Świst, Paulina: Chobotnice

Świst, Paulina
Chobotnice

recenze romance

Paulina Świst se vrací na scénu s další sérií románů z prostředí polské advokacie, slibuje však netradiční zvrat v podobě hrdinů-záporáků, kteří se místo boje s podsvětím vrhají do jeho svůdné náruče. To vše samozřejmě s notnou dávkou akce a erotiky. Vlastně nic víc a nic méně, než co si čtenáři zvykli od autorky očekávat. Je na co se těšit?

Kolotoč známých postav a klišé
Paulina Świst
: Chobotnice. Přel. Martin Veselka, Red, Praha, 2021, 280 s.

Polská spisovatelka Paulina Świst (*1986) se proslavila sérií Prokurátor, v níž svým svérázným způsobem představila právní smetánku vratislavské jurisdikce. Ve své nové sérii Kolotoč, jejíž první dva díly u nás vyšly pod názvy Kolotoč (2020) a Chobotnice (2021), avizuje zvrat v podobě postav advokátů, kteří se obrátí na stranu zločinu a rozhodnou se přivydělat si karuselovými podvody na DPH. Dle očekávání nejde všechno hladce a naši hrdinové se musí vypořádat s pletichami, které ohrožují nejen jejich sen o bohatství a blahobytu, ale přímo jejich životy. V Chobotnici se pak advokátka Lilianna Płonková a inspektor z ústřední vyšetřovací kanceláře Michał Grosicki kvůli známosti s prchajícími zločinci z Kolotoče zaplétají do sítě kriminální organizace, přezdívané chobotnice, a musí spojit síly, aby přišli na kloub tomu, kdo se jich snaží zbavit.

Od prvních stran románu Kolotoč je patrné, že k žádnému uměleckému zrání u autorky nedošlo. Používá osvědčený vyprávěcí postup, při němž střídá perspektivy hlavních postav, příliš si neláme hlavu s popisy a příběh má přeplněný různými klišé. Jediné, čím Świst překvapuje, je to, jak málo originality jí stačí k vytváření dalších a dalších příběhů, v nichž recykluje obdobné postavy, situace a plytké dialogy. Také se vyžívá v množství popkulturních odkazů a spoléhá na schopnost čtenářů aplikovat znalost reálií, místo aby se pokusila vlastními slovy popsat atmosféru. Postavy si pobrukují písničky v imitaci podkresu filmové hudby nebo zablýsknou zuby „jako moderátor Zygmunt Chajzer“. Pro člověka, který nemá stejnou kulturní encyklopedii jako autorka, je tak čtení jejích knih nutně ploché.

Těch několik málo popisů, ke kterým se Świst odhodlá, vnáší do příběhu spíše zmatek a nekonzistenci. Jestliže věčně naštvaného hrdinu, který se nerozpakuje házet věcmi, když se mu něco nelíbí, jeho společnice v Kolotoči obdivuje pro „klidnou sebejistotu“, a na druhou stranu hrdinka Chobotnice ve svém vnitřním monologu prohlásí sebe samu za klidnou a vyrovnanou a vzápětí se nechá velice lehce vyprovokovat k neprofesionalitě, osobním útokům a mluvení bez rozmyslu, je nasnadě otázka, zda je tu ve hře nespolehlivý vypravěč, či přímo nespolehlivá autorka.

Žánrová neukotvenost
Slibný příslib neotřelého tématu, jakým jsou karuselové podvody na DPH, opouští Świst v Kolotoči velmi brzy a vrací se ke klasickému thrilleru, v němž dramatický aspekt představuje dávná křivda a tajemný mstitel. Daňové podvody se tak stávají jen bledě vymalovanou kulisou a jejich potenciál je naprosto nevyužitý. V Chobotnici si zase autorka chvíli hraje s tématem praní špinavých peněz, ale ani u toho nevydrží příliš dlouho a místo toho se vrhá na málo věrohodnou konspirační teorii, kterou vytváří v podstatě ad hoc, místo aby k ní směřovala prostřednictvím pomalu se zaplétajících vláken. Świst navíc zcela selhává při budování dramatické stránky svého „běžného thrilleru“. Z neadekvátní reakce na zdánlivě bezvýznamnou událost trčí příslovečná puška zavěšená na jevišti stejně nápadně, jako kdyby si ji budoucí střelec zavěsil na rameno a po celé představení se s ní producíroval na scéně. V knize tak chybí napětí a tolik důležitý moment nepředvídatelného (a přitom stále uvěřitelného) rozuzlení. Naproti tomu množství akčních scén vyvrcholí jakýmsi momentem „nu což“, kdy hrdinové zdánlivě pokrčí rameny a pokračují ve své krasojízdě, jako by kolem nich nevybuchovaly nálože, nestříleli ostrostřelci a neumírali lidé.

Kritický osten by mohla zmírnit úvaha, že knihy, které nejsou dobrým právnickým dramatem, thrillerem ani detektivkou, to jako erotický román vlastně nemají zapotřebí. Jenže tyto knihy nepřinášejí dostatečný náboj ani na to, aby mohly být pokládány za zdařilý počin alespoň v tomto žánru. Také erotické scény jsou totiž velmi repetitivní, strohé a dalo by se říct i odbyté. Świst rozhodně sází spíše na kvantitu než na kvalitu. Postoj k ženám je navíc značně pohrdlivý – hrdinky jsou naivní, rozjívené a lehkovážné, jsou v podstatě jen třpytivým přívěskem muže, který potřebuje na někom předvádět své neandertálské způsoby. A třebaže je hlavní hrdinka Kolotoče jednou z proklamovaných organizátorek daňového podvodu, veškerou reálnou práci odvádějí muži v jejím okolí, kdežto ona pouze rozhazuje vydělané peníze. V Chobotnici je Lilianna zase až bolestně naivní s ohledem na to, v jaké branži se pohybuje, a Michał ji musí hrdinně ochraňovat i před jejími vlastními rozhodnutími.

Neuspokojené aspirace
Chování hlavních postav obecně je zkratkovité a impulzivní. Neustále se vzájemně obviňují z pubertálnosti, avšak zároveň nejvyšší respekt získává ten, kdo dokáže vypít nejvíc alkoholu a nejjadrněji nadává. Autorka se také usilovně snaží čtenářům vštípit představu, že její hrdinové jsou pronikavě inteligentní, především tím, že to ráda opakuje. Postavy samy pak s oblibou a často prohlašují, že rády předstírají hloupost. Při absenci opačného druhu chování čtenář marně hledá pro proklamovanou inteligenci důkazy.

Konspirační teorie, kterou přináší Świst v Chobotnici, je šroubovaná a nevěrohodná. Jejím jádrem je „jedna paní povídala“, což je možná validní forma šíření informací na malém městě, ale rozhodně by neměla být zdrojem bezvýhradné důvěry v prostředí organizovaného zločinu a jeho vyšetřování. Doplněním zmínky o satanistickém kultu jeptišek nasazuje autorka absurditě svého příběhu korunu. Knihu zachraňuje pouze to, že se Świst neuchýlila k rozhřešení v podobě mimozemské invaze či jiné formy deus ex machina. Knižní série však není ještě uzavřená, a tak se v budoucnu možná dočkáme i toho.

Kolotoč je bezesporu trefný název pro novou sérii, neboť nepřináší nic nového, pouze protáčí stále stejnou typologii postav, zápletky a rozuzlení, přičemž neopomene vypůjčit si četná klišé žánru. V Kolotoči kupříkladu nechybí monolog záporné postavy, která neváhá hrdince v kritické chvíli povyprávět o svých pohnutkách, skutcích a zločinných plánech, aby tak dala dostatek času hrdinovi, který přispěchá s teatrální záchranou. Přečíst jednu knihu Pauliny Świst je jako přečíst je všechny. Svou čtenářskou obec si bezpochyby najde, ale náročnější čtenář by měl raději sáhnout po něčem jiném. Anebo se smířit s tím, že četba série Kolotoč po něm nebude vyžadovat fantazii, soustředění ani zamyšlení. Po čemž ostatně kolikrát pátráme, chceme-li se patřičně odreagovat.

 

© Magda Melichová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 756x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce