Blandiana, Ana

Blandiana, Ana

rozhovor beletrie zahraniční

O literárních počátcích, o obtížnosti přesunu ze škatulky „poezie“ do škatulky „próza“, o tom, proč psala román z ceauşescovské totality jako „posmrtné dílo“, nebo o strastech při porevolučním budování památníku obětem komunistického režimu mluví v rozhovoru nejpřekládanější rumunská básnířka.

Ana Blandiana

Ana Blandiana (1942) je sice také publicistka a prozaička, avšak ve světě je nejznámější jako nejpřekládanější rumunská básnířka: výbory z její poezie vyšly celkem ve 26 zemích. Loni vyšel i první český výbor s názvem Řeka s jediným břehem (Festival spisovatelů Praha, 2020).

iLiteratura: Bez přehánění lze prohlásit, že jste nejznámější rumunská básnířka. Vaše básně vycházejí v mnoha zemích světa, do dneška byly přeloženy do 26 cizích jazyků. Na úvod bych se chtěla zeptat, jaký byl počátek vaší spisovatelské dráhy a co bylo rozhodujícím momentem, který vás přivedl k poezii.
Ana Blandiana: Na tuto otázku neumím odpovědět; ne snad proto, že ten moment je příliš vzdálený a už si na něj nevzpomínám, nýbrž proto, že jsem o něm nikdy neuvažovala. Vím jenom, že jsem začala skládat verše ještě dřív, než jsem uměla psát: ráda jsem si pohrávala se slovy, opakovala je a poslouchala, jak znějí, proplétala je mezi sebou, což někdy dávalo smysl a jindy ne. Dá se říct, že asi do šesti let jsem prošla surrealistickou fází poezie, k níž jsem se později už nikdy nevrátila. Poté co jsem se jako všechny děti mého věku naučila číst a psát, jsem sama ukládala na papír všechno, co mě napadlo, co předtím zapisovali mí rodiče a kroutili nad tím hlavou. Bylo zvláštní, že mi nikdo nekladl obvyklou otázku „čím chceš být, až budeš velká?“; všichni věděli, dokonce lépe než já, že si zvolím povolání básníka. Ta formulace je ovšem nepřesná, protože nemám pocit, že jsem si je zvolila.

iLiteratura: Jak vás ovlivnili vaši rodiče – matka, která se s láskou starala o celou rodinu, a otec, vzdělaný pravoslavný kněz, který byl v padesátých letech ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen k dlouholetému žaláři?
Ana Blandiana: Dobře si vzpomínám na takřka neuvěřitelnou volnost, jíž jsem se těšila už od konce dětství; tatínek s maminkou se mnou od té doby jednali jako rovný s rovným a plně spoléhali na můj rozum. To mi samozřejmě poskytovalo různé výhody: mohla jsem si například vzít ke čtení kteroukoli knížku z knihovny. Díky tomu mám o velkých dílech světové literatury více představ – jednu zběžnou z raného mládí a pak ty další, důkladnější, nabyté v dospělosti. Jiné důsledky tohoto vztahu s rodiči byly spíše nevýhodné: jako premiantka jsem nosila ze školy samé jedničky, ale nikoho to nedojímalo; když jsem kvůli tomu dala najevo nespokojenost, maminka opáčila: „To je přece v pořádku, že plníš své povinnosti.“ Nejúžasnější stránkou tohoto vztahu založeného na rovnosti byly debaty s otcem, vyvolané mými dotazy na nejrůznější věci, jimž jsem neporozuměla v knihách. To, co mě však v naší rodině ovlivnilo nejvíc, byla atmosféra důvěry a spojenectví, kterou hrozba zvenčí jen upevňovala a v níž osobnost a jednání rodičů fungovaly jako životní vzor. Mohu připomenout třeba davy věřících shromážděných v kostele, když měl otec kázání; kufr se zimním oblečením, připravený v předsíni pro případ otcova zatčení; hodiny náboženství v kostele, poté co bylo náboženství vykázáno ze škol; tatínek přinášející domů objemné knihy jako Anna Karenina, Mrtvé duše, Piková dáma a Uražení a ponížení s komentářem: „Všechno zlé je k něčemu dobré“… Všechny takové příhody a výjevy se ve mně ukládaly jako stavební materiál, z něhož se pozvolna začal rýsovat můj osud.

iLiteratura: Jaké knížky jste četla v dětství a v mládí? Vzpomenete si, kdo byli vaši oblíbení autoři?
Ana Blandiana: Četla jsem všechno, co tehdy děti rády četly a co už dnešní děti číst nechtějí: Dvacet tisíc mil pod mořem, Pět neděl v baloně, Cestu do středu země. Kapitán Nemo patřil do mého života. Ale četla jsem i Tři mušketýry, Královnu Margot, Tři mušketýry po dvaceti letech – všechno od Dumase otce a také všechno od Stevensona. Přiznám se však, že kniha, která mě nejvíc ovlivnila, byl Robinson Crusoe. Jedny prázdniny, když mi bylo asi deset let, jsem si představovala, že žiju sama na ostrově: zkoušela jsem si vyrobit blůzu z listí a sandály ze stromové kůry a ochutnávala jsem různé byliny, abych zjistila, zda nejsou jedovaté, až mě při tom přistihla maminka. Vzdálený ohlas tohoto zájmu o způsoby přežití se projevil v mé novele Průhledy do minulosti, což je jakási varianta Robinsona Crusoe v podmínkách deportací do nehostinných končin v komunistickém režimu. V dalších letech jsem se setkávala s velkou literaturou, do níž jsem se často ponořila tak, že můj vlastní život zůstával kdesi stranou. Vzpomínám si například, že když jsem se při četbě Bratrů Karamazovových občas probrala, zdál se mi reálný svět šedivý a nezajímavý oproti živému a opravdovému světu toho románu. Ještě bych měla dodat, že poté co jsem jako čtenář začala vnímat poezii, psala jsem v letech dospívání verše na způsob básníků, které jsem postupně objevovala a obdivovala. Podobně jako lidské embryo projde v matčině lůně celým vývojem druhů, až se narodí jako člověk, prošla jsem celou historií poezie, až jsem dospěla k sobě samé.

iLiteratura: V polovině šedesátých let jste vstoupila do literárního života jako básnířka, ale časem jste se prosadila i jako publicistka, esejistka a prozaička. Která z těchto tvůrčích sfér vás nejvíce přitahuje, ve které se cítíte nejvíc „doma“?
Ana Blanidana: Všichni čtenáři a kritici mě považují především za básnířku, přestože moje prózy a eseje se také těší příznivému přijetí. Několikrát se stalo, že má prozaická knížka byla nominována mezi nejlepší díla určitého roku, ale nakonec se nedostala do definitivního výběru. Zpočátku mě to mrzelo, ale pak jsem pochopila, že kritikům se nedaří přesunout mě ze škatulky „poezie“ do škatulky „próza“. Pravděpodobně za to může jedna důležitá okolnost: smysl mých próz, nehledě na existenci postav a příběhů, totiž spočívá v úporné snaze vyjádřit nevyjádřitelné, tak jak to činí poezie. Ostatně i já sama, přestože ráda píšu eseje a povídky (díky nimž jsem se stala profesionální spisovatelkou), se vždycky vracím na to jisté místo domů, kde očekávám poezii, o níž nevím, kdy se dostaví, a jejíž podoba nezáleží jenom na mně.

iLiteratura: V mnohých rozhovorech jste mluvila o tíživé atmosféře v letech Ceauşescovy diktatury a o tom, jak jste vy a váš manžel Romulus Rusan byli režimem pronásledováni, zejména ke konci osmdesátých let. Toto téma nacházíme i ve vaší tvorbě, zejména v básnické sbírce Architektura vln a v románu Zásuvka s potleskem (obojí publikováno až po prosincové revoluci 1989). Pociťovala jste přesto naději, že totalitní režim padne, dříve či později?
Ana Blandiana: Ano, doufala jsem, že ten režim padne, ale pravděpodobně ne za mého života. Možná se to bude zdát absurdní (Ceauşescu byl mnohem starší než já), ale nedokázala jsem si představit, že ho přežiji. Nejvýmluvnějším důkazem je to, že jsem v roce 1982 začala psát román Zásuvka s potleskem jako posmrtné dílo, a to proto, abych se při psaní cítila absolutně svobodná, bez hrozby cenzury nebo autocenzury. Uvědomuji si, že podobná tvrzení dnes znějí přehnaně a lehce komicky, ale tenkrát nám vládla nejen moc, ale i absurdita zla.

iLiteratura: Krátce po prosincové revoluci 1989 jste založila nevládní organizaci Občanská akademie, která si jako první úkol stanovila vybudování Memoriálu obětí komunismu a rezistence v bývalém komunistickém vězení v Sighetu Marmaţiei na severu Sedmihradska. S manželem Romulem Rusanem a s hrstkou dalších lidí jste se pustili do rozsáhlého projektu přestavby starého rakousko-uherského vězení na muzeum spojené s Mezinárodním centrem pro studium komunismu. Je skoro k nevíře, že se tu odvážnou myšlenku podařilo uskutečnit. Od roku 1997 memoriál funguje jako instituce uznávaná a respektovaná jak v Rumunsku, tak i v zahraničí: v roce 1998 byl zařazen mezi tři nejvýznamnější místa připomínající nedávnou historii Evropy, spolu s Památníkem v Osvětimi a Mírovým památníkem v Normandii. Ostatní postkomunistické země vám mohou jedině závidět. V Česku se vaším úspěchem inspirovala nezisková organizace Memoria, která již před časem navrhla přestavbu podobného rakousko-uherského vězení v Uherském Hradišti na muzeum totality, avšak po několikaletém úsilí je projekt stále v počáteční fázi a na místě teprve začal archeologický průzkum… Chtěla bych se vás zeptat, co bylo při budování memoriálu největší překážkou: nedostatek finančních prostředků, technické a stavební problémy, naprostý nezájem ze strany státu, anebo prostě jen únava z toho všeho?
Ana Blandiana: První šok jsme utrpěli hned na začátku, když Rada Evropy projekt přijala a převzala nad ním záštitu. V uveřejněném textu však k našemu návrhu přibyla kapitola o získávání fondů, z níž vyplývalo, že veškeré finanční prostředky si máme obstarat sami. Dnes, kdy už jsem zvyklá na poměry konzumní společnosti, si kladu otázku, jak jsme se mohli pustit do takového projektu, aniž bychom pomysleli na to, kde na něj získáme peníze. Tenkrát, před takřka třiceti lety, jsme se sotva rozloučili s komunistickým režimem a peníze jsme jednak neměli, jednak se nám nezdály podstatné. Naivně jsme si představovali, že ti, kdo projekt schválili a přijali, ho také uhradí, ale to se nestalo. Za těchto okolností by asi bylo normální od projektu odstoupit, ale to jsme si nemohli dovolit, protože jakmile se rozšířila zpráva o přijetí našeho projektu Radou Evropy (v níž jsme tenkrát ještě nebyli zastoupeni – kvůli mineriádám), zaplavili nás všemožnými urážkami představitelé postkomunistických úřadů a tisku, a před nimi nešlo ustupovat. Založili jsme nadaci (je to dnešní Nadace Občanské akademie), která si otevřela zastoupení v Německu, Francii a Spojených státech, tj. v zemích s početným rumunským exilem. Bylo to asi jako kdybychom skočili do rybníka, o jehož hloubce jsme neměli nejmenší tušení, a přitom neuměli plavat.

iLiteratura: Vraťme se k literatuře. Bukurešťský týdeník România literară (Literární Rumunsko) pořádá každoročně anketu, v jejímž závěru vyhlašuje nejlepší knihy uplynulého roku. Mezi tituly nominovanými za rok 2020 figurovala i vaše obsáhlá autorská antologie Souhrn básní, do níž jste zařadila svou básnickou tvorbu uveřejněnou v patnácti sbírkách, počínaje prvotinou První osoba množného čísla (1964) a konče nejnovějšími Variacemi na dané téma (2018). Když jste sestavovala tuto antologii, nezdálo se vám, že váš vztah k některým sbírkám je hlubší a trvalejší než k ostatním? A pokud ano, z jakého důvodu? Doporučila jste někdy zahraničnímu překladateli nějaké „preferované“ sbírky – pokud takové existují?
Ana Blandiana: Tuhle otázku jsem si nikdy nekladla. Obvykle je to tak, že jakmile sbírka vyjde, zdá se mi, že už patří do minulosti, kde pozvolna splývá s těmi předchozími. Spíš než sbírky mám jisté oblíbené básně, o nichž ani nejsem schopna říct, ve které sbírce vyšly. Nicméně když se mě na to ptáte, musím přece jen přiznat, že v mých vzpomínkách nezaujímají všechny sbírky stejné místo. Z těch vydaných v mládí je určitě nejvýznamnější Říjen, listopad, prosinec – má jediná sbírka milostné poezie (nepočítáme-li tu poslední, Variace na dané téma), a to nejen proto, že si získala velkou oblibu u čtenářů, ale také proto, že počínaje touto sbírkou se má poezie zabydlela ve svém vlastním, těžko definovatelném prostoru, kdesi mezi skutečností a neskutečnem. V nedávné době měla podobně šťastný osud sbírka Moje vlast A4: za pouhý rok od vydání byla přeložena do šesti jazyků a pak ještě do několika dalších a díky ní jsem také obdržela cenu Evropský básník svobody. Do Souhrnu básní jsem zařadila všechny své sbírky ve verzi z prvního vydání; vynechala jsem jen několik básní z debutového svazku, zdeformovaných po zásahu cenzury.

iLiteratura: Před několika týdny jste představila svou poslední knihu nazvanou Světe, můj světe, v níž vyprávíte o svých zážitcích na cestách, které vás zavedly do četných cizích zemí – do Itálie, Francie, Ruska, Jižní Afriky aj. Díky tomu, že uvedení knihy se odehrávalo on-line na internetu, mohla jsem se ho také zúčastnit. Zaujala mě přitom vaše myšlenka, již jste několikrát zdůraznila: „soucit jako způsob poznávání“. Jak tedy podle vás můžeme nejlépe poznávat cizí země?
Ana Blandiana: Nejsem si jistá, zda na to existuje nějaký recept. Dostala jsem se do ciziny v různých dobách a při různých příležitostech. Musím však předeslat, že tato moje poslední kniha není cestopis, přestože příhody, o nichž vyprávím, se odehrávají „na cestách“. Není to ani kniha o jednotlivých zemích nebo o rozdílech mezi nimi; pojednává spíše o širém světě, plném lidí, kteří jsou z rozličných důvodů a v nejrůznějších podobách nešťastní, a přitom si neštěstí většinou sami zavinili. Zdá se mi, že nejlepší způsob, jak jim porozumět, je soucítit nejen s těmi, kteří trpí, ale i s těmi, kteří se považují za šťastné, protože ve skutečnosti možná nejsou svobodní anebo nevědí, co si se svobodou počít. Po dlouhé době, kdy možnost cestovat se rovnala zázraku a svět byl rozdělen na dvě podstatně odlišné části, svobodnou a nesvobodnou, se v posledních desetiletích rozdíly víceméně setřely a odhalily se nám i věci dříve nevnímané, a přitom do značné míry podobné.

iLiteratura: Mohla byste prosím popsat, jaký dojem ve vás zanechaly návštěvy Československa (nebo Česka), počínaje pamětihodným pobytem v době pražského jara? Srovnávala jste naši zemi s Rumunskem nebo s jinými státy? Co soudíte o národní povaze Čechů? Souhlasila byste s výrokem, podle něhož lze Čechy považovat za jakési Němce mezi Slovany?
Ana Blandiana: Mé cesty do Československa, případně do Česka nebo na Slovensko, se lišily podle historického momentu i podle toho, odkud přišlo pozvání. První návštěva se odehrála, jak jste připomněla, v létě roku 1968; dále jsem se zúčastnila Světového kongresu spisovatelů (PEN klubu) v Praze v roce 1999; o pár let nato jsem přijela do Prahy představit nově otevřený Memoriál obětí komunismu a rezistence v Sighetu a při této příležitosti jsem se také setkala s vašimi studenty rumunistiky na filozofické fakultě; konečně v červenci 2019 jsem pobyla několik dní v Brně, Ostravě a Košicích jako host středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení. S výjimkou této poslední návštěvy jsem všechny cesty podnikla spolu s manželem. V roce 1968 jsme přijeli s konkrétním cílem: Romulus Rusan měl napsat sérii reportáží o pražském jaru. Měsíc, který jsme strávili v Československu od 15. července do 15. srpna, byl vskutku nezapomenutelný. Cestovali jsme křížem krážem zemí, která se začala volně nadechovat a závan svobody jsme cítili všemi smysly. Nevím, jak bychom tutéž zkušenost prožívali, kdybychom byli třeba Francouzi nebo Američané, ale my jsme přijeli z nesvobodné země a poprvé v životě jsme na vlastní oči viděli, jak se zde svoboda rodí jako velká naděje. To, že týden po našem návratu domů onu naději rozdrtila vojska Varšavské smlouvy, dramaticky poznamenalo náš další život. Oběť Jana Palacha jsme vnímali nejen jako hrdinský čin, ale i jako naši osobní tragédii, na niž nešlo zapomenout ani po letech. Když v roce 1977 postihlo Rumunsko ničivé zemětřesení, při němž manžela jako zázrakem zachránili z ruin našeho činžovního domu, pod nimiž zahynulo tři sta lidí, pomoc přicházela ze všech možných stran. Svaz československých spisovatelů nám tehdy nabídl rekreační pobyt v Československu, který jsme však odmítli ze solidarity se spisovateli, kteří byli v době normalizace vyloučeni ze Svazu spisovatelů a octli se na černé listině. Návštěva Prahy při příležitosti Mezinárodního kongresu PEN klubu v roce 1999 byla pamětihodná díky setkání s Václavem Havlem. Dobře si vzpomínám, jak se mezi spisovateli pohyboval zcela neformálně, jako jejich kolega, doprovázen jenom mladíkem s vlasy staženými do ohonu, pravděpodobně bodyguardem. Naproti tomu při setkání s premiérem, jehož křestní jméno znělo stejně – Václav –, jsme všichni museli projít elektronickou kontrolou jako na letišti. Při třetí návštěvě Prahy jste mě pozvali do rumunského oddělení na filozofické fakultě, kde mě překvapilo a potěšilo, kolik studentů se učí rumunsky a jak dobře se tímto jazykem domluví. Nedávná cesta spojenená s účastí na Měsíci autorského čtení pro mě byla neobyčejně přínosná v tom smyslu, že mi umožnila srovnávat čtyři bývalé země východního bloku – Česko, Slovensko, Polsko a Ukrajinu – a jejich směřování v postkomunistické době. Tentokrát jsem neměla dost příležitostí k úvahám o národní povaze Čechů; souhlasím s názorem, že se do jisté míry podobají Němcům, zejména pokud jde o technické a organizační schopnosti, avšak svým bytostným smyslem pro humor se od nich jasně odlišují. Je ale zřejmé, že se liší i od ostatních Slovanů. Co mě však na českém národě nejvíc zaráží, je převládající absence náboženského cítění, kvůli níž je považován za nejlaičtější národ Evropy. Přála jsem si navštívit nějaký kostel husitské víry, bylo mi však řečeno, že jich je málo. Na druhé straně když jsem zašla do katolického kostela, vypadal spíše jako muzeum. Osobně se domnívám, že to je důsledek porážky husitské reformace, po níž jedna církev byla násilně potlačena a ta druhá ztratila důvěryhodnost. I tato situace svědčí o tom, že duchovní rysy společenství či národa nejsou determinovány přírodou, nýbrž historií.

iLiteratura: Další otázka navazuje na tu předchozí: co konkrétně z české kultury vás zaujalo? Kteří spisovatelé – klasičtí, nebo současní? Četla jste je v rumunském překladu, anebo v nějakém světovém jazyce?
Ana Blandiana: Musím se přiznat, že kromě Smetany, jehož hudbu obdivuji a často ji poslouchám, a kromě nové vlny českého filmu s vrcholnými díly Miloše Formana, Jiřího Menzela a Věry Chytilové, mám povědomí pouze o české literatuře, která byla u nás hodně překládána již před rokem 1989: stačí připomenout Jaroslava Haška, Karla Čapka, Julia Fučíka a Boženu Němcovou. Dobrý voják Švejk není pro Rumuny jenom protagonista úspěšného románu, nýbrž především hrdina, který zlidověl i v rumunském prostředí. V posledních letech je u nás nejoceňovanějším spisovatelem Milan Kundera, překládaný z francouzštiny a vnímaný nejen jako velký český autor, ale i jako reprezentativní osobnost bývalého východoevropského bloku. Václav Havel, jehož dramatické i esejistické dílo již většinou bylo do rumunštiny přeloženo, má u nás mimořádné postavení, protože respekt a obdiv vůči prezidentovi se pojí s obdivem ke spisovateli. Ostatně i on je klasickým příkladem role osobnosti v dějinách: v době jeho prezidentského působení se Česká republika se těšila velkému renomé ve světě, které pominulo, když tato jeho role skončila.

iLiteratura: Má poslední otázka se týká vašich tvůrčích plánů, pokud ovšem nejsou tajné. Na čem právě pracujete? Vracíte se ke starším, dosud nerealizovaným nápadům, anebo se inspirujete současností, třeba i tím, co prožíváme v době koronavirové pandemie? Jsem si jistá, že čtenářská obec je zvědavá na vaše nové básně, povídky a eseje. A vaši čeští obdivovatelé, kteří se s vámi seznámili na festivalu Měsíc autorského čtení v Brně nebo v Ostravě v létě 2019 anebo četli vaše básně v našich literárních časopisech či ve výboru Řeka s jediným břehem, netrpělivě čekají, až znovu přijedete do Česka. Je známo, že jste v říjnu loňského roku byla pozvaná na Festival spisovatelů Praha, avšak nakonec jste se ho kvůli pandemii nemohla zúčastnit. Doufejme, že letos už bude situace s cestováním podstatně příznivější. Ujišťuji vás, že jste u nás očekávána s velkými sympatiemi.
Ana Blandiana: Odpověď na tuhle otázku je pro mne především příležitostí, abych vám co nejupřímněji poděkovala za překlad mých básní do češtiny a za úspěšnou prezentaci výboru Řeka s jediným břehem na pražském Festivalu spisovatelů loni v říjnu. Přiznám se, že pro mě bylo nesmírně těžké vzdát se cesty do Prahy, ale lékaři mi ji fakticky zakázali, neboť kvůli vážné nemoci, z níž jsem se před lety vyléčila jako zázrakem, jsem se octla v nejrizikovější kategorii. Ale teď se raději vrátím ke svým knihám. Několik titulů letos vyjde v překladech do cizích jazyků: román Zásuvka s potleskem v italštině, eseje Nepravé pojednání o manipulaci ve francouzštině a výbor z básní Archanděl černý od sazí ve španělštině. V rumunštině připravuji k vydání knížku obsahující interview, v němž odpovídám na řadu otázek, jejichž společným jmenovatelem je místo spisovatele v současném světě. A kromě toho pracuji na zvláštním rukopisu, o němž nevím, zda se z něj někdy stane kniha. Během deprimujících let 1988–89, kdy jsem byla zakázaná spisovatelka s podlomeným zdravím, jsem si psala deník, který postupně zaplnil čtyři tlusté sešity, každý o 200 stránkách. S psaním jsem skončila 17. prosince 1989, když jsme se doslechli o demonstracích v Timišoaře, a od té doby jsem se sešitů nedotkla. Otevřela se před námi úplně jiná doba, začal úplně jiný život, v němž jako bychom se ocitli na kolotoči roztočeném na plné obrátky. Neměla jsem ani čas, ani náladu na to, abych listovala těmi skličujícími zápisky, a nakonec jsem na ně skoro zapomněla. Až onehdy, když jsem cosi hledala, jsem na ně narazila; otevřela jsem jeden sešit a přečetla si asi deset stránek. K mému velkému překvapení ten víceméně zapomenutý svět znovu ožil a měla jsem dojem, že i dnes stojí za pozornost. Četba těch deníkových záznamů je ovšem obtížná, protože jsou psány rukou, a ještě k tomu nekvalitní propiskou, jejíž barva mezitím vybledla. Abych o ně úplně nepřišla, nechala jsem je přepsat do počítače a uvidíme, zda z nich jednou bude kniha, anebo jenom osobní dokument. Pokud jde o psaní, hodně záleží na tom, jak rychle skončí pandemie a jak brzy se obnoví cestování, konference, festivaly atd. Zatím je v plánu několik projektů, jejichž uskutečnění ještě není zcela jisté: v červnu mě zvou do Španělska, na univerzitu v Salamance, kde mám obdržet titul doctor honoris causa, a v červenci bych se ráda v Římě zúčastnila oslav spojených se 700. výročím Dantova úmrtí. Kromě toho se však velmi těším, že v září tohoto roku se bude v Praze konat knižní veletrh Svět knihy, což nám poskytne dlouho očekávanou příležitost k setkání.

 

© Libuše Valentová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 681x

Inzerce
Inzerce