Hradecký, Daniel: Tři kapitoly

Hradecký, Daniel
Tři kapitoly

recenze beletrie česká

Mezi letošními nominacemi na cenu Magnesia Litera jsou i Tři kapitoly od Daniela Hradeckého. Autorova zatím nejucelenější próza je, stejně jako jeho poezie, plná cynismu, břitkosti, alkoholu a existenciální filozofie jedinců na okraji společnosti.

Hraniční alkoholový existencialismus
Daniel Hradecký
: Tři kapitoly: Dumdum, Výlety s otcem, Vikštejn. Listen, Praha, 2020, 168 s.

Mostecký rodák Daniel Hradecký po úspěšných básnických sbírkách, z nichž dvě byly dříve nominovány na Literu za poezii (64 v roce 2014 a Přibližování dřeva v roce 2020), vydal první celistvou prózu. Knize Tři kapitoly v jeho tvorbě předcházel kratičký prozaický text Trosky jednoho deníku, který by se díky tomu, jak je prostoupen alkoholovou tematikou a existencialismem, dal snadno považovat za přímého předchůdce Tří kapitol.

Kniha Tři kapitoly není klasický román a je těžké knihu konkrétně zařadit do určitého literárního žánru. Všechny tři kapitoly (Dumdum, Výlety s otcem a Vikštejn) mohou obstát samy o sobě jako svébytné texty, zároveň na sebe v rámci knihy tematicky a jazykově navazují a dost dobře si je lze představit i jako fragmenty nějakého většího celku. Zde lze rozpoznat pro Hradeckého typickou roztříštěnost. I když můžeme cítit jakous takous návaznost jednotlivých textů, jejich výklad nakonec stejně zůstává pouze na čtenáři a odvíjí se i od toho, jak se rozhodne texty vnímat, zda jako samostatné celky, nebo jako navazující kapitoly.

Hradecký nebuduje prakticky žádný příběh. V jednotlivých kapitolách i napříč knihou často odbíhá, ztrácí se a zapomíná, přesto je ale provazuje společnými motivy a v knize je znatelný myšlenkový vývoj, který nutí číst dál. První kapitola, Dumdum, je psaná v ich-formě, z pozice depresivního vypravěče Gustava Dakla. Dakl leží na posteli a čeká do rozbřesku, aby se mohl hned, jak otevře pošta, vydat pro peníze ze sociálky. Oněch 1 058 Kč se stává modlou, neustále opakovaným refrénem celé kapitoly. „1058 Kč neboli deset dní vína“ znamená odvrácení všudypřítomné úzkosti z možného vystřízlivění. Gustav se nepohne z místa a pohyb se odehrává jen v jeho vzpomínkách a myšlenkových procesech. Gustavův „malý, hrůzný, přízemní byt“ je odrazem jeho vlastního nitra. Všude se povalují krabice od levného vína, zarůstá ho hniloba a neexistuje žádná potřeba s nepořádkem bojovat. Nepořádek si protagonista dokonce cíleně udržuje: „Tvoje smetiště tě potřebuje! Bojí se. Bojí se puče, revolučních změn a nastolení tuhé samovlády, jinými slovy bojí se úklidu a údržby, bojí se lidí neboli údržbářů.“ (s. 29) Není ve své podstatě nešťastný, jen se rozhodl neudržovat svůj život, protože to podle něj nemá smysl. Naopak se záměrně vydává do „vyšších pater nesmyslu“, protože nerozumí požadavkům společnosti.

Oproti „statické“ první kapitole je hned ta další, s příznačným názvem Výlety s otcem, přímo rozchozená. V úvodu se autor přiklání k er-formě a postavu popisuje zvenčí – dává čtenáři na chvíli volno od vzpomínek do sebe zahloubaného Gustava, který obě kapitoly propojuje, a vnáší do textu nadhled. Vykresluje znepokojivý portrét člověka lapeného do systému, člověka pracujícího pro práci samotnou, a rozšiřuje tak obraz alkoholika z první kapitoly. Hlavní postava je sice součástí systému, ale myšlenkově se od něj odklání. Neustálé plahočení za lepšími zítřky zavrhuje, protože má svou pravdu, zároveň odmítá vytvořit si systém vlastní, takový, v němž by se cítil pohodlně. Do druhého textu autor vkládá Gustavovu povídku, která nese stejný název jako celá kapitola, a vrací se tak k sebereflexivnímu deníkovému zápisu o smrti duše. Smyslem výletů hlavní postavy (které podniká z důvodu nucené dovolené) je zapomnění na bytí, stejně jako je tomu u alkoholu.

Ve třetí kapitole, nazvané Vikštejn, se dostáváme do blázince. Stejně jako ve Výletech s otcem se tu střetáváme s nesmyslnou systémovostí. Protagonista zde ztrácí jméno. Jeho hlavním úkolem je napsat takový životopis, který potvrdí jeho nevyléčenou diagnózu, a on tak bude moci v zařízení zůstat. Vymýšlí si proto alternativní realitu a stává se Vikštejnem. Opět se dostáváme k filozofickým otázkám smyslu existence, lásky a štěstí, které je pro Hradeckého jen pomíjivým životním elementem, za nímž se všichni ženou, ale během chvilky ho opět ztrácí.

Jednotlivé texty jsou propojené břitkostí a skvělou rytmizací jazyka, k níž autor využívá různorodé prostředky: text rozbíjí anglickými, německými a latinskými frázemi, začerňuje jeho určité části, vkládá báseň, dopis nebo citaci z odborné publikace. Text je sice složitý na čtení, ale díky této rytmice plyne hladce a čtenář autorovi odpustí zběsilý nápor na pozornost.

Hradeckého filozofické psaní je založeno na konkrétních osudech sociofobů a lidí na okraji společnosti, které si jsme schopní v průběhu čtení poskládat dohromady. Tady ale čtenářova jistota končí a dál už musí jen hádat. Autor pracuje s nedořečeností, často odkazuje k autobiografickým údajům, přeskakuje z postavy na postavu (přestože jim do úst vkládá stejné myšlenky a jazyk), sám ze sebe si dělá legraci a přiznává svou existenci autora. Jeho filozofování o smrti, smyslu života, lásce a pravdě nejsou polemická, namísto toho předkládá jasné, vyargumentované a neměnné názory lidí, kteří si už procesem hledání prošli a teď jsou obestřeni jen všeobjímající rezignací a neporozuměním ze strany vnějšího světa.

Pro komplikovanost si Hradecký dobírá jak sám sebe, tak i cílového čtenáře: „Ono vůbec psát pro normálního čtenáře, tj. gramotného občana, je dnes nesmysl, protože takový normální čtenář k těmto uměleckým textům nepřijde, všechno toto artistní, zlobné psaní je dnes uchystané jen pro úchylné, proškolené akademiky, což mně hoví.“ Přes veškerou tíhu, ironii a cynismus se autorovi podařilo vytvořit obraz lidí tzv. „na okraji“, kteří hledají své místo ve světě. Zároveň se texty nedotýkají jen sociofobních alkoholiků, naopak Hradeckého filozofické otázky a argumenty zasáhnou prakticky každého, kdo cítí, že současnému světu rozumí jen stěží. Z výše popsaného je zřejmě jasné, že se nejedná o lehké čtení a knihu ocení spíš intelektuálové, kteří se chtějí trochu potrápit. Hradeckého próza je atakující, drsná ústecká jízda, ale rozhodně stojí za pozornost.

 

© Alice Škrlantová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Evžen Navrátil, 27.09.2021 17:34
Hradecký, Daniel: Tři kapitoly
Myslím, že kniha je nadhodnocena. Jistě se jedná o prózu "neukázněnou", ovšem zvláště prostřední část přechází místy až ve slovní průjem, který snadno můžeme stále považovat za intelektuální text. To je však, zdá se mi, jen recenzentský konstrukt.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.