Spiegel, Renia: Reniin deník

Spiegel, Renia
Reniin deník

recenze beletrie zahraniční

V rámci knižního čtvrtku 2020 vyšlo deníkové svědectví polské dívky Renii Spiegel, dokumentující dospívání „ve stínu holokaustu“, jak avizuje podtitul. Spíš než o velkých dějinách však deník gymnazistky pojednává o jejích intimních pocitech, které zažívá ve městě okupovaném nejdříve sovětskou a posléze nacistickou armádou.

Deník místo Facebooku
Renia Spiegel
: Reniin deník. Přel. David Weiner, Zeď, Praha, 2020, 348 s.

Přebal knihy slibuje deník „polské Anny Frankové“. K tomu mají ale záznamy Renii Spiegel daleko, co se týče výpovědní hodnoty a bohužel i čtivosti. Knihu čítající v pevné vazbě 350 stran, na jejímž přebalu je fotografie původního deníku, opatřila předmluvou Deborah E. Lipstadt, autorka vlivné knihy Popírání holocaustu, v níž zpracovala historii tohoto popírání i hlavní argumenty popíračů. Soudní spor mezi jedním z nich (britským spisovatelem Davidem Irvingem) a Deborah Lipstadt byl dokonce zfilmován v Hollywoodu. Autorka v předmluvě upozorňuje na důležitý rozdíl mezi memoáry přeživších, kteří měli možnost svůj příběh zpětně vyprávět, zaznamenat a tím uchovat, a mezi deníky, které mohou čtenáři zprostředkovat svědectví pisatelů, kteří válku nepřežili. Své pocity a každodenní události svěřují deníku, aniž by věděli, jak jejich příběh skončí. „Autor memoáru zná konec příběhu. Pisatel deníku nikoliv… Co se pisateli deníku jeví jako nepříliš podstatné, se ve skutečnosti může ukázat jako nesmírně důležité. A obráceně – co může pisateli deníku připadat vyloženě traumatické, bledne ve srovnání s tím, co bude následovat.“ (s. 10) To jsou jistě výstižná slova, která slibují ne nutně hlubinný vhled do dějin druhé světové války (ten ani od deníku dospívající dívky nečekáme), ale spíš prostý popis jejích pocitů v historicky mezní době.

Narážky a náznaky
Dospívající Renia si bezpochyby psala svůj deník zcela upřímně. Nic nenapovídá, že by kdy pomýšlela na jeho vydání. Ve své době byla, jak píše, zkrátka jako většina jejích spolužaček oddaná stránkám deníku a otevřeně si na ně vylévala srdce. Text není dnešnímu čtenáři zcela přístupný. Možná proto, že si Renia tak málo uvědomovala, jak zásadní dějinný zvrat prožívá, a deník vnímala jako prostor pro úlevu od každodenních starostí, ne pro rozvíjení svých literárních vloh (těm se věnuje, když píše básně, které v deníku částečně také zaznamenává). Často píše v narážkách, kterým může rozumět pouze ona sama nebo je možná mohlo pochopit její bezprostřední okolí. Dokonce ani sestra Ariana, autorka druhé předmluvy a iniciátorka publikace sestřina deníku, která zároveň některé jeho pasáže opatřila stručnými vysvětlivkami a poznámkami, si někdy neví rady, narážky nechápe, sestřiny jinotaje neumí vysvětlit. Kromě toho většinu textu zabírají úvahy o lásce, případně vztazích s vrstevnicemi. To je dojemné, dokud se často nekonkrétní popisy nálad a citů nezačnou únavně opakovat.

Pokud se Renie přezdívá „polská Anna Franková“, potom byla její sestra Ariana, jak sama uvádí, někdejší „polská Shirley Templeová“. V předválečném Polsku byla známou dětskou hereckou hvězdou, s matkou žila od roku 1938 ve Varšavě. O důvodech, proč rodiče sester Spiegelových žili v odděleném manželství, a jak to prakticky fungovalo, stejně jako o rodinných vztazích obecně se můžeme jen dohadovat, ze samotného deníku vyčteme málo. Deník měla od 50. let 20. století v držení rodina Spiegelových, později Bellakových, která jej dostala od Reniina milého Zygmunta, jemuž jej Renia svěřila před svou smrtí a který je jednou z hlavních postav deníku, často i přímým adresátem Reniiných zápisků. Ariana nejen neuvažovala o jeho vydání, ale dlouho jej sama vůbec nečetla. Bylo by to pro ni, jak píše, příliš emotivní. Až na popud své dcery, tedy příslušnice druhé generace přeživších holocaustu, se rozhodla deník přečíst a zároveň souhlasila s dceřinou iniciativou vydat jej v celém rozsahu, včetně zmiňované básnické tvorby mladé dívky.

Opakující se unikát
V textu plném narážek na milostný vztah s mladým chlapcem a popisů malicherných třídních půtek se tu a tam dočítáme i o zřízení ghetta, těžkých pracovních a životních podmínkách obyvatel městečka Přemyšl, o autorčině nesnesitelném stesku po matce, o pogromech. Vzhledem k tomu, že se povaha zápisů často opakuje, je nakonec paradoxně jednou z nezajímavějších věcných informací popis samotného zacházení s deníkem v době jeho aktivního používání. Renia sděluje, jak si deník někdy střeží, jindy jej nechává u kamarádky-důvěrnice, aby do něj něco zapsala či zakreslila, jindy jej dává číst svému milému, aby se o ní dozvěděl vše, a ještě více si tak mohli vzájemně porozumět. Přitom její zacházení s médiem deníku připomíná spíš sdílení fotografií a statusů na sociálních sítích.

Reniin deník je další z řady svědectví o tragických letech 1938–45, o to vzácnějším, že takových doposud nezmapovaných ucelených svědectví už se, jak lze předpokládat, mnoho neobjeví. Nicméně by k lepší přístupnosti a vystoupení z generického dojmu textu pomohla důkladnější redakce a možná i krácení textu, které by zdůraznilo jeho silnější stránky. Čtenáře by pak neunavovaly opakující se pasáže, které postrádají jak literární, tak historickou zajímavost, jakkoliv jsou autentické.

 

Na podobné téma:
Anne Franková
: Deník
Anne Franková: Povídky a příhody ze zadního domu

 

© Alžběta Glancová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 29 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.