Houser, Pavel: Grébovské motyky

Houser, Pavel
Grébovské motyky

recenze humor

Název sbírky humorných místopisných textů trochu klame – nejde ani o nové pražské pověsti, ani o jejich parodie. Spíše jsou to glosy a hříčky, jež potěší hlavně čtenáře, které baví odkazy, aluze a etymologické vtípky.

Městské legendy na hranici dada
Pavel Houser
: Grébovské motyky a další pražské legendy. Druhé město, Brno, 2021, 104 s.

Vystudovaný biochemik Pavel Houser (nar. 1972) patří k nemnoha českým popularizátorům vědy. Činí tak zejména jako (pravděpodobně jediný) redaktor internetového magazínu Sciencemag.cz, který zaplňuje s obdivuhodnou denní periodicitou. Kromě toho mu zbývá čas i na psaní knih, přičemž jeho záběr je neobyčejně pestrý: vedle dvou knih rozhovorů o vědě a s vědci publikoval knihu s výmluvným názvem Zvrhlá věda (2016), ale také šachistické povídky nebo sbírku křížovek 100+1 Kakuro (kakuro je luštitelská disciplína kombinující klasickou křížovku a sudoku). Zajímá se však také o literaturu, městský místopis a dějiny – a to vše uplatnil ve své poslední knize, nazvané Grébovské motyky a další pražské legendy.

Na obálce je sice uvedeno, že jde o jeho beletristickou prvotinu, ale nahlédnutím do útrob internetu lze zjistit, že agilní autor už za sebou má pokusy i v oblasti umělecké literatury, byť publikované jen časopisecky (sci-fi povídky); některé jeho publikované knihy měly k beletrii také přinejmenším dost blízko. Nakladatelství Druhé město, které u nás patří mezi přední (a elitní, chcete-li) vydavatele české prózy i poezie (vydává mj. Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze, Ivana Wernische či bestsellery Emila Bočka), tím možná chce dát najevo ambici uvést do světa nového zajímavého autora, a to v žánru humoristickém, který u českých čtenářů patří k nejoblíbenějším. A je dobré dodat, že autorů, kteří jej umějí napsat, tu momentálně není zrovna mnoho.

Grébovské motyky navíc příznivce humoristické prózy spíše zklamou, přinejmenším ty, kteří vyhledávají přímočaré vtipkování. Houserův humor stojí zejména na etymologických hříčkách, na kvazivědeckém stylu psaní a na absurdně vygradovaných situacích a fiktivních lokálních dějinách. Bohužel je dost roztěkaný, rozlévá se do dílčích vtípků a většině textů scházejí pointy. I kvazivědecký styl psaní, jehož humorný potenciál už léta skvěle využívají cimrmanologické přednášky, zůstal tak nějak na půli cesty – autor v něm mnohokrát nevydrží setrvat do konce a uklouzne ke stylu obecnému nebo až mírně hovorovému.

Houser s oblibou využívá názvů pražských čtvrtí (případně ulic), které jsou samy o sobě dost bizarní (Měcholupy, Hrdlořezy, Strašnice), a domýšlí, jak a proč tyto názvy vznikly a co to znamená pro jejich obyvatele. Většinou však zůstane na úrovni glos a vtipů v rozsahu několika málo vět, pak hned skáče k dalšímu motivu. Přitom když se pustí do rozvinutějšího fantazírování, obvykle se mu docela daří: například na rozdílu mezi Řeporyjemi (kde podle něj sedláci na sklízení řepy používali rýč) a nedalekou čtvrtí Řepy (tam ji tahali ze země ručně) rozvíjí a vyhrocuje příběh vzájemné řevnivosti, kterou muselo vyřešit sídliště Velká Ohrada. Vůbec nejlepší povídkou je hned ta titulní, surreálně hororová „pověst“ o tom, jak oživlé motyky tyranizují park Grébovka.

Houser jako své inspirace uvádí Borgese, Lovecrafta či Pereca, ale najdeme tu i náběhy k dada. Zdařile dopoví jednu historku z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, na Malvazinkách nechá strašit Ladislava Klímu, využívá motivy z historických kronik i ze současných médií. Někdy pracuje se skutečnými názvy, jindy je invenčně pozmění – například slavnou smíchovskou hospodu U váhy přejmenuje na U nadváhy. Spíše než povídky nebo parafráze či parodie pověstí a legend připomíná většina textů fejetony psané poučeným znalcem Prahy, který však neumí moc dobře fabulovat. Nápadů má dost, jen je mnoho z nich jen letmých a nedostatečně nosných. Pak z nich autor vtip trochu ždíme, zvláště když se rozhodne využít je na celou povídku (Alkoholič, Věčná sláva rondelů). Ale jiné jsou při vší jednoduchosti nosné dostatečně (farářské trhy v povídce Taje trhů či masožravý tetřev hrušec v Hrozbě hrušní). Je to neustálý pohyb nahoru a dolů: v jedné povídce oceníme autorovu práci s jazykem a odvahu dovést nápad ad absurdum, u další se už jen pousmějeme a u třetí zívneme.

Grébovské motyky je knížka dosti útlá, povídky obvykle svou délkou vydají jen na dvě strany, někdy ani to ne; a to je ještě na necelé stovce potištěných stran dvanáct celostránkových ilustrací Kateřiny Sidonové. Možná stálo za to zkusit ještě některé texty rozvinout, najít v nich příběh a zápletku či alespoň výraznější humorný motiv. A jiné naopak zahodit.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 884x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce