé, i když tatínek mluvil výborně italsky, dobře francouzsky, oba samozřejmě mluvili německy, to bylo generační… Často k nám chodili na návštěvu různí věhlasní zahraniční specialisté: tatínek by se býval hrozně rád stal třeba ředitelem Archeologického ústavu v Římě, ale z politických důvodů to nešlo. Bohužel umřel v prosinci 1989, kdy by se mu bývaly otevřely všechny dveře. A já jsem se tedy odmalička účastnila těch večeří, kde se hovořilo o všem možném různými jazyky. Zvlášť mě bavila italština. Můj dědeček, ještě za Rakouska, byl inženýr, dělal ponorky a pracoval v Monfalcone u Terstu v loděnicích. A oba starší tátovi bratři se narodili v Itálii, teprve když nastoupil Mussolini, vrátila se rodina radši zpátky do Československa. Takže italština byla taková rodinná záležitost. Tátovi rodiče spolu mluvili italsky, aby jim děti nerozuměly, takže se to táta schválně naučil.

Tereza Horváthová: Chodilas do jazykovky?
Anežka Charvátová: Chodila, v tom mě naši podporovali, a měli jsme i rodinného přítele, tatínkova kolegu z Florencie, který mi vozil knížky. Naši mě dali na Gymnázium Jana Nerudy do Hellichovky, protože tam bylo rozšířené vyučování francouzštiny. Já jsem si k ní pak vzala italštinu na jazykovce. A na vysoké už jsem chtěla dělat jazyky. Už tehdy jsem měla pocit, že by mě hrozně bavilo dělat něco s literaturou, bavila mě i lingvistika a srovnávací studia románských jazyků. Tehdy se ale s francouzštinou otevřela španělština: každý rok se otevíraly jen nějaké obory. Chtěla jsem francouzštinu a italštinu, nakonec jsem z donucení šla na španělštinu, kterou jsem se na poslední chvíli před zkouškami začala učit. Tehdy jsem si poprvé přečetla Město a psy. Dostala jsem od někoho seznam literatury na přijímačky. Znala jsem akorát Dona Quijota, a to ještě ne, že bych to měla přečteného, ale že jsme se o tom učili. Z latinskoamerické literatury jsem neznala nic. Město a psi byla první kniha, kterou jsem si přečetla, a díky tomu jsem se zamilovala do Vargase Llosy a do latinskoamerické literatury. Pak jsem se do toho na fakultě nořila čím dál víc, protože jsme měli na literaturu Hedviku Vydrovou. A ta tak báječně přednášela, že jsem všechny věci přečetla ne proto, že by to byla nějaká povinná literatura, ale že když ona o tom mluvila, já jsem si říkala – to si musím přečíst.

Tereza Horváthová: Začali jste na fakultě s překládáním?
Anežka Charvátová: Vůbec, tehdy nebyly žádné překladatelské kurzy. Já jsem ostatně nestudovala překladatelství, ale moderní filologii: francouzštinu, španělštinu. Tehdy za komunistů jsem k tomu měla povinně učitelský směr. Jazyky se nemohly studovat jen tak, takže mám státnice samozřejmě z marxismu-leninismu, druhou státnici mám z didaktiky a pak mám francouzštinu a španělštinu. Čtyři státnice, a z toho dvě jsou naprosto k ničemu…

Tereza Horváthová: K tehdejší pedagogice ses musela vyhranit, ne?
Anežka Charvátová: No jasně, to byly podle mě zbytečnosti. Ale všechno se někdy hodí, že. Měli jsme například předmět biologie dítěte, což člověk koneckonců v životě pak někdy použije. Ale povinné byly i předměty jako branná výchova, a to bylo strašné. Povinný branný kurz na týden, kde jsme stříleli z malorážky a diskutovali o tom, že jsme pacifisti a socialistickou vlast se zbraní v ruce bránit nehodláme.

Tereza Horváthová: Takže ses v podstatě náhodou nasměrovala na španělštinu, propadla jsi jihoamerické literatuře, dostudovalas… a jak ses potom dostala do nakladatelství? Dneska jít po studiu filologie pracovat do nakladatelství je pro lidi, kteří vycházejí ze školy, dost velký oříšek.
Anežka Charvátová: Když jsem končila, tak jsem přemýšlela, co by mě bavilo, a chtěla jsem jít dělat do nakladatelství. Tehdy to taky nebylo tak jednoduché. Zkoušela jsem, jestli by nebylo místo v Odeonu. Chtěla jsem zkusit začít někde od píky, v nějakém… dneska se tomu asi říká propagační oddělení, psát anotace do katalogů a takové věci. Ale než jsem to konkretizovala, dostala jsem ve škole nabídku od Anny Houskové, která dělala v Ústavu pro světovou literaturu ČSAV. Nabídli mi, abych tam šla dělat aspiranturu. Končila jsem studia 1988, nastoupila jsem do ÚČSL, rok jsem byla na aspirantuře, což předpokládalo, že se bude vědecky bádat a po třech letech se skončí nějakým titulem. PhDr. jsem získala na podzim 1989: uznali mi diplomku jako disertační práci, několik kapitol jsem publikovala španělsky: o totálním románu v díle Vargase Llosy, zejména v románu Rozhovor u Katedrály, který jsem konečně právě dopřeložila a vyjde v Argu na jaře 2021, bohdá.
Do toho vstoupil rok 1989, tehdy jsem učila krátkodobě na fakultě, zaskakovala jsem díky Hedvice Vydrové semestr za někoho na mateřské. Což bylo bezvadné, protože jsem měla v osmdesátém devátém přístup na fakultu, i když už jsem nebyla student, ale vyučující, a všecko, včetně stávek, jsem si náramně užila. Já jsem měla vždycky ve všem hroznou kliku. Akademie věd se celá přetvářela, rušila se Československá akademie věd, z ní se stala Česká akademie věd, některé ústavy zanikly, někdo přešel na fakultu. A já jsem na akademii skončila tím, že jsem odešla na mateřskou. A na mateřské jsem začala překládat.

Tereza Horváthová: Abys měla co dělat?
Anežka Charvátová: Já už jsem předtím překládala do šuplíku, protože mě to opravdu bavilo. První knižní překlad jsem dostala od jednoho kolegy. My hispanisti se mezi sebou známe, máme se rádi, dohazujeme si kšefty… není tam řevnivost, závist, žárlivost, to se mezi námi nepěstuje. Vít Urban mi tedy dohodil Reinalda Arenase, jeho skandální autobiografii Než se setmí, ta pak vyšla jako můj první knižní překlad. Původně jsem na knihu pro něho psala lektorský posudek. Nebyl si jistý, jestli se to opravdu má vydat. Nadšeně jsem to vychválila a on pak řekl: víš co, já to dělat nechci, přelož si to sama. Taky proto, že jsem se zajímala o disidentní kubánskou literaturu a publikovala o ní pár článků. Tak jsem dostala první zakázku, a jak už jsem měla za sebou první překlad, který měl ohlas, začala jsem dostávat nabídky.

Tereza Horváthová: Vidíš, já jsem myslela, že Arenas nějak souvisí s tím, že jsi byla v Havaně na studiích. A žes tam byla dlouho…
Anežka Charvátová: Byla jsem na Kubě půl roku, ještě na studiích. Ale to bylo samozřejmě za komunismu. Studovala jsem španělštinu a francouzštinu, do Francie mě neposlali, tam jezdili jenom zasloužilí, co měli kádrový profil. Měla jsem jet do Mexika, jenže tehdy mi taky řekli – buď budeš politicky aktivní, nebo nikam nepojedeš. To jsem obrečela. Ale nakonec jsem mohla na Kubu. Spousta lidí na Kubu nechtělo, protože tam byly otřesné hygienické a jiné podmínky. Ale byla to škola života, zvlášť když tu kulturu člověk vidí opravdu zevnitř, ne jako turista, ale prožívá všechno jako obyčejní lidi.

Tereza Horváthová: Jaká byla Havana na sklonku 80. let?
Anežka Charvátová: Byla jsem tam na přelomu 1987 a 1988, takže těsně předtím, než začalo to zvláštní období… Nejhorší je, že Havana byla úplně stejná jako teď, akorát o něco zachovalejší. Pak jsem se tam vrátila o dvacet let později, vezla jsem tam nějaké knížky, a byla jsem úplně zděšená. Ve chvíli, kdy jsem vystoupila na letišti, jsem si uvědomila, že u nás se toho za těch dvacet let přece jenom změnilo opravdu hodně. Tam se materiálně ani v mentalitě lidí nezměnilo téměř nic.

Tereza Horváthová: Bydlela jsi na koleji?
Anežka Charvátová: Kolej byla původně vila, kterou zrekvírovali a ubytovávali tam stipendistky ze socialistických zemí. Bydlela jsem tam se Slovenkami, to byly bezvadné holky, vedle bydlely Rusky, v dalším pokoji Bulharky, v dalším Polky… chodily jsme do kubánské menzy, jídlo bylo děsné… Měly jsme ale výhodu, že jsme část stipendia dostávaly v takzvaných diplo pesos, což byly bony do diplomatických obchodů. To normální Kubánci neměli. Teď mají taky dvojí měnu, ale jmenuje se to jinak. (Dvojí měna byla od 1. 1.2021 zrušena. pozn. red.) Jednou za měsíc, když jsme dostali stipendium, jsme si vyjeli do toho diplo obchodu, tam jsme si nakoupili zásoby jídla na měsíc. Kromě toho jsem žila na zmrzlině a na tom, že jsem si vždycky v poledne zašla do nějakého hotelu, kam tehdy Kubánce nepouštěli, na dvě hodinky jsem si lehla k bazénu, dala si místo oběda mojito a četla si. V hotelech tehdy cizince nekontrolovali, jestli jsou tam ubytovaní. Když měl člověk světlé oči a světlé vlasy, zpravidla ho tam pustili. Do školy jsem skoro vůbec nechodila, stála za houby, ale chodila jsem si číst do skvělé iberoamerické knihovny. Dopoledne jsem seděla v knihovně, něco četla, občas jsem taky trošku psala diplomku, pak jsem se zaskočila vykoupat, znovu se vrátila do knihovny a večer jsme vyráželi ven.

Tereza Horváthová: Takže kubánské autory jsi objevila teprve po odjezdu?
Anežka Charvátová: Arenase jsem tam objevit nemohla, byl zakázaný. Ale přečetla jsem tam tehdy, na zídce na nábřeží s výhledem na moře, Cabreru Infanteho Tři truchlivé tygry. Ta knížka je na Kubě zakázaná, ale já jsem měla od profesorky Hedviky Vydrové kontakty na kubánské profesory a badatele, kteří dělali v různých knihovnách. Jedna knihovnice mi tu knížku půjčila a já jsem ji hned zhltla. Probudilo to ve mně zájem o jinou kubánskou literaturu, o které se tam ani u nás moc neučilo, i když Hedvika Vydrová ano, ta učila i o Cabreru Infantovi… Ostatně půl roku někde žít, to člověka poznamená, mně se to strašně zarylo pod kůži. Město je nádherné, ta země je krásná a mně je z toho vždycky do breku, když vidím, jak se to tam dál a dál rozpadá a politický režim je děsný. Dodnes se mi zdá často o tom, že jsem v Havaně.

Tereza Horváthová: V době, kdy jsi začala studovat, byla u nás iberoamerická literatura na vrcholu.
Anežka Charvátová: Ona se u nás dostala na vrchol, stejně jako jinde, už v 60. letech, kdy vypukl slavný boom. Vargas Llosa vydal Město a psy 1963, u nás byl už 1966 přeložený, Sto roků samoty napsal García Márquez 1969, u nás vyšly 1972, Cortázarův román Nebe, peklo, ráj vydaný 1963 u nás vyšel 1971. Takže tohle všechno, největší díla, bylo k mání. Španělská literatura se nevydávala kvůli Francovi, a když v r. 1975 umřel, nastoupila monarchie a kapitalismus, zůstávala to pro nás nepřátelská země. Kdežto Latinská Amerika, to byly takzvané rozvojové země spřátelené s Kubou. Na Kubě byla výborná instituce Casa de las Américas – patřila tam knihovna, nakladatelství, galerie, literární ceny. A tam vydané knížky se k nám snadno dostávaly. Takže máš možná pravdu v tom, že iberoamerikanistika nebo latinskoamerická literatura u nás byla na konci 80. let na vrcholu. Měli jsme taky opravdu skvělé profesory.

Tereza Horváthová: Španělština, kterou ses učila na fakultě, to byla španělská, nebo latinskoamerická španělština? Už jste to nějak rozlišovali?
Anežka Charvátová: To byla převážně kubánská španělština, protože naše učebnice, co dělala Libuše Prokopová, byly pro lidi, kteří někam pojedou, a od nás se tehdy téměř jinam než na Kubu nejezdilo. Experti, lékaři, inženýři a tak dále jezdili na Kubu. Jinak jsme měli jakžtakž vztahy s Mexikem. Ale ostatní země, Chile, Argentina, Španělsko, to v osmdesátých letech nepřipadalo v úvahu. Samozřejmě nás učili i spisovnou španělskou, kastilskou variantu, s jinou gramatikou, ale slovíčka a články v učebnici byly spíš ve stylu: Dobrý den, já jsem inženýr Dlask a jedu na Kubu stavět elektrárnu. A byla to španělština politicky zabarvená. Já jsem dřív uměla říct „sbíječka“, než že mám hlad nebo že se mi chce čurat… To byla fakt hrůza. Naučila jsem se španělsky, protože jsem četla Vargase Llosu v originále. Pak jsem se na Kubě skamarádila s Chilany, kteří tam byli za Pinocheta v exilu. A byla jsem překvapená, jak strašně moc peruánských slov, která jsem znala, se používá v Chile. Španělskou španělštinu jsem nikdy pořádně neuměla a vlastně ani nepotřebovala.

Tereza Horváthová: Jak velké rozdíly jsou mezi jednotlivými španělštinami? Naučila ses v těch rozdílech kráčet, nebo je nějaká „úřední“ španělština, kterou se domluvíš všude?
Anežka Charvátová: To sice je, ale každý mluví nějakým svým dialektem nebo argotem. Když se snaží, tak si rozumí, ale jsou země, jako zrovna Chile, kde mají extrémní množství vlastních slov, kterým ostatní Latinoameričani nerozumí. Ale mě to vždycky bavilo, takže si doteď vypisuju, já nevím… jak se řekne kocovina ve všech latinskoamerických zemích. Nebo jiná srandovní slovíčka. A fascinuje mě to. Dokonce zjišťuju, že máme jako cizinci výhodu, že si různé varianty uvědomujeme, že vnímáme nutnost se je nějak naučit a nějak je odlišovat. Před dvěma lety jsem měla v Mexiku překladatelský seminář, kde jsem rozebírala různé velké latinskoamerické autory a jak je možné je překládat, jaké mají zvláštnosti, a tam jsem zjistila, že třeba některým věcem z Kuby v Mexiku nerozumějí. Nebo když čte Španěl ze Španělska mého oblíbeného Bolaña, který strašně rád používá mexikanismy, ačkoli je Chilan, často některé úseky nechápe. U nějakých obrazných vyjádření jsem si občas nebyla jistá, co tím chce autor říct, a dlouho jsem googlovala a vyptávala se Mexičanů. A pak jsem si dělala zkusmo test, jestli výrazu (včetně kontextu) rozumí Španělé. A nerozuměl tomu nikdo z nich. A ani Kubánci, ani Chilani nevěděli, co to vlastně znamená. Když to člověk jenom čte, tak nějak celkově to pochopí, ale když překládá, musí vědět přesně, co znamená každé slovo.

Tereza Horváthová: Když jsi překládala Vargase Llosu, konzultovala jsi s ním překlad?
Anežka Charvátová: Já jsem ho začala překládat hrozně pozdě. Prvního Vargase Llosu jsem přeložila, když už jsem dělala v nakladatelství, kam jsem se dostala po dlouhé mateřské. Doma jsem překládala na volné noze a učila jsem externě dvě hodiny na fakultě literární překlad. Pak jsem v roce 2000 dostala nabídku od Vlasty Dufkové z tehdejší Mladé fronty, jestli tam nechci jít. Tam se to velmi brzo začalo hroutit, odešel Pistorius, přišly strašně komplikované vlastnické vztahy, privatizace a tak dále. Zůstala jsem tam ale ještě čtyři roky, protože mi tehdejší vedení dalo volnou ruku, že si můžu sama vést řadu překladové literatury. Tehdy jsem tam procpala strašně moc svých miláčků, ale i Francouzů, Italů, Katalánců… A vydala jsem tam svůj první překlad Vargase Llosy, který už jsem měla hotový z dřívějška pro někoho, kdo to pak nevydal. Bylo to v době předgooglové. Román se jmenuje Vypravěč a odehrává se převážně v pralese. A kromě toho, že tam Vargas Llosa vytváří specifickou indiánskou mluvu kmene, který nemá literaturu, nepoužívá minulý čas ani písmo, tam figuruje obrovské množství pralesní vegetace a různých zvířat, která navíc nemají španělské názvy dohledatelné ve slovníku. Jsou to jen místní názvy, jak jim říkají na tom konkrétním místě v pralese. To byl pro mě ohromný problém, protože někdo tehdy možná už měl internet, ale já ne. S Vargasem Llosou jsem se tehdy vůbec neznala, to byl pro mě samozřejmě nedostižný velikán. Ale měla jsem známé na peruánském velvyslanectví, takže jsem chodila studovat peruánské mapy, jak se jmenují různé řeky a místa, a vyptávala jsem se Peruánců, kteří často moc nevěděli. Napsala jsem dokonce dopis na peruánskou akademii věd, ať mi s tím pomůžou, ale taky se mi nedostalo odpovědi. V Mladé frontě jsem se pak naučila pracovat s internetem, některé věci jsem si dohledala, s něčím mi pomohli zdejší zoologové, chodila jsem zkoumat i do zoo.

Tereza Horváthová: Vlastně to nebylo tak špatné, přes Google to jde rychle, ale takhle to máš zažité se vším všudy a zapamatuješ si to navěky.
Anežka Charvátová: Přesně tak, ale stejně jsem musela některé názvy vymyslet, protože pro ně nebyl český ekvivalent, jen latinský. A indiáni nemůžou samozřejmě používat latinský název, to by znělo hrozně, takže jsem si tam sama vymyslela slovo, které nějak popsalo to zvíře, a dozadu jsem dala slovníček, aby si to ten, kdo by chtěl, případně mohl dohledat. Byla to hrozně zábavná a tvůrčí práce. Koukala jsem tehdy do francouzského překladu a zjistila jsem, že Francouzi se s tím vůbec nemažou. Já složitě dohledávala, ověřovala, vymýšlela, a oni tam jméno toho zvířete nebo rostliny nechají v kurzívě a jedou dál. Že to prostě podle kontextu člověk pochopí anebo nepochopí. Jenže to je výhoda podobné struktury jazyka, já to v češtině takhle nemůžu udělat, i kdybych chtěla – jak to pak skloňovat a tak dále….

Tereza Horváthová: Možná je to i jiná překladatelská tradice. Na Slovensku se třeba daleko víc nechávají původní jména, nesnaží se to vtáhnout do jazyka absolutně.
Anežka Charvátová: Ono se to u nás taky vyvíjí. Když jsem zpětně koukala na nějaké svoje překlady, spoustu věcí bych už taky dělala jinak. Vlastní jména se už nepřekládají ani u nás. A za první republiky se ještě překládala, Petr a Lucie, že ano, slavný román.

Tereza Horváthová: To je pravda.
Anežka Charvátová: Což je vlastně úplně špatně, dneska by to jako Petr a Lucie nikdo nevydal. Ale i místní názvy: dřív se překládala Elysejská pole, to nikdo samozřejmě dneska nenapíše. A jiné. Když jsem začala překládat Bolaña, hrozně jsem váhala, jestli tam nechat mezcal, protože to tady nikdo neznal. Nebo tacos nebo tortilly. Dneska to zná každý. Tehdy jsem to nechala v kurzivě, možná mezcal už jsem psala normálně. Dneska se to dá použít běžně, protože už to lidi znají. Nebo všecky ty šunky, jamón serrano, dřív se to překládalo jako sušená šunka, dneska Erik Lukavský říká – ne, to každý ví, nech jamón serrano.

Tereza Horváthová: To je jasné. Ale stejně je to tak, že když člověk čte třeba Muminky v češtině a ve slovenštině, je to opravdu propastný rozdíl, nebo slavného Harryho Pottera… Ještě se tu nechává nějaký prostor pro fantazii překladatele.
Anežka Charvátová: V literatuře pro děti určitě, máme skvělou tradici. Koneckonců i Pán prstenů je v českém překladu naprosto nepřekonatelný, ty nápady: vrrci a zlobři a další slova, to je nádhera.

Tereza Horváthová: Když se ještě vrátím k Mladé frontě, tam jsi byla pár let a pak jsi šla do Garamondu. Pak jsi pracovala ve Fra. Jaký rozdíl je pro tebe mezi malým a velkým nakladatelstvím?
Anežka Charvátová: Vlastně jsem v redakcích šla od největších postupně k menším a menším. V tom velkém, když to vezmu z pohledu redaktorky, je nepříjemné, že tam jsou rozdělené práce, je tam marketingové oddělení a spousta lidí, kteří o knížce nic nevědí, ale mluví do toho, jak bude vypadat obálka. Člověk nemá skoro možnost to ovlivnit. Já jsem tam tedy tehdy měla štěstí, že se zrovna reorganizovalo a že jsem měla docela volnou ruku na výběr titulů. Pak jsem odcházela proto, že se to tam hodně měnilo i finančně, špatně platili autorům a byl tlak na komercializaci. A dostala jsem nabídku, že si můžu udělat edici Transatlantika v Garamondu. Z tohohle pohledu samozřejmě čím je menší nakladatelství, tím je práce příjemnější, protože je člověk v bližším kontaktu s překladatelem, s grafikem a má mnohem víc šancí ovlivnit konečnou podobu knížky.

Tereza Horváthová: A jak to vidíš jako překladatelka – teď pracuješ pro Argo, ze kterého už se stalo v podstatě velké nakladatelství, ale třeba i pro Fra, které je úplně malinké.
Anežka Charvátová: Musím říct, že mám dobrou zkušenost i s většími i s menšími. Argo ještě za takový kolos nepovažuju a mám s nimi dobrou zkušenost. Nikdy se mi nestalo, že by mi málo nebo pozdě zaplatili, že by mi zkazili obálku, opravdu nikdy. Ale možná je to taky tím, že mám s nimi dobré vztahy a vždycky se to odvíjí spíš na bázi přátelské, kolegiální, než jen jako profesionální kontakt.

Tereza Horváthová: Zadávají ti překlady, nebo jim je nosíš?
Anežka Charvátová: Obojí. Třeba k tomu slavnému Bolañovi jsem přišla tak, že jsem byla u Milana Gelnara, on vytáhl nějaké americké top ten a říká – hele, znáš tady toho autora, Bolaña? Ten byl v Americe tehdy velká hvězda. Odpověděla jsem: no jasně, znám, toho musíš vydat a já ho musím překládat. Takhle jsem se vnutila na Divoké detektivy. A dost často mi z Arga posílají pdf knížek, které jim někdo nabídne, abych jim je posoudila, jestli to mají nebo nemají vydat, což je pro mě výhodné, protože se dostanu k textům, které pak využiju při výuce nebo si se zájmem přečtu. Teď už to tolik nedělají, protože u většiny titulů, co si vozí z veletrhů, jim šmahem říkám, že jsou to blbosti a komerční trháky, které mě moc nebaví. Samé rádoby historické romány nebo nějaké goticko-mysteriózní kraviny… A jak byl dřív, před osmdesátým devátým, velký vliv latinskoamerické literatury, teď to naopak z veletrhů válcuje španělská literatura, kterou prosazují ve Frankfurtu a všude. A je to blíž a spisovatelé můžou přijet, takže já se sice pořád snažím prosazovat Latinoameričany, ale vychází víc autorů ze Španělska, navíc často povrchně komerčních; nevidím důvod, proč je vydávat, proč je číst, proč je kupovat, když je tady hromada skvělých neobjevených.

Tereza Horváthová: Ta záplava bestsellerů, to je opravdu velký prales, kterým se člověk musí prodrat až k podstatě. My to v Baobabu děláme tak, že máme deset malých nakladatelů z celého světa, o kterých víme, že vydávají dobré věci a že mají dobrý vkus, a skrz ně se dostáváme k zajímavým věcem… nebo se snažíme.
Anežka Charvátová: Přesně. A když dělám s malými nakladateli jakožto překladatelka, tam je to většinou buď tak, že jim něco nabídnu já, anebo oni mají nějakého velmi minoritního autora, který by je zajímal, a zeptají se mě, jestli ho znám a jestli bych to nechtěla dělat. A taková spolupráce mě hrozně baví, musím říct, že jsou malí nakladatelé, jako třeba Rubato, kteří vydávají velmi exkluzivní autory, nemůžou je nijak masově prodávat, ale platí líp než giganti jako Euromedia.

Tereza Horváthová: Malí nakladatelé jsou taky často sami autoři nebo sami redaktoři, překladatelé… Ostatně ty jsi vlastně taky nakladatelka, pokud vím.
Anežka Charvátová: No jo… naše Smršť vznikla v době, kdy jsem na tom byla finančně docela mizerně, dcera na studiích ve Francii, já v bance plus minus nulu, Štěpán Kafka tehdy přišel s nápadem – proč si neudělat vlastní nakladatelství? Snažila jsem se ho odradit, že na našem trhu je nakladatelství hrozně moc a že bude těžké se prosadit, ale nakonec jsme do toho šli. Jsme tam tři společníci, Štěpán Kafka, jeho žena Markéta a já. Je to těžké, já bych měla spoustu titulů, které bych tam chtěla vydat, jenže takhle malé nové nakladatelství nepronikne do distribuce a nedostane se na knihkupecké trhy. A vydat Vargase Llosu, na to bychom asi nedostali ani práva. A kdybychom vydali skvělého autora a dokázali prodat třeba jen 300 kusů, byla by to škoda. Ediční plán máme nevyrovnaný, místy máme dlouhý zimní spánek, pak zase něco vyhodíme na trh, ale náš problém je, že to neumíme prodat. Kromě Tomáše Hanáka jsou prodeje bídné. Ty to víš sama… ale vy už máte jméno, zvlášť v oblasti dětské literatury, a máte už svoje zákazníky a svoje knihkupectví.

Tereza Horváthová: Je to opravdu zvláštní, myslíš si, že je něco opravdu velice prodejné a na zajímavé téma, a pak se často stane, že to absolutně nerezonuje, a ty nevíš, z jakého důvodu. A naopak věc úplně minoritní, o které si nemyslíš nic a prostě ji chceš vydat, protože se ti jenom líbí – tak se najednou chytí a musíš dělat dotisky. Takže je hodně nepředstavitelné, jak se trh zachová. Tedy v našich vodách.
Anežka Charvátová: K tomu jsem taky došla ve svých nakladatelských dobách: to, co považuju za velkou bombu, zůstane ležet. A něco jiného se zázračně prodává.

Tereza Horváthová: Na přednášce na sousedské univerzitě v Táboře jsi mluvila o tom, že se ti zdá, že lidi přestávají umět číst. Zajímalo by mě, jestli když učíš, máš opravdu pocit, že nové generace čtou ne míň, ale jednodušeji?
Anežka Charvátová: Ono se to dá těžko generalizovat, ale myslím, že lidi míň čtou, protože kultura je mnohem víc obrazová. Já taky dneska koukám na seriály skoro víc, než čtu, nadšeně sleduju ty latinskoamerické, protože se na tom učím různé španělštiny. A když mladí čtou, mají úplně jinou skladbu literatury, moc nečtou dobrodružné věci, kterými prošla celá moje generace, ale mnohem víc fantasy, upíry… Ne každá fantasy je špatná. Ale myslím, že nejsou vycvičení v takovém tom moderním románu, který v 60. letech lidi běžně hltali. Mluvila jsem o tom s Vargasem Llosou na veletrhu. Zelený dům je nesmírně složitá kniha, přitom když vyšel ve španělštině v roce 1966, okamžitě měl desetitisícové prodeje a všichni to četli, dokázali se v tom vyznat. Dneska mi řada studentů říká, že je to moc složité. I ve Sto rocích samoty Garcíi Márqueze je prý příliš postav a všechny se stejně jmenují, prý se v tom ztrácejí.
Ale zase ne všichni. Stále existuje množství čtenářů, pro které je výzvou a dobrodružstvím luštit hlavolam schovaný za složitým textem. A pro mě při překládání je taky vlastně největší radost, když se mi lusknutím najednou všecko propojí. Čtenář dojde na konec, celé to pochopí a chce číst zase od začátku, aby si jednotlivé dílky hlavolamu znova užil, když už ví, kam je přesně zasadit. Takoví čtenáři jsou dneska taky, ale možná jich je proporčně míň než dřív.

Tereza Horváthová: Přesto se třeba Bolaño, který je podle mě čtivý, ale ne jednoduchý, prodává. Asi se to opravdu nedá generalizovat.
Anežka Charvátová: Ale od Bolaña se nejvíc prodávají ty dvě tlusté knihy> Divocí detektivové a 2666. Ty jsou tak mnohovrstevné, že si v nich každý čtenář může najít svoje. Někdo může příběh číst jenom jako detektivku, druhý si tam hledá vtipné erotické pasáže, ten deník mladého kluka je třeba hrozně svěží. Ale tenčí Bolañovy věci, které jsou vlastně literárně, řekla bych, ve vyšším patře nebo jsou i čtenářsky složitější, ty se tak dobře neprodávají. Což platí i pro poslední Amulet. Ten je tak surrealisticky, obrazně zaumný a složitý, že jsem si i při překladu někdy říkala – jak on to vlastně myslí, co tímhle přirovnáním chce říct, mám to vůbec dobře přeložené? Nebo to slovo může znamenat něco jiného? To je už opravdu těžká literatura a ta si bohužel čtenářů najde míň. Ale zase ho čtou i lidi, kteří jinak čtou poezii. Těch je taky málo. Čtenáři poezie Bolaña milují, protože on i ve svých prózách píše jako básník.

Tereza Horváthová: Fascinující je na něm propojení popkultury s básnickým viděním. Myslím, že proto je možná i lehčí číst ty velké romány.
Anežka Charvátová: Přesně tak, to jsi vystihla. A on má ještě k tomu obrovský smysl pro humor, ale takový ironický, skrytý, neprvoplánový. Přišla jsem na to, že když si ho čtu sama, tolik si ho nevychutnám, ale když pak máme někde čtení a koukám na reakce lidí, vnímám humor, který si při čtení potichu neužiju.

Tereza Horváthová: Myslím v doslovu k Detektivům jsi psala, že jeho postavy jako by bloudily okolo prázdnoty… Že zažívají zvláštní samotu a opuštěnost, izolovanost lidí, kteří se nakonec rozprchli, každý byl jinde a sám si nakonec našel nějakou dobrodružnou cestu, kterou absolvoval, ale pak se pro tu generaci něco zvláštně neuzavřelo…
Anežka Charvátová: Bolaño často říkal, že lidi narození v 50. anebo na začátku 60. let jsou… označuje je jako generaci porážky, jakéhosi prázdna, ke kterému došlo, když se jim rozpadly ideály. A vyrůstali v diktaturách všech možných znamínek. Buď na Kubě, což jim rozbilo levicové ideály, nebo v Latinské Americe: Pinochet v Chile, generálové v Argentině i v dalších zemích, 70. léta byla opravdu černé desetiletí… V Mexiku, jak o tom taky Bolaño píše, vtrhla armáda r. 1968 na univerzitu, zabíjela studenty na náměstí, to byly děsivé zážitky. A to prázdno se asi snaží mimo jiné vyplnit literaturou.

Tereza Horváthová: Máš v iberoamerické literatuře nějaký svůj subtilní zajímavý proud, jiný, než co se tu překládá? Je tam teď nová generace lidí, kteří by se ti líbili, kteří se nějakým způsobem vztahují nebo naopak třeba vymezují vůči předchůdcům?
Anežka Charvátová: Snažím se to mapovat, ale je strašně těžké to všeobecně shrnout. Jednak proto, že každá – možná ne země, ale spíš oblast má svoje specifika. Jinak píšou v jižním cípu kontinentu, jinak v karibské oblasti, jinak v andské oblasti. A záleží taky na historii, i když Latinská Amerika ji má víceméně shodnou… Hodně výrazný proud je teď něco jako literatura paměti, která se snaží nějakým způsobem vypořádat s nedávnou minulostí, což je věc, která nám pořád v české literatuře docela chybí. To znamená literatura, která reflektuje, ale ne nějak ideologicky prvoplánově, spíš ponorem do soukromých vzpomínek protagonistů. Reflektuje tu příšernou nedávnou dobu občanských válek, drogových válek, diktatur. To mi připadá hodně nosné a je to u nich možná nejprodávanější typ literatury. Ale je to, jak říkám, literatura paměti, nějakým způsobem niterná, není to balzakovský realistický román, psychologie ani ideologický socrealistický román. Spíš niterné vzpomínání s velkou dávkou poetičnosti, lyričnosti, obraznosti. Latinskoamerická literatura je vůbec daleko obraznější než ta naše. Evropská je mnohem sušší. A jak jsem už někde říkala, oni mají tak komplikovaný život, že aby se z toho všeho nějak vyhrabali, musejí mít energii, a ta energie srší i z toho jejich psaní. Bolaño to má taky, Patti Smith o něm říkala, že má náboj jako punková muzika, že prostě člověka nenechá v klidu. Další výrazná linie je proud využívající sci-fi, což ostatně bylo u Bolaña taky. A vzrůstá množství ženských…

Tereza Horváthová: Autorek.
Anežka Charvátová: Žen. Autorek. Nebudu říkat ženská autorka, protože to je nesmysl. Prostě píše a publikuje čím dál tím víc žen. A čtenářky jsou dneska také převážně ženy. V Latinské Americe je to ještě patrnější než jinde, protože tam byly ženy společensky opravdu hodně na okraji. Ani ve slavných 60. letech nebyla mezi protagonisty boomu jediná spisovatelka. Samí chlapi. Když rozebíráme slavná díla z 60. let, z dnešního pohledu feministické kritiky by se tam dalo najít spousta nesnesitelně machistických věcí. Ovšem nehodlám tuhle šablonu přikládat na díla z jiné doby. Ale společnost se v Latinské Americe přece jenom vyvinula a ženy tam teď hrají důležitější roli, píší skvělé věci.
Ještě k tomu způsobu psaní: vznikají tam i texty řekněme „arenasovsky“ laděné: persifláže, satira, ironie, burleska, šťavnatý barokní jazyk. Klidně vezmou nějakou slavnou postavu, ať už literární, nebo historickou, a napíšou nesmírně vtipný satirický román na nějaké už existující téma.

Tereza Horváthová: Něco zcela jiného než současná česká literatura… tohle tu v podstatě téměř nenajdeme, snad až na S. d. Ch.
Anežka Charvátová: Teď jsem zrovna psala Pasece posudek na jednu mexickou spisovatelku, která byla na short listu Bookerovy ceny, Fernandu Melchorovou. Ta má také takový proud neuctivého, buřičského, obrazného jazyka, který všechno smete. Je to nesmírně těžké na překlad, protože je to založené na mexickém jazyku plném kromě jiného mexických nadávek. Ty jsou naprosto nepřeložitelné, protože vycházejí z jiné reality. Tam mi připadalo, že takhle podobně psal Jáchym Topol v Sestře, v Andělu – ten proud, to chrlení. V české literatuře je toho málo, ale zrovna Jáchym Topol by sem patřil. Taky mi připadá, že my se máme moc dobře, není tolik o čem psát, nemáme silná témata. Máme válku, vyhnání Němců, ale to už tady bylo přemleté stokrát. A nevidím nikoho, kdo by dokázal napsat takový román, jako napsal Škvorecký, o době před rokem 1989. Nikdo nikdy nepřekonal Inženýra lidských duší. A Zbabělce… co kdo pak napsal o druhé světové válce, to Zbabělcům nesahá ani po kotníky.

Tereza Horváthová: Právě proto je úžasný být překladatel, protože člověk může do rodného jazyka překládat něco tak skvostného, dělat to součástí vlastní literatury. Když jsem četla tvoje texty ke knížkám, napadlo mě, jestli sama píšeš.
Anežka Charvátová: Píšu na zakázku články, doslovy a tak dále, před veletrhem jsem toho musela vyplodit hodně, což bylo utrpení, i když zpětně jsem ráda. Ale abych psala sama literaturu, to jsem nikdy nedělala. Mám vůči tomu nějakou zábranu, protože mi připadá, že veškeré moje psaní je neupřímné. Nikdy jsem nechápala, jak si lidi můžou psát deník. Protože cokoliv napíšu, píšu to s tím, že to někdo po mně bude číst. A v tu chvíli nejsem schopná psát bez autocenzury, nechci, aby se ten druhý o mně něco dozvěděl. To je asi hlavní důvod, proč nic nepíšu. Jsem sice hrozný extrovert, ale v podstatě nechci, aby do mě lidi viděli. A to je právě výhoda toho překládání. Můžu si vymýšlet a být tvůrčí, ale vůbec sama sebe neodhalím.

Tereza Horváthová: Odhaluješ rozhodně všechny své skryté talenty, zvláště jazykové. Kdysi ve „světovkách“, v těch malých odeonských knížečkách, byly úžasné doslovy. Ne všechny, a na začátek a na konec občas šoupli trochu ideologie, ale četla jsem tam i spoustu skvěle formulovaných věcí… a tohle psaní ke knihám se dost vytratilo. Často se pak z toho staly akademický cancy. Když jsem si četla tvoje texty, napadlo mě, že na to přesně navazuješ, na tu jakousi esejistiku, která je vlastně už literatura, není to jenom akademická povinnost.
Anežka Charvátová: Esej, fejeton… takový žánr mě baví. Když jsem byla rok nebo dva v Mladé frontě, vypsali na FFUK konkurs na místo vyučujícího španělské literatury. Tehdy mi volal Josef Forbelský, že to prý mám zkusit, že mí rodiče si přece vždycky přáli, abych se vydala na akademickou dráhu. Jenže já už tehdy věděla, že chci dělat něco, co je užitečné a konkrétní, že mě víc baví napsat doslov, ale tak, aby si ho lidi přečetli, aby jim něco dal a aby u toho neumřeli nudou.

Tereza Horváthová: Přesto učíš na romanistice.
Anežka Charvátová: Učím, ale na translatologii, kde to je mnohem praktičtěji zaměřené. Učím taky literaturu, ta je tam bohužel spíš bokem, důležité je naučit se praktický jazyk, větší důraz je na tlumočení a praktickém překladu. Literaturu učím z praktického pohledu, snažím se, aby studenty čtení bavilo, aby si knížku přečetli. A nejlepší odměnou pro mě je, když mi pak někdo řekne: já jsem si po hodině tu knížku půjčil a přečetl jsem si ji, je skvělá. K tomu by hodiny literatury měly být. Taky jsem se kdysi učila nejrůznější teorie, naratologie a lingvistika mě bavily, měla jsem moc ráda historickou mluvnici… Dobré teoretické zázemí je určitě užitečné. Ale potom mě vždycky víc zajímá ten praktický výstup.

Tereza Horváthová: V jakém stavu je teď podle tebe pražská romanistika na Filozofické fakultě?
Anežka Charvátová: Pokud můžu soudit, znám samozřejmě nejvíc hispanistiku, a ta je ve výtečném stavu, tam dělají samí kvalitní lidi, píšou, vydávají, vymýšlejí zajímavé předměty. Francouzštinu tolik nesleduju, takže do toho zevnitř nevidím, ale donedávna tam měli skvělého Václava Jamka nebo na translatologii máme Jovanku Šotolovou, na italštině zase Jiřího Pelána, na portugalštině Šárku Grauovou a Vlastu Dufkovou… Všeobecně je romanistika podle mě pořád stejně dobrá.

Tereza Horváthová: Jenže tam všichni samozřejmě učí za mizerné peníze a akademická dráha není v Čechách žádná prestižní záležitost, spíš jakási oběť pro budoucí překladatele.
Anežka Charvátová: Ano, to je chyba přístupu našeho státu, bohužel. Havel byl jediný, kdo měl rád i humanitní obory, jinak se tu jimi opovrhuje. Ale já si vždycky říkám, že jsem si to vybrala, že jsem mohla jít do korporátu a vydělávat spoustu peněz, ale radši dělám, co mě baví, a vydělám peněz míň. A mám kontakt se studenty. Kromě toho mě v rámci translatologie občas pozvou někam do ciziny (na základě mého CV nebo proto, že jsem jezdila na veletrhy a mám spoustu kontaktů). Když člověk vyučuje na Univerzitě Karlově, u nás to je houby, ale venku to má pořád ještě zvuk.

Tereza Horváthová: Vyrážíš pravidelně?
Anežka Charvátová: Ne, je to víceméně náhodné. Většinou si mě vyžádá zvenku někdo přes různé kontakty s nakladateli nebo s překladateli. Ale není to tolik přes fakultu, spíš díky nakladatelské praxi. Jezdím třeba na veletrhy, takže jsem byla v Mexiku v Guadalajaře, v Kolumbii v Bogotě, v Buenos Aires… Je pro mě strašně zajímavé vidět nakladatelský cvrkot v různých zemích.

Tereza Horváthová: Prosím tě, ještě jednu věc, kterou jsme úplně přeskočily. Věnuješ se španělsky psané literatuře, ale pořád tam někde v závěsu je francouzština a italština, kterou jsi milovala, a překládala jsi dokonce Umberta Eca.
Anežka Charvátová: Diario Minimo od Eca jsem si kdysi ještě na fakultě překládala do šuplíku. Pak jsem pro Argo redigovala Foucaultovo kyvadlo ve Frýbortově překladu, když dělali nové vydání, které Eco lehce předělal. Později mi nabídli přeložit i jeho poslední knížku, ale Nulté číslo/Clanek/35675/eco-umberto-nulte-cislo je minoritní věc, žádná tlustokniha, takže to nebylo zdaleka tak těžké jako překládat jiné, třeba Jméno růže, to je úplně jiná liga. Z italštiny jsem překládala ještě svého oblíbeného argentinského autora Juana Rudolfa Wilcocka. To je Argentinec, přítel Borgese a Bioy Casarese, ale odešel do Itálie a začal psát italsky. Jeho nejslavnější díla jsou tudíž napsaná italsky. Skvělá zkušenost: překládat z italštiny latinskoamerického autora, který se pohybuje mezi oběma kulturami. Z francouzské literatury se mi naposledy opravdu líbil Queneau a Camus, ti noví mě už nějak neberou. A když už, tak mám raději mimoevropské frankofonní autory. Překládala jsem Danyho Lafferièra. Nejdřív Jak se milovat s černochem a neunavit se, to bylo strašně vtipné, musela jsem na exkurze do hospod a vyptávat se kamarádů, jak by co řekli a neřekli. A teď jeho Vůni kávy. Ten se mi právě líbí proto, že je to taky literatura s jinou náladou, s jiným nábojem, než má ta evropská. Taky jsem dělala Francouze Romaina Puértolase, Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY, což byla taková přeceněná blbůstka. A navíc překladatelsky těžká, protože tam byly samé slovní hříčky. Kdybych dostala nějakou super nabídku opravdu dobrého francouzského románu, tak bych to možná vzala. Ale mám spíš ve frontě další latinskoamerické věci, které chci udělat.

Tereza Horváthová: Jaké jsou tedy tvoje překladatelské a nakladatelské plány?
Anežka Charvátová: Až teď vyjde Rozhovor u Katedrály Vargase Llosy, moc ráda bych od něho přeložila ještě něco. Původně Argo chystalo jeho nejnovější román, který vydal těsně poté, co tady byl na Světu knihy, jmenuje se Těžké časy, odehrává se v Guatemale a je moc zajímavý. Argo projekt v souvislosti s koronavirem odložilo a zatím zmrazilo. Takže ani nevím, jestli by se mi podařilo prosadit Vargas Llosova Mláďata ještě z 60. let, na která mám spadeno. Chci s Argem dělat i další knihy od Bolaña, mám připravený seznam jeho zajímavých a dosud nepřeložených titulů. Poezii dělat nechci, to bych nechala kolegům, i když Bolañova poezie je taky skvělá. A pak mám svého oblíbeného Arenase, toho máme společného s Petrem Zavadilem Z něj bych určitě ráda dělala Šalebný svět, což je překladatelsky hrozně těžká bomba z roku 1968, velká výzva, to bych dělala ráda. A pak jeho pentalogii, pět románů, to bychom si s Petrem rozdělili. On by udělal Celestina před svítáním (Celestino antes del alba), já Palác bělostných skunků (El palacio de las blanquísimas mofetas), on Znovu moře (Otra vez el mar)… Máme do důchodu takový výhled.
Mezitím se mi občas stane, že mě někdo ještě s něčím osloví. Paseka mě oslovila s Městem světla od Andrése Barby, který teď vyšel na jaře. Autor je Španěl, ale odehrává se to ve fiktivní zemi, klidně v Latinské Americe, možná i proto jsem to vzala. A teď mám s Pasekou rozdělaný ten projekt Mexičanky Fernandy Melchorové, román Sezona hurikánů. To mě bude bavit, ale bude to hrozně těžké.

Tereza Horváthová: A máš cestovatelské plány? Poslední léta pořád někam vyjíždíš.
Anežka Charvátová: V lednu 2020 jsem byla v Chile, sama jsem si koupila letenku a jela jen tak pro sebe, bez práce. Poprvé jsem se do Chile dostala díky nejlepším kamarádům, složili se mi k padesátinám letenku. To bylo nádherné a hrozně jsem si to užila. Teď mi tam žije dcera, ráda bych zaletěla častěji, ale bůhví, co bude. Krajina je tam nádherná a mám moc ráda i Chilany.
Všechny moje ostatní cesty do Jižní Ameriky byly služební nebo poloslužební – přednášky, semináře, knižní veletrhy. Teď bych se ráda podívala do Peru, jednak kvůli Vargasu Llosovi, jednak kvůli tomu, že je to země, kterou mám dlouho ráda a nikdy jsem tam nebyla. Chci do přírody, na hory, ještě jsem nebyla v opravdovém pralese. Trochu se bojím, ale láká mě to jako něco neznámého. A těch zemí tam je spousta. Na Kubě jsem byla několikrát, taky spíš pracovně, ale naposled jsem si řekla, že už tam nepojedu, dokud se radikálně nezmění politický režim.

Tereza Horváthová: Ještě poslední otázka, trochu odjinud. Jak to vidíš s praktickou situací překladatelů, začíná se to nějak vyrovnávat? Překladatelé kvalitní literatury byli u nás jedni z nejhůř placených překladatelů. Začíná se to trochu měnit?
Anežka Charvátová: Překladatelé se konečně začínají bít za svá práva. Na Facebooku je řada skupin, kde překladatelé sdílejí svoje zkušenosti, začínají si všímat toho, co mají ve smlouvě, chtějí lepší podmínky, chtějí přidat peníze, chtějí ze smlouvy vyhodit nesmyslné paragrafy a tak dále. Někteří nakladatelé jsou ochotní, jiní méně. Překladatelé si uvědomují, že nemusejí jenom jako ovce říct – dobře, udělám oběť pro literaturu. Řada lidí už to takhle nevnímá. Pár kolegů se dnes literárním překladem živí, ne jako dřív, kdy se člověk mohl překladem tak akorát přiživovat. Ale je to pořád těžké. Ovšem já to vidím trochu i z nakladatelské stránky. Honoráře překladatelů do češtiny nutně narazí na určitý strop, nikdy nemůžeme mít za normostranu stejný honorář jako v Německu, ve Francii, ve Španělsku, z toho prostého důvodu, že máme malý trh a nakladatel nemůže prodat tolik výtisků, aby vydělal a mohl překladateli pořádně zaplatit. To je potřeba si uvědomit. Jedna stránka je, že je to opravdu hodně špatně placená, ale vysoce kvalifikovaná práce. Na druhé straně jsou reálné možnosti nakladatelů. Existují tu nakladatelé, kteří když dostanou grant, opravdu peníze dají překladatelům. Existují i jiní, lumpové. Jenže dneska mají překladatelé dostatek možností, jak si sehnat informace, a můžou se rozhodnout, s kým budou a s kým nebudou spolupracovat.

Tereza Horváthová: To je jasné. Taková aktivistická otázka na závěr.
Anežka Charvátová: Asi před sedmi lety jsme na Tabooku mluvili o zviditelňování, uvádění překladatelů na obálkách. Mezitím řada nakladatelů začala jména překladatelů na obálky opravdu dávat, to dřív nebylo. Už to dělá Paseka, Argo v edici angloamerických autorů a další.

Tereza Horváthová: Mám velkou úctu k vaší a ještě předchozí překladatelské generaci, protože nastupující generace, to jsou lidi, kteří už žijí v pohodlí a jsou nějakým způsobem za vodou, v uvozovkách… Ne všichni samozřejmě. Pokládají za naprosto samozřejmé, že dostanou nejvyšší honorář. Ale zároveň tu práci ani neodvedou tak dobře. Proto mě třeba Kateřina Vinšová nebo Vlasta Dufková, které překládají brilantně, ale nejenom ony, samozřejmě Jamek, Pelán a mnoho dalších, vždycky uvádějí v úžas, kolik světů s sebou nosí, jak jsou neuvěřitelně vzdělaní… A zároveň strašně pokorní, dost často si vůbec nic nenárokují. Což je v téhle době podle mě velice vzácné.
Anežka Charvátová: Máš pravdu. Mě na mladších překladatelských generacích někdy taky hrozně štve, že si myslí – je to málo, prostě nám musejí přidat. Nejsou ochotní vidět druhou stranu. Kromě toho, proč by měla mít Kateřina Vinšová a Blanka Stárková stejný honorář za normostranu jako začínající překladatel, po kterém to musí redaktor celé přepsat? To přece nejde říct tabulkově – ode dneška se bude platit tolik a tolik za normostranu, hotovo. Někdy mají hrozně nereálné nároky. A občas i mezery ve vzdělání. Ale to se dá časem dohnat, já taky bývala barbar.

Tereza Horváthová: Doufám, že si nějaké lidi vychováme, jenom to není úplně jednoduché, protože na druhou stranu mají málo příležitostí pracovat s kvalitními redaktory, někdy začnou u nakladatelů, kteří nejsou moc dobří… Pak se dostanou do fáze, kdy mají pocit, že už za sebou něco mají, ale ukáže se, že jim to musíš přepisovat. Ostatně role redaktora, editora, je úplně klíčová a dost často v těch nakladatelstvích mizí…
Anežka Charvátová: Na to byl skvělý starý Odeon, ten vychoval celou generaci překladatelů. Já jsem měla štěstí: když mi zadali Paulu od Isabel Allendové, musela jsem udělat překlad na ukázku a kontrolovala ho po mně Blanka Stárková. A na těch deseti stránkách ukázky jsem se naučila na celý život. Je strašně důležité, aby tohle někdo začínajícím překladatelům ukázal.

Tereza Horváthová: Být kritizovatelný je taky důležitá vlastnost, umět přijmout kritiku… my jsme svým způsobem o tuhle zkušenost přišli, protože jsme ještě o deset let mladší a nastoupili jsme rovnou do nakladatelského řemesla. Já jsem sice měla tátu, který mě trošku vycvičil, ale znám spoustu lidí, kteří se museli učit za pochodu a některé mezery zůstaly. Ani nemohly být doplněné, protože lidi, kteří by je mohli učit, už byli tak přezaměstnaní a tolik chtěli dělat věci, které je bavily, že se nevěnovali pedagogice. Stejné je to i u ilustrace, je tam taková jakási díra.
Anežka Charvátová: A sazeči dneska? Každý si koupí program a myslí si, že může sázet knihy. A je hrozné, co z nich potom vypadává, nemají základy typografie, neumějí dělení… Podobně si spousta lidí myslí, že stačí umět jazyk, a hned můžou překládat beletrii. Ale k překládání nestačí umět mluvit, ani bilingvní génius nemusí být dobrý překladatel.

Tereza Horváthová: Do jisté míry je to proto, že svět je tak otevřený, každý se cítí všude jako doma, a má pocit, že věci zná, ale dojít toho poznání je samozřejmě složité.
Anežka Charvátová: Je dobře, že jsou možnosti takhle otevřené, ale je potřeba, jak jsi říkala, být i trošku pokorný a nechat si poradit. Být pokorným sluhou textu, jeho médiem, skrze které prochází do jiného světa.