Springora, Vanessa: Svolení

Springora, Vanessa
Svolení

recenze beletrie zahraniční

Ve čtrnácti letech měla první vztah a dodnes se nemůže vypořádat s tím, že partnerovi bylo přes padesát. Za všechno prý může matka, protože to dceři nezakázala. A hlavně také okolí a doba: v 70. a 80. letech se všichni tvářili, že nejde o nic zvláštního, natož nepřípustného. Nikdo neřešil hranice mezi pedofilií a láskou, přední intelektuálové dokonce podepisovali petice za změnu zákonů ohledně liberalizace styků mezi dospělými a nezletilými. Jenže časy se mění.

O tempora, o mores!
Vanessa Springora
: Svolení. Přel. Tomáš Havel, Host, Brno, 2020, 192 s.

Ta šťavnatá historka je pravdivá. Na začátek se ale patří uvést věci na pravou míru: tato kniha není bulvár, není to svědectví a není to ani román. Vanessa Springora se v textu nazvaném Svolení vrací k osobnímu příběhu a ukazuje ho ze dvou stran. Přitom jí však nejde o konfrontaci mužského a ženského (dívčího) pohledu, ačkoli i toho se dotknout musí. Fascinuje ji především to, jak výrazně se v čase proměňuje náhled okolí na vztah osoby dospělé s osobou nezletilou. Názorně to lze vidět na příkladu autorčiny matky: prudérní výchova v dětství, načež s koncem šedesátých let, tedy v matčině rané dospělosti, přichází rázný zlom a padají veškerá tabu, jenže po určité době zase začíná přituhovat a vrcholí to hnutím #MeToo. V životě jedné generace se v této oblasti přehnalo hned několik bouří.

Kniha je do jisté míry i odrazem toho, jak se ve Francii „dělá“ literatura: převyprávět příběh nestačí, je dobré postavit se k němu nějak zajímavěji. Springora se tak při zpracování svých vzpomínek mohla například inspirovat přístupem, který zvolil Jean-Paul Sartre v dnes již „referenční“ knize Les Mots (česky Slova v překladu D. Steinové, Mladá fronta, 1967) z roku 1964. Text je proslulý tím, jak se autorovi podařilo propojit pohled na dětství s jeho popisem z odstupu dospělosti. Autorka Svolení dosahuje podobného efektu: události podává tak, jak je viděla ve svých čtrnácti, a jedním dechem je komentuje z odstupu čtyř desetiletí; vždyť teprve v době, kdy knihu píše, se takřka stala vrstevnicí svého tehdejšího partnera. Další učitelkou (psaní) jí mohla být Catherine Millet, jež před dvaceti lety zazářila s knihou La vie sexuelle de Catherine M. (Sexuální život Catherine M., v překladu D. Chalupy vydal r. 2013 Alpress). Ta kritiku oslnila tím, že – ač žena – dokázala popisovat své nesčetné sexuální a erotické zážitky bez ženských emocí, s mužsky chladným odstupem (jedním dechem uznejme, že už jen tato definice je dnes téměř nepřípustná, nicméně i to je právě projev posunu, o němž mluví kniha Vanessy Springory). Rozhodně to Springora celé vzala za správný konec – na to, jak složitý má ten příběh začátek.

Vanessina matka s pedantským, manipulativním a násilnickým otcem své dcery dlouho nevydržela, odešla od něho a od dívčiných šesti let se životem protloukaly samy. Pracuje v nakladatelství, v literárních kruzích má mnoho známých, Vanessa se tak odmalička pohybuje v bohémském prostředí pařížských intelektuálů. A otec jí chybí. Matka má jen přelétavé známosti, ani ona nenachází v nikom oporu. Když Springora takto rozestaví kulisy, na scénu přichází GM a začíná (krátké) období velké lásky. Nikoho asi nepřekvapí, že nebude mít dlouhého trvání. V závěru knihy zjišťujeme, že Vanessa – a nejen ona, protože podobný osud připravil GM mnoha dalším dívenkám, které ho po dvou třech letech, tedy když dospěly, jednoduše přestaly bavit – se s tím zážitkem nikdy nevyrovnala. Přestože nakonec našla partnera a má i syna.

Nikomu nic nevadí
Zčásti kniha působí, jako bychom nahlíželi do deníku nebo spíš byli svědky sezení u psychoterapeuta, jenž tiše naslouchá, neklade otázky, nechává vypravěčku, aby se k příběhu vracela po svém. Zejména v prvních kapitolách tak jde o chronologický zápis sledu událostí, částečně o pokusy zpřesnit, vysvětlit, obhájit či spíše pochopit určité momenty. Rekonstrukce dávných událostí není vyčerpávající, je vidět, že některé věci vystupují do popředí a jiné zůstaly zcela zapomenuty. Springora nechce být objektivní, naopak. Jako by se až teď konečně postavila sama za sebe. Začala se bránit.

Samosebou se tu hledá viník. Právě v tomto ohledu se ale tato kniha dostává výš než skandální odhalení v rámci hnutí #MeToo. Autorce nejde jen o to, aby obvinila svého svůdce. Přiznává – a poměrně dlouze to popisuje –, že se vše dělo s jejím souhlasem. Že ten vztah chtěla, toužila po něm, nenechala si ho vzít. Odsuzuje zároveň své rodiče – otce, který nebyl připravený ani ke vztahu s její matkou, ani k rodičovské roli. Matku, jež jí nedokázala v tom divném vztahu zabránit. Odsuzuje blízké okolí. Jen prarodiče se o její lásce „nesměli dozvědět“, jinak to v podstatě nikomu nevadilo, někteří jí dokonce fandili. Odsuzuje ale i společnost jako takovou. Svolení, jež stojí v názvu, tak odráží všechny ty pohledy na věc: nejen její, Vanessin, ale všech.

Poměrně významná část textu se věnuje úvahám o vývoji vnímání hranic, co je a není přípustné, morální, normální. Vyprávěným příběhem tak neustále prostupuje autorčino zamýšlení nad celým fenoménem věkově nerovných vztahů, okrajověji i nad problematikou genderu. Dost prostoru je věnováno i srovnání milostné avantýry s pohádkou jakožto nabízejícím se konceptem úniku před realitou.

Partner v knize není jmenován, vystupuje pouze pod iniciálami GM, někdy jen G. Zde může být český čtenář za tím francouzským o krok pozadu. Ve Francii si totiž jméno „utajené“ osobnosti každý snadno dosadí: Gabriel Matzneff. Známý spisovatel, dnes už i vykřičený deviant, všemi odsouzený pedofil. Ne tak před nějakou dobou. Není to tak dlouho, co patřil patřil k bohémské smetánce, vydával knihy v prestižním nakladatelství a neměl nouzi o přátele, shovívavě přehlížející jeho neskrývané zvláštní záliby. Donchuán Matzneff byl totiž dlouhou dobu všeobecně známý tím, že udržoval nespočet avantýr s prepubertálními dívkami a dopřával si zážitky s ještě mladšími chlapci, za nimiž často cestoval do jihovýchodní Asie. Ostatně o tom vydal řadu knih, dokonce publikoval i své deníky. Tato jeho tvorba tvoří součást příběhu s Vanessou (i ona v jeho dílech vystupuje, a to pod iniciálou V.), velkou měrou totiž přispěla k tomu, že dívka nakonec prohlédla a připustila si, že Láska, jak ji GM prezentoval, není tak úplně upřímná a už vůbec není standardní.

Na vědomost se dává…
Springora si stanovila poměrně vysoký cíl: chtěla popsat svůj osud a co nejhlasitěji odsoudit toho, kdo jí ublížil. Přitom se ale potřebovala vyvarovat toho, aby zpověď vyzněla příliš ublíženě, jednostranně, naivně. A skutečně to celé dokázala sepsat věcně, místy možná opravdu až téměř chladně. A také zabalit do typicky francouzského obalu, tak, aby příběh dostal potřebný přesah a vedl čtenáře k přemýšlení. Autorka se snaží předat svůj příběh poctivě, a to i s momenty, jež pro ni nevyznívají nejpříjemněji, což knize dodává punc autenticity. Upřímné doznání vyznívá o to silněji. Vanessa nezastírá, že ji vztah s G těšil, že měl své klady, například jí výrazně zvýšil sebevědomí. Zároveň vysvětluje, jak se s panenstvím nechala připravit i o kus dětství. Ta epizoda ji donutila přeskočit jednu etapu života, rovnou se stát dospělou, ač ještě byla dítě. Celý románek, zejména jeho smutná dohra, pokřivil její pohled na svět, pokazil její náhled na funkci mužského prvku v ženském životě.

Na uvěřitelnosti ztrácejí jen některé scény, v nichž se autorce nepodařilo udržet výše popsaný odstup dvou pohledů a události máme vidět očima naivní dívky, nikoli zkušené ženy. Zejména když komentuje fyzickou podobu tehdejšího partnera a jeho (chabou) výkonnost v sexuálních hrátkách, text trochu drhne. Zatímco prvního si čtrnáctiletá dívka jistě všimla, v tom druhém šlo o její první zkušenost: jak by tedy dokázala k takovému hodnocení dojít?

Úspěšná kniha se má v letošním roce dočkat filmové adaptace: svou roli už ale do jisté míry splnila. V době vydání se ve Francii stala událostí a vyvolala určité následky. Vanessa Springora prý netušila, jak velký ohlas bude její text mít. Měl být jen jakýmsi vzkazem pro všechny ty někdejší lolitky s obdobným osudem jako Vanessa. Nakonec však vzkaz zazněl mnohem silněji, než autorka čekala: po vydání knihy vyjádřil francouzský ministr kultury Franck Riester svou „podporu všem obětem“ zmíněného pedofila a predátora Matzneffa a ujistil veřejnost, že literární věhlas rozhodně nezaručuje beztrestnost. Nutno dodat, že Matzneff na to, ve svých 83 letech, reagoval prohlášením, že text je jen snůškou výmyslů, neboť oni s Vanessou „prožili krásnou lásku“. Spisovatelovo domovské nakladatelství Gallimard ovšem stáhlo všechna jeho díla z prodeje.

Svolení je pro samotnou autorku určitě do jisté míry terapeutická kniha. Zároveň může posloužit každému, kdo se třeba v životě dostal do podobné situace. Ale nejsilněji zní jako určité memento doby, kterou už snad máme za sebou: příliš svobody možná může škodit. Na závěr bychom si tedy měli úlevně povzdechnout a známý citát vztáhnout k minulosti: „Jaké to časy, jaké to mravy!“

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1237x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce