Imamura, Nacuko: Žena ve fialové sukni

Imamura, Nacuko
Žena ve fialové sukni

recenze beletrie zahraniční

Novela současné japonské autorky pojednává o stalkingu, jednom z poměrně častých a velmi neblahých fenoménů naší doby. Současně ale příběh dvou mladých žen ukazuje problémy Japonska posledních let, jako jsou nezaměstnanost, nedostupnost bydlení a další sociální problémy a především z nich pramenící vyšinutost mezilidských vztahů.

Zatnout nehty do špičky nosu, až poteče krev
Nacuko Imamura
: Žena ve fialové sukni. Přel. Jan Levora, Argo, Praha, 2021, 144 s.

Novela Žena ve fialové sukni japonské autorky Nacuko Imamury (*1980), která byla v roce 2019 oceněna prestižní Akutagawovou cenou, představuje poměrně krátký, avšak velmi hutný a obzvláště z psychologického hlediska nesmírně zajímavý text. Jeho námětem je stalking, nežádoucí sledování či obtěžování jednoho člověka druhým. Tato činnost, která je u nás i v Japonsku trestným činem, mívá řadu motivací – pachatelem může být například zhrzený milenec toužící se pomstít bývalé partnerce, sexuální predátor, jehož cílem je znásilnění oběti, či vášnivá fanynka, jejíž posedlost oblíbeným zpěvákem přesáhla společensky přijatelné meze.

Vypravěčka novely, která se stalkingu dopouští, nejlépe odpovídá poslednímu uvedenému příkladu. Celé měsíce vytrvale pronásleduje titulní „ženu ve fialové sukni“, asi třicetiletou ženu ze sousedství, která se vyznačuje zvláštní schopností: když jde ulicí, rozestupují se před ní davy. Pro své okolí je něčím jako celebritou.

Vypravěčka, označující sebe samu jako ženu ve žlutém svetru, které si podle jejích slov naopak nikdo nevšímá, je druhou ženou zcela posedlá. Vypracovává podrobný rozvrh o každém jejím pohybu, má přehled o jejím zaměstnání a sleduje ji při pravidelném odpočinku na lavičce v parku. Některé její postupy se dají považovat za normální, jiné jen stěží. Mezi nimi obzvláště vyniká scéna, v níž se hrdinka v přeplněném autobuse pokusí chytit svou oběť za nos. Když tímto způsobem pozornost nezíská, plánuje akci zopakovat při příští společné cestě. „Tentokrát to udělám s větší silou, zatnu jí nehty do špičky nosu, až jí poteče krev,“ myslí si přitom.

Psychická abnormalita hlavní hrdinky je však evidentní i v jiných situacích. Když jí například prodavačka v oblíbeném obchodě poděkovala za to, že tam nakupuje, vypravěčka tam „proto už nemohla chodit“. Žena ve žlutém svetru má specifické vnímání skutečnosti, které se projevuje i ve způsobu, jak nám tuto realitu zprostředkovává, a představuje tak extrémně nespolehlivého vypravěče, díky čemuž se na konci dočkáme nejednoho překvapení.

Protagonistka má rovněž sklony vytvářet si zasahováním do života ženy ve fialové sukni realitu vlastní. Nespokojí se s pasivním pozorováním, ale snaží se ovlivňovat její život: na lavičce v parku nechává zakroužkované inzeráty, aby žena ve fialové sukni získala zaměstnání ve stejném hotelu, kde sama pracuje, na dveře jí pověsí vzorky šamponu, aby si lépe umyla vlasy, a měla tak větší šanci získat místo pokojské.

Jejím cílem je, podle vlastních slov, stát se kamarádkou druhé ženy. Navzdory tomu ženě ve fialové sukni nepomůže, ani když je neprávem obviněna ze zločinu, ani když ji fyzicky napadne její milenec. Ze symbolického závěru, kdy vypravěčka sama usedá na lavičku v parku, můžeme usoudit, že její chování bylo spíše motivováno touhou stát se sama objektem svého sledování – tedy někým, komu okolí věnuje pozornost.

Tématem ale není jen samotný stalking, novela nabízí společenskou kritiku na obecnější úrovni mezilidských vztahů. Poté co žena ve fialové sukni naváže poměr se šéfem a dostane přidáno, začnou její kolegyně šířit závistí podněcované klevety a dojde až k vyčlenění nešťastnice z kolektivu a k obvinění z krádeže hotelového vybavení. Imamura rovněž otvírá téma zranitelnosti žen ve vztahu k mužům, zvláště těm, kteří jsou vůči nim v mocenském postavení.

Tuto obecnou společenskou kritiku doprovází i kritika aktuální, reagující na vývoj japonské společnosti v novém tisíciletí, kdy po hospodářské krizi 90. let dochází k úpadku kapitalismu s prvky kolektivismu a hromadně přibývá tzv. furítá, tj. nejčastěji mladých lidí ve věku cca 20 až 35 let, kteří nemají stálé zaměstnání, ale obsazují nejistá pracovní místa. Právě do této skupiny totiž obě ústřední postavy patří.

Z pečlivých, až klinicky přesných vypravěččiných pozorování poznáváme například to, že platy zaměstnankyň prestižního hotelu jsou směšné – když je žena ve fialové sukni povýšena, její hodinová mzda se zvyšuje o 30 jenů, což je zhruba našich pět korun, zatímco omeleta a čaj s mlékem v restauraci stojí třicetkrát tolik. Když vypravěčka omylem rozbije výlohu řeznictví, kvůli nutnosti nahradit škodu není dále schopna platit nájem a je nucena si schovat cennosti ve skříňce na nádraží a přespávat v manga kavárně, tedy japonské non-stop internetové kavárně plné komiksů. Tato situace bohužel není v Japonsku, kde podobně jako u nás v posledních dekádách velmi stouply náklady na bydlení, ničím neobvyklým.

S ohledem na tuto sociálněkritickou rovinu se pak můžeme zamýšlet nad tím, zda „vyšinutost“ hlavní hrdinky, analogická například k abnormalitě rovněž do kategorie furítá spadající protagonistky novely Za sklem (česky 2019) z pera autorčiny vrstevnice Sajaky Muraty, není pouze odrazem inherentní vyšinutosti pozdně kapitalistické společnosti, jež je v rozporu s normálním lidstvím.

 

© Veronika Abbasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.