Delicado, Francisco: Portrét pěkné Andalusanky

Delicado, Francisco
Portrét pěkné Andalusanky

recenze beletrie zahraniční

Příběh o španělské prostitutce, která se svému povolání oddává v Římě a postupně se zde stane vyhledávanou osobou i pro své jiné dovednosti, patří k nejzajímavějším a také nejzáhadnějším památkám španělské literatury. Dílo s velmi moderně pojatou narativní strukturou se datuje do roku 1530, následně však na celých tři sta let zmizelo ze světa a objevilo se znovu až v polovině 19. století. V češtině vyšlo poprvé vloni.

O nohách, trepkách, střevíčcích a dřevákách
Francisco Delicado
: Portrét pěkné Andalusanky. Přel. Jiří Holub, Rubato, Praha, 2020, 376 s.

Studio Rubato vydalo v roce 2020 dlouho zapomenuté dílo španělské literatury, které nabízí nejen šťavnatou erotiku a humor, ale i netradiční způsoby vyprávění. Portrét pěkné Andalusanky, který zatím vyšel ve francouzštině, němčině, italštině, polštině, angličtině, nizozemštině, čínštině a arabštině, se tak dočkal vydání i v češtině. Překladu této knihy psané (nejen) španělštinou z 16. století, napěchované dvojsmysly, literárními aluzemi i lidovými obraty, se přirozeně ujal Jiří Holub. Věnuje se tomuto dílu již řadu let a vedle několika článků a studií o něm napsal i disertaci. Za opravdu pečlivou práci s jazykem i více než stostránkový komentář s bibliografií, který kniha obsahuje, si bezesporu zasloužil cenu Magnesia Litera, na kterou byl nominován za překlad.

Záhadná a z(a)tracená?
Portrét pěkné Andalusanky obklopuje hned několik tajemství, která se váží jak k autorovi, tak ke knize samotné. Například není známo, kdy byl rukopis publikován, jen se odhaduje, že k tomu došlo v Benátkách okolo roku 1530. Zvláštností tohoto prvního vydání, mimo to, že v něm chybělo jméno autora nebo nakladatele, je skutečnost, že se na tři sta let ztratilo – neexistuje o něm žádná zmínka, citace, odkaz či zatracení na indexu zakázaných knih,1 kam by se už jen díky své tematice – prostituci – mohlo snadno dostat. V polovině 19. století pak bylo dílo objeveno ve vídeňské knihovně – naprosto nedotčené a bez jakýchkoliv čtenářských poznámek, což je u takto staré knihy velmi neobvyklé. Znamená to snad, že knihu po celou dobu nikdo nečetl? Existoval jen jediný svazek? Nebo se všechny vydané výtisky ztratily? Auru záhadnosti dotváří i to, že o Franciscu Delicadovi neexistuje mnoho informací, a pokud ano, napsal je o sobě Delicado sám. Ať už se s původními výtisky stalo cokoliv, španělská literatura se díky objevu jediného zachovaného exempláře obohatila o vtipné, kompozičně promyšlené a svěže napsané dílo.

Renesanční všestrannost
Příběh Portrétu pěkné Andalusanky pojednává o španělské dívce Aldonse, zvané Losána. Jde o vychytralou, velmi výřečnou a životem protřelou prostitutku, která žije v Římě se svým sluhou a milencem Rampínem. Losána se po příchodu do Říma velmi rychle seznámí s tím, jak to v tamním světě „nižší vrstvy“ chodí, a díky své podnikavosti, prohnanosti a kráse (i když je nutno dodat, že jí chybí nos) si postupně vydobude uznání a také obdobu jakéhosi společenského postavení, především mezi kurtizánami a nevěstkami, ale i počestnými ženami. Ty za ní chodí, aby zkrášlily svůj vzhled nebo si nechaly poradit ve věcech lásky. Negramotná Losána tak v příběhu vystupuje jako velmi schopná, všestranná a pragmatická osoba, která umí okolí přesvědčit v podstatě o čemkoliv. Tato andaluská hrdinka neustále někam odbíhá a nejde ji jen tak lehce zastavit (pokud tedy nevycítí, že by z toho mohla mít užitek), a proto jí ostatní postavy neustále něco kupují, něčím ji obdarovávají či ji hostí, jen aby si na ně udělala čas. Tato strategie „spěchu“ nebo „věčného pohybu“ má za následek svižnost, jež se přelévá do textu, a poukazuje i na Losáninu živost a bujnost – atributy vycházející z jejího pojmenování. „Lozana“ totiž mimo jiné znamená bujná, statná, živá, mladistvá nebo duševně svěží (s. 277). V průběhu příběhu pak dochází také k tomu, že se Losána stále více živí hlavou než tělem, a na svou dobu se tak docela nevídaně emancipuje.

Narativní jádro knihy je rozděleno do tří částí, tvořených tzv. mamotrekty, které na sebe ne vždy navazují. Hlavním spojovacím prvkem v těchto epizodických „kapitolách“ je postava Losány, díky níž dochází k „navlékání“ mamotrektů, což jsou vlastně dialogy a monology jednotlivých postav. Mimo tyto tři části se ještě objevuje množství vložených textů, v nichž se například autor obrací ke čtenáři a nabádá jej k tomu, jak by měl knihu správně číst. V těchto částech si několikrát protiřečí, což může vzbudit jistou nedůvěru: „A nechť Vaše Ctihodnost ví, že vypovím jen to, co jsem slyšel a viděl (…). A takto jsem nazřel, že mým záměrem je skutečnost nepodávat zcela syrovou, neboť i svatí mužové četli smyšlené příběhy…“ (s. 11). Jedná se, jak trefně píše Holub v komentáři, o poetiku protimluvů, kterou autor rozehrává v celé knize a díky níž může být pozorný čtenář poněkud zmatený.

Jestliže je spojujícím prvkem v rovině postav Losána, další konstantou je topos Říma, který vlastně kruhovitě odkazuje k hlavní postavě Losány, protože „Roma“ má ve španělštině také význam „tuponosá“. Toto místní ukotvení pak dobře vystihuje citace, v níž se italská metropole popisuje: „Považ, že kvůli tomuhle se taky říká, že Řím je pro velmože výhra, pro nevěstky ráj, pro mladíky očistec, pro všechny peklo, pro zvířata dřina, pro chudáky mámení a pro darebáky spižírna.“ (s. 64) Řím pak ve srovnání například se Španělskem, v němž už úřaduje inkvizice, vyznívá jako svobodné místo, spojované s vidinou Babylonu, a také město hříšníků (s. 107).

Dvojsmyslná smyslnost
Hříšníci, prostitutky, nevěstky – to jsou hlavní aktéři ve světě Portrétu pěkné Andalusanky. Pokud si však dnešní čtenář představuje, že v knize nalezne jen soupis sexuálních hrátek, bude nejspíš překvapený. Hrátky totiž v knize nalezne, ale aby si je naplno vychutnal, bude muset častokrát proniknout do jazykových hříček v říši dvojsmyslů a skrytých narážek, které mu dnes nemusejí být známé. Pokud neznalý čtenář netuší, že v tehdejší erotické literatuře zastupovala noha mužské pohlaví a obuv pohlaví ženské, může mu uniknout, o čem Losána, tehdy ještě Aldonsa, mluví, když poprvé uvidí kupce Diomeda: „Jak krásné má oči a obočí pěkně od sebe. A jak hubenou a šlachovitou má nohu. No ne, on je v trepkách! Ten má ale nohu, tou by se vešel jak do dřeváku, tak do střevíčku.“ (s. 21) Stejně tak četná toponyma v sobě ukrývají sexuální narážky: Cádiz, neboli Cáliz, může představovat kalich – a tedy symbol ženského pohlaví, Levanta mluví sama za sebe (levantarse = postavit se) a kupříkladu Flandry znamenaly podle tehdejšího rčení vyvrcholení (s. 304). Také samotné slovo „mamotrekt“ lze chápat jako „milostné vyvrcholení“ (s. 274). Sexuálním nábojem jsou nabita i vlastní jména, například Diomedes může v řečtině znamenat „Diovy genitálie“ nebo jméno Losánina druha Rampína prozrazuje jeho „obdařenost“, protože v italštině slovo „rampino“ znamená „hák“. Dokonce i jídla, o nichž se postavy v knize zmiňují, jsou spojena se středověkou erotickou symbolikou a předznamenávají, co se bude dít, pokud se k večeři podává koroptev (symbol lascivity) nebo ústřice či artyčok (afrodiziaka). Vedle ručních prací spojených s předením nebo tkaním, které přeneseně zastupují sexuální akt, se v textu objevují i dobové pověry. Těch Losána chytře využívá ke sjednání pohlavního styku: těhotným se dá namluvit, že dítě není „dodělané“, takže dodělat je musí jiný muž než manžel, jemuž se to nepodařilo. Neúnavně se také vrací motiv syfilidy. Tato nemoc se v textu vyjadřuje například i oblečením a trpí jí nejen Losána a mnohé další postavy, ale i sám autor.

Na již zmíněnou vidinu Říma jako Babylonu pak v originále odkazuje četnost jazyků, jimiž je Portrét pěkné Andalusanky napsán – vedle španělštiny se objevuje katalánština, italština, latina, makaronština – hybridní jazyk na pomezí italštiny a španělštiny – a také četné arabismy, spojené s Losániným i autorovým andaluským původem. Český překlad tuto jazykovou rozmanitost reflektuje tak, že například k označení katalánštiny včleňuje do věty katalanismy, takže se čtenář nemusí bát, že by byl o něco ochuzen. Dílo nabízí sexuální metafory, kultismy, latinské citáty, lidová rčení nebo jejich variace – jeho jazyk je i sociálně stratifikovaný a především nesmírně bohatý. Takto například mluví epizodní postava Blanson: „Ach, Losáno! Víte moc dobře, že jsem byl vždycky jen váš a budu vám k službám napořád. Když ale vidím nevděčnost té, však víte které, řeknu to, co řekl onen nešťastník: patria ingrata, non habebis ossa mea. Což znamená: nevděčná děvko, non intrabis in corpore meo. “ (s. 139) Toto mísení, které lze pozorovat v jazykové výstavbě, je pak možno sledovat i v obecné rovině vznešeného a nízkého. Nízké se například ukazuje v odkazech na tělní tekutiny nebo větry jakoby v ozvěně na Chaucerovy Cantenburské povídky – a mimo situační komiku, která se ukazuje především díky klopýtajícímu Rampínovi, vyvolávají slovní hříčky i tyto pasáže komický efekt. Velmi barvité jsou i nadávky, jež nejednou potěší svou invencí: potkáte se tu s šusparádou vyskákanou, kopíkuřkou (s. 76) nebo větrošuky (s.176).

Průkopník metafikce?
Na první pohled zaujme grafická úprava textu. Oproti současným španělským edicím totiž nejsou promluvy postav otištěny v klasickém „odřádkovaném“ dramatickém dialogu, ale poněkud netradičně, avšak v souladu s původním výtiskem, vyznačeny v souvislém textu tečkou a závorkou: „Losána.) Ano, monsignore. Monsignore.) A co byste tady v tomto domě ráda?“ (s. 118). Objevují se i mnohé typografické značky, jako je znak pro odstavec ¶ nebo kříž. V českém vydání však v textu chybí ukazovací ručička, tzv. manicula, nebo ilustrace postaviček mužů a žen převzatých z Celestiny (1499), jednoho z nejznámějších španělských děl 15. století, na které Delicado několikrát odkazuje.2 Český překlad však především zachovává originální i jiné převzaté dřevořezy, které tvoří důležitou významotvornou složku Portrétu. Díky Holubovu komentáři se tak lze dozvědět, že granátové jablko, otisknuté hned v prvním mamotrektu, znázorňuje nejen ženské pohlaví, jímž se Losána bude živit, ale i Losánin původ z Granady či také fakt, že byla Židovka nebo konvertitka (s. 298). Precizní úprava českého textu jej přibližuje k originálu a ukazuje na opravdu pečlivou a promyšlenou práci v přetavování původního díla do českého překladu.

Dalším prvkem, který činí z Portrétu pěkné Andalusanky inovativní dílo, jsou jen málo obvyklé narativní postupy. Asi nejviditelnější jsou časté vstupy Francisca Delicada do textu, kdy se autor dokonce stává jednou z postav a činí to zcela neotřelým, upřímným způsobem: „Kdo seje ctnost, získá věhlas; kdo říká pravdu, sklízí zášť. Dávejte tedy pozor: když jsem psal předchozí kapitolu, rozbolela mě noha natolik, že jsem s tím musel přestat a tyto popsané listy jsem nechal ležet na stole. Vtom vstoupil Rampín a zeptal se…“ (s. 70) Asi nejzajímavějším momentem pak je, když Losána autorovi navrhne, že by spolu mohli mít dítě, což lze také v alegorické rovině chápat jako výzvu k vytvoření knihy samotné (s. 167). Portrét pěkné Andalusanky je tak jedním z prvních velkých děl španělsky psané literatury, v němž byla rozvíjena metafikce,3 a s lehkostí jej tak lze zařadit do společnosti Cervantesova Dona Quijota, moderních děl Unamuna, Barojy a Azorína nebo třeba i povídek Jorgeho Luise Borgese či Julia Cortázara.

Závěrem lze říct, že knihu Portrét pěkné Andalusanky si čtenář nejlépe vychutná, pokud souběžně s textem samotným zvolí i četbu Holubova komentáře. Díky této studnici informací totiž porozumí četným latinským citátům, odkryje skryté odstíny slov a ilustrací – přetištěných dřevořezů, odhalí literární dobové narážky, obohatí své znalosti o renesanční a středověké symbolice, zanoří se do italských a španělských reálií a také vpluje do světa interpretací mnoha vykladačů příběhu o Losáně. Kniha je to vzrušující – ať už pro svou lechtivost, či touhu odhalovat její nesčetné významové roviny.

 

K poslechu:
rozhovor s překladatelem na stanici ČRo – Vltava 

 

1. Holub, Jiří. La Lozana andaluza a literární kánon. Praha: Univerzita Karlova, 2018, s. 9. Disertační práce. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/99314/140065346.pdf?sequence=1&isAllowed=y zpět
2. Čtenář si nicméně může pár těchto postav prohlédnout na přebalu knihy. zpět
3. Antonio Jesús Gil González hovoří ještě o pár dílech, která předcházela Portrétu pěkné Andalusanky. Jde o báseň Gonzala de Berceo Vida de Santo Domingo de Silos, anonymní Libro de Alexandre nebo autobiografickou fikci Cárcel de Amor Diega de San Pedro. Gil González, Antonio Jesús. Teoría y crítica de la metaficción en la novela española contemporánea. Salamanca: Ediciones Universidad de Salamanca, 2001, s. 90. Dostupné z: https://gredos.usal.es/bitstream/handle/10366/22455/978-84-7800-935-0.pdf?sequence=1&isAllowed=y zpět

© Markéta Šimková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.