Barbery, Muriel: Růže sama

Barbery, Muriel
Růže sama

recenze beletrie zahraniční

Květiny, stromy, kameny, písek, mech, mlha, ledová voda, déšť… Buddhistické chrámy a zenové zahrady. Kjóto… A silný příběh, který má dvě linky: dlouhou spletitou minulost a krátkou současnost jednoho týdne, kdy se Rose během několika dní od základů změní život.

Po popelu růže
Muriel Barberyová
: Růže sama. Přel. Eva Sládková, Host, Brno, 2021, 180 s.

Rose se probouzí po první noci strávené v Japonsku. Přijela sem na skok, jen aby se seznámila se závětí svého otce. Toho nikdy nepoznala, její francouzská matka si to nepřála a on o ni stejně nikdy nestál. Celé to jistě bude jen taková hloupá nepříjemnost… Anebo taky ne: během pár dní se svět trochu pootočí a Rose všechno nahlédne z jiné perspektivy. Nutně tak prochází hlubokou proměnou. Jak se postupně seznamuje s vybranými prvky japonské kultury a otcova města a zejména s jeho nejbližšími přáteli, i její pohled se posouvá od lhostejného odmítání po srozuměné přijetí. Ze vzteklé, náladové a nepřístupné čtyřicetileté ženy se stává vnímavá chápající dcera, poprvé v životě schopná přijmout i dávat lásku.

Muriel Barberyová ale nepíše sladkou romanci. Její příběh má více rovin a mnohem vyšší ambice. Růže sama vede k zamyšlení nad tím, že bychom svět neměli brát – a tudíž i snadno a rychle zavrhnout – takový, jaký se nám jeví, ale hledat v něm to skryté. Učit se přijímat všemi smysly, co nabízí, a nepřehlédnout, co je pod povrchem. Tak jako v japonských zahradách, kde vše má své místo, svou roli a opodstatnění, kde každý, i ten nejmenší prvek má své místo v komplexnosti celku.

Ačkoli se v tomto románu skoro nic neodehraje, je napínavý. Jeho peripetie jsou titěrné, a přesto zajímavé, většinou lze těžko předem odhalit, kam děj spěje. Vypravěč není ani vševědoucí, ani nespolehlivý – jen toho zkrátka neví víc než my a odmítá se pouštět do zbytečných dohadů. Psychologii postav nám autorka neservíruje. Do života Rose vstupujeme jen na týden, co bylo předtím, se příliš neprobírá, co bude potom, nikdo netuší. Žijeme přece teď a tady. Barberyová nás při této příležitosti bere do dalekého, vzdáleného světa a provádí nás jím. Spolu s Rose tak zažíváme cosi jako iniciační cestu zcela neznámým prostředím. Asi se předpokládá, že budeme zpočátku naladěni podobně jako protagonistka, jež o svém otci neví skoro nic, v Japonsku nikdy nebyla, jet sem vlastně nechtěla a nehodlá tu strávit víc času, než bude nutné. Jenže po dočtení románu Muriel Barberyové zalitujeme, že s Rose v Kjótu nemůžeme pobýt ještě aspoň chvíli.

Co tedy román Růže sama nabízí jiného než zajímavě podaný příběh? Barberyová v něm proti materiálnímu myšlení praktické evropské ženy staví japonskou kulturu s důrazem na vše, co je jiné a často těžko pochopitelné. Rose má totiž jednu velkou výhodu: ač nechtěně, přesto začíná ten nový svět chápat. Objevuje ho na základě veskrze podvědomých, možná až podprahových vjemů. Jde to pomalu a postupně (ostatně Barberyová na to má prostor pouhých 180 stran), ale s každým úspěšným krokem o kousek jasněji. Něco se před Rose otevře, když se soustředěně zadívá do zenové zahrady, něco vydedukuje z chování či hovoru nových známých, něco jí dojde v opilosti, něco se jí zjeví ve snu. Vedle jasných skutečností a detailů to jsou i zvláštní dojmy: možná kolem ní řádí zlí duchové kami, možná mají někteří z lidí nadpřirozené schopnosti? Skládá ty střípky k sobě, a čím dál se dostává, tím překvapivěji snadno nachází společnou řeč se svými průvodci. Po této klikaté pěšině pokorného přijímání nových informací nakonec dochází mnohem dál, než musela, objevuje, co nečekala, a vrcholem její pouti bude víc než jen smíření s otcem. Musela jet tak daleko, aby dala dohromady střípky svého dětství, pochopila sebe, smířila se s tím, co bylo a je.

Růže sama, toť všechny růže družné
Autorka v Japonsku žila dlouhodobě v letech 2008 a 2009 a dle svých slov si zemi, konkrétně právě město Kjóto, zamilovala. Trvalo jí pak několik let, než přišla na to, jak se o své dojmy z tohoto místa a svůj vztah k němu se čtenáři podělit. Až se jí prý jednou doslova zjevila před očima postava protivné „otravné káči“ Rose… Rozhodně nejde o ezoterickou duši, jež by k městu s buddhistickými chrámy a zenovými zahradami předem obdivně vzhlížela. Naopak je celá podrážděná, když zjistí, že zde má z otcovy vůle absolvovat týdenní program a postupně se seznámit s jeho nejoblíbenějšími chrámy a zahradami, pít čaj tam, kam on rád chodíval, večeřet s lidmi, které jí vybral.

Každou kapitolu románu předznamenává krátká vyprávěnka, v níž jsou květiny či jiné přírodniny – pivoňka, hvozdík, kosatec, slivoň, fialky, kamélie, bambus, mech, třešeň a javor – usouvztažněny s lidskými zážitky a pocity a která jistým způsobem akcentuje to, o čem budeme číst dále: smrt, smutek a lásku, bolest a utrpení, krásu a ošklivost, setkání s duchy a s dušemi předků, přátelství, trpělivost, pokoru, bohatství a útěchu. Rekurentní motivy a symboly ale prostupují i samotné vyprávění, v textu se jich mihne mnoho. Jejich význam nám při rychlém čtení může unikat a také se může proměňovat, tak jako dojem z prvního nálevu čaje mačča. Stejně tak tu zaznívají velká „moudra“, tu v podobě haiku, tu jako replika dialogu, jindy jako prchavá myšlenka, již Rose sotva formuluje nebo zachytí, než se podívá nebo odebere někam dál: „život bolí a nemá cenu od něj něco očekávat“ (s. 21), „Na tomto světě / kráčíme po střeše pekla / s pohledem upřeným na květiny“ (s. 43), „pokud nejsme připraveni trpět, nejsme připraveni ani žít“ (s. 46), „vztek nikdy nechodí sám“ (s. 46), „máte v sobě vnitřní moře a plavíte se po nich“ (s. 105), „Růže sama, toť všechny růže družné“ (s. 136, citace Rilkeho verše, v české verzi románu uvedeného v Holanově překladu, osvětluje název knihy – Rose znamená francouzsky „růže“, překladatelka však správně ponechává původní znění hrdinčina jména, ačkoli tu čtenář možná bude spojitost hledat o trochu obtížněji než u názornějšího originálu), „po popelu růže“ (s. 136), „svět je jako třešeň, na kterou se po tři dny nikdo nepodíval“ (s. 168), „tam na druhé straně vládne jen rosa“ (s. 172) a další, většina z nich přitom nabývá jasnějších obrysů až právě v kontextu dalšího děje. Úmyslně zde neprozrazujeme všechny jeho peripetie, jen je třeba se zmínit, že mluví o lásce rodičovské i partnerské a obě dokumentuje více příklady.

Muriel Barberyová se jako zajímavá autorka prosadila v roce 2006, když jí vyšel druhý román S elegancí ježka (č. 2008). I v něm se dějem prolínají prvky japonské kultury, dívka Paloma píše haiku, dokonce tam vystupuje i japonský soused obou protagonistek Kakuro Ozu. Román Růže sama je úspornější, než byla velice úspěšná kniha S elegancí ježka: Barberyová jako by dozrála, „drží se tématu“, nedělá jí problém nechat určitá místa příběhu zcela zastřená. Text jako by naopak odrážel podstatu zenových zahrad (a dlužno říci, že překladatelka Eva Sládková dokáže udržet naladění na stejné notě): umí se zaměřit na detail, spočinout u různě se vrstvícího motivu, kde spolu souzní materie popisované scény a její myšlenkový, někdy i snový přesah. Ani u statického obrazu, ani u akční scény nebo dialogu nezůstáváme déle, než je potřeba, kulisy se rychle proměňují, postavy se ukazují v novém světle, na každé stránce čeká nějaké překvapení. Žádný patos, žádná zbytečná mnohomluvnost, a přesto zbývá mnoho prostoru pro čtenářovou představivost. Celek se nese v pohádkově tajemném tónu, z každé řádky je cítit pokorná snaha pochopit a předat to, čím je ta daleká kultura jiná a důležitá. Ostatně stačí si pustit některý z loňských rozhovorů, v nichž autorka knihu v okamžiku jejího francouzského uvedení na trh představovala: její nadšení Japonskem a Kjótem je nakažlivé.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 29 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1467x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce