Vold, Jan Erik: Deník Ruth Maierové

Vold, Jan Erik
Deník Ruth Maierové

recenze beletrie zahraniční

Příběh židovské uprchlice uvízlé v Norsku není ani pouhá obžaloba holocaustu, ani črta z všedního života v okupované Skandinávii, Čechům málo známého, ale především sonda do předčasně ukončeného života mladé dívky, které nebylo dopřáno rozvinout její talent.

Dlouhá cesta krátkým životem
Jan Erik 
Vold: Deník Ruth Maierové. Přel. Kateřina Krištůfková, Edika, Praha, 2020, 420 s.

Po šesti milionech Židů zavražděných během holocaustu se nedochovaly pouze cennosti a knihy, jež nacisté kradli s až udivující důkladností, a vzpomínky jejich příbuzných, přátel a sousedů, kteří měli to štěstí, že přežili. V dobách, kdy bylo psaní soukromých deníků rozšířenější než dnes a vedle toho řada mladých lidí, uvažujících (či spíše snících) o umělecké kariéře, svěřovala svá raná dílka papíru, se pochopitelně neodlišovali od svých spoluobčanů ani Židé. Mnozí z nich si nepřestali vést záznamy ani po vypuknutí druhé světové války, a pakliže jejich texty unikly zničení, představují pro nás velmi působivý zdroj informací z první ruky. Nejznámějším z těchto deníků je bezpochyby Deník Anne Frankové, literární historie jich zná ovšem daleko více.

Jeden takový se nyní dostává ke čtenářům prostřednictvím překladu Kateřiny Krištůfkové. Deník Ruth Maierové s výmluvným podtitulem Příběh židovské dívky v Evropě pod nadvládou nacistů připravil k vydání Jan Erik Vold (*1939), norský básník, s jehož sbírkou Malý kruh měli čeští čtenáři příležitost se seznámit v roce 2012. Ve své norské domovině je Vold jedním z nejuznávanějších současných básníků, má na svém kontě řadu sbírek a dalších textů, vytvářejících bohatou paletu od modernistické lyriky, haiku, politicky i sociálně angažovaných básní až po sbírky věnované vítěznému týmu norských bruslařů z olympijských her v roce 1994 či básním kriticky reagujícím na srpnovou invazi do Československa v roce 1968. V předkládané knize se ovšem drží v pozadí, v podstatě se omezil jen na činnost editorskou a hlavní slovo nechává mladé židovské dívce Ruth Maierové (1920–1942), vídeňské rodačce s českými kořeny, která před nacisty uprchla do Norska, odkud byla po německé okupaci s několika stovkami dalších v Norsku pobývajících Židů deportována do Osvětimi a zavražděna.

Ruth Maierová si začala vést deník ve věku necelých 13 let, v roce 1933, kdy se Adolf Hitler stal německým kancléřem. Přestože jsou třicátá léta doslova nabita dějinnými událostmi, věnuje Ruth politice velmi málo prostoru (zde je pochopitelně nutné mít na paměti, že kniha představuje jen ediční výběr z deníků, dochovalo se osm sešitů a několik dalších se zjevně ztratilo) a spíše se zaměřuje na témata blízká myšlenkovému světu dospívajících dívek – vztahy v rodině, bezstarostné prázdniny u prarodičů na Moravě, radostné i hádkami poznamenané chvíle s kamarádkami, vlastní fyziologické proměny a v neposlední řadě úvahy o budoucnosti, životních cílech a prioritách. Ruth sní o umělecké kariéře, třebaže konkrétnější představy o svém směřování průběžně mění, chce být herečkou, pak spisovatelkou, nakonec malířkou. Nepřekvapí tedy, že umění a literatuře věnuje velkou pozornost, na svůj věk jistě i ve své době neobvyklou. Kolik tehdejších šestnáctiletých dívek asi zaznamenalo smrt Maxima Gorkého, natož aby se o ní zmínily v deníku?

I když ale Ruth politice a mezinárodní vztahům pozornost nevěnuje, ty ji samozřejmě dostihnou. Sešit se zápisy z období kolem anšlusu Rakouska se bohužel ztratil, o to bezohledněji přímočaře na čtenáře zapůsobí prudký přechod od poměrně idylických měšťanských poměrů meziválečného Rakouska k vyhrocené atmosféře panující bezprostředně před událostmi Křišťálové noci. Každodenní ústrky a útoky na Židy se dotýkají i Ruth a její rodiny, až se nakonec Maierovi rozhodnou Vídeň opustit. Z deníkových záznamů ani z poznámek editora nevyplývá zcela jasně, proč se Ruth vydává právě do Norska, zatímco její mladší sestra Judith míří do Anglie, kam za ní posléze dorazí i matka a babička (otec zemřel několik let před anšlusem). V danou chvíli zdánlivá drobnost, která však nakonec získá osudový rozměr, neboť pro Ruth znamená rozsudek smrti.

Pobyt v Norsku zabírá více než polovinu rozsahu knihy. Samozřejmě nechybí pasáže o věcech, které zaujmou každého cizince, ať už jde o fjordy, oslavy státního svátku 17. května, polární záři, přítomnost sněhu i uprostřed léta, drahotu knih, nebo specifický ráz norské národní hrdosti („V Norsku je totiž světoznámé všechno, i když o tom mimo Norsko nemá nikdo nejmenší potuchy“). Ruth se také rozhodne dokončit gymnaziální studia, což pro ni znamená mimo jiné osvojit si obě varianty spisovné norštiny. Zatímco pobývá na Severu, obsazuje Hitler zbytek Československa (což dívku jako jedna z mála věcí za norského pobytu přiměje k pláči), přepadá Polsko a nakonec začátkem dubna i Dánsko a Norsko. Tím se pro Ruth definitivně uzavře vidina cesty za rodinou do Anglie. Bezvýchodnost situace si ale soudě dle deníkových záznamů neuvědomuje, koneckonců ještě zůstává otevřena možnost odjezdu do Spojených států, a i několik málo negativních zkušeností, které během prvního roku a půl německé okupace Norska zažije, nesouvisí s jejím židovským původem, ale spíše s jejími politickými názory a celkovou uzavřeností. Původně dobré vztahy s rodinou, která se jí ujme, se zhorší až k nesnesitelnosti, díky činnosti v dívčí pracovní službě se ale Ruth seznámí s Gunvor Hofmo (1921–1995). Ta sehrála důležitou roli jak přímo v Ruthině životě, tak i při zachování památky na ni, neboť právě tato pozdější významná básnířka uschovala u sebe větší část písemností, které Ruth sepsala. Ani vztah mezi přítelkyněmi není jednoduchý, je poznamenán častými hádkami i nejistotou, kterou obě dívky pociťují ohledně fyzické povahy svého vztahu.

Osud v podobě nacistické vyhlazovací mašinerie zasáhne do Ruthina života právě v období, kdy se jí podařilo se osamostatnit a najít nové bydlení, kromě toho si téměř současně při návštěvě synagogy uvědomí, jak moc se během života v exilu odcizila svým souvěrcům. Faksimile vyplněného registračního dotazníku, který obdrželi všichni Židé v Norsku, u nejednoho čtenáře vyvolá mrazení při vědomí, jaké budoucí hrůzy se za úředním a na první pohled rutinním dotazníkem mohou ukrývat. Na podzim 1942 se životní příběh Ruth Maierové uzavřel, byla zadržena při protižidovské razii a odvezena do přístavu, kde již čekala loď Donau, která ji a dalších zhruba 500 Židů převezla do Štětína, kde již čekal vlak do Osvětimi. Z nedobrovolných pasažérů z Donau se po válce vrátilo jen devět.

Ruth Maierová své deníkové záznamy a dopisy rodině doprovázela i mnoha opisy básní a dlouhých úryvků z textů, které ji zaujaly, jakož i vlastními uměleckými výtvory. I ty Vold do knihy zahrnul, stejně jako kopie obrázků, které Ruth namalovala, a dochované fotografie. Obrazové materiály opatřil jen nejnezbytnějšími údaji, stejně tak nezahrnul do knihy vzpomínky na Ruth, jež mu poskytli lidé, kteří ji znali (vedle Gunvor Hofmo byl Vold v kontaktu mimo jiné i s Ruthinou sestrou Judith, která zemřela až v dubnu 2020). Ruth Maierovou nechává editor ke čtenáři promlouvat jejími vlastními slovy, nechává ji samotnou odhalit to, co pokládá za důležité. S odstupem téměř devíti desetiletí k nám promlouvá hlas dívky, které osud nedopřál rozvinout její talenty a předčasně i nesmyslně přestřihl nit jejího života. Ruth Maierová není jen dalším varovným mementem, ale zároveň vzbuzuje i otázku, o jaký přínos kultuře, vědě a dalším oborům holocaust dnešní lidstvo ochudil.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 873x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce