Orrenius, Niklas: Když je umění o život

Orrenius, Niklas
Když je umění o život

rozhovor beletrie zahraniční

Švédsko bývá občas prezentováno jako země rozvrácená přistěhovalci, v jejíchž městech nebývale stoupá kriminalita, a jindy zase jako ráj na zemi, ideální společnost blahobytu a udržitelných technologií. Spisovatel a novinář Niklas Orrenius v rozhovoru přibližuje svou reportážní knihu o svobodě slova a islamistickém i pravicovému extremismu ve Švédsku, která brzy vyjde i česky a výše uvedených rozporů se úzce dotýká.

Když je umění o život

Spisovatel a novinář deníku Dagens Nyheter Niklas Orrenius (nar. 1973) se dlouhodobě věnuje zkoumání třecích ploch ve švédské společnosti. U nás se v současnosti připravuje k vydání překlad jeho reportážní knihy Skotten i Köpenhamn. Ett reportage om Lars Vilks, extremism och yttrandefrihetens gränser (Střelba v Kodani. Reportáž o Larsi Vilksovi, extremismu a mezích svobody projevu, 2016), v níž se Orrenius soustředí na kontroverzního umělce Larse Vilkse, ale od jeho pozoruhodného osudu se dostává i k problematice radikálního islamismu na jedné straně a švédského nacionalismu na straně druhé.

Lars Vilks na sebe upozornil nejprve výjimečnou instalací Nimis, kterou bez povolení vytvořil v jedné švédské přírodní rezervaci, což vyvolalo u místních úřadů sérii takřka kocourkovských reakcí – jež Vilks také pokládá za součást svého uměleckého díla.

Výrazně větší dopad měl jeho počin z roku 2007: umělec použil motiv v té době velmi populárních sošek pejsků, jimiž lidé zdobili kruhové objezdy po celém Švédsku, a nakreslil je s hlavou proroka Muhammada. Ač cílem Vilksovy provokace nebyli primárně muslimové, ale spíše kolegové z umělecké scény, po zveřejnění kreseb v novinách se stal jejich autor terčem řady výhrůžek a schylovalo se i k mezinárodní roztržce. Následovalo několik pokusů o vraždu, načež Vilks získal policejní ochranu a dodnes žije za značně omezujících podmínek na skrytém místě.

Nimis Niklas Orrenius Vilksův život v utajení řadu měsíců sledoval a vedl s ním dlouhé rozhovory. Vedle jeho osobního příběhu v knize široce zkoumá i problematiku svobody slova a uměleckého projevu. V rozhovoru pro iLiteraturu se těchto otázek dotýká a přibližuje, na co se čeští čtenáři mohou těšit.

iLiteratura: Vaše kniha důkladně rozebírá některá nejožehavější témata současné švédské společnosti, jako je soužití majority s náboženskými menšinami, rasismus pronikající do politiky, rostoucí vliv takzvaných alternativních médií. Jaké na ni byly reakce?
Niklas Orrenius: Kniha byla přijata docela dobře, v což jsem i doufal. Čtenářům neušlo, že vypráví částečně o Larsi Vilksovi, ale hlavně mi v ní jde o další aktéry.

Jednak o radikální islamisty, kteří se Vilkse snaží zabít a jsou nebezpeční i pro jiné lidi. Tento velký problém tu existuje, avšak mnozí v antiislámském hnutí zapomínají, že oběťmi muslimského teroru bývají nejčastěji jiní muslimové. V Malmö, kde žiji, například Islámský stát zaútočil na šíitskou obec, protože šíité podle něj nejsou praví muslimové. Myslím, že je to typické. Radikální islamisti velice škodí ostatním muslimům, nejenže na ně přímo útočí, ale zároveň je protiislámské hnutí může využívat k očerňování normálních, mírumilovných muslimů.

Kromě toho pojednává moje kniha o nacionalistech. Těm slouží Lars Vilks jako zbraň proti všem muslimům, tvrdí: podívejte, takovíhle muslimové jsou, chtějí Vilkse zabít.

Ale jde mi také o svobodu projevu. O to, jak daleko by měla zacházet, aby demokracie byla demokracií, jaké jsou argumenty pro určitá omezení a podobně.

Recenzenti knihu právě takhle vnímali, takže mi připadalo, že jsem v ní předal, co jsem si předat přál. Získala i různé novinářské ceny, byla nominovaná na Augustovu cenu. Často mi kvůli ní píšou například studenti, nějakým způsobem tedy vstoupila do povědomí.

iLiteratura: Ovlivnila vaše kniha nějak pohled na Larse Vilkse samotného?
Niklas Orrenius: Ano, lidé ho myslím díky ní vnímají méně černobíle. Dříve si kdekdo myslel, že zkrátka nenávidí muslimy. Ale když si knihu přečtete, těžko si můžete myslet, že ho pohání právě tohle. Ne každý také chápal, jak na tom Vilks je. Že se ho islamisti třikrát pokusili zabít. Je příšerné, že musí žít jako vězeň ve vlastní zemi, dokládá to, že problém s radikálním islamismem je opravdu velký. Kdyby neměl policejní ochranu, zřejmě by byl dnes už po smrti.

V poslední kapitole píšu také o jedné výtvarnici, která je původem z Íránu a žije ve Švédsku. Ta žádnou policejní ochranu jako Vilks nemá, a proto se neodvažuje proroka Muhammada namalovat, i když by chtěla. Píšu o ní, abych ukázal, že i kdyby Vilks neudělal to, co udělal, jsou tu další, kteří mají stejné problémy. Skrze Vilkse se téma zviditelnilo, ale dotýká se i jiných lidí.

iLiteratura: Myslíte tedy, že je Vilksova zásluha, že k těmto věcem přivedl pozornost?
Niklas Orrenius: Neřekl bych, že to byl jeho cíl. Chtěl především pozlobit lidi z umělecké scény, která mu připadala nudná, předvídatelná, všechny „provokace“ si byly podobné – vždycky mířily zleva, takže se rozhodl udělat něco, co lidi naštve jiným způsobem.

Vilks se pohyboval v uměleckém světě, kde spousta lidí hájí slabší skupiny. V tomto prostředí se třeba pokládá za ošklivé utahovat si z muslimů, nedělá se to, protože jsou „slabá skupina“. Ale i v tom je vlastně něco rasistického: dívám se na tebe trochu svrchu, jsi tak slabý, že tě ani nemůžu provokovat… Dalo by se argumentovat, že škádlit někoho znamená brát ho jako sobě rovného. Jenže jiní to tlumočí jako kopání do slabších. Záleží, jak se na to díváte. Moje kniha se snaží tyto rozdílné pohledy na Larse Vilkse zkoumat.

iLiteratura: Před rozhovorem jste mi říkal, že na pokračování své reportážní knihy nepracujete, protože to bylo hodně náročné a potřeboval jste si od tématu odpočinout. Můžete to rozvést? V čem to bylo náročné?
Niklas Orrenius: Když se přibližujete jedincům, ze kterých se stali pravicoví extremisti nebo radikální islamisti, uvědomujete si, že šíří nenávist, ale zároveň to mohou být dost zničení lidé. Vzpomínám si, jak jsem zaklepal doma u islamisty, který se pokusil zapálit Larsi Vilksovi dům. Bydlel v chudé čtvrti v Landskroně a řekl mi, že to všechno chce nechat za sebou, že o tom nechce mluvit. Když ho tam vidíte stát ve zchátralém činžáku, za sebou má malé dítě – uvědomujete si, že udělal hrozné věci, seděl ve vězení, sympatizoval s terorismem a sám je v podstatě terorista, ale zároveň je to otec rodiny, u kterého se něco hodně zvrtlo. Z takové návštěvy neodjíždíte s radostí, že máte novou reportáž. Říkáte si: sakra, co se stalo? Pak si zjistíte víc o jeho původní rodině z Kosova, která se rozpadla, nepovedlo se jí usadit ve Švédsku a tak dále…

Na druhé straně – v Kodani jsem se zúčastnil jednoho ze seminářů na podporu Larse Vilkse, tyto akce tam navštěvují pravicoví extremisti, kteří ve skutečnosti Vilkse jenom využívají k útokům na muslimy. Zajdete s nimi na pivo a říkáte si něco podobného: co se pokazilo v životě těchto lidí? Po chvíli z někoho z nich třeba vypadne: měl jsem velké problémy, chtěl jsem skoncovat se životem – což neříkám, abych umenšil závažnost toho, co dělají, ale je vám smutno, když se s takovými lidmi setkáváte. Tak jsem to myslel.

iLiteratura: Čemu se tedy ve svých reportážích věnujete v současnosti?
Niklas Orrenius: V Malmö existuje židovská menšina, tisíc až dva tisíce lidí, a mnohem větší muslimská menšina. Někteří příslušníci muslimské menšiny, zvlášť Palestinci a lidé ze zemí, kde je antisemitismus v médiích a politice mainstream, ucítili velký hněv, když teď znovu vypukla válka mezi Izraelem a Palestinci. A jejich zloba se někdy přelévá v antisemitismus namířený proti zdejším Židům, nedělají pak rozdíl mezi Izraelem a Židy v Malmö. I když to není tak, že by tu Židé nemohli chodit bezpečně po ulicích, konflikt sem proniká. Nedávno jsem tedy psal o dvanáctileté školačce, kterou v jedné škole v Malmö začaly šikanovat stejně staré děti. Doma slyšely, že Židé jsou zlí, a různé antisemitské konspirační teorie. Do té doby ta dívka občas nosila do školy židovské symboly a nikdy nevnímala nebezpečí, ale najednou to byl problém: spolužáci jí psali nadávky na lavici, plivali na bundu a podobně.

Celkově hodně píšu o tom, že Švédsko bývala jedna z nejhomogennějších společností v Evropě, zatímco v současnosti se asi 20 % obyvatel země narodilo v jiných zemích. Jsou tu i Češi, ti se sem dostávali asi nejvíc v šedesátých letech. Samozřejmě hodně Finů a Dánů, ale také lidí z Balkánu, kteří v šedesátých letech přicházeli za prací. V sedmdesátých letech Chilané, v osmdesátých Íránci, v devadesátých lidé z Bosny a z bývalé Jugoslávie, potom po roce 2000 z Iráku a teď ze Sýrie. A pak máme další menšiny z dřívejška. Snažím se zachytit, jak se Švédsko přenastavuje z homogenní země v multikulturní společnost.

iLiteratura: A daří se švédské společnosti tohle přenastavování?
Niklas Orrenius: Připadá mi, že se daří docela dobře. Bydlím v Malmö, kde má 50 % obyvatel kořeny v jiné zemi, líbí se mi tu, žijí tu moje děti. Ale vidím, že s různými menšinami můžou být i problémy, například když se navzájem nenávidí ve svých zemích a pak přijdou sem. Hodně záleží na vytvoření nové švédské identity vycházející z občanství, aby se příchozí cítili jako Švédové. Myslím, že v USA se to docela podařilo, evropské státy na to nejsou tolik zvyklé. Ale mění se to. Líbí se mi koncept takzvané spojovníkové identity, která znamená, že můžete být třeba Švéd-Íránec, nejste nucen si vybrat, pokud nechcete.

Moje reportáže se hodně týkají napětí, které při tomto vývoji vzniká. V roce 1939 jsme se na světové výstavě v New Yorku chlubili, že máme progresivní sociální demokracii, dovolené, bezplatné zdravotnictví, krásnou přírodu – věcmi, kterými se chlubíme i teď, ale navíc ještě tím, že máme rasově nejhomogennější obyvatelstvo na světě. Teď už to tak není. Procházíme procesem směřujícím k rozšířenější národní identitě. Nacionalistické hnutí ve Švédsku se snaží působit proti věcem, které se nedají zastavit – Švédští demokraté mluví o zastavení migrace, ale i kdyby teď hned uzavřeli hranice, je tu 20 % lidí se švédským občanstvím, kteří se narodili v jiné zemi. Multikulturní společnost máme už nyní. Připadá mi, že je problémy jsou menší, než by mohly být. Že to jde dobře. Ale vznikají, takže o nich píšu.

iLiteratura: Občas například na internetových fórech zaznívá názor, že ve Švédsku není svoboda slova. Jak se na to díváte vy jako novinář?
Niklas Orrenius: Pokud jde o Larse Vilkse – švédský stát každý rok vynakládá miliony na to, aby jeho svoboda projevu zůstala zachována, jeho ochranka je placená z daní. Myslím, že není tolik zemí, které by vydávaly takové prostředky kvůli umělci, který dělá věci jako on. Část lidí po nějakou dobu říkala, že bylo zbytečné takové provokativní, urážlivé obrázky malovat. I tenhle názor svědčí o svobodě slova. Je potřeba mít možnost si to myslet. Nemusíte s karikaturami nutně souhlasit.

Existuje jeden znepokojující příklad, ale myslím, že se z něj politici poučili. Píšu o něm i ve své knize: Strana Švédští demokraté měla v roce 2006 webovou stránku, kde publikovala karikatury Muhammada, a vláda rozhodla o jejím zablokování. Začali si jí totiž všímat v arabském světě a ozvaly se protesty, krátce předtím byla kvůli podobné záležitosti vypálena dánská ambasáda v Damašku a vláda nechtěla, aby k něčemu podobnému došlo. Z blokace webu se nicméně stal skandál. Odpovědná ministryně Freivaldsová musela odstoupit. Není přijatelné vyvíjet takový tlak a umlčovat weby.

Moje kniha svobodu projevu hájí. Jestliže byla ve Švédsku tak dobře přijatá, můžu z toho vyvodit jen to, že je tu svoboda projevu dost velká. Kdo říká, že ne, měl by uvést nějaký příklad, jinak jsou to jen řeči.

 

© Marie Voslářová
Foto Magnus Bergström - mynewsdesk.com

Diskuse

Vložil: droog, 04.10.2021 23:06
Orrenius, Niklas: Když je umění o život
Podle švédských médií, respektive řady svědků auto prorazilo svodidla ve středovém pruhu dálnice a vletělo pod náklaďák v protisměru; příčiny (výslovně se spekulovalo o výbuchu pneumatiky) se vyšetřují.
Vložil: Marie Vos., 04.10.2021 09:20
Orrenius, Niklas: Když je umění o život
Švédská média přinesla zprávu, že Lars Vilks včera zahynul spolu se svou ochrankou při autonehodě; okolnosti se zatím vyšetřují.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 768x

Inzerce
Inzerce